Kterak je dobro odměněno nejen až časem (to bývá častěji), ale někdy i hned; Mnoho by se dalo napsat na téma, jak se mi mé zlo nevyplatilo, či kolik toho mne asi ještě čeká vyrovnat. Nutno předeslat, že dobro činěné kvůli vylepšení vlastní karmy, nebo zlo nečiněné ze strachu z trestu, nemá skutečnou hodnotu. Přijdou časem jiné situace, kdy se neuhlídáme a projevíme to, co v nás skutečně je, ne to, co hlásáme nebo k jakému učení se hlásíme. Teď ale budu psát o něčem jiném, o třech drobných navenek nenápadných příhodách, které měly vliv na mou budoucnost. V tu chvíli jsem to samozřejmě netušil, tak to bývá. Možná to může být pro někoho nadějně inspirativní.
Malý úvod: od osmi let jsem skoro denně poslouchal z rádia - kromě Svobodné Evropy, Londýna a Hlasu Ameriky - koncerty vážné hudby (gramofon jsem neměl, magnetofony ještě nebyly k mání). Otec mi kupoval týdenní program rozhlasu, tedy jsem si vždycky zatrhal červenou pastelkou, co chci poslouchat. Čím větší těšení, tím silnější čáry jsem si po straně udělal. Nejsilněji jsem si tehdy zaškrtával, úměrně ke svému vnímání, jednoduché melodické skladbičky jako Chopinovu Polonézu A dur, Griegův Svatební den na Troldhaugenu, operní předehru Básník a sedlák od Suppé, Belliniho Normu, Dvořákovo Largo a jeho Polonézu Es dur, Čajkovského Italské capriccio, Rossiniho předehru Vilém Tell, Verdiho Triumfální pochod z Aidy aj. Na systematický poslech celých symfonií a oper jsem si musel ještě trochu počkat.
Když jsem byl ve čtrnácti letech na pár týdnů v Praze na klinice na vyšetření, byl pro mne vzácností alespoň rozhlas po drátě, ta bedýnka bývala tehdy na každém pokoji, a hodinový koncert vážné či operní hudby vždy od 13 hodin. Jednou jsem tak seděl vedle dveří na židli s uchem na dráťáku, protože kluci na pokoji hlučeli. Vstoupila paní nemocniční učitelka. Vrhla na mne zpytavý pohled, já jsem jen vysvětlil: Dávají Schubertovo Ave Maria, a poslouchal jsem dál. Chvilku nade mnou postála, nic neříkala, pohladila mne po vlasech. Pak mne ale zkoušela vždy tak, že mi dávala samé jedničky, což mi napomohlo ke zlepšení vysvědčení v 9. třídě a tím k přijetí na humanitní větev střední školy. S trochou nadsázky – Jak vidno, Ave Maria, Sláva Panně Marii, pomáhá vždy.
Pro připomenutí:
https://www.youtube.com/watch?v=p1dYF3TBfYA>
Zdrávas, Matko
Pozdravena jsi, Maria
Zdrávas, Maria
Plná milosti
...Pán s tebou
Buď pozdravena, Maria
Zdrávas Maria, zdrávas, Maria
Jiná drobnost, která mi, aniž jsem to zprvu tušil, taky ovlivnila budoucnost. Na mém prvním zaměstnání v Praze se každoročně jezdilo do Příchovic v Jizerských horách na zotavovnu (kousek pod rozhlednou Štěpánka), kde se týden tvrdě školilo. To přes den. Po večerech se popíjelo, křepčilo a halekalo v tzv. šantánu – dřevěné boudě s výčepem a parketem, asi padesát metrů od zotavovny. Rád slavím, ale s lidmi, které si vyberu. Toto ovšem nebyla sešlost, po jaké bych toužil. Tedy jsem zůstal jako jediný na pokoji a četl jsem si Kovalovu knížku Mozart v Praze. Ze šantánu zaznívalo halekání, ba dvakrát mi někdo klepal na dveře, asi pro mne někoho poslali, abych mezi ně přišel. Byl jsem zamčený, neotevřel jsem. Nebylo to jednoduché, takové pitky (často končící k ránu na loži v jiném pokoji) vedl vedoucí, velký soudruh, který mi hrozil dát do posudku, že se straním kolektivu. Tehdy to byl v zaměstnání velký „kaz“. Končil mi tam tehdy po pár dnech pracovní poměr, nejspíš se se mnou chtěli alkoholově rozloučit, samozřejmě s jejich pikantními dvojsmyslnými vtípky či dotěrnými dotazy na mé zájmy a soukromí, ale řídil jsem se vždy tím, co vyjádřil skvěle Jiří Voskovec: Vaše sranda není moje sranda. A taky je inspirativní výrok Budhy, že od niterně slepých se odchází hned a bez rozloučení (necituji doslovně). Asi to byl zvláštní pohled – velká zotavovna s jediným do noci svítícím oknem, tam podivín Funk, a kus dál rozsvícený bujarý šantán. Nemohu to racionálně vysvětit, ale vím, že kdybych se tehdy před svým odchodem připojil k nim, ubírala by se má budoucnost jinými cestami. Tato tečka musela být podle mne, ne podle nich. I za cenu jejich uraženosti a ťukání si na čelo. Možná symbolika. To ovšem vidím až zpětně. Začátky i konce mívají někdy hlubší význam. Je dobré se nad tím zamýšlet.
