Vděčím jakémusi vedení, že jsem nezapadnul nikdy do řad nadřazených stoupenců nějakého směru, i když jsem jich za těch asi 53 let (od své asi dvacítky) poznal mnoho a byl leckam lákán (tibetské nauky, alchymická mystika, bruntonovci, weinfurterovci, minaříkovci, Bo-Yin-Ra-ovci, Mazdaznan, New Age, tzv. vztahové konstelace, kineziologie aj). Některým stačí k sebeuspokojení nálepka nějakého vznešeného -ismu či -ie, a mají „vystaráno“. I když mi dosavadní duchovní vývoj vyústil v syntetický moderní odkaz Rudolfa Steinera, i v nabídce antroposofů jsem rozlišoval. Poznal jsem leckteré, pro něž bylo časem bolavé a nepohodlné se vymaňovat z podoby podání, které se uhnulo od ideálů. Je smutné pozorovat, jak se i z některých antroposofů staly, zejména v poslední době, bizarní prokremelské mravně dezolátní figurky. Dříve i prozemanovské. Takhle jsem trvale nezávislý, nezařaditelný, pro někoho oříšek, a jsem tomu rád. Nevědí co se mnou. Nepomáhám jim v tom. Prý se některým antroposofům či jiným nelíbí mé psaní – no a co? Možná proto, že se s nimi nejdu poradit, co a jak bych měl napsat. Mají právo na svůj názor, tak jako já mám právo se o něj nezajímat. To bych nemohl napsat vůbec nic. Ostatně, ani oni nejsou jednotní. Už od dob, kdy se trapně přetahovali o urnu s ostatky Steinera. Občas se mi vybavuje asociace - slova z dávné písničky Rock and Roll Music, zpívané Pavlem Novákem - „náš dům na svejch schůzích na programu prý mne má“. Taky byl se svým big-beatem pro někoho oříšek.
Mám své čtenáře, to mi stačí, vážím si jich. Kromě trvalých možná i některé nové. V devadesátých a nultých letech jsem nabízel a inzeroval své besedy a semináře v tisku a na webu, dnes už jen reaguji na pozvání. Původních zájemců ubylo, to je zákonité. Ztratili zájem často ti, co čekali od duchovna zpestření jakýmsi spirituálním romantismem či další efektní paví péro do své osobnosti. Zklamáni byli i ti, co čekali laciné okultní rady, jak mít i z duchovna nějaký prospěch pro ego. Čekali metody a rady, jak by jim Bůh či andělé sloužili, namísto jak sloužit Bohu a stávat se nástroji andělů. Takoví se přelili jinam. A najednou se tu jaksi „samy od sebe“ objevily i jiné způsoby oslovení a publikace.
Své psaní nezapřáhám do ničího pluhu. Nechávám ho volně vlát, jak to přijde. Odmítám dnes ale zejména kontakty s proruskými kolaboranty, kteří jsou zločinci, byť „jen“ na mentální úrovni. Putinovi ideoví vlastizrádní zbrojnoši se u nás rekrutují i z duchovních kruhů, třeba pod falešnou maskou „rozvážnosti“, pokrytecké výzvy napadené Ukrajině k „nutnosti jednání“… Část antroposofů zde morálně propadá. Situace s Ruskem a Ukrajinou je prověřující. Tak jako nedávná situace Babiš – Pavel. Někteří antroposofové (ti starší někdy s nepřiznanou soudružskou nostalgií po časech totality, kdy šlo ledacos nařizovat) nepochopili - nevím zda kvůli nedostatku intelektu, ale spíš morálky – že ukončení války je na Kremlu. Tam ji vymysleli, začali a odtud v ní pokračují a hodlají rozšiřovat. Ukrajině je sebeobranný boj vnucen. Nechápou-li někteří antroposofové, naši i západní, ani takovouto trivialitu, jak mohou chápat ideje a ducha antroposofie?
