Film o nepodstatné části velikánovy osobnosti. Zabývá-li se mravní spodina čímkoliv a kýmkoliv, zaujme ji jen to nižší, kam sama dosáhne, a šíří to. Případně to u pojednávaného objektu zvětší nebo mu to podvrhne.
Napsala mi k filmu o Smetanovi výstižně kamarádka z Ostravska: Nojo, trochu se to dalo čekat, když se tvůrci nezabývají skutečnou autentičností - třeba jeho deníky, které o něm a o jeho osobním pojetí erotiky (i když tohle slovo se k němu vlastně vůbec nehodí) vypovídají nejvíce. Byl to člověk citem napájený, na svou dobu až živelně citlivý, ale ne živočišný. Láska mu jako krev kolovala v žilách. Nedovedl bez ní žít, její hloubka, mocnost, závratnost... mu trvale plnila duši. Ale nebyla to láska jen k ženám - také k národu, k vlasti, přírodě, k Praze, k přátelům, sourozencům, rodičům i prarodičům a hlavně k hudbě - miloval všechno kolem sebe, tedy nedivme se, že cit přetekl a on nemohl jinak, než jej dávat najevo. Jak ve své hudbě, tak třeba v dopisech svým bližním, přátelům ale i ke chlebodárcům. Jeho mluvená, psaná i žitá uctivost byla příkladná. Nemyslím si proto, že by erotika či fyzično zasahovalo tak silně jeho tělesnou schránku. Tehdejší doba nebyla dnešní doba, kdy se jde v pojednání o lásce a erotice rovnou k "provozování". (Láska se neumí ani správně pochopit, natož prožít.) Z takto zaostřeného dnešního pohledu se přece ani ve filmu nemůže připomínat svět a prostředí dávno odžité a to ve zcela odlišné mentalitě.
Tedy znovu - tvorba zřejmě poplatná současné době (a pro současného diváka) a ne Pravdě. To je můj pohled na věc.
Dne 5. 11. 2024 5:59 zveřejnil Karel Funk:
https://www.super.cz/clanek/televize-to-byl-opravdu-takovy-erotoman-lide-u-verejnopravniho-smetany-rudli-studem-a-pak-i-vztekem-1509584#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=super.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Podobná situace. Zopakuji zde proto části mého článku o Boženě Němcové z 13. 2. 2021: Je to o ní tentýž drze a subjektivně zkreslující princip pojednání. Ale: Skutečný umělecký tvůrce má povznášet diváka na úroveň svou, nikoliv sestupovat na úroveň tuctového diváka: Jasné a morální slovo o sprostém (v pravém slova smyslu) seriálu o Boženě Němcové. „Přibližování“ velikánů lží a tvůrčími zmetky; Odpadková a bulvarizovaná tvorba je ostudou autorek.
Spodina pomlouvala Boženu Němcovou za života a činí tak i po více než půldruhém století od jejího odchodu. Nejprve ale pojednání kompetentní badatelky, které se přeposílá. Poté citáty z Němcové a moje úvahy k tomu.
Ono erudované pojednání:
Že se nestydíte, milé tvůrkyně; Když vás lidé pomlouvají, máte to, co lidé sami chtějí; Božena Němcová byla pomlouvána za života a i 150 let po smrti.
Kdo byla Božena Němcová?
Přispívala do 23 periodik, napsala přes 300 etnografických zápisů zvyků, říkadel, písní, byla překladatelkou. Napsala přes 30 rozsáhlých povídek, Babičku a 156 pohádek. Bylo podle ní natočeno přes 80 filmů. Na tvorbu měla vyměřeno pouhých 19 let. Přesto Karolína Světlá, zlá manipulátorka roznášela pomluvy, že je líná a nevěnuje se psaní.
Srovnala jsem dílo H. CH. Andersena s dílem Němcové. Žil 70 let, dostal stipendium, neměl děti, nikdy se neoženil, napsal 154 pohádky a tři romány, které nikdo nezná.
Životopisci často jen opisují od jiných, a tak se třeba šíří, že BN přivedl k vlastenectví manžel Josef. Není to pravda. Sama o tom podala svědectví v dopise, že to byl kupec Hůlka z Polné, který jí půjčil Tylovy spisy a pod jejich vlivem se rozhodla začít psát česky.
