PELE MELE II. DÍL - Werich, terapie, Mariánská zjevení, V. Havel, F. Peroutka, namlouvání, vtip a karma, usínání, největší nepřítel svobody, přetrvávající diktátorský útlak

Werich kdysi říkal úžasný vtip: Kohn je doma večer sám, má ženu v lázních. Najednou někdo zvoní - poštovní poslíček mu nese telegram. Kohn ho opatrně rozbalí a tam stojí: Vaše žena náhle zemřela. Hotel Pupp, Karlovy Vary. Kohn ho pečlivě složí na čtyřikrát, jako to bylo, opatrně vloží do původní obálky, přelepí původní páskou, odloží na noční stolek a říká si: Teda ráno, to bude ale úlek! - Napadlo mi, že ten vtip se dá použít i jako přirovnání k našemu častému vztahu ke karmě: Něco nám okolnosti (osud) sešlou k poučení, ale hned jak vytušíme, že to je nepohodlné, nepříjemné či bolavé, tak se tím přestneme zabývat ("zašoupneme pod koberec"). Pak platí (ale to už si neříkáme) - Tedy v kámaloce, to bude ale úlek.

Mně se ten vtip furt vracel, až jsem začal tušit, že něco ve mně podprahově reaguje, až jsem na to přišel. Tohle se mi občas dívá (=vid nedokonavý od "děje").

 

ooo

Přítel Karel Jirka mi napsal:
 
Mám takový zvláštní dotaz. Myslíte, že je něco zlého na vyhazování nespotřebovaného a suchého pečiva (například chleba) do odpadu? Ono to může vypadat jako úplná maličkost, ale mě by opravdu zajímalo, jestli se nejedná o určité znevážení a přestupek proti Božímu řádu. (Mám nějak v povědomí, že některé duchovní proudy dávají chléb do souvislosti s Kristem.)

 

Chléb je pro mě něco až archetypálního. Někde jsem četl, že se v něm prý také snoubí působení všech čyř živlů: země (mouka) a voda jako základ, dále vzduch při kynutí a oheň při pečení.
 

Odpověď:

Pane Jirko, to jste otevřel hezké téma. Máte plně pravdu co se týče té posvátnosti.
Taky to tak cítím, prostě je to škoda. Suché pečivo by se dalo využít k přilepšení pro koně, krávy, ovce, kozy, nebo namočené možná i pro slepice či kachny. Nemáte v okolí někoho se zvířaty? Nebo nějaký statek? Nesmělo by to ale být s plísní. Nevím, možná by to brala i zoo (krmit přímo se asi nesmí, ale možná po dotazu zaměstnanců, zda byste mohl občas něco přinést?) Nebo si dát vývěsku, že zadarmo... ?
Já to mám vyřešené tím, že když občas zajedu ke kamarádce Ludmile, tak jí to vezmu a ona to zužitkuje.
 
O obsahu tohohle našeho psaní jsem napsal Ludmile. Přikládám Vám, jak hezky k tomu odpověděla: Napadá mě potvrdit, že skutečně je či měl by být chléb určitým způsobem chápán jako posvátný pokrm. Za našich babiček, kdy se pekl doma, dělal se nad ním rukou a vlastně i nožem do syrového těsta (než se pecen vložil do pece) kříž, takže byl viditelný i po upečení. Peklo se jednou týdně. Takový pravý kváskový chléb zůstával dlouho dobrý, nekazil se, neplesnivěl, jen mírně tvrdl, což nevadilo, namáčel se pak v bílé kávě nebo mléce. Uchovával se (aspoň u nás na statku v Kosmonosích) na ošatce přehozený čistou bílou, často i vyšívanou utěrkou či ubrouskem. Nikdy se neměl pokládat "vzhůru nohama" nebo upadnout na podlahu, bylo by to zneuctění. Zacházelo se s ním pokorně, vděčně, úsporně a žehnalo se mu. Každý za krajíc chleba poděkoval. Můj otec přečkal válku s tím, že se do širšího skrojku vydlabal ďolík a do něho se dala lžíce domácího sádla. Dalším menším krajíčkem se takový poklad překryl. Byla to jeho snídaně i oběd ve škole. Docházel do Mladé Boleslavi denně pěšky a téhle vydatné dobroty si vážil, ostatní děti ve většině případů nic takového neměly. Zato pak jim statek vzali a byli chudí z nejchudších. Žili z pár korun a prodeje jablek a květin na trhu, kam je děda v malé bedýnce na kárce vozil. Ale to už s chlebem nesouvisí, jen že se na něj pak jen stěží vydělávalo. 

