5. UKRAJINSKÁ DÍVKA BYLA PLACHÁ, ALE VDĚČNÁ; SYMBOLIKA SE NĚKDY VYPLNÍ AŽ POZDĚJI
Přítel Jiří Wald podniká ledacos. U všeho máte dojem, jako že si jen tak hraje. Možná i proto je tak úspěšný - od homeopatie přes Wobenzym a vydavatelství, pomoc neziskovkám, cestování, až po občasné akce ve velkém domě na Vinohradech, kde sídlí nakladatelství, které vede se svojí paní Radanou. Působí trvale vesele, bezstarostně, je tím skvěle nakažlivý. Nenadává na dobu, ale snaží se ji činit lepší. Kdysi byl i aktivním rozvracečem socialismu. Věcně, bez žlučovitosti, tím účinněji. Je hlubokým ctitelem myšlenek Komenského. Nezalézá si se svou veleúspěšnou orientací nadřazeně do ulity povýšeného společenství, nezaštiťuje alibisticky své jednání odkazem na nějakého zasvěcence, ale aktivně vychází svým nápaditým podnikáním do světa.
Od prvního setkání si máme vždy o čem si povídat. Poznali jsme se před lety na mém víkendovém povídání o umírání (a o tom, co bude potom) v Obci křesťanů. Ve svém domě na Vinohradech má Jiří i sál pro různé akce. Před několika lety tam dal možnost vystoupení mladým umělcům ve věku kolem dvaceti let. Zpívala i dívka z Ukrajiny, měla zjevnou trému. Postavila si ji vedle sebe na jeviště ostřílenější Kristína Kubová. Po celou dobu společného zpěvu na ni s povzbuzujícím úsměvem hleděla a držela ji za ruku. Vzala ji tak do našeho společenství. Ukrajinka byla plachá, ale kultivovaná a vděčná. Zpívala dobře, čistě. S radostí jsme jí dlouze zatleskali. Jako by to byla malá předzvěst budoucího mezinárodního dění, které pak nastalo. Symbolika někdy hovoří až prorocky, i když si to uvědomíme až zpětně.
Ale i jiná symbolika: Všimněme si: jak známo, vhodnou kombinací dvou základních barev – žluté a modré, vzniká zelená. A obě národní barvy Ukrajiny a její vlajky – žlutá a modrá, dají ve výsledku zelenou – Zelenského. Je tedy symbolickým reprezentantem i podle přírodních zákonů, objektivně. Jestlipak si to uvědomil?
Ale i ještě jinak: žluté zrno pod modrou oblohou dává vzklíčit rostlinné zeleni, novému životu. Zelenskyj může být toho pro budoucnost symbolem.
Malá asociace: Když v roce 1979 zpívali Hana a Petr Ulrychovi píseň Jízda králů, v rozhlasu ji zakázali, protože prý slova „Jedou k nám, jedou k nám...“ by mohla být vykládána, že jsou míněny ruské tanky v srpnu 68.
6. NAŠE CENA PUTOVALA DO UKRAJINY - Stará vzpomínka na mladého Ukrajince.
/s využitím článku na těchto stránkách z roku 2014/
Pořádali jsme v 90. letech minulého století s mým kamarádem výtvarníkem Tony Gavlasem a dalšími v Ostravě opakovaně bienále mezinárodní soutěže a následné putovní výstavy mladých výtvarníků s názvem VOX HUMANA, lidský hlas. Cílem měla být tvorba, která povznáší, zušlechťuje, pomáhá žít, nikoli děsící ošklivosti kontejnerového umění, které dnes převažují a jsou mnohdy preferovány i oficiální kritikou a galeristy. Bývalo zajímavé pracovat v porotě a prohlížet si výtvory různé kvality a pojetí. Nejvíc mne oslovily severské přírodní obrázky Finky Kristiny Lehtonen. Jak rád bych ji byl poznal, ale nesplnilo se a už jsem o ní nikdy neslyšel. Tato soutěž poprvé odhalila talenty jako např. Václava Švejcara. Mimochodem – poté, co mne tam jeho díla zaujala, jsem nahlédnul do přihlášky, kde bydlí, a ejhle, bydlel taky v Písku a dokonce jen sto metrů ode mne, skoro jsme si koukali do oken.