Těch rozhodujících křižovatek asi míváme dost, ale nevíme o nich, mohou to být drobnosti. Zpětně vidím, jak i „obyčejná“ situace může být osudovou křižovatkou, podle toho, zda se řídíme svým svědomím, nebo se přidáme do nějakého kalného proudu. Tedy co chceme od našeho osudu? Co když chce „osud“ něco od nás?
Mé milé společenství s vrahy.
Počátkem devadesátých let se dalo dělat v sociální oblasti, po komunistech zoufale zanedbané, ledacos. Nějak jsem se k tomu natrefil, když na okrese přijímali vedoucího referátu sociálních věcí se stranicky nezatíženou minulostí. V této pozici jsem navštěvoval jak ústavy pro mentálně postižené děti či domov důchodců (byl jsem zástupcem zřizovatele - OkÚ), tak zbožné řádové sestry, tak i vrahy, a snad jim trochu pomohl. Jakási charitativní organizace totiž založila (tuším) v Hladné u Albrechtic zařízení, kde si trestanci mohli částečně odpracovat svůj trest. Měli tam svou svěřenou farmu na chování ovcí a pěstování zeleniny. Nedostávalo se jim zprvu peněz na zajetí provozu, tedy jsem jim trochu ze sociální kapitoly přihrál. Rozjel jsem se tam na ně pak podívat. Opravdu tam pilně pracovali, aby si na sebe přivydělali. Služební řidič i moje kolegyně radši zůstali v autě, měli obavu, kdyby se dali s vězni do řečí, aby jim „něco neudělali“. Měli prý strach i o mne. Ale naopak. Hovořil jsem s vězni jako s důstojnými dobrými lidmi, oslovoval jsem je pane… Zjevně ožili: papaláš z okresu a zajímá se o jejich osudy. Ono někdy pomáhá, když dáte někomu, kdo je či byl na „šikmé ploše“ najevo, že berete jeho lidské starosti a osudy vážně. Jeden přes druhého mi, až jsem se divil, vysvětlovali, jak došlo k tomu, že se stali vrahy. Samozřejmě jsem to neschvaloval, ale zkusil jsem s nimi kousek poponést jejich těžké svědomí a trest, a snažil se dát naději, že z každé situace může vést cesta k dobru, i kdyby jen v nitru. Nedělal jsem žádnou náboženskou agitaci, a vida, jeden z nich dospěl k tomu, že se potřebuje se svým nedobrým životem svěřit Bohu. Svěřil jsem se těm dvěma hochům, vrahům, že i já jsem jednou v mládí ve vzteku málem zabil svého otce. Tedy jsme se navzájem vyzpovídali. A taky: někdo vraždí mentálně duše svých dětí, duše starých bezmocných rodičů, duši partnera… Za to jsou jiné tresty než za mřížemi.
To rovnocenné společenství, které jsme na chvíli utvořili, pomohlo v něčem volněji vydechnout mně, a věřím že i jim. Při loučení jsme si srdečně potřásli rukama (na to nebyli zvyklí) a podívali se do očí. Ba napakovali mi i plnou tašku jejich zeleniny – byl to jediný úplatek, který jsem v životě přijal. Dokonce jsem se za to ani nestyděl. Udělal jsem tam při odchodu rukou velký rovnoramenný kříž, ti pánové se ani neušklíbali, ani nejevili rozpaky.
Zvažoval jsem tam zajet znovu, ale „dvakrát nevstoupíš do jedné řeky“, tušil jsem, že by se očekáváním cosi setřelo. Odměna, kterou jsem v nitru sklidil, se kamsi uložila.
.oOo.
A při dopsání tohoto textu mi přišel od Martina Dohnala kousek jeho překladu vzácného textu z knihy o Apokalypse od Ivanova: A co značí tedy znak výběru spravedlivých pomocí pečetí na čele? Vybrané bytosti jsou označeny určitým znakem, ale to není znak, který by jim anděl otiskl na čele. To sám člověk je ten, který otiskuje znak na svém čele skrze svoji práci, skrze svoji duchovní vznešenost... Vše se zapisuje: naše činy, naše pocity, naše mysl zanechává stopy kolem nás, ale především v nás samých. Celá naše bytost je nasycená, modelovaná a utvářená prostřednictvím projevů našeho duševního života. Taková je spravedlnost: pokaždé, když činíme dobro, jednáme spravedlivě, trpělivě a s láskou, se naše ctnosti nezapisují pouze v nás samých, ale vytvářejí určitý druh magnetického pole, které přitahuje z prostoru dobročinné síly, které nás ochraňují. Pak je možné říci, že to anděl otiskuje pečeť na našem čele… Sama hmota je křížem, na kterém se bez přestání obětuje duch, ale ta oběť má jeden cíl, a to aby se hmota přeměnila a stala se stále více oživenou a pročištěnou.
2025 ©