DOPLNĚNO; KAM (TAKÉ) VEDE INKARNAČNÍ REGRESE; PŘED ČÍM USTUPUJÍ STÍNY NITRA?; "UMÍRÁM NA ESOTERIKU, JE TO MOC ZLÉ"; LUPA NA ŽIVOTNÍ HARMONII

Napsal Karel Funk (») 10. 6. v kategorii Zdraví duševní a tělesné, přečteno: 229×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

HLEDÁNÍ ŘEŠENÍ NEJPRVE PRO DRUHÉ; SEBEREALIZACE DÁVÁNÍM. - Volala mi neznámá čtenářka. Takhle poškozeného a psychicky rozbitého člověka jsem dosud nepoznal. Mluvila dlouho. Připadá jí, že je v koncích. Proč? Zahrávala si s modní komerční falešnou "esoterikou". Byla před několika roky poškozena inkarnační regresí (i před tím podstupovala podobné praktiky, "pracovala s energiemi" apod.), a jednou se nevrátila zpět do těla. To trvá. Je neustále mimo své emoce, mimo znalosti, mimo svou paměť... Neví třeba, že se řízla a teče jí krev, neví zda se koupala teď nebo před týdnem, nevybaví si co je zdravotní a sociální pojištění, nikam sama netrefí, neplatí účty, nemá žádné emoce... Jako by neměla žádné nitro, jen intelekt, kterým se umí zvenčí reflektovat, ale cestu nenachází, netrefí k sobě, je "venku". Dvakrát se neúspěšně pokusila o sebevraždu, i tak ale zažívá přesně stav sebevrahů po sebevraždě či zavražděných (mistrně to popisuje i Shakespeare na stavu mrtvého Hamleta). Asi onomu temnému egoistickému okultismu tak propadla, že si ji to vzalo (princip Fausta). Moc touží zas normálně žít. Byla přes půlku života zdravotní sestrou, teď z toho neví nic. Nedělá na důchod, neví jak, nemá peníze, jen pomáhá manželovi v dílně s tím, co jí ukáže, třeba zamést. Do těla, kde by prožívala běžné emoce, se nedokáže vrátit. Je vyhoštěná sama od sebe. „Moc si už chybím, chybí mi můj život, má identita“. I když sebevraždu nevykonala, žije tak, jako by ji provedla - nic už nemůže u sebe ovlivnit, je bezmocná. Vše si to uvědomuje, přijímá teoreticky i zákon karmy.

Tak jako před tím, než se jí to přihodilo, navštěvovala různé podivné esoteriky a rychlé uzdravovatele, kteří ji o duševní zdraví připravili, i nyní prý byla u všech možných "esoteriků" a alternativců, tedy spíš asi šamanů a šarlatánů, kteří s dealerskou svůdností vtahují do svých výroben zdraví a štěstí. Slova s původně čistým významem, jako esoterika, mystika, meditace a podobně nabývají v takovém pojetí i pochybného, bulvárního významu. Její zkušenosti s nimi, jak mi líčila, jsou varující. Jejich častá vágní odpověď, že je to její karma, může být sice pravdivá, ale to ví i bez nich. Jiní jí „jasnovidně“ „osvětlili“, že si za to může sama, což je totéž. Další léčitelé ji poučují o Bohu, ale za nekřesťanské honoráře. Paušálního radičského machrování a praktik různých psycho-servisáků podle té či oné šablony je u nás až až. Jak mi to líčila, málem bych byl rád, že se chystá pro ně zpřísňující zákon.
Člověku s beznadějnou tragikou v srdci a zklamanému těmi, kdo sebevědomě slibují pomoc, se něco těžce vysvětluje. Vše se jí nyní jeví jako neřešitelné. Musel jsem pro začátek čestně říct ono slovo Nevím. Teprve od tohoto přiznání se někdy vyvíjí prvky poznání, vědění, podpory. Je to lepší, než hned naskočit se svými naučenými moudry. Ona žena se nechává svým omezením drtit, má to jako středobod svého života. Klesá pod tím. Rozumím. Na jedné straně to lze chápat, na druhé straně tudy cesty k řešení nevedou. Je příliš zastrčená sama v sobě.

Pokud se příliš zaobíráme některým svým omezením v porovnání s druhými, stává se nám to lupou, kterou si zvětšujeme špatnou náladu a sebelítost. Vždy je lepší se porovnávat s těmi, kdo jsou na tom hůř. Kulhavý je na tom fyzicky lépe oproti někomu bez jedné nohy. Ten je na tom lépe oproti někomu na vozíku. A ten je na tom ještě dobře oproti tomu, kdo je zcela imobilní či na přístrojích… atd. Podobně lze uvažovat i o majetku a financích.