Ještě egocentricky k sobě: Propagaci si žádnou nedělám. I přesto - jak mi kdosi napsal, tak knih, inspirovaných, byť i nenápadně, duchovní vědou, či ji porůznu aplikujících do současného života, jsem vydal za posledních 30 let víc, než všichni čeští polistopadoví antroposofičtí autoři dohromady. Podobně článků (cca 1000 - 1200). A desítky videí, stovky besed na pozvání a víkendových seminářů, pořad na DVTV (i se zmínkou o Steinerovi). Podobně, jak jsem náhodně zjistil, se dosud někde zachovaly mé tajné opisy Steinerových cyklů ještě z dob, kdy nebyl za komunistů vydáván. Bylo toho přepsáno a rozdáno cca 7 až 12 tisíc stran. Žasnul jsem v posledních třiceti letech mnohokrát, kolik je tu zájemců o duchovní vědu i mezi těmi, kdo netouží po podání některými profesionálními antroposofickými autoritami (jsou i skvělé výjimky, hlavně u farářů Obce křesťanů). Zpočátku jsem informoval o svých pořadech v tisku a na webu, dnes se domlouvám (či vymlouvám) už jen přes někoho, kdo se ozval. Rád se bavím s někým o jeho problémech, někdy o nich jen mlčíme. Nebo se snažím ho dovést k jejich co nejstručnější formulaci, to pomáhá. Nehodlám ale být, jako někteří psycho-radiči, okupantem tázajících se duší. Někteří psycho-servisáci totiž, dokud je klient poslouchá, jsou milí, dělá jim to dobře, chválí ho, ale když začne mít víc samostatnosti nebo se zmíní, že je inspirován i jinde, začnou mu vyhrožovat strašnými následky v psychice, ve vývoji… Dnes již není doba guru, ale jen přátelské podpory, inspirace, opření se o někoho, poponesení tíže na kousek životní cesty. Osobní vedení může nahradit i kniha. Jediný Učitel je Kristus - náš všudypřítomný a všem naslouchající božský Přítel. Nesoudí, miluje Láskou nejvyšší.
Je dobré počítat s tím, že žijeme nyní v historicky úplně novém paradigmatu informačního chaosu, ale i informačního přehlcení. Podle některých zdrojů přijímáme týdně tolik informací, kolik stačilo člověku doby průmyslové revoluce na celý život. Vnucují se informace různé kvality - od politiky přes zdraví, léčení, vztahy, stravování (často zcela opačné), životní hodnoty, uplatnění ve společnosti až po náboženství. Je těžší orientace i v duchovní oblasti, obzvláště když si někteří showmani berou jako látku ke své popularitě ta nejposvátnější duchovní témata a osvojili si duchovní výrazivo. Vím, je to snadné a lákavé – pro aktéry i posluchače. Máme dnes proto zvýšenou nutnost vědomého rozeznávání, asi je to v pořádku. V dávných poklidných inkarnacích jsme vyspívali emotivní láskou v srdci, dnes potřebujeme vědomou lásku v činu.
Jaksi „samy od sebe“ se mi tu najednou objevily - krom hrstky dosavadních vzácných přátel - i další zajímavé kontakty: krom některých vzácných osobností (chtěl bych o tom natočit video) třeba i s Pamětí národa, s Milionem chvilek pro demokracii, s režisérem točícím se mnou videa, s některými eurytmisty či waldorfskými učiteli, se spolučleny Asociace muskulárních dystrofiků, jejímž jsem z konce 60. let zakládajícím členem, se sousedy v paneláku, kteří mi oznámili, že mám jmenovce, jehož knihy čtou, se čtenářem který mi zprostředkuje rychlé malonákladové vydávání mých knížek… I tak se tu po světě potuluju už jen kvůli publikování (třeba i tomu neviditelnému z domova pro skupiny potřebných) a občasnému setkání se zájemci (i to omezuji) či přáteli, jinak mne tu už nic nedrží. Sdílet se dá i na dálku. A jednou, v určitém období Tam, po průchodu kámalokou, může nastat prostoupení souladných duší dosytosti. Můžeme si pak vzájemně doplňovat i to, co jsme tady se zanícením započali, ale nestačili pokračovat (naproti tomu - něco zcela nového, k čemu jsme tady nepoložili základ, se tam nedozvíme). I když je mi tady na zeměkouli krásně a jsem za všechno vděčný, těším se i na tu kámaloku, že tam aspoň konečně pravdivě uvidím, co jsem všechno napáchal, zanedbal, tedy co jsem zač. Pravda vždy osvobozuje, a čím dřív, tedy ještě v těle, tím lépe. Tady ještě můžeme své chyby napravovat, Tam už ne. I když - tady si člověk třeba s humbukem umíní, že půjde do sebe, ale couvne už ode dveří, aby nemusel ani nahlídnout.
