Novodobé „slovo do vlastních řad“. - Tedy - Češi?: Na pracovištích se za komunistů disktovalo - polohlasně a jen mezi nestraníky - zda byl další povinně shlednutý sovětský film zas tak blbý, jako vždycky, nebo o trochu méně. To ještě mělo smysl. Jsme ale národem expertů. Za totality se na „čtyřce“ nad zadním dvojkolem tehdejších linkových autobusů RT, v hospodách nebo doma či jinde „odborně“ diskutovalo, kdo měl být v hokeji raději nasazen do útoku, kdo do obrany či kdo mě být v bráně, abychom byli mistry světa…, atd. Každý „věděl“, co nám chybělo k mistrovství světa. Sázelo se ve sportce a sazce, později i matesu, zda vyhrajeme pár korun, poté se vedly diskuze „expertů“. Tématy bylo, zda je lepší Slávie nebo Sparta, Matuška nebo Gott, nebo kde právě je fronta až na ulici, protože dostali nedostatkovou cibuli, banány, kedlubny, tvrdý sýr, libové maso či jakýkoliv salám, atd. Každý rád nezištně radil, kam jít do fronty. To bylo solidární.
A dnes? Poměry jiné, forma jiná, radění zůstalo. Je ale též jiné: Jsme opět „mistry“ radiči: Víme, co který politik měl raději říct, udělat, prosadit… Za sklonku své tzv. dělnické vlády (či spíš jen ve jménu dělníků, aby vyžírkovský prospěchářský absolutismus komunistických vládců zněl důvěryhodněji) vydali komouši pojednání s odvážným a nadějným názvem „slovo do vlastních řad“. Bylo to ovšem velice sebeohleduplné. Farizejské. Ale ten titulek „slovo do vlastních řad“ může být podnětný i v jiné době a společnosti, tedy pro jiné „vlastní řady“.
Malý aktuální dodatek: Jak to asi hněte takovou soudružku Konečnou, že si dnešní špičkoví komouši už nemohou žít jako kdysi, ze stranických příspěvků milionového stáda členů, tedy jako někdejší „buržousti“, jak své „třídní nepřátele“, bývalé nositele našeho rozkvětu, označovali. Pak taková soudružka vzteky neví co mluví, nebo přesněji - ví, že lže a činí tak záměrně. Zdálo by se, že svým IQ připomíná absolventku pomocné školy, že nerozeznává realitu od lží, jak to ostatně je v komunistické tradici už od dob Marxe. Ale ouha: Ona lže vědomě, ba - za příspěvky svých oddaných souvěrců i za naše peníze ze státního rozpočtu. Demokracie bohužel spočívá, už ze své podstaty, i ve svobodě projevu pro ty, kteří demokracii ohrožují.
JSME NADÁLE I NÁROD HANIČŮ: Tak jako jsme za komoušů byli národ sportovních expertů (o jiném se svobodně beztrestně diskutovat nemohlo), kdy každý „věděl“, co měl který hráč na hřišti či kluzišti udělat, abychom byli mistry světa, tak nyní, když máme, za co jsme mnozí bojovali a trpěli, jsme národ udatných haničů. To nám šlo odevždy. Holt ctíme své tradice. Pouze dnes navíc „oceňujeme“ a preferujeme vytrvalého (odedávna) záškodníka a udavače z východu, lháře a demagoga, osvojivšího si konečně i češtinu (pro svou kariéru, ne z lásky k Čechům). Jinak ovšem haníme a znevažujeme nyní i výsledky toho, za co jsme, spíš rodiče či prarodiče mnohých z nás, trpěli a bojovali.
V demokracii nelze jen setrvat na výsledcích minulosti, ale neustále je nutné ji sledovat, korigovat, účastnit se (i kdyby jen živě mentálně, ale čestně), dávat nové podněty podle vývoje společnosti. Můžeme dávat smysluplné erudované podněty, ale ne skepsi a nečinnou nihilistickou zlobu. Tou řežeme větev i pod svou budoucností. Možná nám nedochází, že právě tím v naší vzácně prosperující přítomnosti hazardujeme s budoucností svou i našich potomků. Tou morální i hmotnou. Co z dnešní prosperující a dosud nevídané blahobytné situace dokážeme – z dlouhodobějšího hlediska – ocenit a tedy i zachovat? Nebo budeme nadále rouhavě brblat, až si vybrbláme nové, možná těžší problémy? Jeden takový, co si po létech osvojil češtinu, na to čeká, aby nám vládl. Už nám vzal (nechali jsme si vzít) svobodné noviny aj.
Chápeme, že i toto je na nás a naší volbě? Nějak nám zanikl smysl pro pokoru, vděčnost, ale i národní obezřetnost a odmítnutí naslouhání nemravné nenávistné lůze. Nelze přesně vědět, nakolik tomu tak je v soukromých životech, ale určitě v životě veřejném. Když při převratu menšina našich předků svrhávala komunisty a my spíš jen cinkali klíči na náměstích, anebo alespoň tiše doma sympatizovali s těmi statečnými - byla naším motivem skutečná touha po svobodě? Anebo jen po životní úrovni Západu, které jsme se domnívali docílit jen svržením komoušů a dalším šizením, ulejváním a šlendriánstvím v práci?
Pravda, vybudovali jsme od Listopadu mnoho krásného a vzácného, ale nějak nám to opět nevyhovuje, nestačí, mnozí chceme pořád cosi víc, jsme přece národ udatných rebelů. Jenže v nynější situaci nevíme, co by to mělo být. Tedy se z dlouhé chvíle při svobodě projevu hašteříme a napadáme, či „baštíme“ prolhaná vyhlášení a sliby kriminálníka, miliardáře a lháře. (K drsnému slovu lůza - nepíšu zde pro útlocitné slovíčkáře, neschopné nazývat věci pravými jmény.)
Parafrázujeme-li Jana Wericha, pak hrozí, že dnes „ten haní to a ten zas tohle, a všichni i dohromady pohaníme vše.“ A to v době a situaci, za jejíž nastolení tolik našich vzácných předků bojovalo, trpělo, bylo šikanováno, zavíráno, mučeno, lámáno v charakterech, ba i někteří byli za obou totalit věšeni a stříleni.
Zdá se, že ono češství, za které statečně bojovali naši velikáni a generace před námi, ba i ona úcta k naší mateřštině (o tupém barbarství vůči ní by bylo na celý článek), a k naši vlajce, nám nějak zhasíná a degeneruje. Nedávno: tisíce našich vlajek na Václavském náměstí (jejich pořízení jistě nebylo levné) s nenávistným destrukčním vyřváváním…, co by tomu asi řekl náš první vědomý křesťan, mučedník Kristův, svatý Václav, po kterém se naše náměstí jmenuje? A kolik slzí, byť jen mentálně, by asi prolil, či odkudsi možná prolévá, dívá-li se na nás? A i ti po něm? Češství, na rozdíl od někdejšího expanzivního germánství či odvěkého až dosavadního agresivního buranského mocichtivého rusství, netoužilo nikdy podmaňovat, ale, podle vkladu svatého Václava, Husa, Komenského, Masaryka, Havla…, i podle oplodnění historickou germánskou kulturou, přinášet vyšší hodnoty světu. Hodnoty moudrosti, oživené srdcem. Na to můžeme být právem hrdí. Platí to ještě? Nynější prezident o to usiluje. Ale rozeznávejme, je to dnes na nás. I touha po pravdě, byť byla jen z našich domovů, je mentální tvorbou přítomnosti i budoucnosti. Tedy – už ne „oni“, ale my.
2025 ©