Ostatně, co je to takzvané postižení? Jednomu selhává paměť či chybí končetina, druhému zrak..., dalšímu soucítění či charakter. Na těch prvních si toho všimneme hned a zařadíme si je do kategorie invalidů či postižných, tedy těch jiných, mezi které nepatříme. Jiná, třeba ta charakterová postižení na první pohled nevidíme - u druhých dlouho, u sebe možná nikdy.

Když jsem té milé nešťastné paní doporučil plnou oddanost a svěřování se a důvěru Kristu a Panně Marii a chtěl o tom víc mluvit, prý o tom ví. "Panenku Marii" prý má na přívěšku, i Ji prosí, ale těžko říct, zda s opravdovým vztahem k Ní. Vše ode mne ihned pře-naříkala. Řekl jsem tedy, po marných a možná hloupých pokusech říct "to svoje", že jí poradit neumím, ale že jí rozumím a že se budu za ni modlit. Byla i za to vděčná. A ať se i ona za někoho modlí. To přešla mlčením. Druhému pomáháme spíš tím, co jsme a že s ním jsme, než tím, co jsme nastudovali. Mám dávnou zkušenost s jednou lékařkou, pracující roky s dg přístrojem Oberon. Nejpve si mi to jevilo jako úžasná věc. Změří to raz dva v těle dráhy, čakry, energii a nevím co ještě, a nakonec jsem dostal papír, kde byl seznam porušených orgánů a rady na to či ono: vitamíny, masáže, akupresuru, meditaci, podpůrné prostředky, rhb atd. atd. Vyšel jsem s kousíčkem papíru, kde jsem byl "vyřešen". Asi jako výsledek prohlídky auta v servisu (stav brzd, spojky, nabití baterie...).  A dál? Pak jsem se na to občas podíval, povzdechnul si "měl bych", poté už ani to. Nechci se vymlouvat, ale pochopil jsem časem, že se o své zdraví musíme nějakou poctivou snahou zasadit sami od sebe, vynaložit úsilí, námahu, důvěru, rozlišování... I lidské vcítění lékaře či léčitele (Kristova substance, i kdyby byl ateista) může pomoci víc než pouhý důmyslný přístroj, řešící něco ahrimansky jak na běžícím pásu a bez vztahu k pacientovi. (Něco jiného je samozřejmě nutné lékařské přístrojové vyšetření či léčba pomocí přístojů v případě nemoci, úrazu atd. - tedy technika po vynaložení určitého lidského úsilí.)

Možná je jí tento čas bezmocnosti určen k využití, aby si představovala, jak potom své myšlení a cítění zlepší, tedy aby si tvořila další niterné hodnoty. Vím, že různí výděleční psycho-chytrolíni by jí nalinýrovali svou jedinou zaručenou cestu z toho, ale u těch už byla. Připomínal jsem jí i, že Bůh pomáhá kdy chce a jak chce, ne jak chceme my. My musíme ale vytvořit v sobě podmínky k uzdravení. Ani pšenice nedává klasy hned po zasetí, ale potřebuje světlo a teplo slunce a vláhu. Člověk k uzdravení také. Nemohla to ale přijmout plně do sebe, protože je vně sebe. Snad alespoň porozuměla, že sebevraždou se pro člověka nic nevyřeší, jen odsune. Je to jen agrese proti sobě samému, ať už impulsivní nebo chladnokrevná. (Pouze suicidium v důsledku endogenní deprese není plnou vinou a nemá tedy takové karmické následky). - Kdybych se jejím stavem chtěl zabývat spíš sociologicky, byla by to k popsání ojedinělá kazuistika, kam může vést i "léčení" alternativců, druhá věc ale je, že ani oficiální medicína nepomohla. Její známá psychiatrička jí řekla, jen ať nechodí k psychiatrům, ti že by jí dali léky, které by ji zabily. (Tím nelze paušálně zpochybnit poctivost a užitečnost řady léčitelů i lékařů, i jejich mnohdy těžké postavení. K řadě z nich mám hlubokou úctu.) Kdybych se dostal k víc takovým případům, stálo by to za knížečku kvůli varování. Třeba i někdejší případ poškozené mladé ženy nekompetentním "etikoterapeutem". A možná i s vyjádřením obou stran - těch instruktorů-šarlatánů (nebo je vyzvat k vyjádření a když by neodpověděli, tak to uvést) - těch poškozených - a doplnit i stanoviskem seriozních (nezaujatých) lékařů nebo badatelů, obeznámených z duchovní vědy s touto oblastí (je jich jen hrstka).

