/NAVÁZÁNÍ NA TEXT Z 24. 5. 2024/ Jednou z nejvýraznějších oblastí, kde se projevuje hra konvencí a celosvětový materialismus, bez ohledu na společenské zřízení a mnohdy ani na vyznání víry, je vztah ke smrti. Všimněme si: když zemře známá osobnost, kolik dalších slavných lidí si pospíší s veřejným prohlášením o své zdrcenosti (lze samozřejmě chápat zdrcení těch nejbližších) a jak je to vzalo, sebralo, odrovnalo, vyřídilo, jak je těžce zasáhla zpráva o úmrtí... Slouží to k dobrému osobnímu píár. Jako by tím chtěli dokázat jakousi svou kvalitu, blízkost či lásku k zemřelé osobě. Nebo je některými pozůstalými litována, že už si nemůže užívat zemských požitků, ve kterých oni spatřují jediné blaho? Nebo ti, co pláčou, že nemocná osoba odešla, jako by paradoxně litovali, že už tu nemůže dál tělesně trpět? Nepřejí jí snad beztělesný odpočinek? Samozřejmě, jsou i výjimky. Důstojné, nápadité a místy i veselé rozloučení s Janem Kačerem bylo jednou z nich. Užitečnější by ale byla zádušní mše.
Někteří přenášejí svůj vlastní strach z oné Pravdy boží i na zemřelého. Není to u některých jen společensky přijatá hra na truchlení? (Či chcete-li, působení Ahrimana na lidstvo skrze zmaterializování postoje k smrti.) Rozloučení v ND mělo důstojné rysy.
Zamysleme se zcela jednoduše, co se úmrtím stalo: duše vylétla z těla, často trpícího, jako motýl z kukly. Nepřestává existovat, je jen jinde a bez tělesné zátěže, mnohdy bolavé. A možná že se postupně blíží víc k věčné Pravdě i k pravdě o sobě. Měli-li jsme k onomu člověku skutečnou lásku, pak mu ji tím silněji a snad i tišeji předáváme, zabalujeme ho do ní. Nyní ji může i silněji vnímat, ba vsávat. Přivolávání zemřelého a hysterické truchlení naopak jeho duši vyrušuje, zdržuje, dá se říci že až tyranizuje, brání v dalším postupu. Je jako kámen u nohy. Obzvláště když se sejde několik jeho známých a vzájemně se v nářku podporují, připomíná to pronásledování bezbranné kořisti, i když "dobře míněné".
Když před pár lety odešla známá herečka a zároveň láskyplný člověk s duchovní orientací a tisk se předháněl v celoživotních informacích o ní a v srdceryvných reportážích o stavu nitra mnohých, kdo ji znali, napsal mi její dlouholetý blízký kamarád něco jiného: „Silná chvíle tahle její Smrt. Nechce se mi v této chvíli nic číst o ní… Vede mě to do Ticha...“ Jednoduché, opravdové, důvěryhodné. Kéž by odešlého doprovázelo co nejméně slz a okázalého truchlení a co nejvíc světla lásky a modlitby.
Jak krásný byl zvyk našich slovanských předků – zapalovat na hrobě oheň jako symbol Božího tepla a světla, které přáli duši zemřelého. Nám z toho zbyla svíčka za někoho, i její plamen lze takto chápat. Nemůžeme-li položit květiny na hrob (s vědomím, aby skupinová duše oné květiny oblažila duši zemřelého), můžeme si sami najít jinou drobnost: třeba si přivonět ke květině a v duchu tou vůní jemně zemřelého oblažit. Poslechnout si něco s klasické hudby a nenásilně se podělit o prožitek i se zemřelým. Pronést pro něho Otčenáš.
Naopak truchlení – nejhorší a bezútěšné bývá u těch, kteří se nezajímali o „věci poslední“ a následné. Jak úlevné by bylo uvědomit si, že odložením fyzického těla život nekončí.
Hysterické hořekování nad zemřelým je často projevem sebelítosti. Anebo strachu nad mukami z hříchu? A což místo toho poděkovat za zemřelého Bohu, že tu mohl být ve škole života, a svěřit ho do Boží péče a ochrany. Na to nepotřebujeme svolávat štáby novinářů.
2025 ©