Všechna velká díla jsou díly náboženskými.

DĚTI  A  UMĚNÍ

            Výchova k čistému umění a estetice není pro život samoúčelná, ani není jen věcí "nadstavby", jak učil Marx a Lenin a jak po nich u nás papouškoval například socialistický kulturtrégr soudruh Zdeněk Nejedlý, tajně přezdívaný jako rudý satan. Je-li vývoj dítěte provázen zaujetím pro estetiku a uměleckou tvorbu, začleňuje se dítě snáze do životních souvislostí a nabývá zdravé vědomí síly, které se nevyžívá v agresi. Tak jako poctivý umělec, ani dítě nedává svému jednání žádný egoistický záměr či kalkulaci a vše u něj ještě dýchá lehkostí, laskavostí, bezprostředností. Mladý člověk má mít možnost, aby síly jeho budujícího se Já a vůle byly syceny čistou morální fantazií - od pohádek přes uměleckou hudbu a výtvarná díla až po vnímání estetiky zevnějšku. I tím je budován kontakt s oživujícími silami mravních impulsů. Skutečná estetika totiž vždy souvisí s etikou. Je-li dítě naopak vrháno do světa bez etického a estetického zázemí rodičů a školy, vnímá svůj život i svět bez vyhlídky a opory. To pak vede k uzavřenosti, neuspokojení, odmítavosti, zatvrzelosti, konfliktům, k vnitřní bídě. Podle řady pozorování neupadají do těchto negací zejména mladí, kteří navštěvovali waldorfské školy.

            Většinou se ale dnes snažíme povzbuzovat u dětí ne morální, ale egoistickou vůli, směrovanou příliš jednostranně k technice a tupému sportování. To se nám mstí. Je-li v části generace nadbytek oné sveřepé egoistické vůle a fyzické i verbální svaloviny, vyvažuje to bezděčně jiná část mládeže rovněž negativním protipólem: vůle je pak rozleptávána v drogách, sektách, gamblerství, tělesná složka je naopak zanedbávána.

            Schopnost stát odpovědně na půdě skutečnosti, schopnost prosytit se principem Já bez  chorobného egoismu se utváří i začleňováním duše do souvislosti zdravých uměleckých děl. Pak je duchovní princip v člověku posílen až dolů do hmoty, do jednání. Člověk si pak navyká vnášet novou spirituální potravu do duševního bytí a nepotácí se životem podle davové šablony, za kterou nic není. Bez etického a estetického zázemí dnes mladým imponuje převážně jen divý proud té pudové síly, která se ve vztazích i v umění posměšně staví nad každý mravní řád a zdrženlivost a která v neomezené sobecké "svobodě" strhuje do zrůdnosti v umění, v sexu i jinde.

            Vývoj Já jako jádra osobnosti, pokud není v příslušném věku podepřen inspirací hodnot krásy a dobra v umění, slábne a nedrží pohromadě myšlení, cítění a vůli. Rozšiřující se prosazování nezřízených instinktů a intelektu bez morálky a milující síly ducha není pak ničím usměrňováno a hodnotově kotveno. Až patologicky křečovitá sexualizace kultury i obrazu světa je masmédii i mnohými vědci označována za zdravé užívání si života, za "žití naplno", za bourání přetvářek a konvencí. Vše nízké a pudové v životě i v umění se nějak sofisticky zdůvodní navlečením na obecně uznané a vžité fráze. Ponechávání volného průchodu pudům bez jejich překonávání vyšší protisilou, zřejmé i v současném umění, je posilováno dnešním pojetím "výchovy". Ta se uskutečňuje ve dvou paradoxech: v pólu bezduchého školního drilu nebo v protipólu programové nevýchovy, kde nejsou dítěti kladena žádná omezení. Já, které by i vysvětlenými omezeními a řádem mělo být zocelováno a posilováno v pevnou páteř osobnosti, odolávající náporům i svodům, se naopak rozbředává bez hodnotového systému. Pak s sebou člověk vleče do života balast materialistického potratu, který se stále nabaluje, a "řeší" problémy jen zkratovitě - agresí či drogami.