Josef Němec od mládí se projevoval jako násilník. Byl vyloučen ze školy, protože střílel po spolužácích, vyloučili ho i v Praze kvůli rvačce, kterou řešil policejní prezident. Byl odveden na vojnu, kde se jeho mravy nezjemnily. Jeho brutální povaha mu překážela i v povolání.
V Domažlicích bral lidem volební lístky a vpisoval tam své jméno. Byl zbaven funkce komisaře, převeden do Všerub a to ještě po prosbě BN v Plzni. Jeho nekázeň, neschopnost respektovat nadřízené, rvačky kdekoliv se objevil, nakonec vedlo ke ztrátě zaměstnání a Němec se nastěhoval ke své ženě, ta ho živila dva roky.
Hulvát byl i ke svým dětem, bil i Doru. Božena Němcová bránila svoji dceru a přitom jí manžel rozbil hlavu. To byla poslední kapka. Rozhodla se odejít do Litomyšle, ale života bylo už pomálu, za pár měsíců se vrátila do Prahy zemřít 21.1.1862.
V mini sérii Božena se o jejím díle nedovíme nic, ale nepravdy i v psaném závěru, že se o své děti staral Němec až do smrti, jenže ony se s ním nechtěly stýkat, snad jen Karel.
J. Němec se o dílo své zemřelé ženy opravdu staral, ale aby jen vybral výnosy z nových vydání.
Dozvíme se záměrné lži i nechutnosti v minisérii Božena, např. polovinu filmu jsou záběry rozválených postelí před, při i po sexu, nezvládnuté uvádění jednotlivých postav...
Že se nestydíte, milé tvůrkyně.
Dr. et Mgr. Věra Kubová
plzeňská středoškolská a vysokoškolská profesorka, lektorka Matice české a autorka mnoha přednášek o českých spisovatelích (Božena Němcová, Jan Drda, bratři Mrštíkové a další)
A ještě jinde a v jiné souvislosti paní profesorka napsala: „Tehdejší avantgarda byla avantgarda. Rozvíjela něco dál. Vznikaly nové umělecké směry. Ovšem dnešní umělci, kteří své projevy nazývají avantgardou, jsou pouhým předváděním se,“ popsala a jako příklad uvedla některé drzé projevy skryté pod rouškou umění.
Dodatek a úvaha KF:
A komu „vděčíme“ za tento trapný a pochybný počin - kulturní zločin? Režie: Lenka Wimmerová Scénář: Martina Komárková, Hana Wlodarczyková.
Na jejich pořad se vztahuje princip, vyslovený prof. Štěpánem Urbanem (byl i antroposof), který mi citoval prof. Štěpán Rak: VYPOVÍDÁ TO VÍC O POJEDNÁVAJÍCÍM SUBJEKTU, NEŽ O POJEDNÁVANÉM OBJEKTU.
Komunisti nám Němcovou zploštili a upravili si ji, aby vyhovovala jejich idejím, zdiskreditovali ji i tím, že ji podávali jako pomníkovou záležitost. Nyní se pokusily pokračovat v jejich diskreditujícím díle tyto tři dámy, ale spíše opačnou, naturalistickou deformací a redukcí. Zlidštit klasika lze ovšem jak bez příkras a idealizace, tak bez jeho lechtivé dehonestující redukce jen na živočišného tvorečka a sexuálního štvance. Nejcennější bývá to nejobyčejnější: pravdivé podání bez subjektivní akcentace. Dostupné prameny zde jsou.
