Krátké zamyšlení o dvou vzácných lidech, které všichni známe.
Pět strun úplně stačí
Aby se mohlo hrát
Aby ten, kdo se mračí
Se mohl začít smát
Když pátá struna schází
No, tak to nevadí
Člověk si bez nesnází
Se čtyřmi poradí
A když chybí ta čtvrtá
I to se může stát
Hlavou mi stále vrtá
Proč dál bych neměl hrát
Když třetí struna schází
No, tak to nevadí
Člověk si bez nesnází
Se dvěma poradí
Když další strunu vezme ďas
Ne, že bych vám to přál
Nevěšte hlavu, prosím vás
A klidně hrajte dál
A když vám na kytaře
nezbude vůbec nic,
nechmuřte pro to tváře,
zpívejte z plných plic.
Kamarád mi napsal: Teď mi, krom mnoha dalších dřív vypadlých, upadnul další zub, ale podle „nevěšte proto hlavu“, klidně koušu dál "z plných úst"… Inu – člověk si bez nesnází i se zubů zbytky poradí.
Rozviňme trochu tyto úvahy. Ztrácíme či ztratili jsme struny něčeho? Nejde nám, co jsme chtěli? Nemáme, po čem toužíme? Nebo co mají ostatní a my jsme o to přišli? Někdo se umí na věc podívat jinak. Váží si něčeho jiného, co má resp. co mu bylo osudem dáno a on rozvinul. Jak užitečný, nadějný a útěšlivý může být princip tohoto textu Jiřího Suchého v různých životních situacích – pro jednotlivce i národ, pokud nečiní zlo. Něco se člověku nedaří, může najít dobro jinde. Vracím se k tomu textu při nesnázích skoro celý život. A bylo by dobré, kdybychom si to tak zkusili i v dalším roce. Pravda, nejde o materiální hodnoty, ty nám – na rozdíl od strun Suchého - nyní přibývají, ale o stanoviska. I při zpěvu duše „z plných plic“ jsem to zkusil s tou kytarou obrátit, aby struny naopak přibývaly.
Jiří Suchý provází můj život skoro od dětství (o tom píšu na tomto webu jinde). Jeho nenápadně a poeticky podávaná laskavá filosofie je jedním ze sloupů naší kultury posledního asi třičtvrtě století, podobně jako – z těch žijících - kultivovaný přednes literárních pokladů a jejich vyhledávání, laskavá životní moudrost a vzácný hlas Alfreda Strejčka. Ač je skvělý herec, vím, že jeho pokora je nepředstíraná, opravdová. Pokud by z tohoto světa odešli tito dva dřív než já, bude mi bez nich v naší vlasti smutno. A to i přes ujišťování se, že jejich další nehmotné bytí bude jistě radostné a že obohacení národního vědomí jejich osobnostmi a uměním pokračuje jak v naší kultuře, tak někde v neviditelnu, protože každý z nás zanecháváme stopy pro budoucnost tím, co jsme vzbudili v druhých lidech – kladně i záporně. Je to memento, upozornění i povzbuzení a naděje. Zapomínáme dnes na vděčnost. I zde ji můžeme plně vynakládat.
2025 ©