.oOo.
PS - Škoda že Malvern a jiní už skoro nevydávají (slibované vydání knihy Úsměvy letní louky mi přetahují z roku na rok, aspoň ji nabízím mailem), prý knihkupci taky krachují. Spadla mi z nebe jiná možnost: Říkám si, že když mi bylo nabídnuté vydání asi 7 až 10 titulů mých posledních tenčích knížek díky nezištné pomoci pana Martina Dohnala třeba i jen po 50 až 100 kusech vlastním nákladem a bez distribuce do prodejen, tak je i ten malý počet jednou venku a třeba během let se to dostane k někomu, kdo by to vydal s distribucí, až tu nebudu. Tedy si vesele platím tisk, abych to pak rozdával jako dárky. Ale co bych jinak dělal s penězma. Poslední dobou mě baví točit audio nahrávky a videa (něco z toho na Youtube či FB) na různá témata (děti, senioři, doprovázení, meditace, dění s duší po smrti k další inkarnaci, dění při spánku, feng šuej po česku, cesty k harmonii duše, tajemství ročních dob a skrytý význam a prožitky jednotlivých svátků, naše vlast – mysteria, posvátná místa a naši velikáni…). Sledovanost různá, od několika stovek po 78 tisíc – pořad pro Harmonii Vlašim „Hledání světlin“. Jak mne mile ujistil „můj“ režisér - videa mne přežijí, prý tu budou ještě dlouho k dispozici dalším generacím.
A k tomu „co bych dělal s penězma“ - no co: Ono se dá zjistit, že spoustu věcí můžeme postrádat, že leckteré výdaje jsou mnohdy jen zvyk. Dobrá metoda je dnes třeba porovnat si to s Ukrajinci. Mají peníze na nové auto? Na výlety autem? Na pěkné dovolené? Na parádu? Na večírky? Na obědy v restauracích? Na denní sladkosti? Na…, a na…? Většinou nemají. Jsou vražděni, mučeni, trpí hladem, zimou, odloučením, někdy i nedostatkem vody… - A kolik toho já denně (týdně, měsíčně…) skutečně, doopravdy potřebuju pro svou výživu – a kolik jen pro mlsnost, furiantství, rozmazlenost, pro zvyk že to či ono „musím mít“? Když jsem studoval, míval jsem někdy čtrnáct dní jen chleba a mléko, a stačilo to. Najednou zbyde i z důchodu někdy dost peněz. Není pak nic obzvláště ušlechtilého se trochu porozdělit třeba s těmi bratry Ukrajinci (Pánkovo Člověk v tísni je spolehlivý účet, a taková poukázaná částka s hezkou číslicí třeba 7777 nebo jen 3333 měsíčně udělá radost a pomůže ve starostech a bídě mnoha ukrajinským maminkám, dětem…). A udělá dárci hezky na duši, větší než koukání na „zábavné“ kýče a tasemnicové seriály v televizi, je i léčivější než nanicovaté psychoterapie, se kterými se nějak roztrhnul pytel. Možná proto, že slibují skoro bezpracně něco, co lze dosáhnout jen sebekázní a trpělivostí. Anebo nám vsugerují, že máme ty či ony problémy, a právě oni vědí, co s nimi.
Koukám že v posledních článcích nějak furt osobně bilancuju, že jo. Potřebuju s nadhledem přehlídnout jak to, co jsem kdy zvoral a komu ublížil (o tom ovšem mlčím), tak to, co jsem kdy napsal. Možná je to bilancování jakási první fáze odcházení (které může trvat jeden den či dvacet let, co já vím). Jak říkal Drtikol – „žiju tak, jako bych měl druhý den zemřít.“ Ono to není snadné. Mozart napsal v dopise otci „Nikdo není pánem svých dnů“. Mimochodem – jeho otec Leopold Mozart napsal kouzelnou Dětskou symfonii. Považoval narození syna za Boží poslání. Možná i tím prosvětlil svému synu cestu tvorbou. Beethoven pojednával o sbratření a spasení lidstva, Mozart o sluníčku, Smetana, Dvořák či Janáček o lásce k vlasti… I ti a mnozí další mohou být našimi duchovními inspirátory. A my inspirátory, nenásilnými a třeba nenápadnými, doma, v práci, mezi přáteli, od svého oltáře či křesla...
2024 ©