KRÁTKÉ UKÁZKY STÁLE AKTUÁLNÍ 7. Což pak Sisyfus? Rozprávějí, že pro všetečné jakés předsevzetí k tomu od bohů byl odsouzen, aby v podsvětí ohromný jakýs kámen do kopce bezděky válel a ten pak že jakmile jej až k vrchu dovalil, dolů se zase vždy svalil, i novým úsilím na horu bez konce váleti jej bylo vždy. I což to? Jméno-li se promění, nám o nás rozprávěna báje; přelopotné zajisté práce tím se slyší, kterými bídní smrtelníci stále ustávajíce sotva kdy konce docházejí, anoť konec práce jedné vždy je druhé práci počátkem. Jako totiž slunce zachází, aby opět vyšlo, a řeky vždy do moře vcházejí (jakožto konce svého), aby vrchoviska dostihnouce zase plynuly; tak všeliký člověk co den na odpočinek pokládá, ale aby zase k pracím vstal; tak co rok požíná rolník roli, ale i co rok ji jemu osívati třeba. Často ledaskdo se domnívá, že se žádostivým zdarem vykonal práci, shledává pak, že mu po chvíli této práce ovoce vymizelo, buď že jiný přijde, aby což od něho ustrojeno, rozstrojil; buď že sám (ano se mu dílo jeho nelíbí), jiné nebo jinak strojí, buď že dílo samo sebou zachází, i aby jiné dílo strojeno bylo, potřebu toho sebou obnáší. Co nesvorností, nesnází, válek na oko šťastně urovnaných v nové zase nesvornosti a války se prosulo? I osvědčují to přeznamenitá na oboru zemském díla velikým pověsti hlukem vykonaná a tudíž zase zapadlá. Kde se dělo tolik říší od tolika reků zaražených a, jakož se podobalo, ve stálou zprávu uvedených? Svalily se zase, až ledva paměti po nich zbývá. Aj Sisyfy stali jsme všickni! Sisyfovým kamením jsou všecky naše práce! (Žalm 90, Eccl. 6).
8. Rozprávějí posléze, že Tantalus nestředmostí hrdla (jiní praví jazyka) k věčnému hladu a žízni tak odsouzen byl, aby stoje mezi přepochotným na stromech ovocem a maje přečisté vody až do rtů přece nemohl se chopiti ničeho toho, ježto to i ono ústům jeho umykalo. Odkudž Ovidius praví, že hledá vody ve vodě a lapá jablka těkavá Tantalus; toť mu blekotný dal jazyk; přepravý zase obraz o osudu smrtelníků? Z nichžto kdo kde po statcích nebo důstojnostech nebo rozkoších nebo po jiných v životě žádostivých věcech zevlují převelice, hladovějí a žíznějí převelice, poněvadž rozkošem a žádostem není ukojení: jedí, aby jedli, i pijí, aby zase pili. Jako svrabovitý o to konce míti nemůže, aby se nedrbal, tak rozkošník o to, aby se nekochal, tak ctižádostivý, aby po cti se nepídil, tak boháč o to, aby bohatství k sobě nehrnul, a to, poněvadž všeliká žádostivosť nenasytna jsouc hladovitosť samé sebe snáší. Jakož země nikdy nebývá nasycena vodou a oheň nikdy neříká dosti (jakož rozvažuje Šalomoun ve Přísl. XXX. 16), tak lidský duch ve věcech oněch, jichžto žádostí zachvácen bývá. Všickni tedy rozkošníci, ctižádostivci, lakomci, co jich jen obor světa chová, jsou na věčný hlad a žízeň odsouzení Tantalové. A poněvadž všickni žádosťmi se kolotáme (jak kdy více méně) aniž kdo jimi se v tomto životě nasytí, jsme tedy všickni Tantaly bídnými.
9. Mohou však i obzvláštně rozuměny býti, labyrint o životě vezdejším, Sisyfovy kameny o smrti, Tantalovy hody o způsobu, jaký kde koho po smrti čeká. Nebo pokud žijeme, i má v pravdě každý z nás svůj labyrint, své lopotné z neprázdní pořád přece vznikající jiné neprázdnosti. Při smrti pak vrch všeho pokládati v tom: tíhot svědomí vědomu býti, nevědomu, aby pokoje věčného se došlo nebo nedošlo. Čeho naposledy po smrti očekávati máme, jest buď rozkoší věčných sytosť v ráji božím anebo hladovitosť a žíznivosť věčná dojde na ty, kteří jsou z ráje odmíšeni. Běda tomu, kdo před života svého skonem ze světských labyrintů se nevymátl! Běda tomu, kdo při smrti hříchů břemene složiti neuměl! Běda tomu, kdo po smrti pocítí, že v Tantalovu vražen družinu!
