Harmonické rozpoložení pří nákupech, při přípravě stravy i při jídle do nás přechází a léčí.
Jedna šířitelka osvěty na témata, co vše je pro nás smrtelně nebezpečné, je schopná mi v jednom týdnu přeposlat elaborát o tom, že zazvonivší mobil v dosahu tří metrů časem zabíjí vše živé a z jiného internetového zdroje mě ubezpečí o užitečnosti téhož aparátu třeba tvrzením, že když vibruje na štokrleti, tak jeho elektromagnetické vlnění náramně hojí revma. Co jí přijde pod ruku, hned lifruje dál. Dejme příklad.
Jogurt jo a ne:
V poplašných mailech, zčerstva poslední dobou přeposílaných, koluje zděšení z množství hospitalizovaných pojídačů jogurtů, kteří se po celém světě léčí z nebezpečné choroby tzv. pankreatolýzy, která nevratně likviduje jejich slinivku. Od této skupiny našich „záchranců“ se dozvídáme, že je velký omyl myslet si, že jogurt má pozitivní vliv na chemické procesy našeho zažívání, ba, že je pro nás dokonce prospěšný či tělo revitalizující. Prohlašují, že není ničím jiným, než atrapou nebo dokonce pro člověka škodlivinou, protože geneticky modifikované typy škrobů, které obsahuje, lidský organismus nevstřebá, čímž se zanášejí a ucpávají naše cévy a houfně vznikají trombózy.
Druhým dechem na opačné straně hřiště zastánci jogurtových výrobků svými výzkumy a průzkumy zaníceně dokládají, že dnešní jogurty jsou stejně zdraví prospěšné jako ty před 20 lety, že se oprávněně řadí mezi tzv. funkční potraviny, které kromě základní výživové funkce mají jednoznačně prokázané příznivé účinky na lidské zdraví. Zaručují, že jsou potravinou, která příznivě prospívá nebo přinejmenším snižuje riziko určitého lidského onemocnění (např. poruchy zažívacího traktu, kardiovaskulární choroby, aj.) A jako erudovaní odborníci na slovo vzatí nevěřícně až zhrzeně podotýkají že, i přes tato jasně prokázaná fakta, neustále mnoho lidí o pozitivních účincích jogurtu pochybuje.
Těžko odhadneme, co je chváleno na objednávku výrobců a haněno ze strany konkurence. Před půl stoletím jsme slýchali – při nedostatku masa a uzenin za prezidenta Novotného – Zdraví, sílu najdeš v sýru.
Když bylo uzenin víc, dostávali turisti ze SRN od svých průvodců na hranicích letáček, čeho se v Československu mají vystříhat, od našich párků přes hranolky smažené na měsíc přepalovaném tuku až po kuřata.
Když nebyly k dostání citrony, propagovalo se zelí. Když nebyla cibule, vzkázal soudruh prezident Husák, že lid má zahrádkařit a pěstovat si ji sám.
V rozhlase jsem v 80. letech slyšel odborníka, tvrdícího že banány jsou z výživového hlediska naprosto bezcenné (jak známo, nebyly k dostání).
Jak byl svět jednoduchý. Odpovědnost za nás přebíral stát, diskutovat se o tom nesmělo. Pokud se lhalo, tak ne protikladně, ale vždy jen jedním směrem, aspoň po určitou dobu, a člověk měl iluzi, že se orientuje. A dnes – jogurty jedovaté i zdravé, ve vodě strašlivosti i blahodárnosti… Na internetu je, že po čokoládě se netloustne, ale naopak hubne. A že bohatá snídaně je nejen zbytečná, ale škodlivá. Jiní píšou (a "dokozujou") pravý opak. Totéž se psalo o chlebu: že se po něm tloustne, jiný psal, že chlebová dieta je úžasná na zhubnutí. Nedávno nějaký vědec "na základě dlouhodobých průzkumů a sledování" (jak jinak, to se píše vždycky) zdůrazňoval, že pít stačí jen když je žízeň a že všechna ta doporučení aspoň 2 litry denně jsou k ničemu. Přílišné pití prý přetěžuje a poškozuje ledviny. Jiný napsal knihu o léčivosti několika litrů vody denně z kohoutku (ověřuji si, že mi to jde k duhu). Málo pití prý škodí ledvinám, kdežto voda je proplachuje.