Vždy byly vyhlášeny termíny dodání prací, abychom se mohli v porotě se všemi artefakty v klidu seznámit a pak vydiskutovat či odhlasovat první, druhou a třetí cenu. Všímali jsme si i povah některých tvůrců – leckterý mladý výtvarník se vnutil do zasedání poroty a snažil se nám světáckým stylem dokázat, jak všechny ostatní „strčí do kapsy“. Někdy bývalo jejich sebevědomí až otřesné. O skutečném umění neměli potuchy, natož pak o tvůrčí pokoře. Takovéto suverény jsme měli obzvláště „v oblibě“.
Ale byl i opak, který nás všechny dojal. Jednoho jitra těsně před prohlížením zaslaných děl přikodrcal a přiburácel před budovu ošuntělý a silně kouřící žigulík, patrně bez tlumiče, s ukrajinskou značkou. Vystoupila z něho nepřehlédnutelná rodinka. Vypadali po dlouhé cestě strastiplně. Rodiče a mladík as šestnáctiletý, který se chtěl zúčastnit soutěže. Byla to velká šance zkusit získat cenu „na Západě“, tedy u nás. Jeli prý skoro nepřetržitě ve dne v noci, aby to stihli. Byli neumytí, opatlaní, rozcuchaní, ale šťastní, že dorazili. Tatík měl obligátní černý oblek – „uniformu“ to ještě ze sovětských časů, protože tehdy se odtamtud jezdilo na Západ pouze takto, aby působili reprezentativně a blahobytně. Mívali je ovšem z půjčoven, všechny stejného střihu a stejného materiálu, k tomu pouze bílé košile a stejný vzor kravat. Tehdy tam nic jiného společenského ale rozmanitějšího nebylo k sehnání. Obtloustlejší maminka své mužské starostlivě otírala po obličeji navlhčeným hadříkem. Všichni měli – tak jak vídáme i na našem venkově – osmahlé tváře, ale bílá čela, jak bývala chráněná při práci venku čepicí či šátkem před sluníčkem. Šťastně se usmívali, když se utvrdili, že po dlouhém nočním bloudění Ostravou narazili konečně na nás, ty kompetentní. Odpustili jsme jim samozřejmě nedodržení termínu dodání díla.
Když vybalovali požadované dva obrázky z auta a předávali nám je, viseli na nás všichni tři nadějným pohledem. A jéje, hrklo v nás všech. Byly to tuctové krajinkové kýče, jaké u nás tvoří stovky místních příležitostných malířů, zásobujících náš venkov podobnými líbivými výtvory. Pravda, prostší zákazníci ocení, snad i trochu právem, že aspoň poznají, co na tom obrázku je. Naše posuzovací kritéria byla však jiná. I když - přiznali jsme si – bylo nám to sympatičtější, než některé zrůdné patvary, kanalizující často rozervané podvědomí autora-snoba, který svou ohavnost vydává málem za heroický počin. Našim požadavkům originality ovšem hochova tvorba nemohla vyhovět. Tedy co se sympatickými Ukrajinci? Honem jsme obrazy popadli, abychom nemuseli dávat předčasně najevo jakýkoli verdikt, a zařadili je ke stovkám dalších děl. Všichni tři čekali, chudáci, ve svém rozpáleném žigulíku, až do pozdního večera. Slíbili jsme jim totiž, že jim dáme ten den vědět.
Jenže – co s tím? Bylo to těžké radění. Neocenit a nechat je odjet domů ve zklamání po takovém strastiplném výkonu? Na to jsme neměli srdce. Navíc si nás získali i svou hrdostí, že jsou svébytným národem, vymanivším se tak jako my z ruského komunistického imperiálního područí. Ale dát hochovi některou ze tří cen a poškodit tak jak nadějnější talenty, tak i pověst soutěže tím, že by se vystavovaly tyto naivní pastorální kýče? To prostě nešlo. Pak by se nám jich tam mohly příště sejít stovky podobných.
Vymysleli jsme nakonec udělení „zvláštní ceny“ (nikde jsme se o ní dál nezmiňovali). Namalovali jsme na krásný hlavičkový papír diplom, dali ho do pasparty a pak do rámu, a rodiče i s klukem se večer mohli šťastně odebrat zase na dlouhou cestu zpátky. Na přespání v našem hotelu jistě neměli. Umělecké svědomí jsme moc čisté neměli, ale to lidské ano.
