Hm, před čtvrt stoletím jsem na to nádherně naletěl. Objednával jsem si nejrůznější inzerovaná odrušovadla škodlivých vlivů geopatogenních zón, stínidla rozmanitých materiálů a tvarů a stále lepších a účinnějších provedení, vylepoval po bytě léčivé obrázky různých senzibilů včetně K. Kožíška či J. Hnilici (pamatujete tu vlnu, že?) a pak se svalil s úlevou do svého bezpečného pohodlí. Říkal jsem si - Nojo, opravdu, cítím se teď líp. Jaká úleva. Poté jsem se ale dočetl, že ono nekalé záření na sebe tyto předměty naopak nabalují a tím víc škodí. Tedy jsem to s úlevou vynesl do kontejneru. A říkal jsem si: Nojo, opravdu, cítím se tu teď líp. Jaká úleva. Od doby tohoto sebepoznání se zajímám o manipulovatelnost lidí zejména v kruzích duchovna, záhadologie, psychotroniky ap., a zjišťuji, jak je kolosální.

          Chránit se úzkostlivě něčí aury? Hned takoví vypadají tajemně. Připouštím, že někdo ji nemusí mít zrovna blahodárnou. No a co? Patří to k tomuto světu a je na mně, abych trpělivě sílil protivenstvími. Mám snad já trvale blahodárnou auru? Taky ne. Takže sklapnu. Ostatně, ono tvrzení o něčí "nepříjemné auře" často zavání jen efektně předstíranou senzibilitou a nekontrolovamými či nepřiznanými antipatiemi.

           Připouštím, že možná nějaká věc má nedobré záření a může vznikat například elektro-smog, třeba u velkého uzlu šňůr ke spotřebičům. Asi je dobré dát si to od sebe kousek dál. Nevím jak mobily. Jistě, kdekdo by okamžitě vypálil sebejistou odpověď, na jakou vzdálenost škodí. Jenže mám dojem, že stejně vědí starou belu. Jeden říká, že mobil září jen když se mluví, jiný tvrdí, že září trvale na půl metru, další že na tři metry...  Jak na to přišli? Jsou-li tak jasnovidní, pak nechť mi jasnovidně řeknou něco, co lze ověřit. Třeba jak se jmenoval můj dědeček nebo kam jsem zaštrachal budíka. Nebo to o mobilech napsal nějaký odborník? A jak víme, že byl odborník? A že nebyl zaplacený konkurenční firmou či lobby? Už za socialismu tento systém fungoval: když nebyly banány, tvrdili odborníci, že jsou výživově bezcenné, totéž jindy s citrony, cibulí... 

       Když před lety hynuly jednu sezónu včely, napsal jeden vševěd, že je to zářením z mobilů, které křižuje veškerý prostor. Jenže - počet mobilů a délka volání nadále rostly, ale včel další roky taky přibývalo. Kdyby byly rádio a televize vynalezeny teprve dnes a my si to pořídili dokonce domů, nepochybně bychom byli citlivci varováni před jejich zhoubnými, snad život ohrožujícími vibracemi. Asi bychom z toho poslušně onemocněli příslušnou chorobou podle návodu senzibilů.  Pozoruji, jak se ochotně zcitlivujeme na záření, která máme očekávat.

            V roce 1990 jsme byli na představení jednoho jogína. Když jsme stáli před začátkem ve frontě, šel okolo. Ó ty vibrace! Ta aura! Ty pronikavé oči! - sdělovali jsme si vzájemně. Jenže jsme si ho spletli a ten pravý prý už prošel, aniž jsme si ho všimli. A opačný příklad: jednou jsem si roztržitě sedl v čekárně zubaře. A hned jsem si říkal: br, skutečně tísnivá aura, jasně to rozeznávám, to jsou tu ti elementálové lidí, co tu strachy jektají zuby, že jim budou vrtat zuby. Jenže po chvíli jsem si všiml, že sedím o patro níž, v čekárně geodeta.

       Jistě, že ledacos škodí  na nehmotné i hmotné úrovni.  Něčeho, jako třeba vulgarit, oplzlostí, pohledu na odulého opilce, ovaru, uzenin či tavených sýrů, je lépe se také odříct nebo aspoň omezit. Ale i tak - kdybychom měli brát smrtelně vážně varování typu "pravda o mléce", "pravda o vodě", "pravda o čárových kódech", o čárách za letadly, o..., museli bychom raději preventivně  zemřít ze strachu, abychom si nepoškodili zdraví. Strach z takových potravin někdy působí hůř, než potraviny samy. Či pít jen vodu z ledovce a pěstovat si vlastní kuřata a zeleninu, já třeba na balkóně paneláku? Zhoubnost knedlíků proměnili odborníci během několika let v prospěšnost. Jsou to někdy mágové. Tedy už se o mne po nich nepokouší žaludeční neuróza, naopak v žaludku jako v pokojíčku. Podle nynějších vědců padl starý "vědecký poznatek", že káva dehydruje. Tedy už po ní nemívám žízeň. Ještě že máme ty vědce. Sádlo po několik desetiletí zvyšovalo cholesterol. Dnes vědci tvrdí, že ho snižuje. Bylo by dobré se zamyslet i nad tím, že od roku 1991 se u nás zvýšil průměrný věk o neuvěřitelných devět let. To je odpověď na mnohé strašiče.       

            Zkusme si najít odrušovadla sami - pokud pomineme, že nejlepším odrušovadlem domácích negací je harmonické myšlení, estetické cítění, ohleduplnost, pro někoho modlitba - dále domysleme a dotvořme sami podobná psycho-odrušovadla. A na hmotné úrovni? Nějaký ten drahokam je jistě krásný, nese niternou stopu své skupinové duše, která přebývá ve vysokých duchovních úrovních. Spíše je ale lepší si vybrat takový, který se nám normálně líbí, než podle popisů, který kámen na co působí. Stejně už se to dávno popletlo a není dnes možná nikdo, kdo by spolehlivě nahlédl do skutečné povahy skupinové duše toho kterého kamenu a odvodil charakter působení. Ono to není nutné, je to jako se studánkou: úplně stačí, když se pohledem kocháme, prožíváme si onu krásu - ne sobecky konzumně pro sebe a svůj užitek,  ale pro krásu samu a pro radost, že to tu je i pro jiné lidi. A někdy stačí obklopit se předměty, které nás něčím osloví, aniž bychom se honili za tím, co o nich někdo napsal. Je to pak aspoň trocha tvůrčího prvku. V mládí jsem byl ve skupině lidí, která se z jistého důvodu sháněla po dvojramenném svícnu. Byly ke koupi různé - kovové, skleněné, keramické... Zprvu jsem propadnul tomu trýznivému honění se za tím "nejhezčím". Jednou jsem na šumavské dovolené naštípal panu domácímu trochu dříví. Jeden úplně obyčejný kousek dřeva z polínka se mi zalíbil. Byl ze Šumavy, asi z hodně starého stromu, který prožil mrazy, vichřice i sluneční žár. Našel a uštípnul  jsem si ho sám, a dvě svíce se na něj daly dobře postavit. Byl to nejhezčí svícen, jaký jsem kdy měl.