Feng šuej po česku - Umíme si udělat domov? - 2. část

D O M A

Stůl býval základem domácnosti. Kdysi se do nového obydlí stěhoval a umísťoval jako první. Když hořelo, jako první se vynášel ven. Byl centrem dění a tedy i komunikace a rodinné soudržnosti. Velmi záleželo i na jeho poctivém a bytelném provedení. I truhlářští učňové nebyli na závěr hodnoceni podle toho, jak důmyslnou skříňku byli schopni udělat, ale podle stolu. Jeho důležité až rituální určení bylo respektováno natolik, že se na něm nedělaly činnosti jiné, než jídlo, debatování o důležitých věcech, podepisování dokumentů… Proto i škrábání brambor, holení se proti opřenému zrcátku a podobně se u stolu neděly. Nezůstávaly na něm ležet ani různé drobnosti. Jeho velká rovná plocha dávala domácnosti řád, přísnost i jistotu. Čestné, ba rituální místo na něm zaujímal chléb. I společné jídlo u stolu a kultura stolování měly svou společenskou komponentu. Vypadá to snad sentimentálně nebo staromilsky, ale je dnes zřejmé, že ztrácí-li rodina, ale i celá společnost své rituály, ztrácí postupně i svoji identitu. Ta by měla být stmelována hlavně vírou. Na Kysucích i v jiných oblastech Slovenska byly nad rohovou lavicí, kde se jedlo a jednalo, na obou stěnách svaté obrazy. U stolu se o nich vědělo, nebyly jen prázdnou dekorací, a vše se dělo pod jejich ochranou. Tomuto koutu se říkalo kultovní kout.

Můžeme proto i sebrat odvahu a nápaditost a promyslit si, nedá-li se obývák uspořádat i jinak než v onom sice účelném, ale uniformním pojetí někdejšího československého socialistického „blahobytu“ – totiž u jedné stěny významově dominující „božstvo“ - televize a věž (často čím dražší, tím méně jsou obyvatelé uschopněni poslouchat hodnoty skutečné hudby), množství kazet atd. s výběrem obyčejně tupě přebírajícím módní trendy; uprostřed tzv. konferenční stolek (jak býval malý stoleček velikášsky nazýván) a z druhé strany gauč nebo zbytek místa zabírají obrovité ušáky, často pořízené jako další zhmotnění představy o luxusu (snad pro jistotu: co kdybychom v našem blahobytu do nich jednou dotloustli, že?). Ale jo, máte pravdu, někdy běžný pokoj asi nelze uspořádat jinak, než takto.

Nestyďte se za to, nejste-li zrovna příznivci sektorového nábytku. Jak je například krásné, když všechen nábytek v obýváku máte jen do výše pasu. Nebo i v ložnici (máte-li možnost uložit věšáčky v jiné místnosti). Volněji se zde dýchá. A snad i prožívaná intimita je jaksi prosluněnější, vzdušnější, volnější.

Každé místo, vyčleněné některé činnosti, je k této činnosti posilováno vyzářenými výrony našeho naladění a myšlenek, a jeho určení je dobré dodržovat. A máme-li možnost, lze si udělat i malý symbolický oltáříček. Ne jako sbírku pouťových obrázků a sošek svatých, ale skromně z předmětů či artefaktů, které nás oslovují, inspirují a povznášejí. Můžeme ho časem obměňovat a nově upravovat. A opět, u oltáříčku bychom neměli dělat nic jiného než to, k čemu oltáře po věky slouží – různé činnosti, vedoucí k očistě, povznesení… Domácí oltáříček má být obrazem či vzorem nitra, tišinou posvátna. Jeden sváteční koutek, kde se, každý podle svého zaměření ztišujeme, meditujeme, modlíme či jen radostně zaslibujeme a odevzdáváme Bohu, může mentálně zjasnit celý byt a můžeme se sem uchylovat i pro posilu, obnovu či pomoc. Ale přesto vězme, že hlavní oltář je pravda poznávaná naším nitrem v celém světě.