Nevím jak se hoch dál vyvíjel, ale jsem našemu tehdejšímu činu o to radši, když se dnes Ukrajina musí znovu bát a bít o svou svobodu a svébytnost. Zpětně mi to připadá velice příznačné až symbolické. Jak ráda by se jejich zem plně vymanila z postsovětské izolace a přičlenila do společenství kulturních a svobodných národů. Ona rodinka se o to tehdy pokusila v malém, byť nedokonale a po svém. Vzpomínka na mé tehdejší sympatie k ní se dnes rozšířila na celý jejich národ – naše skoro sousedy.
/psáno 2014 po první invazi Ruska na Ukrajinu/
7. O SVĚTLANĚ Z CHERSONU A JEJÍCH PORODECH
/Výběr z mého staršího článku a rozhovoru s ní, uveřejněného zde v srpnu 2013 a také uveřejněného v mé knize Děti – poslové z neznáma./ NAROZENÍ JAKO VTĚLENÍ TOUHY; PLNĚNÍ SNU TŘÍLETÉ HOLČIČKY; „Vzbudila jsem muže s tím, že jdu do vany rodit“; „Máte-li strach rodit doma, pak udělejte z porodnice svůj prostor lásky“.
Ve třech letech v sobě uslyšela slova: Pomohu narodit se všem nenarozeným, kteří se chtějí narodit. Dnes ví, že to nebyla jen slova z dětské mysli. A jak tato slova naplňuje? O tom přijela povyprávět do Čech a pojednával o tom i náš rozhovor. Světlana Borisenko je z města Chersonu na Ukrajině. Je usměvavá, trvale zářící, srší vtipem, máte dojem, že je snad nenaštvatelná.
Občas k nám zavítají nebo se tu i usadí různí léčitelé nebo radiči z Východu – tu ruského, tu indického či jiného. Často si řeší jen svou svízelnou životní úroveň tím, že se snaží zaujmout nějakou svou výjimečnou schopností nebo nově vytvořenou metodou na nápravu toho či onoho. Mezi takové ale paní Světlana nepatří.
V patnácti letech hledala odpovědi na otázky: V čem je smysl života? Co znamená v životě dělat správnou volbu? Nyní má tři děti, je zakladatelkou Školy radosti (klubu pro maminky a jejich děti), poskytuje konzultace o tom, jak naladit vztahy s dítětem i mezi rodiči navzájem. Spoluzakládá rodovou školu v Chersonu. Má zkušenosti s porody doma i s porody po „císařském řezu“. V České republice ukončila mezinárodní výměnný program Letokruhy a před odjezdem nabídla i besedu a konzultace na téma přirozených porodů. Je nesmírně cenné, hovoří-li někdo o tom, čím sám prošel, co má praxí vykoupeno.
Často musíme dopředu zaplatit to, čím chceme druhé obohatit. Konzultace o porodech má Světlana vykoupeny i svým prvním porodem. Byl plně v režii oficiální medicíny. Už jako první potupu pociťovala, že u nahé ženy jsou při porodu muži. Jistě, mnozí si řeknou „dnes už se to tak nebere“. Ano, nebere. Ale je to dobře? Proč byly vždy jen porodní báby a ne porodní dědkové? Snad nejen kvůli studu, ale i kvůli ženskému vcítění. Někde už objevili, že to je chyba a vracejí se k porodním bábám, ač odborně školeným. Páni doktoři rozhodli u jejího porodu o císařském řezu. Nevěděla proč, nebavili se s ní. Když se probrala z uspání, pozorovala netečně strop, mraky, a pak si zrovna tak netečně uvědomila, že někde by mělo být její dítě. Bylo pár metrů od ní za sklem. Poznala, že v případě císařského řezu tu funguje psychika podobně jako u zvířat po vyoperování plodu, třeba v zoo: matky své plody odvrhnou. Veškeré těšení se na dítě zmizelo. Musela citově začínat úplně znovu.
To byl začátek poznámek, pořízených z jednoho večerního povídání 10. 8. 2007 ve více lidech u našeho společného kamaráda, architekta Oldy Hozmana. Z nich jsem dodatečně tehdy sestavil tento rozhovor, Světlana jej pak autorizovala.
Jaké byly tvoje další porody?