            Za dob renesance navštěvovaly budoucí maminky obrazárny a muzea, aby dušička čekající na zrození už v této době mohla vsávat krásu, harmonii a dobro.  V době baroka pronikl tento dobový duch umění nejen do chrámů a i těch nejmenších venkovských kostelíčků, kapliček a křížků u cest, ale i do selských stavení a krojů, ba do výšivek těch nejprostších venkovských žen. A že "Čechy jsou konzervatoří Evropy" nenapsal nějaký samolibý Čech, ale anglický muzikolog Charles Burney. Co nám z toho zbylo? Obklopuje-li se dnes těhotná žena zrůdnou a agresivní hudbou a artefakty, nelze se divit, že dítě je již v raném věku tzv. problémové a agresivní. Téměř vzorový opačný příklad bychom našli třeba u jednoho píseckého malíře. Vzájemná snášenlivost a pochopení i estetika proniká v jeho domě celým životem. Svěží, harmonický a radostný pohled jeho ženy, dětí, ba i psa (který nikdy nestůně) jako by připomínal harmonická zpodobení lidí z klasických obrazů.

            Ve většině současného umění a jeho prezentaci však "jakoby umělci už neměli smysl pro krásu a jakoby si galerie, kunsthistorici a kurátoři dali jednotný závazek, že nebudou zveřejňovat nic, co nemá prvky násilí, hrubosti a vulgarity, anebo alespoň prvky ošklivosti, bezduchosti a vyprázdněnosti. Přitom zde nastává zvláštní situace: běžnému člověku tyto vulgární výstavy a děsivé instalace nic nedávají a také na ně už téměř nechodí... Tento paradox maximální strnulosti na zavedeném schématu a přitom hry na kdovíjakou avantgardnost už sice mnozí ze slavných kormidelníků současného umění přiznávají, ale opět se nic neděje a dále se galerie a muzea zanášejí pompézním brakem kontejnerového umění se všemožnými odpady civilizace, honosně se nazývajícími instalace či multimediální umění. A přitom je zde tak jednoduchý recept: Změnit ustrnulá kritéria hodnocení a přiznat kráse větší cenu než ošklivosti, harmonii větší váhu než destrukci a etice větší důležitost než elitářství a prospěchářství. Je to tak prostý a samozřejmý cíl - vždyť každá bytost touží po lásce, kráse a harmonii." (Antonín Gavlas).

            I podle předního odborníka na moderní výtvarné umění Jeana Claira se dnes výtvarné umění stalo vězněm dogmat, ohroženým sektorem, který se pořád víc bortí. Odmítání zvládnutí řemesla způsobilo, že mnozí výtvarníci jsou dnes zvláštní bytosti, které ztratily veškeré výrazové prostředky. Napřed je nutno mít co říci, pak jde o to, jak to říci.

            Nenechme se však deprimovat a začněme u sebe. Možná objevíme, že skutečné umění v nás může alespoň na chviličku zrodit cosi bezměrného, nepojmenovatelného, neuchopitelného, hojivého, kdy vyjdeme ze svého sebestředného myšlení, svobodně se nadechneme a pocítíme krásu a mír k bližním i ke hvězdám. Třeba se i přiblížíme k pocitům našich předků, že celý svět je propojen v jediný živý organismus, že Země je Gaiou, živoucí bytostí a že i díla, inspirovaná z božských světů, celou Zemi produchovňují a zkrásňují. Tento blahodárný vliv působí i po fyzickém zániku uměleckých děl, protože ta představovala jen ztvárnění duchovního paprsku, který nitrem umělce sestoupil do zemské úrovně. Pociťme jemnou, subtilní, ale přece mocnou sounáležitost všech, kteří cítí spoluzodpovědnost. Naučme se mlčet, snít, ale i poctivěji rozeznávat, ctít a vyhledávat krásu, abychom mohli tím účinněji a zodpovědněji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy.                                                                                                                                                                             

        A možná, že toto procítění sounáležitosti ve vnímání krásy a dobra, tyto hvězdné chvilky v našich duších, nám pomohou vyplnit potřebu svátečnosti, která nám často chybí, a stanou se světlými body a milníky, které lidstvo na své pouti stále hledá. To věděl i Jan Zrzavý, když napsal: "Dílo umělecké vyrůstá z nitra. Mnozí překvapují neobvyklostí, když neumějí nic jiného. Senzace novosti ale vyprchá, zbyde prázdná kostra. Vědomí jsoucnosti Boha je nejhlubší uvědomění své bytosti. Tisícileté zákony lidstva nelze zrušit v náboženství, ani v umění. Všechna velká díla jsou díly náboženskými. Umění bylo a bude vpodstatě jen uměním náboženským. Duchovnost a náboženskost budou chtěny tak silně, jak je jimi dnes pohrdáno." Tyto pravdy však naštěstí vědí i někteří z mladší výtvarné generace, například Václav Švejcar. Díla takovýchto tvůrců dávají naději, že pramínek nezkaženého umění proteče i naší dobou k dalším generacím.