Jak dobře se člověk cítil v obydlí našich předků, kde býval nad vchodem obrázek Panny Marie, stojící na luně (symbol ovládnutí staroměsíčního pudového podvědomí), s dvanácti hvězdami zodiaku kol hlavy, anděl nebo rámeček s nápisem Dej Bůh štěstí. I takový nápis si můžeme vytvořit sami – prostý podle našeho vkusu. V dnešní době sílící vývojové samostatnosti je to tak lepší. Neberme to však jako historizující folklórní rekvizitu, ale s plnou vážností a prožitkem. Nedbáme-li na takovéto posvátnosti, pak vcházíme domů jako konzumní divoši, mnohdy až zvlčile. Nápis či obrázek nad vchodem měl upomínat příchozí domácí i hosty, aby ctili posvátnost příbytku a nepronesli přes tuto hranici dovnitř nic nedobrého v srdci.

I mohutný práh domu míval svůj krásný symbolický účel. Nesloužil jen k utěsnění proti broukům, vodě nebo úniku tepla. Ať už byl překročen velkým krokem nebo na něm noha na moment stanula, spolu s mohutnými zárubněmi vyvolával při vstupu úctu k příbytku, naladění k důstojnosti a posvátnosti domova. Do dnešních domů se vklouzává snadno, bez překážek či předělů: zrovna tak jako do obchodu nebo úřadu. Pravda, hladké dlaždičky, někdy i nenápaditě stejné před i za domovními dveřmi, se snáze vytírají a z obrázku by se musel stírat prach. Přicházíme ale o účinek vysokého prahu, významně oddělujícího zápraží od předsíně, jehož překročení už samo o sobě vždy cosi v nitru změnilo. Práh byl místem očekávání. Duše s úctou pozdravila dům. I vzteky a breky ze zaměstnání zůstávají snáze za prahem, než za dlaždičkami. Waldorfští pedagogové dokonce radí rodičům, chtějí-li se hádat, aby šli ven, za práh domu a nevraceli se, dokud se jejich naladění neuvolní a nerozjasní. Jinak ničí prostředí pro své děti. Á propos: pro děti jsou blahodárné různé prolézačky a schovávačky, ať v domě nebo na pozemku. Mají ještě živou potřebu skrýše, osobního bezpečí z doby, kdy byly v matčině lůně.

Přezouváme návštěvy? Poblíž vchodových dveří je dobré mít nenápadně k dispozici čisté přezůvky pro hosty. Proč nenápadně? Na přezutí bychom neměli trvat, ba ani k němu vybízet. Také se vám stalo, že jste na návštěvě dostali odpuzující, propocené, zpola rozpadlé bačkory nebo trepky? Nošení pantoflí atd., které měl před námi nespočet neznámých lidí, na pohodě návštěvy nepřidá. Nabízení takové obuvi, často snad nejhorší jaká se v domě nalezne, je nedůstojné, nehygienické a odpuzující. Pak je lépe chodit jen v ponožkách. Český zvyk přezouvání návštěv je poměrně neobvyklý. Jsme tím v Evropě spíše raritou. Ještě před sto lety bylo chození doma v pantoflích považováno za stejně svrchovanou neslušnost, jako chození v nedbalkách. Historie přezouvání je poměrně krátká. Petr Zídek v LN upozornil, že přezouvání v bytech jako univerzální společenské pravidlo se etablovalo teprve v padesátých a šedesátých letech minulého století. Přispěla k němu hlavně všeobecná zaměstnanost a uhoněnost žen, denně shánějících nesehnatelné, kterým nezbývala energie, aby ještě doma denně uklízely. Naklizený obýváček měl vydržet co nejdéle bez údržby. Definitivně vyhrálo přezouvání v šedesátých letech s výstavbou sídlišť, kdy ke zkolaudovaným bytům v panelácích byly přistavěny asfaltové chodníčky mnohdy až po dvou třech letech. Denní brodění se v decimetrech bahna a oraniště tak bylo spíše pravidlem. Pomocnice v domácnostech byly zrušeny, mnohdy nebyly k sehnání ani čistící prostředky. Dnes považuje část populace přezouvání za nešvar, podobně jako před sto lety. Guth-Jarkovský naší doby Ladislav Špaček ve své Malé knize etikety pro celou rodinu napsal: „Na návštěvě se nepřezouváme, doba panelákových večírků sedmdesátých let s hromadou bot přede dveřmi je za námi. Muž v solidním obleku a v ponožkách stejně jako dáma v koktejlkách bosa vypadají směšně. V obnošených pantoflích nebudou vypadat o nic lépe. Hostitelé se musejí smířit, že po návštěvě budou muset uklidit, umýt nádobí a vyluxovat.“ Jistě, že bydlíme-li v momentálně zabláceném okolí, je zutí či přezutí návštěvy na místě. U blízkých přátel se snad také dá považovat za milý projev vstřícnosti, když se sami nabídnou zout. Oplátkou této ochoty je dát k dispozici výběr nových přezůvek v alespoň dvou třech velikostech. Pro důstojné přezouvání hovoří ještě jedna věc: s botama můžeme v předsíni zanechat jednak prach a špínu ulice (doslovně i symbolicky, mentálně), jednak staženost nohou, které, pokud jsou obuté, jsou v psychické pohotovosti, jakoby stále připraveny k odchodu či útěku, zatímco pohodlně přezutá noha spíše splyne s domovem hostitele (pokud si to ovšem host přeje). Napadá mne k přezouvání sentimentální vzpomínka – když jsem ve svých jedenadvaceti letech přišel poprvé na meditaci k Aničce Soukupové, nabídla mi v bezradnosti jako nouzové řešení bačkory po Fráňovi Drtikolovi. Byl jsem štěstím bez sebe (na vysvětlenou: Anička se o Drtikola starala až do jeho posledního výdechu). A pak odmítejte obnošené papuče. (Je dnes milé si s úsměvnou nadsázkou pomyslet: Že by mne k mému tehdejšímu duchovnímu vykročení potkala taková symbolika?)

