ENERGIE ČÁST III: ENERGETICKÁ NABÍJEDLA? JÁRA CIMRMAN BY SE TOHO MOŽNÁ CHOPIL; PŘEDPOKLADY K NABÍJENÍ; NĚKDY JE I ÚBYTEK ENERGIE BLAHODÁRNÝ; KARMA NENÍ STRAŠÁKEM, ALE NADĚJÍ A RADOSTÍ

Jak je lákavé nabít si byt něčím. Jde ale o to čím a jak. Dáváme si domů různá nabíjedla, tzv. energetické obrázky a podobné sarapatičky? Je-li pohnutkou chtění se nějak z něčeho bezpracně nabít, energeticky přiživit, nebereme věc za správný konec. Ba je to v důsledku kontraproduktivní. Setrváváme zase jen ve svém egocentrismu, ba zesilujeme si ho, a to vede následně ke ztrátě skutečné dlouhodobé energie. Hamtání a nabíjení se energií podle módních receptů je jen sobecké hračičkaření. Můžeme sice cosi zacítit (a nebudeme nyní rozebírat, co je sugesce a co objektivní), je to však jen jako zamlsání si v cukrárně, ale bez placení. Jakousi domnělou energii kdesi podle doporučení uzmeme, ale stejně většinou nevíme, jak s tím naložit.

         Taky jsem tím prošel: měl jsem počátkem devadesátých let v bytě „zázračné léčivé a nabíjející“ obrázky psychotroniků Jana Hnilici a Karla Kožíška, nabízené Regenou. Po vystřízlivění jsem pochopil, že nic z těch tří slov neobsahují. Je to jako jeden z objevů z pozůstalosti Járy Cimrmana. Ba léčivější by snad byla i prachobyčejná krajinka, o které nám odborníci řeknou, že je to kýč.

     Pravé nabíjení předpokládá dlouhodobou, trpělivou, nesobeckou, Bohu oddanou a vůči okolí etickou práci na sobě. To jsou pak jiné energie, spíše jim můžeme říkat kvality, a ty nám vydrží déle. Nedají se tak bombasticky propagovat, ani k tomu neslouží žádná prodávaná dobíjedla či prvoplánově nabíjecí sedánky s někým. Ba i přehnané kalkulace, jakou barvou oděvu bychom měli u sebe cosi docílit, svědčí spíš o tom, že se nám nechce nastoupit na skutečnou cestu sebepoznání a práce na sobě, a tak si vypomáháme pochybnými berličkami. Když se kdysi známé jogínky Milady Bartoňové při besedě zeptali, jak je důležité si vybírat barvu oděvu, odpověděla ke všeobecnému zklamání zcela prostě a přirozeně: Já myslím, že je to jedno.

      Jistě, můžeme třeba na posvátných či silových místech cosi krásného a silného zavnímat, ale spíše pro radost a okouzlení, že to tu je, že je to na světě i pro druhé, že to zmnožuje krásy a poklady světa, a můžeme k tomu přidat i svou lásku. Tím posvátnost místa zesilujeme, zatímco konzumní energetické drancování módních esoterických turistů onu posilující a obrozující auru spíše plundruje. Předpokladem k nabíjení se čistší energií je totiž niterná obroda. Ta pak sama uvolní místo k přijmu skutečné energie, k dobíjení, ale pak už to ani takto spotřebitelsky nenazýváme.

      Je nějaký předmět, umělecké dílo apod. tzv. „nabitý“? Pak to značí, že má jakousi energii – ale víme, co s ní? A známe její povahu? Nelze u toho nic, leda se nechat ohromit a uznale vzdychat. Člověku je pro vývoj totiž zapotřebí kvalita. Nabití energií o kvalitě neříká nic. Je to jiná kategorie. Rozpoznám v nějakém díle lásku či pravdivost? Oplodní to moji duši něčím nadějným, opravdovým, laskavým? Je dílo výsledkem a důkazem opravdového zrání autora? Pokud ano, pak je to to pravé. Pak kašlu na „energii“, nezajímá mne. Všimněme si, že skuteční umělci se jakýmsi energetickým nabitím svých děl,  jejich měřením virgulkou apod. nezabývají. Hodnota je jinde.

        I byt si můžeme nabít (chceme-li používat tyto poněkud zúžující pojmy) jen tím, co zde sami aktivně a vědomě prožíváme. A co to může být, aby to bylo poměrně dostupné? Učme se například vážit si doma práce druhého a myšlenkami radosti a vnitřního štěstí ozařovat život okolních lidí, zpříjemňovat jejich životy skutečnými hodnotami. Odsuňme z nitra vztek, smutek, přecitlivělost, mentální rozplakanost, touhu mít vždy „navrch“ či znásilňovat mínění druhých.

      Při útocích a nespravedlivém posuzování můžeme věc vysvětlit, a když to nejde, tak od nich odstoupit odevzdaností do vůle boží. Slzy bolesti usmiřujme soucitem a laskavým slovem. Každou užitečnou práci konejme s radostí a poctivě, protože je nám modlitbou k Bohu.   Největším štěstím je vyvolávat čisté štěstí, radost a hodnoty v druhých lidech.

        Duchovní radost plyne z povznášení duší ke zdrojům pravé moudrosti a lásky. Na vše hleďme se soucitem, ale i s vědomím zákona vyrovnání a spravedlnosti. Vězme, že i bolest a utrpení je sklizní toho, co jsme kdysi zaseli. Zákon karmy je neomylný a všem lidem se stejně dostává odměny za dobré činy a bolavé výchovy k uvědomění si a nápravě nedobrot. Samozřejmě že karma nezraje hned.  Pak karma není strašákem, ale největší radostí a nadějí, že nebudeme trpět víc, než co je pro nás užitečné. Snažme si zachovat rovnováhu i v neštěstí a zkouškách života a snášet veškerou bolest s klidem. I utrpením na člověka působí veliká boží milost a láska, která mu dovoluje splatit a odčinit jeho dluhy a uvést se znovu do harmonie řádu. Vynasnažme se za každých okolností podržet si rovnováhu a klid myšlenek, protože i bolestí a smutkem, které jsou příliš osobně a sžíravě prožívány, se vzdalujeme od Boha a uzavíráme do sobectví. Takto by bylo možno pokračovat ještě dále, uvědomme si však, že toto vše se otiskuje do aury našeho domova.

       Někdy je úlevné nikoliv energii získávat, ale zbavit se mentální energie, která vše uchopuje, někdy se na vše sápe a chtěla by pohltit. Příklad neosobního postoje? V dávných čínských taoistických vyprávěních je kratičký příběh, který přibližně zní: Obyvatelé vesnice Wu-wej vídali kouř z vedlejší vísky, slýchali štěkot jejích psů, aniž tam kdy zašli.

       Nebo: Jeden známý literát měl před přednáškou chvíli posedět v předpokoji. Vedle něho nechali na stolku na očích několikery noviny s články o něm. Když pro něho přišli, byly noviny netknuté.