ooo

Ve svém spise „Unum necessarium“ píše Komenský: „Co člověk potřebuje po smrti? Duše potřebuje andělů, vedoucích ji do nebe; tělo pozornosti přátel, starajících se o pohřeb, a konečně potřebuje člověk čestnou pověst, která by po něm zbyla. Když se však těchto posledních dvou věcí lidem nedostane (jako při mučednictví Božích sluhů), to první bohatě postačí, to samo je jedno nezbytné“. Připomněl mi to takto Mirek Erdinger.

 

ooo

 

Jiný čtenář mi napsal dva dotazy: ... dovoluji si vznést dotaz na Váš názor na Dr. R. Steinera. Ve Vašem "průtokovém" pojetí jsou jeho knihy velmi inspirativní a čtivé, i když i tak někdy skoro za hranicí "zdravého rozumu". V originále dost často.

Sv. František prý říkal, že mudrc bez humoru není mudrc. U R. Steinera nelze najít ani stopu po humoru.

Nejsme my čtenáři - podle Vás - obětí cvoka?

 

Druhý dotaz zcela nesouvisející - jaký je Váš názor na peníze /v řádech milionů Kč/ nabytých výhrou v loterii - lege artis v pořádku - z pohledu řekněmě duchovního? A když už jsou, jak s nimi naložit, když vše rozdat chudým ego prostě nedokáže?

 

ODPOVĚĎ:

Vážený pane ...,

ona ta hranice "zdravého rozumu" je subjektivní a často mylně zneužívaná kdekým pro kdeco.  "Zdravým rozumem" se dá obhajovat ledacos, často i přízemnost těch, co ke zdravému rozumu mají nejdál. Podle mého náhledu, po 45 letech čtení a opisování R. Steinera, neznám nikoho se zdravějším rozumem. I ke skutečné intuici lze proniknout až po maximálním vypěstování logiky. Podstatné k pravému poznání takových textů a jejich autorů nám otevírá úcta. Bez ní jsem hloupý okoralý mudrlant - "vševěd". Pokud byste měl obavy, abyste se nestal "obětí cvoka", pak Steinera raději nečtěte.

Co se týče humoru, ono je třeba rozeznávat žánr a situace. Při vysvětlování duchovně-lidských souvislostí se sotva dá humor používat. Pravdy o Bohu, kosmu, člověku skutečně nejsou k popukání, ale k niterné úctě, svobodě, poznání, prohloubení. V soukromí měl Steiner, podle životopisců i osobních svědectví, humoru dost. Ale i při poctivé četbě jeho duchovněvědeckých pojednání lze zavnímat laskavost a přívětivost, prozařující za slovy. Kdo neumí být hluboce vážný, nepochopí ani osvobodivost humoru, hledá jen plytkou situační legraci. Tak jako platí slova klasika, že - "Nejprve musí člověk umět být hluboce a v tichu sám se sebou, aby pak mohl být tím lépe s druhými", platí, že hlavně po prožití pólu vážnosti nabudeme pravé radosti.

(Pokud zrovna někdo hledá v četbě prvoplánově humor, pak nechť sáhne raději po Haškovi či Švandrlíkovi, než po duchovní vědě.)

 

Jo, jak naložit s mnoha penězi bývá problém. Jistě nelze propadnout altruistickému třeštění a vše honem bezhlavě rozdat. Někdy i chudoba je nutný vývojový stav. I lidé se do chudých zemí  rodí podle svého předchozího rozhodnutí, aby to ladilo s jejich karmickým vývojem. Neznamená to ale jim nepomáhat vůbec. Rozvážná dobročinnost je někdy na místě, obzvláště dáme-li i kus srdce, pokud nám přijde určitá situace do cesty.  Myslím tedy, že občasně někoho nezištně (bez zavázání vděčností) obdarovat podle svého uvážení je dobré, ale je třeba vědět, jak s tím dotyčný naloží, zda to nezneužije. Určitě je vždy dobré pomoci zvířatům - přilepšit (i pravidelně) v útulcích pro opuštěná zvířata, přilepšit někomu, kdo si chce osvojit opuštěné zvíře apod. Zvířata si sama svou karmu nezaviňují (na rozdíl od člověka), tedy tím víc potřebují lásku a pomoc.