Záchod je prostě česky záchod. Je to normální slušné české slovo (od zajít, zacházet), proto nemá význam se mu vyhýbat. Obzvláště doma mít nápis WC nebo 00 by nebylo to pravé. Asi nejdál v nadbytečné výrazové stydlivosti jsou Angličané. Ještě nedávno přetrvával zvyk ukázat hostu záchod tak, že mu hostitel nabídnul ukázat, kde si může umýt ruce, a při té příležitosti bylo možné si všimnout, i kde je záchod. Traduje se o Janu Masarykovi, jak se s tím kdysi vypořádal v Anglii. Jistá vznešená dáma pořádala velikou garden party. Když Masaryk dospěl přes velký lesopark až k domu, nabídla se hostitelka, že mu ukáže, kdy by si mohl umýt ruce. Host na to: Milostivá paní, není třeba. Já už jsem si je umyl cestou sem támhle za tím obrovským dubem.

Nejsem přítelem přehnaného počtu cedulek na dveřích, ale v jednom bytě jsem na záchodových dveřích viděl vystřižený titulek z novin: Buckinghamský palác – hosté vítejte. Bylo to milé a vtipné vypořádání se s případnou rozpačitostí návštěvy.

             Z dopisování s přítelkyní – Doby se mění

K. F.: Někdy menší stavební nedokonalost či nedořešenost, kterou už nelze napravit, třeba oddělené umístění záchodu a koupelny přes předsíň,  je onou tvrdou peckou, která drží pohromadě sladké mango (příklad Thákurův), abychom nebyli moc rozmazlení a vážili si hezkého. Ono je to relativní. Pro nás by běhání na záchod do budky přes dvůr bylo asi nemyslitelné. I já to v dětství krátce zažil a patřilo to normálně k životu. Ba když mým příbuzným na venkově někdo před asi padesáti léty navrhoval udělat si záchod v domě, otřásli se odporem: „Přímo v domě? Fuj. To je nekulturnost. Přece tenhle smradlavý odpad lidského těla patří co nejdál od domu a né někam vedle kuchyně či ložnice.“ Nám to zní divně, ale pro ně to mělo svou estetickou logiku.

Odpověď: V dětství jsem jezdila na starý statek, kde byl záchod přes dvůr, bylo to dobrých třicet metrů. Ba všechny chlívky s prasaty, kozami či vykrmovanou husou byly blíž. Všichni věděli, že směřují-li něčí kroky tím směrem, co tam jde dělat. Bylo to přirozené. Dodnes si vybavuju pána domu, hospodáře, kterak si rázně a sebevědomě vykračuje oním směrem.