Podle jedné moudré knihy i podle svého cítění jsem se rozhodla rodit doma. Přišla jsem za lékařkou až v sedmém měsíci, a to jen kvůli evidenci. Když mne plísnila, proč jsem nepřišla dřív, řekla jsem: Právě jsem si všimla. Svou péčí jako by mne chtěli doktoři pak potrestat. Odběry krve – ó hrůzo! Nízký hemoglobin… To se musí léčit! Podle mé knihy stačí hodnota 110, měla jsem 112, tak co? Řekli, že chci-li zdravé dítě, musím mít aspoň 120. Ptala jsem se jich na byliny, ale nařídili léky. Jedny na oteklé nohy, druhé na hemoglobin, třetí na něco dalšího. Místo léků jsem si přečetla, jaké myšlenky to způsobují a jaká strava a bylinky jsou vhodné. A vida, za týden bylo hemoglobinu ne už 112, ale 124. Paní doktorka prý čekala tak 115 a proto se tak zaradovala nad svou účinnou volbou léků, že si recept připíchla na nástěnku, aby ho nezapomněla.
Při druhém těhotenství mi doktorka řekla: Ty určitě přijdeš, až budeš mít zase velké břicho a řekneš – právě jsem si všimla. Odpověděla jsem: Ne, já jestli někdy přijdu, tak s dítětem v náručí a řeknu – právě jsem si všimla.
Druhý porod (první doma) pro mne znamenal důvěru k Bohu i k manželovi.
Třetí dítě mi umožnilo poznat, kdo jsem, co potřebuji, jak mohu sama sebe pochopit. Druhá holčička, Ludmila, mi řekla tři měsíce před dalším početím, že budeme mít Dášu. – A co třeba Míšu? – ptám se. - Ne, Dášu. – A kdy Míšu? Bude Míša? – Bude, ale asi ne Míša.
Když se rodila Dáša, čekali jsme už předcházející noc. Muž pak seděl celý den v práci s mobilem u ruky. Další noc jsem si četla knihu Jak porodit boha. Bylo mi divné, proč nic nepřichází. Pak jsem pochopila, že musím i psychicky ustat ve svých činnostech a „domluvit“ se v tichu a soustředění s dítětem. Zavřela jsem knihu a měla myšlenku jen vůči Bohu: Ano, dovoluji to, je to možné, jsem připravena. Chci porodit dnes, mám pocit, že je pro to ten nejlepší den. Porod začal, byly asi tři hodiny. Přečetla jsem si, že plodová voda odchází někdy pomalu a jindy naráz. Vypadla tak rychle, že jsem se až musela jít podívat vedle, jestli to někoho nevzbudilo. Unaveného muže jsem nechala spát. Znovu jsem si vše připravila, umyla se a dělala pohyby, jak jsem cítila. V noci u nás málo teče voda a jen studená. Naběračkou jsem proto nabírala tu studenou do vany a také do vědra na plotně. Říkala jsem dítěti - bude nám v té vodě dobře? Každou svou činnost jsem dítěti vysvětlila. Když bylo dost ve vaně, natočila jsem ještě dvě vědra na plotnu a vzbudila manžela s tím, ať je v klidu, jen jestli by mi mohl malinko pomoci, že jdu do vany rodit a za chvilku budu potřebovat přilít teplou. Pochopil, že to nastává, začal být aktivní, ale uklidnila jsem ho, že nemusí s ničím spěchat: Nic nedělej, jen ohřívej vodu. Řekl: Je-li toto úkolem muže, tak dobře. Když se holčička narodila, byla první minutu ve vodě. Prostě se tam narodila a nikdo s ní nic nedělal. Ležela uvolněná a kdybych měla strach, mohla bych si myslet, že nežije. Ten jsem ale neměla. Vzala jsem si ji k sobě a požádala jsem manžela, aby nás polil studenou vodou. Je to šok, který probouzí dýchání. Chvilku nabíral tu pomalu tekoucí vodu. Po polití začala na mé hrudi zvolna a klidně dýchat. Otevřela oči a jako by mne objala. Když jsem pozorovala její oči, dívala se na mne zpříma, i když se říká, že dítě zprvu neumí zaostřovat zrak. Dívala se a usmívala. Jakoby se mi otevřelo nebe.