Trochu zaskočen naléhavostí jejího hovoru a asi spoléháním na zázračnou radu, jsem jí nakonec řekl, že prostě takto to s člověkem někdy je a když snaha o zlepšení nepomáhá, tak s tím trpělivě žít a vnímat se víc jako součást okolí, kde každý nese svůj ranec karmy. Moc děkovala, i když jsem jí nijak nepomohl, jen jsem řekl že může zas zavolat, bude-li chtít, a že za ni, byť neuměle, budu prosit.

A jak s tím žít? Když jsem sbíral myšlenky k dalšímu uvažování o ní, napsal mi to přítel Jiří dokonale a stručně (to já neumím):

Je řada lidí, kteří jsou poškozeni různými „regresními” technikami, protože tam šli kvůli sobě, v podstatě kvůli svému egu, ne kvůli ostatním, aby někomu pomohli.
Ježíš Kristus říká „kdo chce svůj život zachovati, ztratí jej, kdo svůj život ztratí pro mne, nalezne jej…”
Čím více člověk usiluje o duchovní, o cestu „nahoru”, tím více tato Jeho slova platí.

Je zajímavé, že někdy, když je člověk „na hraně” k obsednutí nebo k jinému podobnému „průšvihu” a udělá něco pro ostatní, třeba maličkost, třeba jen pomůže neznámé stařence s nákupem, nebo se usilovně modlí NE ZA SEBE, ALE ZA NĚKOHO JINÉHO, tak tyto negativní-abnormální síly odstupují. Je ověřeno, že když je člověk nemocný, a modlí se za druhé, za pomoc cizímu nemocnému, že se může až zázračně uzdravit.

Neznám tu paní a neznám její situaci, ale hned mne napadly dvě věci:
- pomáhat druhým, pokud možno tak, aby to „viděl jen Bůh” (modlitbou nebo fyzicky… např. postiženým nebo umírajícím)
- dělat koncentraci do srdce na přítomnost Krista v nás, ale alespoň půl hodiny denně (v pravoslaví se dělá „modlitba srdce”, kdy člověk nejdříve v sedě a potom i přes celý den při běžné práci se modlí „Kriste smiluj se nade mnou hříšným”, přitom se obrací k svému srdci, respektive ke Kristu v něm)

Pokud už člověk má zemřít nebo se zbláznit, je asi nejlepší se obětovat pro ostatní, vlastně pro Krista v bližním, a úplně zapomenout na sebe a své problémy, na „SVOU” karmu :-)

Pokud si člověk stěžuje jen na SVÉ problémy, ještě na sebe nezapomněl. Pokud hledá řešení pro dobro druhých, je na dobré cestě…

Je to přesně jak píše o těch regresích, a zároveň to platí i o řadě jiných metod a technik, kde se k tomu takto přistupuje (hypnóza, holotropní dýchání, spiritismus, většinou i kineziologie, vztahové konstelace...). Z různých indicií soudím, že podobných případů je mnohem víc, pouze se nedostanou „na světlo“, mnozí si to ani neuvědomí nebo se stydí. Je to podobné jako s poškozením dětí pedofily.

Zpětně si už nějaký čas v duchu vybavuji i postoj některých účastníků seminářů či besed hlavně z 90. let: taky chtěli získat nějaký duchovní prospěch pro sebe, kvůli sobě, a pak se tam někdy jen stěží udržovala harmonie. Rozumím tomu, roky jsem to často bral taky tak a člověku se nechce si to přiznat. I proto jsem se v seminářích snažil poukazovat spíš na obecné hodnoty (vztah k Bohu, k umírajícím, k dětem, k umění,  působení jednotlivých druhů květin, působení andělů a archandělů, očistné meditace, komunikace s postiženými a seniory, průběh kámaloky ap.).