 Říká se, že vchodové dveře jsou vizitkou domu. Těch vizitek je ovšem mnohem víc. A jak je krásné přejít ze vchodu do volné, prostorné předsíně, zádveří. Je na každém staviteli, zda zvolí na dveře moderní kamennou dýhu, vakuové lisování, lamelové dveře či dveře s vysokým leskem. Všechny dveře v domě by ale měly mít jednotný design. Proto je vhodný přírodní materiál pro dveře i zárubně. Všímejme si různých dveří z různých dob, jak se na nás „tváří“. Rozeznávejme si, jak některé dávají signál nabubřelé okázalosti, neochoty, ignorance, jiné zas důstojnosti, serióznosti, odbornosti, nebo i vstřícnosti, skromnosti, nenápadnosti, jiné zase nenápaditosti a bezradnosti ve vkusu… Je to asi jako s tím, jak se „tváří“ auta. Sveřepě, divoce, sexuálně atraktivně, arogantně, agresivně, bezohledně nebo jako přerostlé dítě, krčící se mrňous, bázlivec, který si přímo říká o to, aby na něho ten silnější zadupal… Nalézáme u nich skromnou důstojnost i puberťáckou provokativnost, usedlost, neokázalou eleganci i nezralou podobu výstřednosti… Porovnejme si  například přívětivou a skromnou (možná až zbytečně) masku octavie z konce let padesátých a suverénní (možná taky až moc) octavii dnešní. Zračí se v tom i míra sebevědomí národa. V domě se zračí, krom mnohého jiného, míra sebevědomí majitele.

Stavíte-li dům, zamysleli jste se také, co znamenala zděná brána do dvora ve statcích našich předků? I to byl předěl. Stavěla se obvykle na místě co nejvýraznějším z veřejné komunikace. Dávala najevo jak určitou suverenitu majitele domu, tak i vycházela ochotně vstříc okolí svou jasnou informací: tady bydlíme my. Vjezdy do dvora vypadaly většinou důstojně i přívětivě. Dnes nemáme statky a tak je to na vkusu a postoji každého z nás. Někomu nenápadná plechová vrata plně postačí, ale i jejich provedení dává řadu možností. Zamyslet se je dobré i nad jejich umístěním, nad úhlem nasměrování k domu a jeho vchodu… Vrata by k domu měla zřetelně směrovat, buď čelně ke vchodu domu, nebo pravoúhle ze strany.

I na zápraží a na dvorku můžeme využít veškerou fantazii, estetiku a tvořivost. Waldorfská učitelka Jitka tvrdí: Na dvorečku se cítím nejlépe. To je můj nejlepší pokoj.

Nyní jsme došli k další podstatné věci: máme mít trvale na paměti i to, že vyprošeného požehnání chceme být v novém obydlí hodni svým životem, náladami i úrovní trávení volného času. Praktické vymoženosti nám usnadňují život a dávají víc volného času. Tyto možnosti jakožto dary Prozřetelnosti by nás měly zavazovat i k určité kázni, jak tento čas využíváme. Pokud ho pouze prolajdáváme v planých zábavách, čeká nás v budoucnosti situace, kdy se nám času opět nebude dostávat, i kdybychom jej chtěli vynakládat účelně. Bude nás to učit, jak si času vážit.

Záleží i na čistotě mluvy. Nemůžeme Pána zvát do mentálního či slovního smetiště nebo chléva. Řeč je významnou trvalou výzvou k zdokonalování. Jazyk je naše duchovní tvář, kterou jako poutníci bez ustání dál a dál vnášíme do nedozírné a myšlením nevyčerpatelné krajiny Boží. Každé slovo, které vystoupilo na denní světlo, je jednou provždy už hnací silou lidstva. Vymalovali jsme hezky stěny? Nepotřísňujme je proto zvířecími nadávkami, braním božího jména nadarmo (ba kdosi řekl, že i slovo láska bychom měli vyslovovat v kleče), vulgárním znevažováním částí lidského těla i jeho úkonů, od vyprazdňování až po akt lásky. Drtikol připomínal, že před tímto aktem bychom se měli modlit. Nelze si vyprošovat požehnání pro život v egoismu, vulgaritě, samolibé bujarosti, prázdné lepkavé mazlivosti či lenivé plytkosti nebo bezúčelných činnostech. V základu všech prázdných řečí, nesmyslů a žvástů je neznalost smyslu a hodnoty jednotlivých slov.

Uvědomme si, že Bůh je všudypřítomný a tedy že i naše obydlí, ač hmotně zastřešené shora a obezděné a uzamykatelné ze stran, je otevřené pohledům vyšších světů.