London říká přibližně, že větší ušlechtilost než rozdávat nadřazeně miliony může být rozdělit se o poslední kůrku s hladovým psem.

Použití více peněz pro sebe - neměl by člověk samolibě propadat pocitu boháče, co si může vše dovolit, opájet se tím lepším zbožím, co si kupuje apod. Vždy vše dobré brát jako dar od Boha, nebo zkoušku, jak s tím naložím. Z marnotratného hýřila může být příště žebrák, tak to karmicky chodívá. Jistě, že se dá uvážlivě zvládnout i velké jmění (viz např. pan kníže Karel Schwarzenberg). Ale pokora, skromnost, vděčnost Prozřetelnosti by měla zůstávat trvale (viz život TGM aj.)

 

ooo

 

Pamatuju z dětství, kdy jsem (utajeně i před rodiči) poslouchával Rádio SE, na poslední Peroutkovy komentáře. Když jsem dostal do ruky jeho knihu, našel jsem nejúžasnější definici bolševismu (resp. komunismu): Bolševismus je touha mužiků položit si zablácené holínky na mahagonový stůl. Mimochodem - Ferdinand Peroutka byl  tupen nacisty, komunisty a naším nynějším prezidentem lživě obviněn naopak ze sympatií k nacismu.

Komunismus nazval největším žijícím nepřítelem svobody. „V zápase proti sobě stojí systém demokratický a komunistický, ne kapitalistický a socialistický. Neboť demokratický stát přijímá zřízení socialistické nebo zřízení volného podnikání, podle toho, jak rozhodne většina. Z toho, že k demokracii se hlásí zastánci i odpůrci soukromého podnikání, vyplývá, že demokracie není hospodářská, spíše lidská víra… Škodlivá lhostejnost státu byla nahrazena škodlivou všemohoucností státu, a občan ztratil poslední útulek, kam by se skryl před domýšlivým dohlížitelem. Lidskost je odsuzována jako chyba, která je pod úrovní cílevědomého politika. [„Demokratický manifest“, 1959, New York]

 

ooo

 

Kterak hrdinně dámu získati:

Byl jsem nedávno v jednom podniku, erudovaně tam šéfuje prošedivělý pan XY. Znám ho už jako mrňousa. Vzpomínám,  jak se jeho rodiče vzali: jeho táta byl zaměstnaný v malém městečku na náměstí. Zakoukal se do místní učitelky, ta ho ale vytrvale nechtěla. Když jednou čekala před obchodem ve frontě, přišel ji opět požádat o ruku. Byl odmítnut. Tedy vzal motorku a jezdil rychle dokolečka kolem Alšovy sochy na náměstí. Pak zastavil a požádal ji o ruku - ale nic. Tak jezdil znovu, tentokrát rychleji, riskantněji. A opět zastavil a opět nic. Tedy jezdil potřetí jako šílenec dokola, až prý jiskry lítaly jak to klopil, lidi se sbíhali. Pak ji napotřetí požádal o ruku - a uspěl. (Možná si ovšem i spočítala, že kdyby se zabil či zmrzačil, místní vesničani by vinili ji.) Jenže zlí jazykové za rok tvrdili, že prý už prohání jiné dámy.

 

ooo

 

Jak je krásné žít ve státě, kde může prezident být souzen, případně prohrát. Už si to ani neuvědomujeme.
 
https://www.novinky.cz/domaci/470593-prezidenta-nelze-usmernit-jako-cloveka-jako-organ-statni-moci-ano-pripomnel-soud-zemanovi.html

 

ooo

 

Přítel farář Mirek E. mluvil u hrobu Václava a Olgy Havlových, říkal mi do telefonu úryvky, moc krásné. Třeba: Kdo si mohl dovolit trpět a bez nenávisti? Kdo si mohl dovolit být zneuznán a zrazován přáteli - a bez závisti...?