Ostatně – v mnohém se mění i doporučení výživářů, někdy ode zdi ke zdi. Kdysi doporučovali sóju jako věc úžasnou, dnes čítám varování před ní. Kdysi – nahraďte máslo rostlinnými tuky. Dnes naopak. Jak působí cholesterol a v čem všem je obsažen – všechno je jinak. Od různých autorů, kteří si často na odhalení úděsnosti některé potraviny zbudují kariéru nebo vydělávají na svém knižním bestselleru, existují nejrůznější varování. Kdekdo varuje před škodlivostí něčeho podle toho, co se právě dočetl. Kde ještě nebylo nějaké halasné vyzvánění na poplach, vrhne se některý autor na tuto oblast.
Kdosi před asi sto lety napsal, že neexistuje jediný nesmysl na světě, aby ho některý vědec s naprostou vážností netvrdil (on to psal o filosofech).
Tak co s tím? Dávat si pravidla stravování, nebo ne? Trochu ano, a to trochu mi stačí. Necítím se kompetentní dávat nějaká doporučení, proto bude moje pojednání jen subjektivní. I v náhledu na stravování se člověk může vyvíjet celý život. Za komunistů, kdy bylo těchto informací opravdu málo, jsem výživářská odhalení zběsile četl v polotajných materiálech a opisoval. Je jistě dobré se s tím seznamovat a upravovat poněkud své stravování. Zároveň si ale hlídat střízlivost, protože věnování se této oblasti od určité meze může pěstovat egocentrismus kultu těla (podobně jako v jiném smyslu třeba dnes provozovaná ha-tha joga, jinde zase přehnané sportování, přehnaná péče o zevnějšek…). To může být pro celostní vývoj člověka ještě škodlivější než škodlivé potraviny. Trochu mi to připomíná dávnou sousedku z vesnice, poněkud panikářku, která vedla po silnici do kopce kolo. Když slyšela za sebou auto, usoudila, že asi jde po nesprávné straně, a aby nebyla ohrožena, přecházela na druhou. Jenže poněkud pozdě a auto vrazilo aspoň do zadku kola a to do jejího…, no prostě ji porazilo.
Vybral jsem si z těch rad jen to, co lze bez hysterie a fanatismu v dnešních možnostech dodržet. A také je dobré myslet trochu vlastní hlavou a používat vlastní cit. Mohu ztrácet čas dejme tomu čtením světových bestsellerů o děsivých, ba vražedných účincích mléka, byť dokonale vědecky zdůvodněných. Přesto nesmím zapomenout jednoduchou věc: podstata tvorby mléka pramení z mateřské lásky či jen pudu, který byl ovšem i do zvířat vložen čistý jako mateřská oběť. A to v mléce zůstává i přes různé úpravy. K chemickým argumentům je dobré přidat i trochu selského rozumu a citu. Člověk potřebuje z mléka také toto. I u sýrů si můžeme klidně zvolna meditovat nad nezaměnitelnou chutí některých z nich, vychutnávat si je soustředěně, a tím i zvýšíme jejich blahodárnost. Ti, kdož se vyděsili katastrofickou knihou o mléce, pijí třeba bezstarostně kávu. Neměli příležitost nebo vůli vyděsit se ještě horšími účinky kávy, obzvláště ráno podávané. Můj přítel Václav Švejcar, bývalý námořník, mi popisoval, co vše viděl do kávy, když ji přepravovali, přidávat, od červů až po smetí. Přestal ji pít a věděl proč. A co třeba já s tím dělám? Piju ji zřídka, a když už, tak na ty červy nemyslím. Z mléka vnímám lahodnost toho nejjemnějšího, co se vytváří pro výživu nového života. Holt je to v něčem znehodnocené, no a co? Už dva známí, kteří pracovali v mlékárnách, mi popisovali, co vše se smete do tavených sýrů: žluklé odřezky, smetí, zbytky prolezlé červy apod. Tavením se vše ztratí i znehodnotí. Tedy je spíš nejím, pokud není zbytí. Jiní známí zase vědí, jak se na jatkách po šunce i jiných uzeninách vesele prohánějí krysy, a když některá spadne do nádob, má smůlu a my taky. Trochu to omezuji. Piju rád vodu, někdy raději převařenou, a chutná mi. Víc pro to zatím nejsem ochoten udělat. Jednou či dvakrát do roka jsem držíval několik týdnů bezlepkovou dietu, tělo si náramně odpočine. Omezuji bílý cukr a bílé pečivo, to je asi všechno. Kdysi jsem rok či dva plně vegetařil. Cítil jsem se krásně, nestaral jsem se o to, co tomu řekne někdo druhý ani čím maso “nahradit”. Prostě – ničím. Pak ale zvítězila zase má mlsnost, jím občas spíš jen bílé maso.