10. Vraceje se pak ku přítomného života úsilím pravím, kdyby komu milo bylo procházeti lidské věky, pohlaví, stavy, řády, že by nepřipadl než na labyrinty, na balvany i na ustavičné žádosti ošaly. Mají ovšem labyrinty své jinoši, mají starci, nejsou jich prosti ni mužové ni ženy. Mají klopoty své rolníci, řemeslníci, kupci i vojínové a kdož ne po všecken život?
11. Mudrci i jiní zpytování moudrosti oddaní lidé vyhledávají léků (protijedů) na omyly mysli i na klopoty života; než co nalézají, osvědčují samy jejich tu hádky, tu ustavičné sváry světu známé. Aristoteles smítal důmysly všech, kteří před ním byli mudrovali, nadívaje se, že soustavně vše předestíraje podstatnou filosofii, avšak potkává se až podnes s těmi, kteří mu na odpor vstupují. I jiní ohlédali za našeho věku vše jinak spořádati jako Patricius, Telesius, Campanella, Verulamius, Cartesius; i což prospělo se podstatě věcí? Pře trvají, není, kdo by je rozeznal. Poslední sice zde zdá se, že z věčných labyrintů motanin cestu vhodnou nalezl radu dávaje předsudky o nabyté již pravdě odkládati, všecko znova ohledávati ani čeho dopouštěti leč tak čirou pravdu, že by vyvrácena býti nemohla; a tudy nalezl mnohé, kteří i k holému jménu plesali. Ale jakož se zdálo, že nebezpečno všecky věci (boží a lidské) v pochybnosť uvoditi i že jest prací nesmírnou, do vystíhání všech věcí se dávati, mnozí toužili, že nic tu není vyvedeno, leč nový labyrint a to labyrint tak spletený, že kudy se vybaviti cesty by nenalezl ani sám Daedalus, aniž by jiným nítě jakési podati mocen byl; u př. ustrojil světa hmotného osnovu z vírů jakýchsi, kterých nemohl ukázati ni počátku, ni konce, ni tvaru, ni čísla, ni potřeby; aniž na konec osmělil se tvrditi, že tak jest než že se tak zdá. Hmoty zajisté světové tvar (způsob) na hustosti nebo řídkosti záležející (metafysické jakés uvažování veda) tak vypsal, jak že na pravdě věci se nezakládá, všech živlů hlásá přirozenosť (pokusy kterýmikolivěk ohledávaná); i vtipné všelikteraké nástroje ukazují, že nový ten zámysl nepodstaten.
12. Za klíčnici filosofie i za řiditelku rozumu lidského všude těkajícího a brousícího jmína dialektika tolikou pílí vzdělávaná i tolikými chvalami slavená, až se domníváno, že bez ní nikde ničemu právě rozuměti nelze, jakoby naprosto ona sama onou nití Ariadninou byla a mohla samojediná východisko ukázati ze všech mysli těkavé labyrintů. V pravdě však, kdyby nahlédl kdo v nesmírné dialektiků motaniny a pře o nich, mohl by se na tím pozastaviti, že tu nenachází než labyrint (jakým sic až posavad jest).
14. Moudrosť říditi pospolnosti lidské jest státnictví s poradným svým právnictvím. Kterýchžto cíl jest lidské věci ba i samo lidské pokolení v řádu, v míru, v úklidnosti zachovávati. Kterakž pak zachovávají, vysvědčují všecky soudnice, právní stolice, radnice nikdy neprázdníce, vždy pak přemi a sváry se rozléhajíce; mnohem však více hlásají to ustavičné mezi národy a říšemi války (jimiž děsným během svět se pustoší).
15. Náboženství, spona to, kterak obírati se mysli stvořené s nestvořenou mělo ve všech světa zmatcích přinášeti útěchu a ukazovati před rozbrojnými bouřemi ve věcech pozemských netoliko bezpečný přístav než i uvoditi do něho. Kterak pak to náboženství koná, ano již samo spletenějším se stalo labyrintem nežli je leckterý jiný na všem okrsku zemském? Neboť předně jsou místo jednoho nesčíslná a každé kde jaké mezi sebou zase ve více jiných rozštěpeno, i není tedy ničím než labyrintem. A to tak jest patrno (zvláště bystrým státnickým hlavám), až přemnozí domýšlejí se, že žádného pravého náboženství již není, všecka pak báječná že jsou, zavrhují až i božství samo i bázeň boží a klonou v neznabožství, v samých mrákotách světla, ve tuposti svědomí bezpečnosti, ve smrti života hledajíce. Běda! ...
2025 ©