Skutečný umělecký tvůrce má povznášet diváka na úroveň svou, nikoliv sestupovat na úroveň tuctového diváka. Bývá kulturní katastrofou, když se v uměleckých ztvárněních průměrní snaží bez pokory a úcty pojednávat o nadprůměrných, kterým nesahají ani po kotníky. Projikují do nich jen své postoje a vlastnosti, tedy hlavně to, čemu tleská nejširší dav. Přístup v seriálu Božena není nový. Takový Formanův Amadeus je jen pro ty nejpohodlnější, kteří nevědí a nechtějí vědět, kdo Mozart byl a kterým stačí falešný padělek s akcentací jediného rysu - erotičnosti. I „Šifra Mistra Leonarda“ byla pro mentálně i morálně lenivý a proto senzacechtivý dav. Pro ty, kteří mají náboženství na úrovni politického přesvědčení, bez hlubšího osobního zasažení. Bere-li někdo vážně Šifru mistra Leonarda, nemůže zároveň uznávat Nový zákon. Obojí najednou nelze. I zde je nutné ono rozhodné ano nebo ne, jinak zůstáváme těmi vlažnými, falešně tolerantními, kteří vyvrhli sami sebe z cesty k pravdě. Podobně jako někdejší rocková „opera“ Jesus Christ Superstar, kde Ježíš nerudně řve a huláká, vzteká se… Jsou to další kroky dnešní civilizace k pádu mnohých do ještě beznadějnějšího marasmu. Jako jsou různá charakterová selhání, krom autorů i mnozí zde jako čtenáři či diváci selhávají. Rovněž tak třeba muzikál o Janě z Arku (aby snad nechyběla dávka erotiky, vymysleli aféru Jany s důstojníkem, ač nikde podobné zmínky nejsou) či různé bulvarizované podbízivé paskvily o svatém Grálu – je to pro ty, kteří neznají morální étos a spokojují se se zcela falešnými padělky na určité téma, asi na úrovni bulváru. Pokračuje se v tom i dnes, ať už místy G. Filippi nebo třeba I. Chaun, když zarovnal Ježíše mezi léčitele, nebo použil biblickou Roušku Veroničinu pohotově k aktuální situaci s rouškami proti covidu, byť jde o zcela jinou rovinu. Je to samozřejmě jejich škoda, protože i sobě ztěžují osobní vývoj. Jsou pak jako ten Australan z příběhu, který si koupil nový bumerang, ale ten starý nemohl zahodit, pořád se mu po opsání kruhu vracel. Kdo má skutečnou touhu po čistotě a vyšších hodnotách a je prokořeněn určitou úctou k pravdě a přesahujícím hodnotám, nenaletí na to.
Němcová je přitažlivý objekt i pro „jasnovidce“, kteří se považují a vydávají za její další inkarnaci. Nejedna taková se tu tím pyšní. Je to podobné jako s Drtikolem (těch tu běhá reinkarnovaných hned několik současně – říkám si poťouchle, jestlipak spolu mluví?), se Steinerem (někdo jich napočítal po Evropě pět), ba i tu byly dvě či tři kněžny Libuše…, teď jsou tu reinkarnované Němcové. Ale co je to proti těm několika Ježíšům, co tu prý jsou taky. Kámaloka těch, kdo vypouštějí do světa takovéhle lži a bláboly, bude nezáviděníhodná právě tím, až uvidí, kolik lidí ovlivnili či dokonce uvedli na scestí. Samozřejmě to platí i pro autory knih, přednášek či filmů, kteří rozsévali nemravnosti, lži nebo zkreslení dějin. Je to tentýž princip jako ono nynější zerotičtělé převrácení smyslu jogy a meditace. Tyto metody sloužily odnepaměti, ba od svého vzniku k rozpouštění ega, ke vzdávání se niterných zbytečností a tím přibližování se k Bohu. Dnes jsou egem naopak uchopovány a využívány: joga se stala tělocvikem nebo záminkou k předvádění se polonahých tanečnic či gymnastek, meditace metodou k hubnutí, k ulovení partnera, k urychlení kariéry… Jistě že každý podle svého, ale slovo joga by nemělo být zneužíváno k něčemu, co jí není, ba co vede směrem opačným. Podle starých pramenů znamená slovo joga jho, tedy ujařmení, ovládnutí všeho nižšího za účelem niterného osvobození a splynutí s Brahma – s Bohem. Byla vhodná pro tehdejší Indy.
Až takoví tvůrci jednou uvidí zpětně tu spoušť, kterou rozšířili v lidských nitrech, nebude jim hezky a už to nebudou moct napravit.
Jak rozpoznáme umělecký padělek od skutečného umění? Po doteku skutečného umění by se zájemci měli stávat trošičku lepší, než před tím. Oč jiného v umění jde?
K tomu Martin D.: Takováto díla jsou totální hnus a mentální odpad. Vůbec ty autorky nepochopily, jak talentovaný a naprosto výjimečný a geniální člověk byl. Jestlipak aspoň jedna z autorek prošla takovou bídou, existenciální bezútěšností, a to s tolika dětmi? Asi by to pro autorky bylo užitečné. Měly by si to aspoň na rok zkusit.