Ani nejsem ochoten počítat v různých věcech škodlivá éčka, porovnávat to s jejich seznamy, děsit se…, i v tom bývá u někoho sebezálibná slast. Děsení se v nějakém oboru bývá u někoho hobby až vášnivě smyslně prožívané. Ale je tu i jiná hygiena. Třeba ta morální. Podle výzvy Josefa Klímy jsem se rozhodl nenakupovat v Lidlu poté, co osm Lidlů v republice vykácelo bez povolení krásné stromy v okolí, aby na prodejnu bylo lépe vidět. To je pro mé zdraví cennější.
Jeden radikální duchovnista, řítící se mílovými kroky kamsi vpřed, dál či výš, se dočetl o omamných účincích máku, tedy mluví o tom, že ho nejí ani zrnko, aby se neomámil. Též se dočetl, že kopřiva coby marsická rostlina může zvyšovat agresivitu. Varuje tedy před kopřivami. Budiž. Tyto nežádoucí tendence máku či kopřiv jsou jistě pravdivé, ale podstata našeho celoživotního omámení i agrese je úplně jinde. Třeba jsme mnohokrát za den omámení a agresivní a necháváme to tak, ani si toho nevšimneme. Pak takové křečovité prchání před mákem a kopřivou (u jiného před mlékem, vodou…) slouží spíš k zástupnému alibistickému sebeuspokojení, jak se o to duchovno do detailu snažíme. To tisíckrát podstatnější z duchovní praxe nám tím uniká.
Proč to vše říkám? Nejspíš je dobré sice přiměřeně výživové poznatky sledovat a korigovat v praxi, ale bez křečovitého strachu o sebe, bez sobectví vůči tělu, jen tak zvolna. Snažme se jíst aspoň trochu zdravě, ale jen tak volně, ne se hned nechat zpanikařit. Jistě, že je ve výživě ledacos škodlivé, ba v různém účinku jedovaté. Ale šílet podle toho, co zrovna čtu, že by se nemělo jíst, je plýtvání energií. A když se člověk urputně zabývá škodlivostí kdečeho a něco z toho přesto musí jíst, může už jen z tohoto stresu, že jí nezdravě, časem onemocnět. Dlouhodobé děsení se z něčeho, co nemůžeme plně ovlivnit, může vést nejen k psychické anomálii, ale vyvolá u někoho například astma: nemožnost nadechnutí z důvodu psychického utlačování sama sebe.
Některých se poťouchle ptám, jestli ono by nebylo lepší rovnou zemřít, než se furt strachovat, aby si nepoškodili tělo. Samozřejmě že řadu těch nejhorších věcí je dobré omezit či vynechat, ale jen tak lehoulince, jen od toho nedogmaticky odejít, ne si to zakazovat. Jinak přechází racionální výživářství v zahleděnost do sebe a egoistickou křeč být zdravý, a to je nezdravé. Nelze zapomínat ani na nutnost klidného a láskyplného rozpoložení při přípravě pokrmů i při jídle. Ba i při nákupech! To vše do nás přechází. Proto je lepší radostné kuchyňské kutilství než dogmatismus.
