Malá čtenářská úvaha - co jsme to za lidi? DOPLNĚNO 21. SRPNA

Paní M. G. mi 19. 8. aktuálně napsala:

V tuto dobu mi je vždy úzko.

22. 8. 1968 ... pláž v bulharském Mičurinu. Je mi přesně 18. Maturita za mnou a úspěšně přijatá na studium PF v Ústí nad Labem. Gratuluje mi rodina i místní, jsme v kempu už téměř tři týdny. Pak mě ale pozvou dva bulharští mladíci navečer do zátoky, aby na nás nikdo nepřišel. Dozvídám se o okupaci naší republiky a nechápu. 26. 8. odjíždíme rychlíkem, zakoupená lehátka neplatí, nevíme, kde rychlík skončí. Na zastávkách, když koukáme z okna, pokřikují na nás Bulhaři: kontrarevoluční svině. Rozhodneme se přerušit jízdu v Bělehradě, i když nemáme víza. Stále nám to v plném rozsahu nedochází. Dále přes Vídeň, kde u Vindobony brečí rakouské babičky a dávají nám svačiny na cestu. Češi, kteří utíkají opačným směrem, nás mají za šílence.

   To byl začátek. Pak VŠ. Euforie při studentské stávce a návštěvě p. Smrkovského. Euforie po hokeji, když jsme porazili Rusy. Stálá naděje, že tohle nemůže být  na dlouho. Jsme mladí a život je před námi a rýsovala přece svoboda!!! Dozvídám se například: U rohového domu proti nynějšímu Tančícímu domu směrem k Mánesu stříleli ve zmatku proti sobě Bulhaři a Rusové. Obyvatelé domu se plížili po zemi směrem ke schodišti a měli rozstřílená okna a díry po kulkách ve stropě. Ten vpád do Československa změnil mnohé, co dosud bolí a je naší povinností dělat všechno, aby se nezapomnělo.

   Zimní semestr 1970. Mnoho odborných asistentů, doktorů věd, pan děkan ... zmizeli a přišly nové uvědomělé tváře. Vyhazov několika studentů před státnicemi z politických důvodů... Koho napadlo, že tento marasmus potrvá tak dlouho!!!!! Ještě větší tragedie je, že jakoby v dějinách byla černá díra nebo Bermudský trojúhelník. Naši politici, hojně podporováni lidmi bez paměti, páteře, charakteru.....a dalších morálních vlastností, nazývají Ukrajince fašisty a strašně nebezpečné Rusko je pro ně bratrské, odsuzují sankce, odsuzují NATO......co jsme to za lidi???????!!!!! Stačil by normální rozum a charkter. Zdá se, že nyní také čas letí. Mnoho lidí nechápe a následky mohou být tragické.

(Pozn. KF: Vojenskou invazí dochází mj. i k porušení Postupimských dohod, podle kterých nesmí německý voják překročit naše hranice. Máme tady ty z NDR, krom dalších. Jen polští vojáci se často omlouvají a fandí nám. Na tankách mají fotky Dubčeka. To jsme ještě netušili, jak brzy i on ohne páteř. V rozhlasovém projevu pár dní po invazi pláče, místo aby se postavil čelem. I on nám brzy vykládá, jak byla bratrská pomoc nutná. V sovětském tisku fotky z Václaváku, kde odzdola až k muzeu přes celé náměstí jsou narovnány  tisíce rakve ruských vojáků, kteří prý položili v Srpnu životy za naše osvobození od kontrarevolucionářů. Samozřejmě fotomontáž, i dítě by poznalo, že spackaná. Píší v jejich tisku, že nám potravinově pomáhají, abychom po řádění kontrarevoluce nezemřeli hladem, a proto že je u nich jaksi méně potravin. Má Rusko nějaké svědomí? Nikdy nemělo.

Ještě osobní vzpomínka: při výslechu mne a  kamaráda na SNB večer 21. srpna 1969, tedy při ročním výročí, byla v nás malá dušička. Na konec nás pustili, patrně díky kamarádovým francouzským holím, které v nich možná budily určitý respekt. Jinak mohlo být vše jinak.

V tv programu je k tomuto dni následující výstižný odstavec:

Jestliže 21. srpen 1968 rozptýlil iluzi o reformovatelnosti komunistických idejí, pak stejný den o rok později veškeré iluze o komunismu definitivně pohřbil. V srpnu 1969 nebylo zdánlivě vše ztraceno. Vůdčí osobnosti "pražského jara" stále disponovaly významnými posty i sympatiemi národa. Jejich jména skandoval toho dne v ulicích dav manifestující světu odpor proti okupantům. Strana ve své nevyzpytatelné moudrosti povolala policii, vojsko i milice. Češi masakrovali Čechy. Byli mrtví, desítky zraněných na těle, a miliony na duši. Tímto dnem začala nejtvrdší normalizace a totalita, legalizovaná tzv. pendrekovým zákonem, pod kterým jsou tři podpisy: Svoboda, Dubček, Černík.)

Dalším mailem pí M. G. dopsala: Jedna maturitní otázka v době uvolnění  byla: Jeden den Ivana Děnisoviče a autor Solženicyn. Bylo toho více. Bylo to jako opojení. Svoboda. To uvolnění, to byl celý předmaturitní rok.

Ten šok z invaze byl velký a špatně pochopitelný pro mě i z toho důvodu, že v červenci jsme byli v Sov. svazu. Náš úžasný třídní Leonid Kalugin (občanstvím Čech) nám přichystal pomaturitní výlet. Abychom to trápení s ruštinou někde zúročili. Jeli jsme na začátku července do Kyjeva a už v lůžkovém vlaku fantastické vítání. Po pobytu v Kyjevě, prohlídce památek a veliké recepci, kde jsme se citili jako vřele vítaní hosté, jsme se přes noc leh. rychlíkem přesunuli do Oděsy.Tam 6 dnů jak v ráji.Většina z nás viděla poprve moře a místní, hlavně mladí lidé nás zahrnovali pozornostmi, náručemi gladiol........atd.atd. Pár týdnů poté na Bulharské pláži jsem při zpávě o invazi tvrdila:To je výmysl, to není možné, to se musí vysvětlit.......!

Po obdržení tohoto mailu jsem na internetu objevil článek na opět aktuální téma, z něhož cituji části:

Bývalý dánský premiér a generální tajemník NATO z let 2009 až 2014 Anders Fogh Rasmussen ... vyzval, aby se Spojené státy opět ujaly role světového četníka, protože uprázdněného místa se snaží chopit Rusko a využívají ho teroristé.

„Svět potřebuje četníka a je potřeba, aby tímto četníkem byly Spojené státy americké,“ řekl Rasmussen. Vyzval příští hlavu USA aby „řídila z čela a ne z pozadí.“

Bývalý šéf NATO to prohlásil, když zkritizoval postup současného amerického prezidenta Baracka Obamy v Sýrii. Podle něj bylo chybou, že navzdory předchozím prohlášením Obama nereagoval na použití chemických zbraní v této blízkovýchodní zemi.

 „Americká nechuť”

Podle bývalého dánského premiéra, který nyní pracuje jako poradce ukrajinského prezidenta Petra Porošenka, ale vytvořila „americká nechuť zapojit se do boje proti tyranii a útlaku” jakési „vakuum“, z něhož těží „naši nepřátelé“. Jmenovitě uvedl ruského prezidenta Vladimira Putina a teroristy z Islámského státu.