Máme velkou koupelnu, říkám jí porodnice. Dala jsem tam i křeslo a kobereček, aby to tam bylo hezké. Dášu jsem pak položila na křeslo a dívala se na ni. Než odešla placenta a než jsme vše uklidili, bylo osm hodin. Naše děti brzy vstávají. Slyším je najednou, jak běží a ptají se: Mami, proč tu nikdo není? Probudily jsme se a nikdo tu není. Říkám: Jak to, že tu nikdo není. Takový dárek tu máte. – Jaký dárek? A kde máš bříško? – Pojďte, ukážu vám. Když jsme vešli, Dáša se právě probudila a dívala se na nás. – To je krásné děťátko, dej mi ho podržet.
Pozoruješ nějaký rozdíl v prvním a dalších dětech?
S prvním dítětem dostává rodina a rod všechno základní, protože příroda ví, jak to s lidmi je, že třeba další dítě už nebudou chtít nebo moci. První dítě má od rodu vše pozitivní, ale i problémy. Nejstarší chlapec nebo děvče „odpracovávají“ to, co neudělají ty po něm. Druhé dítě přichází obvykle na svět mnohem klidněji, rodiče už mají zkušenost a nebojí se tolik. Viděla jsem na svých dětech i dětech známých, že každé další dítě přichází z vyšší úrovně. Přichází se znalostmi všech předcházejících dětí. Proto se říká, že je třeba učit hlavně to první dítě. S ním je nejvíce otázek. Ty další se budou dívat na to dítě před sebou jako na určitý příklad. Proto je třeba dát prvnímu dítěti vše, co můžeme. A to nejlepší, co můžeme dát, je jen láska. Je jen láska nebo strach, nic mezi tím. Pokud miluji, pokud dělám něco s láskou, pak strach odchází. A je-li strach, není tam láska. Pak k nám dítě přichází s obtížemi.
A porod v porodnici? Lze tam jít s láskou?
Jdeme-li do porodnice, nejdeme tam obyčejně s láskou. Nejdeme k milovanému muži ani milovanému lékaři. A když je případ, že musíme do porodnice, pak je třeba na sobě pracovat, abychom mohli mít rádi lékaře i prostředí. Při mém prvním porodu, než mne uspali k císařskému řezu, jsem se modlila: Pane Bože, veď lékařovy ruce. A když jsem viděla oči anestesiologa, měla jsem pocit, že vidím v jeho očích Boha. Důvěřovala jsem mu. Říkám ženám nebo párům – máte-li strach rodit doma, pak udělejte z porodnice svůj prostor lásky...
Pozor. K porodu doma ale musí být určitá příprava i ve znalostech. /A předem zajíštěná možnost lékařského zásahu./
Mám knihu pro rodičky o všem, co je třeba vědět a dělat při různých problémech, ale není tam uveden ani jediný lék. Jsou tam ale jiné rady. Například když neodchází placenta, je dobré vzít láhev a důkladně do ní foukat. Vše při porodu si lze udělat pomocí toho, co máme poruce. V nemocnici potřebují k porodu stůl, nejrůznější nástroje, desinfekci, rukavice… Vypadá to, jakoby se bez toho všeho nedalo rodit. Mnohé ženy mi právě namítají, že si to vše nemohou domů koupit. Říkám jim s humorem: Když jste vy a váš muž chtěli dítě, co jste všechno potřebovali koupit a připravit? Potřebovali jste k početí stůl, desinfekci, rukavice a odborníka? Namítají, že to nelze srovnávat. Říkám jim: Jak to, vždyť je to velmi odpovědné, počít dítě.
Odvyšetření je neodrazuji, ale i k němu lze mít jiný vztah. Když mi nabírali krev, brala jsem to s pocitem, že se o mne chtějí postarat jak umějí, že to musí dělat, protože je to jejich práce. Takto to vysvětluji i svým dětem. Když lékařům svou krev takto v klidu dám a dívám se jim do očí, vždycky jsou výsledky dobré. Lékaři se nedávno u mých dvou- a čtyřletých dětí divili, jak klidně sedí při odběru mé krve a ptali se mne, jestli jsem jim za to slíbila zmrzlinu nebo výlet? A Dáša jim odpověděla: Ne, to je aby vám bylo dobře.
Nevadí toběnebo manželovi, že máte jen děvčata?