Vím, že jsme dnes občas vytrhováni z letargie tu poukazem na roztahování supermarketů, tu něčeho jiného. Je dobré ta varování znát, i mně je líto té zabírané plochy či konkurencí poničených menších obchůdků. I proto jim dávám přednost. Pokud takovéto věci můžeme jakkoli ovlivnit, pak neváhejme. A když ne, pak je dobré si uvědomit i jiný pohled. Byli jsme jednou postaveni do tohoto světa, jsme jeho součástí mimo jiné i svým odpadem, spotřebou, závislostí na naftě, telefonováním atd., tedy se nelze křečovitě vyčleňovat ze všeho, co se nám odhalí jako úděsné. Vyčleňovat se mohu vždy svým úsilím o celkové lidské zkvalitnění, které pak umí lépe jednat i pro svět. Kdysi mne oslovilo, jak Erazim Kohák, který roky žil ve srubu v americké divočině, ale mohl si pak po návratu dovolit v Praze i luxusní byt, šel po Listopadu dobrovolně bydlet do panelákového bytu 1+2 – podle úvahy “když to stačí jiným, tak mně musí taky”. I toto vzetí společného údělu na svá bedra je dobré, zároveň ale dělat, co mohu, ke změně. Nečetl o škodlivých zónách v panelácích ani o silně porušených pravidlech feng šuej, asi necítil potřebu. Žije šťastně ze svého dobrého morálního života. Zároveň si ani nekoupil auto, jezdí veřejnou dopravou. Jeho život je plodný pro druhé, tím je vyplňován, a to je podstatnější.
V sedmdesátých letech jsem opsal ilegálně přeloženou knihu – Jezme, abychom byli fit od Adele Davisové, bylo tam ledacos podnětného. Dnes už v té záplavě podobné knihy skoro nečtu, na to nemám čas ani zájem, asi i proto, že mne musí ke změně stravování oslovit ještě něco víc. Třeba Hauschkova kniha o správné výživě na antroposofickém podkladě, tam vidím i kvalitní a seriózní lidský základ. Pokud mám přijmout nějaká stravovací pravidla, jsem raději, když znám toho, kdo je říká. Mnohé z toho, co jíme, je jistě nezdravé, ale kdybychom měli naslouchat úplně každému povyku, onemocněli bychom na podvýživu.
V počátcích vlakové dopravy vědci tvrdili a varovali, že lidský organismus nesnese bez těžkých následků větší rychlost než 32 kilometrů za hodinu. Při počátcích veřejné letecké přepravy pasažérů se tvrdilo, že v letadle se zvrací, a proto se pasažerům rozdávaly pytlíky. Ti zdárně zvraceli ostošest. Pak noví výrobci podobných letadel v zájmu prodejnosti tvrdili, že v jejich letadlech se nezvrací. Tedy se se zvracením nadšeně přestalo. I dnes - někteří citlivější (nebo jen domněle), když se dozvědí, že mají cítit nějaké energie (záření, účinky apod.), tak je najednou cítí. A dozvědí-li se, že z toho mají chřadnout, tedy poslušně chřadnou. Jiná věc je, pokud někteří něco cítí, aniž by byli předem upozorněni, ale to jsou spíš výjimky. Samozřejmě že záleží na určité soudnosti, nemá význam frajeřit, nepolezeme třeba na hodinu pod rentgen apod.