Taky mne mile překvapilo, že má úctu a blízkost k VH. To je v běžných círk. kruzích, hlavně ale katolických, skoro ojedinělé, mají mu zazlé, že nebyl dostatečně náboženský, natož pak církevní. Vzpomínám, jak při odpovědi na tuto otázku VH použil výraz za mne, který jsem roky hledal: řekl, že by se v církvi považoval "za vyvázaného z povinnosti myslet".  Dojít samostatně jak k vědomí (nejen víře) o existenci Boha, ale i se k Němu vztahovat, je možná zdlouhavější, ale cennější, než to přejmout jak ovečka ve stádu. Ale vědomí sounáležitosti k církvi může být pro někoho pomocí (pro jiného namyšleností). Jenže Písmo mluví o církvi jako lidu Božím, ne jako o instituci. Mnozí (jistě že ne všichni) se zařadí jako ovce a už jen poslouchají (i když i skutečný prožitek mše, zpovědi atd. může být katarzní, ale to už se asi často zmechanizovalo, ba zapomnělo). Mají svou pečlivě po staletí vypracovávanou (někdy opatrně modernizovanou) dogmatiku, že věci kolem víry i života jsou tak a nejinak. A to jim VH smet slovem "vyvázanost z povinnosti myšlení". Lze dodat, že takto to mohlo fungovat dobře do středověku, ale rozvoj duše vědomé je tím nyní u věřících oveček brzděn.

 

ooo

 

Mail: Tohle asi stojí za přečtení celé. Je v tom mnoho moudrosti, třeba jak je podstatné sebepoznání a sebereflexe, a že pak nepotřebujeme terapeuty. Nebo jak lidi ovlivňují tv zprávy, apod.
Vždycky mám radost, když zevní věda jde správným směrem a blíží se k poznání d. zákonitostí. U takových není nutné hned používat pojem karmy ap., dospívají si k tomu samostatně a to je velmi cenné.
A taky je dobré a nadějné si uvědomovat, že to dobré, co nás oslovuje, třeba toto, i když se tomu nevěnujeme pracovně, tak po smrti budeme moct rozvíjet, oplodňovat tím další duše a příště třeba dostaneme (= připravíme si) podmínky to uskutečňovat. Proto je tak zdravé se zajímat o ledacos, i když to zrovna nemůžeme kolem sebe použít. Máme pak širší duši pro budoucnost. 
 
https://zena.aktualne.cz/vztahy/zivot-nas-vzdycky-podpori-v-tom-cemu-verime-rika-terapeutka/r~e54cf50e486511e88560ac1f6b220ee8/

 

ooo

  

Z mailu kamarádky: Jsme sice mile překvapeni, když se někdo mimo nás s přehledem a grácií zachová čestně, přizná omyl či chybu, vyjádří se o sobě pravdivě, když ošklivé věci neokecává jako nedopatření a netvrdí, že se stal pouhý politováníhodný přehmat, omyl a přitom je to viditelné do dálky. A krom očekávání od druhých - umíme to my sami? Je krásná tahle přímočarost, ale málokdo ji v naší zemi z předních politiků umí lidem nabídnout jako vzor. Myslím, snad Kalousek, pan kníže, Šiklová, Pospíšil... I tito si umějí udělat legraci i ze sebe.
Dají se jmenovat další, ale není to plošné.

 

Odpověď: Když jsi tu zmínila Kalouska, občas si vzpomenu na drobnost z parlamentu, když jsem tam v r. 2004 (spolu s Zorou Jandovou  a Josefem Fouskem) zahajoval Hajnému výstavu. Před zahájením jsme se procházeli ve foyer, najednou se rozlítly dveře z kanceláří, vyřítil se Klousek, hned se ale praštil do čela, zavrtěl hlavou asi ve stylu Já jsem ale debil, kouknul na mne jestli to sdílím, udělal čelem vzad a zase se zařítil. Náramně se mi tím zlidštil. Natrvalo.

 

ooo

Čínská policie opět blokuje mariánské oslavy v Tung-lü


Z Wikizpráv

Přejít na: navigace
(https://cs.wikinews.org/wiki/%C4%8C%C3%ADnsk%C3%A1_policie_op%C4%9Bt_blokuje_mari%C3%A1nsk%C3%A9_oslavy_v_Tung-l%C3%BC#mw-head)
, hledání
(https://cs.wikinews.org/wiki/%C4%8C%C3%ADnsk%C3%A1_policie_op%C4%9Bt_blokuje_mari%C3%A1nsk%C3%A9_oslavy_v_Tung-l%C3%BC#p-search)



Panna Maria Čínská
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Panna_Maria_%C4%8C%C3%ADnsk%C3%A1)


Jako každý květen, i letos kolem čínské vesnice Tung-lü
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Tung-l%C3%BC) vyrostly modré policejní stany.
Čínská policie neprodyšně uzavřela všechny cesty vedoucí do vesnice, aby tak
zabránila katolickým poutníkům v účasti na mariánských oslavách.
Bezpečnostní složky bedlivě sledují i dění přímo ve vesnici. Na budovách
visí rudé transparenty nabádající k zachování pořádku.