Koncem 60. let vydobyl myopat Karol Trník z Trenčianských Teplic založení oficiální organizace myopatů (muskulárních dystrofiků), ba i vydávání bulletinu MY MD. Psali, xeroxovali a rozesílali jsme si tam sami. Nebylo to pro zcela imobilního člověka (a mobily a počítače ještě nebyly) snadné, obzvláště uprostřed komunistické podezíravosti, byrokracie a arogance k postiženým. Pracoval takto několik let a občas čelil i slídivé návštěvě StB.  Bulletin navozoval úžasné vědomí sounáležitosti, protože mnozí byli trvale uzavřeni mezi čtyřmi stěnami. Karol byl šťastný každému novému členu (evidence před tím nebyla, zjišťovali jsme to jen přes známé, přes zaměstnance lázní či lékaře), bylo to jeho životní dílo a jeho těžký stav se zde rozplýval jako kapka v moři. Z vozíku zářil štěstím. Kolem třicítky věděl, že jeho odchod se blíží, ale měl pocit, že má splněno.

Když do našeho střediska Diakonie Písek zavítala z Ameriky před zhruba dvěma desetiletími Maria Bibi Haas, vdova po Hugo Haasovi, přišla s podstatným poselstvím široké duše: Lidičky, pomáhejte zvířatům, tolik trpí a tolik nás potřebují.

Vzpomínám na svůj stav z věku kolem dvaceti let. Z různých důvodů (zdravotních, studijních, vztahových, nedůvěra a roztržka s rodiči – nyní za to vše děkuji) jsem niterně téměř kolaboval, propadal jsem depresím, a nebýt toho, že jsem před tím slyšel, jaký je další strašlivý úděl sebevrahů, uvažoval bych i o tomto úniku. Cestu ven z toho jsem neviděl. Přišla nenápadně. Při delším pobytu v Janských Lázních (konečně z dosahu dozoru a péče rodičů) jsem moc rád dělal něco pro spolupacienty. Pro ty na vozíku, s holemi… (popovezení na vozíku, doběhnutí pro svačinu, pomoc s jídlem, s oblékáním, s hygienou, napsání dopisu, vyslechnutí, zavezení do hospody na pivo – jaká vzácnost i toto pro ně byla!, sdílení nešťastně zamilovaného kamaráda vozíčkáře do sestřičky...). Cosi ve mně zazářilo úlevou. Byla to lupa na životní harmonii. S některými jsem se na roky spřátelil. Personálu i jeho ochoty bylo tehdy pramálo a kdekdo z tzv. postižených potřeboval různou pomoc. A tak jsem dělal, co jsem uměl i co jsem neuměl. A bylo to osvobozující, žil jsem jimi, ne sebou. Takto jsem si to tehdy samozřejmě neuvědomoval. Přestal jsem se patlat v sobě. Čirá radost. Byl to patrně základní předpoklad, abych asi rok poté nastoupil vědomě duchovní cestu. Zpětně vidím, že už tehdy se vytvářelo osudové vinutí k tomu, abych jednou mohl pracovat v sociální oblasti, ba v prostředí, kde lidé psychicky často strádali, dožívali a umírali. I pobývání s dušemi odcházejících a poskytování jim niterného prostoru ke sdílení či inspirace k bilancování, zpytování, ujasňování, narovnávání, je seberealizace dáváním. Někdy stačilo jen účastné mlčení – jsem tu s vámi, zajímá mne váš pohled, jakkoli zamlžený, vaše slovo, jakkoli zmatené, nakonec i vaše ticho. Jak byli šťastní, když jsme je zaúkolovali nějakou užitečnou činností, třeba sbíráním nedojedeného pečiva pro kozí farmu či zbytků masa pro pejsky. Věděli, že jsou někde někým pro někoho (nikoli opak - nikde nikým pro nikoho). Důležité bylo i mít komu umřít.

I základní modlitba začíná Otče náš…, nikoliv Otče můj. A je celá v množném čísle, tedy prosíme za lidstvo. Všimněme si - jak jiná je pak nálada modlitby, než když ji odříkáme mechanicky jen pro sebe. Může být tento rozesílací postoj zprvu obtížný, jsme zvyklí dělat vše jen pro sebe, i ono zduchovňování. Kyslíkem pro volné spoluúčastné dýchání s lidstvem je Kristův impuls: ve chvíli, kdy kanula Kristova krev na pahorku Golgoty a Zem poprvé vsakovala tento svatý Grál Vykupitele, obepjala gigantická aura Jeho Lásky celou Zemi i s jejím lidstvem a navždy se do ní prožehla a všudypřítomně zde zůstává a působí.

Jen když mám světlé myšlenky, 

 

svítí moje duše.

 

Jen když má duše svítí,

 

bude země hvězdou.

 

Jen když bude země hvězdou,

 

budu já pravým člověkem.

 

(Herbert Hahn)

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.