A starší obdržeý mail: Strhnout velikána do malosti či zábavnosti - k čemu to? Aby byl přiblížen lidu? Ale to se přiblíží jen ta zábavnost či karikatura, ne ta skutečná velikost a hodnota. Takovéto nivelizované "zpřístupnění" utvoří u řady lidí právě tu bezcennou zábavnou či karikaturní představu o velikánovi, a tím si většinou zazdí možnost skutečně k němu proniknout. I v jiném pořadu o Boženě Němcové pro mě byly odpuzující novodobé ilustrace výjevů snad z Babičky, kde byli namalováni lidé s prasečími rypáky. Televiznímu divákovi toto bylo předkládáno s obdivným akcentem, údajně jako mistrné vyzdvižení charakteru doby či tehdejší společnosti. Nebo z téhož dokumentu scéna z divadla Husa na provázku, kde si postavu babičky Boženy Němcové propůjčují k drsnému až pokleslému obveselení diváků. Jsem snad staromilec nebo škarohlíd?
Odpověď KF: Nejseš. S oblibou se dnes „přibližují“ životy velikánů ve filmech, muzikálech či divadelních hrách. Jenže: je to většinou právě ona kulturní deformace, destrukce až devastace. Když malí ztvárňují bez úcty životy velkých, vnášejí do nich jen svou malost, nasazenou na velikána. Vždy to tak nebylo. Platóna tehdy taky nikdo nepodával jeho současníkům "v kostce" či v parodii, která by z něho učinila karikaturu a zároveň mu do úst vložila pár jeho mouder. Lidi prostě věděli, že na to nemají. A z uvědomění si toho se pak dá vycházet ve snaze o pochopení. Dospět ke klasikovi lacinou zkratkou, bez vynaložení úsilí, bez pokory, je bezcenné, falešné. Navíc se člověk stává i obětí klamu, kdy myslí, že ví, i když neví. Takové "přiblížení" velikánů je znetvoření a zneuctění, podává se zmetek. Frivolní moderní pojetí jsou poznamenána jedním zcela základním faktem: ztrátou víry, blouděním světem bez jistot a otevřenou smyslností. Jistě, že i klasikové byli jen lidé se svými touhami či vášněmi. Je tu ale tento zásadní rozdíl: naši velikáni byli všichni hluboce a opravdově zbožní. Vše opírali o svou víru, prosili o boží vedení. Odtud pramenilo požehnání pro jejich hloubku i jejich činnost. Dnešní pojednávání o nich nedbá tohoto zásadního vertikálního rozměru a je proto většinou bezcenné, pitoreskní, ateisticky prázdné. A to i přesto, že to někdy dělají lidé s dobrým smyslem pro humor či legraci.
Jenže když to někdo řekne, tak je zkostnatělý, nemoderní, nechápe že se musí přistupovat k historii nově, zpřístupnit ji populárně, odhazovat konvence... a další falešné kecy.
Němcové si vážil i Masaryk, jak vyplývá mj. z věty o Augustinu Smetanovi: „Takto doplňuje humanitní teorii Kollárovu a dodává filosofický základ lidovým tužbám Havlíčka a Němcové."
Němcová přinesla ze Slovenska do Čech i obraz Sládkovičova Detvana. Podnítila tehdy u Čechů lásku a obdiv ke kraji Detvy i k celému Slovensku. Detvany popsala takto: "Nejkrásnějšího mužského rázu jsou Detvané, Očované a Hrochťané. Krásnějších vzorů pro mužské postavy by malíř nikde nenašel. Těla mají jako z ocele, obličeje výrazuplné, snědé, a spod hustých brv, černých očí září smělost a odvaha... V těch krásných postavách se mi zdálo, že vidím obrazy našich starodávných hrdinů." Jinde se ovšem vyjádřila, jak marně hledala u mužů rytířskost ducha a jiné vyšší hodnoty. Poznala tedy několik mužů, snad se i zamilovala, ale vesměs s rozčarováním. To už tvůrkyně onoho filmového padělku nezmínily. Možná tu o nich platí ono Podle sebe soudím tebe, nebo Co kdo v nitru svém chová, do hávu druhého to schová.
A ještě jeden její citát: „Kdo octnul se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí posvěcující její políbení, pokud se nestává v takovém okamžiku zbožným, necítí než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření – tomu darmo mluvit.“
2025 ©