Před lety začala móda geopatogenních zón a kdo věděl, že na nich leží, byl nešťastník. V 50. až 60. letech minulého století se tvrdilo, že zářivky působí do pár let úplné zplešatění a zblbnutí (pracoval jsem pod nimi denně přes dvacet let – nevím, jak to mám se zblbnutím, ale vlasů mám jako před zářivkami, ne-li dokonce víc). Poté výzkumy zhoubného záření televizních obrazovek, podle někoho do tří desetiletí měly přivodit smrt. Vysedáváme před nimi mnozí dosud, a žijem. Přivádějí nás ovšem spíš ke smrti ducha. „Pravda“ o vodě, „pravda“ o mléce, „pravda“ o čárových kódech, utajené smrtící „práškování“ z motorů velkých letadel, letících 10 –20 kilometrů nad námi – ó hrůzo, jak je možné, že ještě žijem? Už jsme měli dávno několikanásobně zhynout.
Jak je vidět, tělo si poradí s mnohým. A mnohé se naopak ve výživě výrazně zlepšilo, jinak by se průměrný věk dožití u nás tak rapidně v posledních letech nezvyšoval (i když je to z různých příčin, je to komplexní a nezfalšovaný ukazatel). Za třicetiletí mezi roky 1960 až 1989 se v naší republice věk nezvýšil. Od roku 1990 do roku 2011 se zvýšil o neuvěřitelných sedm let. Pro mne je radost z toho, i naděje na zdravější a tedy i delší život užitečnější, než si počítat v něčem éčka.
Stejně nejvíc škodíme sami sobě svým nesprávným myšlením, které plodí nejvíc chorob. Místo toho si někdy až křečovitě hlídáme své fyzično před úhonami zvenčí, ale ničíme si ho špatností uvnitř.
Budeme muset ještě procházet v budoucnu horšími okolnostmi, a tak různá ta záření (ať opravdová nebo jen vypanikařená) jsou jen začátek. Možná, že někteří potřebují pro svůj vývoj na čas i nějaké takovéto veřejné boje proti něčemu, ale pokud to nedělají zcela neosobně a s nezaujatým nadhledem, tedy pokud do toho zapojují emoce, tak jen ztrácejí čas a ničemu nepomáhají, i kdyby rozjeli řadu kampaní, které by snad měly i vnější výsledek, jevící se jako „úspěch“.
Abych shrnul tohle dlouhatánské povídání: Tělesná schrána je nám Prozřetelností svěřena na dobu této inkarnace, tedy o ni máme rozumně pečovat. Není ale v pořádku zapojovat do toho egoismus, strach o sebe. Svědomitost lze uplatňovat i bez strachu.
(Trochu jsem si tu vypomohl částí ze své knihy Meditace do svatyně, do křesla i do deště. Jsa spíše líný, nerad formuluji to, co už jsem jednou napsal.)
Z mailu čtenářky:
K vašemu článku o výživě. Já mám pocit, že nemoci mají původ hlavně v psychice (o karmě diskutovat je zbytečné, to je jasné),a nenažranosti. Kolikrát mě napadlo, že lidé, přeživší válku, předtím chudobu za krize, po válce výživa také žádná sláva. Jedli jsme tak obyčejná jídla.....!
Abych se vrátila k těm starým lidem. Jsou to i lidé, kteří prošli koncentráky (tudíž vyhladověním), nebo prošli krutými bitvami. Obdivuji je, jakého věku se dožívají a v jaké kondici!
Naše nemoci jsou z nedostatku mravnosti a z nadbytku a z opravdu naleštěného ega.
Já vegetařím poměrně dlouho, ale mně se nad masem úplně stahuje hrdlo a "leze mi tarantule po žaludku". Zažila jsem domácí dvorky a veškerou drůbež a dobytek, jako dítě jsem se s tím mazlila (jen husí jsem se bála). Když se pak člověk něco dozví o svém vývoji a o vývoji zvířat, sladí to se zkušenostmi, jak koexistují zvířata (i ptáci) s lidmi - prostě nemůžu. Mám ale ráda ryby a jsem asi pokrytec,protože kupuji takové,kde není celé tělo.
S masem sice pracuji, nenutím syna ani manžela k vegetariánství, ale ani neochutnávám (zkušenosti z minula stačí).
2025 ©