Chtěla jsem vždy dítě, ne dceru nebo syna. Pochopila jsem, že porodit dceru je třeba, když žena musí být silná. Pak má rodit něžnost, aby se v rodině zajistila harmonie, vyrovnanost: jedna žena silná, další něžná.
Jeden ze snů, o kterém mohu vyprávět, byl o synovi. Jde proti mně nějaká osoba a ptá se: Ty jsi chtěla syna. Neodpověděla jsem, ale už jsem věděla to, co bude. Dívala jsem se na to, jak říkám: Ne, nechtěla jsem syna, chtěla jsem prostě dítě. Budu mít hodně dětí, takže budou děvčátka i chlapci. Pak se podívám na nebe a tam stojí proti sobě řada chlapečků a z opačné strany řada holčiček. Stojí naproti sobě první chlapeček a první děvčátko. Připravený hošík už se naklání, už má toužebně nakročeno, a kdybych řekla: Nechci syna, pak vidím, jak řekl děvčátku zklamaně: Oni mne nechtějí, jdi ty. Když jsem tento výjev viděla, řekla jsem té osobě: Ano, chci syna. Pokývala hlavou a řekla – Dobře.
Zvládnete todoma?
Když jsem třeba přišla k páru se svými třemi dětmi – dvě za ruku a jedno v bříšku, zeptala jsem se jich, kolik mají knih o porodu. Udiveně se na mne podívali, proč se ptám, s otázkou v očích: Vám je to ještě málo? Odpovídám: Je to moje hobby. Ještě jsem si nezkusila porodit syna, dvojčata, ještě jsem nerodila v moři či pod rodovým stromem… Říkává se, že ta a ta žena porodila… Ale tak to není: Dítě se rodí samo. Žena jen pomáhá. Nepřemýšlím, co v životě bude ještě třeba udělat, prostě mám úkolů pořád dostatek. Moje nejoblíbenější věta je: Jsem ráda. Jsem ráda, že mám lásku.
Tedy chceš uplatnit slova tvého snu, když ti byly tři roky, že pomůžeš narodit se všem, kteří se chtějí narodit?
Dlouho jsem myslela, že musím všechny porodit já, tedy že nesmím mít potrat. Pak jsem ale pochopila, že to značí mnohem víc než mé porody. Chtěla jsem pak vybudovat centrum pro těhotné. Jeden můj přítel mi pak řekl: Uklidni se, nepotřebuješ centrum. Přeci vyprávíš všem na ulici, na lavičkách, ve frontách jak rodit...
Jiní měli při porodu doma problém: stahy nepřecházely v ty progresivní, žena ležela v příslušné poloze a chtěla pocítit ono spojení mezi sebou a dítětem. Hledala jsem vduchu, kde se to spojení přerušilo. Najednou jsem vnitřně uviděla onumaminku, jak stojí ve sněhu, a vědro s vodou a ledem. Zavolala jsem jim: Nevím, jak bych vám to řekla, ale potřebujete vědro s vodou a ledem, co nejvíc ledu. Ona napřed mlčela a pak řekla, že zavolá později. Po půldruhé hodině volal její manžel: Už! Donesl jsem jí vědro, polil ji a běžel jsem pro prostěradlo. Když jsem přišel, měli jsme dítě. Škoda, že jsem nemohl být u toho.
Pak přicházely další a další páry… a často se ptaly, jaké místo zde může mít muž mezi ženou a těhotenstvím. Muži jsou mnohdy otevřenější informacím. Když hovořím s párem, ptá se on, co a jak a mluví i o věcech, před kterými žena zavírá oči. Ptají se, co bude tehdy a tehdy, co mohou v určité situaci udělat. Ženy se spíše ptají, v které knize si to mohou přečíst, chtějí-li rodit doma. Při druhém a dalších setkáních se i žena uvolní a vypráví o svých touhách, o kterých od ní muž třeba dosud nevěděl. Sedí vedle sebe a ptají se – Ty tohleto chceš? Je to pak velká radost, když se pár ve věcech lépe pozná a ujednotí.
Tedy se ptám i já – jaká je role muže?