V Donglü, vzdáleném jen 140 kilometrů od Pekingu
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Peking), se podle zdejších věřících v roce
1900 zjevila Panna Maria(https://cs.wikipedia.org/wiki/Panna_Maria). Čínští
křesťané tehdy byli jedním z cílů útoků ze strany tzv. boxerů
(https://cs.wikipedia.org/wiki/boxersk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD); zjevení
tedy pro místní znamenalo významnou duchovní posilu. V roce 1941 přidal
papež Pius XII. svátek Panny Marie Čínské
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Panna_Maria_%C4%8C%C3%ADnsk%C3%A1) do
katolického liturgického kalendáře. Tento svátek připadá od roku 1973 na
předvečer druhé květnové neděle.

V 80. letech bylo Tung-lü významným poutním místem. Kolem svátku Panny Marie
Pomocnice křesťanů (24. května) se do vesnice sjížděly desetitisíce
poutníků. Naposledy se tak stalo v roce 1995. Více než 30 tisíc věřících
tehdy popsalo nové mariánské zjevení a nevysvětlitelné chování slunce.
Následujícího roku odřízla čínská vláda na celý duben a květen vesnici od
světa. Nasazeno bylo 5000 policistů, obrněná vozidla a vrtulníky. Podobné
manévry se od té doby konají každoročně.

V roce 2009 vyhlásil papež Benedikt XVI.
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Benedikt_XVI.) 24. květen dnem modliteb za
čínské katolíky.

 

Z mailu k tomu: Další diktátorský útlak, aby jim cosi nepřerostlo přes hlavu. Všimni
si, jak jsou ateisti a materialisti nervózní z projevů víry a náboženství.
Tam se pak projevuje i blízkost k násilí. Musí před sebou zatlačit to, co by
je upomínalo, že se jednou budou zpovídat ze svých nedobrot, a že dobro je v
posledním důsledku odměňováno, zlo trestáno. Asi i odtud onen nervózní
materialistický fanatismus, faundamentalismus a agrese, tedy vytěsňování
vin.  Druhá - opačná stránka - spadnutí do náboženského či jiného fanatismu
a využívání ho k demagogii a zblbnutí či trestání mas, například inkvizice. To je okruh,

kterým se dostávají na úroveň marx-leninismu. Náboženství je pro ně jen pláštík k
realizaci násilí.

 

ooo

 

Z mailu kamarádce, která špatně usíná: Je důležité usínat v harmonii, i
když je to pro nás, obzvláště roztěkané Blížence, dost těžké. Ale aspon se
trochu snažit, aby myšlení furt nesměrovalo k výčitkám a opozici vůči někomu.
Je důležité, i když nám myšlenky od toho utíkají, za vše z toho dne Bohu
poděkovat, tedy i za to nepříjemné, že se nám odplavil další kousek karmy
(pokud se emočně nevzpouzíme). Tím se aspon trochu zachytíme vyšší hodnoty,
než na které běžně běží naše myšlení.

A uvědomit si, že v hlubokém spánku můžeme dospívat až k nebeským devachnským obrodným mořím.

A že můžeme být poučování naším Andělem strážcem a posilování silou božího Slova-Loga.
Jsou to základy na každé d. cestě, i když je nezvládáme dostatečně. A i to sebezpytování před usnutímmnezvládáme plně, musíme se brát  trpělivě, ne skepticky nad sebou lámat hůl, tedy ne podrážděně že mi to stejně nejde, ani sebeironickým sebevýsměchem. To by bylm ještě horší cynismus a nevíra. Bez naděje a vděčnosti bysme nezměnili nic.
 
(Nevím zda Twain nebo Shaw řekl se sarkastickým humorem: Nemůžete usnout?
Spočítejte všechny dobré skutky, které jste toho dne /nebo v životě/
vykonali. Bude to taková dřina, že vyčerpáním usnete.)