Hlavní motiv práce na sobě? Ne čistota kvůli osobnímu blahu, abychom se zbavili karmy, ale z touhy po čistotě jako takové - asi jako když zameteme - doma či před svým prahem a máme radost, že je smetí pryč a je nám lehko na duši. Chtění zbavit se karmy pro své blaho a štěstí nějakou rychlou metodou, někým agitačně vychválenou meditací čí fíglem, je slepá ulička. VYPADÁ TO DUCHOVNĚ, ALE JE TO JEN PŘEVLEČENÉ SOBECTVÍ. Chce to něco jiného: především přijmout veškeré utrpení, bolest, zhacené plány, a také hledat všechna ublížení, kterých jsme se vůči druhým dopustili, touhu to vyrovnat třeba i za cenu ujařmení v povinnostech, i těch nepříjemných… Tedy vstřebat poselství karmy do svých struktur. A teprve z tohoto stavu usilovat o zlepšení svých poměrů. Zde teprve začíná duchovní cesta, cesta ke spáse a k harmonii s okolím, ať je jakékoliv. I to může být námět meditací, i kdybychom tomu tak neříkali. Cesta ke zdokonalení sebe kvůli službě pro zdokonalení druhých. Bez proseb o láskyplnou pomoc všudepřítomného a všemilujícího Krista to nejde. I to je radostné poznání. Prosme Krista o tvůrčí plameny čisté Lásky pro okolí, ať je jakékoliv.
Klam mívá svůdné závoje a záhaly: sladké lichotky, štěstí bez námahy, anděly pro své využití, uzdravení bez sebepolepšení... Některé prožitky údajného Krista, byť intenzivní a leckým veřejně prezentované, pokud nejsou výsledkem dlouhodobé poctivé práce na sobě a cíleného obeznamování se, co Kristus skutečně je, jsou jen fiktivní, domnělé, i kdyby byly při sdělování opředeny dojatými či halasnými slovy. I leckterá vidění středověkých světců byla často jen projekcí rozjitřeného podvědomí nebo vniknutím do astrálních sfér. Astrální pláně a nebíčka, ať už katolická, jogická či módních duchovních pseudoesoterických cirkusáků a šoumenů, jsou bezbřehá, lákavá – ale jsou jen imitací, nikoliv realitou a nelze z nich spět nahoru. I mnohé dnešní prožitky tajemna bývají jen z odrazu v astrální (šalebné, pocitové) úrovni. Jsou tak snáze dosažitelné, ale je to jen prožitek a požitek iniciovaný projekcí z psychiky, tedy bez napojení na skutečného Krista. Nedotýká se to skutečných spásných proudů. Na duchovní cestě těmito úrovněmi někdy zpočátku procházíme, ale je třeba se zde nezaseknout. Ke Kristu nevede cesta chtivého pachtění či předvádění efektního divadýlka. Napřed musíme aspoň malinko splnit ono „A vejdi do komůrky své...“ - tedy do nitra - tiše, oddaně, bez zvědavosti. Podobně s Pannou Marií – kolik klamného humbuku je třeba kolem tzv. Matky Meery, vydávající se za inkarnovanou Matku boží.
A jak se projevuje to skutečné žití Kristovo silou navenek? Třeba že někomu z nitra odpustím i tam, kde bych měl možnost vykonat osobní pomstu. Vznikne mentální vakuum, které vyplní Kristova substance. Kristus, jak sám řekl, je i tam, kde dva či tři jsou ve Jménu Jeho, tedy v pokorném nesobeckém čistém společenství lásky. Nebo že někoho s účastí vyslechneme a nepoukazujeme mu hned povýšeně, že je to jeho karma.
A samozřejmě se lze s Kristovou misí seznámit i četbou základního Zasvěcence pro tuto dobu, Rudolfa Steinera. Duchovní napojení je i v obyčejném radostném a trpělivém vykonávání svých denních povinností, v trpělivosti s druhými… Dnes už nemíváme extáze, vytržení (mohou být i atavismem, který máme mít už odložený), ale Kristovu substanci ve vědomém zodpovědném činu.
Už předkřesťanští zasvěcenci a proroci pronikali po dlouhém úsilí a cvičeních do duchovní devachanské oblasti Kristova Pravzoru zvané Tat Tvam Asi, i když to bylo jen předběžné nahlédnutí bez možnosti Krista vstřebat do sebe či spíš sebe do Krista. Ta přišla až Kristovým sestupem na Zem, mezi lidstvo, a Jeho obětí na Golgotě a Jeho trvalým splynutím s aurou (tj. duchovní atmosférou) celé Země, kde je nám všem trvale s Láskou k dispozici. Zvědavostí, kýčovitými obrázky ani kurzy a senzacechtivostí k Němu nepronikneme. Cesta začíná u alespoň „začátečnické“ víry, naděje, lásky, pokory, absolutní důvěry a oddanosti. Nečekejme na „zvláštní schopnosti“ či „mystické prozření“, to obojí můžeme prožívat denně. Jak? Třeba: pochopili jsem příčinu nějakého rysu, který nám na druhém vadil? A že jsme na druhém emočně nesnášeli jen to, co máme kdesi sami v sobě? I toto pochopení je prvek dnešního mystického prozření. Chyby druhých nechávejme tam, kde jsou, můžeme se ale za ně pomodlit, nebo jim vysílat myšlenky protikladné k jejich chybám. Nejsme tu kvůli napravování druhých, to je Boží věc. Můžeme je ale milovat.
Vše je ve vývoji a metody a síly dávných kultur (Egypt, Indie, Tibet…) a zasvěcení už natrvalo nepomáhají. Jejich evokace nás může stahovat vývojově zpět. Ke zrození do oněch národů už téměř nesestupují pokročilé duše, které by byly schopny lidstvo vývojově posunout. Když jsme se zrodili do evropského prostředí, tj. epochy křesťanství (byť zevním podáním jakkoli deformované) a přesto se intenzivně, prožitkově dobýváme do zašlých dob starými metodami, kterými jsme již kdysi prošli, může se tím částečně obnovovat i naše někdejší karma. Cesta vývoje vede skrze další a další pronikání tvůrčí Láskou Kristovou, který je nyní trvale přítomen v duchovní auře Země. On je jediný plnohodnotný inspirátor k našemu dennímu myšlení i jednání. Jeho Láska, pokud se jí svěříme, je jediná síla, rozpouštějící naši karmu. I dávní buddhisté a jogíni, pokud kdysi dobře prošli těmito cestami, nezůstávají v nirváně, ale již dávno se rodí jako křesťanští zasvěcenci. Ne na základě osobní karmy, ale kvůli pomoci lidstvu.
2025 ©