Když proti mně sedí muž ažena po porodu, tuším jak to bylo: Ona si říkala: Já tu tak trpím a on si možná popíjí. Říkám jí: Přiznej si, že ti tam nebylo tak špatně. Ona často naříká, jak jí bylo zle, vše ji bolelo… - A čestně? – No, nebylo to tak hrozné. Když totiž žena přizná muži, že to nebylo tak hrozné, hned je vidět, jak se mezi nimi něco mění. Muž před ženou necítí takovou vinu. Proč ji cítívá? S narozením dítěte vznikají problémy. Muž se po odvozu ženy do porodnice necítí mužem, protože ženu neochránil před bolestí. Po návratu žena často naříká, jak to bylo hrozné, a i když nenaříká, vrací se unavená, ušmudlaná, s nemytými vlasy, nemá bříško. A už běží požadavky: Udělej to a to, muž třeba neví, jak, protože to ještě nedělal. Dosud mu bylo dobře a teď aby se z toho zbláznil. Začínají vztahové problémy. Když si tuto situaci plně oba neuvědomí a nevědí, čím a kde to začalo, říkají: Všechno bylo dobré, dokud nepřišlo dítě. A vlastně tu největší událost v životě rodiny, která se může udát, narození dítěte, vidí jako zátěž. I dítě pak cítí: rodičům se daří špatně asi proto, že já tu jsem. A tím spíš, není-li to vytoužený chlapec nebo naopak, nebo není-li podobné ani mamince, ani tatínkovi, nemá-li takové či onaké vlasy, oči a mnohé jiné. I později: namá takovou povahu, jako ty, nebo naopak – je v tom nedobrém po tobě…, obvykle to horší má po tom druhém. Takže: vkládali do dítěte své osobní naděje – a dostali problém.
Muž mívá pocit, že početím dítěte ženě něco dal a nyní u ní nemá místo. Do doby, než se bude mět postarat o oblečení, jídlo, zabezpečení dítěte, jako by neexistoval.
Nemůže si za to někdy i muž sám?
Ptávám se mužů: jak často držíš své ruce na břiše své ženy? Co má dítě rádo? Vypozoroval jsi to? Jak si s tebou hraje? Pomocí ručiček nebo nožiček? A líbí se mu, když ho hladíš shora dolů nebo opačně? A když vidím, že není schopen ani položit ruce na to břicho jako na své, pak je jasné, že dítěti se nedostává to, co by je všechny tři sblížilo. Matce je lehčeji, ona má svou mateřskou lásku, protože nosí dítě pod svým srdcem, ale muži je hůř, protože on nemá ani tu ženu a ještě ani dítě. Nejradostnější bývá pro muže, pochopí-li, že se může takto i on stát těhotným. Pokud sám neví, “jak do toho”, může mu žena pomoci vtáhnout ho do těhotenství. Pak je vidět, jak všichni tři, i jejich rodina do minulosti i do budoucnosti, se prosvětlí. Manželka se více začíná cítit jako žena, muž se cítí být silný a oporou. Žena může buď sedět a plakat, že je jí špatně, a on říkat, že jí nerozumí a neví, co má dělat, nebo k ní může odvážně přijít, ptát se jí, pohladit ji, obejmout, cokoliv udělat, aby se cítila jako žena. A pokud jde o dítě v takovéto hezké situaci, pak začne buď “skákat radostí” a muž to rukou cítí, nebo ztuhne a jako by se tulilo k otci. Muž může cítit, jak se tulí jako kotě. Je to pak ta nejúžasnější jednota mezi mužem a ženou, když jsou společně tam uvnitř. Právě po tom bezděčně touží, když chtějí dítě. Pak oba cíítí, že během těhotenství mohou být k sobě naopak blíže.
Traduje se, že první tři měsíce je ženě na zvracení, poslední tři měsíce ji bolí záda a ty prostřední tři měsíce je taky všechno špatné. Žena má v těhotenství větší sílu, protože jsou dva, a při tom nesmí nic dělat. Nesmíš nosit kbelíky, nesmíš moc dlouho vařit, nesmíš si do pozdní noci vyprávět s manželem, nesmíš nic. A přitom by žena chtěla připravit něco dobrého, tak jako dřív, posedět… A když přesto něco těžkého udělá, muž jí to vyčítá nebo se cítí vinen, že to dělala, přitom je unavený z práce a ještě ji naštval… Je to situace, kdy všichni chceme něco jiného.
Není to tím, že muž a žena nevědí, co jeden od druhého chtějí?
Ano, i když jsou to “obyčejné” věci, východiskem je, když si je oba vzájemně uvědomí a počítají s tím. Tím se předejde neporozumění a nedorozumění. Od prvního setkání chceme, aby vše bylo jen radostí, chceme velkou lásku, milovat a být milováni, chceme mít šťastné děti, jen nechceme přinášet oběti. A najednou – při první nové situaci – těhotenství, to nejde. Ona si říká – však on se dovtípí, a on, neznámo proč, se nedovtípí. A tak to jde den za dnem. Muži jsou v tom přímější: chci uvařit to a to, připravit takové a takové ponožky… On nechápe, proč ona nemluví o svých potřebách a ona nechápe, proč on mluví jen o těch svých. A přitom je tak osvobozující, když, zejména zpočátku, řekneme každý den, co chceme a z čeho jsme měli radost. Pak každý z nich pocítí – tak a tímhle jsem dneska tomu druhému udělal radost. Je třeba vědět, čím ten druhý žije. Často žijeme vedle sebe a nevíme to.
Některé budoucí maminky jako by měly bezděčnou zlost na dítě, že kvůli němu strádají.
Dnes bereme těhotenství, jako že žena nic nemůže: nesmí sladké, nesmí kyselé, nesmí se protahovat, nesmí plakat… A ve skutečnosti dítě něco takového od matky ani nechce. Je připraveno přijmout matku i otce přesně takové, jací jsou. Už je takové přijalo, protože je tím, kvůli komu se buňky otce a matky spojily. Pro dítě může být hrozné, když cítí, že otec a matka nemohou žít tak, jak by chtěli, kvůli němu. A přitom dítě potřebuje jediné: když je matka rozhozená, stačí když řekne – Promiň, jsem rozrušená, prostě jsem taková, však ty víš, ještě to neumím být jen radostná, odpusť mi to.
Často těhotným natékají nohy. Ukazuje se, že je to od smutku, že nic nesmí, a když si to přeci jen dopřeje, tak “škodí” dítěti. Tělo jí nateklýma nohama ukazuje: nesmíš jít takto dál, nic nechápeš. Při nateklých nohách se nesmí slané a přitom stačí, aby žena řekla dítěti: Víš, já mám ukrutnou chuť na ty okurky – a pak jich může sníst celou sklenici. Je to jednoduché: ty chceš, já chci, chceme oba a nikomu to neřekneme. A nohy jsou normální. Takto jsem na sobě pracovala, když jsem chtěla rodit doma.
Rady a radost rozdáváš nejen ve tvé Škole radosti, na ulici, v širokém okruhu svých přátel a známých či v domácnostech budoucích rodičů, ale i ve školách. Jaké máš zde zkušenosti?
Pochopila jsem, že vysvětlovat tyto věci dívkám ve věku až mezi čtrnácti, šestnácti roky, tedy těm, které už začínají přemýšlet o rodině, je už velmi těžké. Když jsem dělala přednášky deváťákům o těhotenství a rodině, o vztahu muže a ženy a ukazovala filmy, cítili se nesví nebo se smáli, dívali se při filmech o plodu v mamince stranou, bylo jim to nepříjemné. Měli pocit, že je ještě brzy o tom přemýšlet. Když jsem ale mluvila k prvňáčkům a druhákům a ukazovala jim obrázky nebo film o tom, jak žije dítě v mamince a říkala jim – jste od maminky a tatínka, tvářili se chlapci jako otcové a děvčata jako maminky. Bylo hezké na nich pozorovat, jak jednoduše a samozřejmě to přijímají. Vše jim bylo jasné. Nestihli to totiž ještě z toho, co si sem přinesli, úplně zapomenout. Ještě o tom neslyšeli od nikoho nic špatného ani vulgárního.
Jak se ti líbí v České republice?
Když jsem přijela do Čech, pocítila jsem, jako bych se vrátila k matce, jako bych se vrátila domů, kde to vše už znám. V této zemi jsem uviděla svá přání a touhy. Ujasnilo se mi zde, co chci dělat.
Světlana nepoužívá módní “esoterické” výrazivo jako “kosmická energie”, “vysoké vibrace” apod., nehraje si na gurua. Je přirozená, mluví jak jí “zobák narost”... Tento rozhovor autorizovala.
2025 ©