Trvale ponižovaná žena už nezvládne sekýrování manžela, vjede do ní vztek a vezme ho po hlavě pánví, kterou má zrovna v ruce. Pak s hrůzou zjistí, že se sesul k zemi, má proraženou hlavu a nedýchá. A jiný – vědomě vraždící ať už kohosi bohatého pro peníze, jiného z nenávisti či žárlivosti, nebo jako propagandou zpracovaný nacionalista, jeden z milionů podobných vrahů a násilníků, útočících na sousední nevinný národ. Jak který z nich asi dopadne před soudnou stolicí Boží? Nebo jinak – jak dopadne karmicky? - Protože mi bylo kdysi dáno setkat se s několika vrahy, připojím onen starší článek, po něm s nynějším doplněním: Tři mé příběhy; Ave Maria pomohlo; Životní křižovatky; Co chceme od osudu? Co když chce „osud“ něco od nás?; Rád jsem pobyl mezi vrahy.

Kterak je dobro odměněno nejen až časem (to bývá častěji), ale někdy i hned; Mnoho by se dalo napsat na téma, jak se mi mé zlo nevyplatilo, či kolik toho mne asi ještě čeká vyrovnat. Nutno předeslat, že dobro činěné kvůli vylepšení vlastní karmy, nebo zlo nečiněné ze strachu z trestu, nemá skutečnou hodnotu. Přijdou časem jiné situace, kdy se neuhlídáme a projevíme to, co v nás skutečně je, ne to, co hlásáme nebo k jakému učení se hlásíme. Teď ale budu psát o něčem jiném, o třech drobných, navenek nenápadných příhodách, které měly vliv na mou budoucnost. V tu chvíli jsem to samozřejmě netušil, tak to bývá. Možná to může být pro někoho nadějně inspirativní.

Malý úvod: od osmi let jsem skoro denně poslouchal z rádia - kromě Svobodné Evropy, Londýna a Hlasu Ameriky - koncerty vážné hudby (gramofon jsem neměl, magnetofony ještě nebyly k mání). Otec mi kupoval týdenní program rozhlasu, tedy jsem si vždycky zatrhal červenou pastelkou, co chci poslouchat. Čím větší těšení, tím silnější čáry jsem si po straně udělal. Nejsilněji jsem si tehdy zaškrtával, úměrně ke svému vnímání, jednoduché melodické skladbičky jako Chopinovu Polonézu A dur, Griegův Svatební den na Troldhaugenu, operní předehru Básník a sedlák od Suppé, Belliniho Normu, Dvořákovo Largo a jeho Polonézu Es dur, Čajkovského Italské capriccio, Rossiniho předehru Vilém Tell, Verdiho Triumfální pochod z Aidy aj. A začínal i - pod vedením staršího přítele - systematický poslech symfonií a oper.

Když jsem byl ve čtrnácti letech na pár týdnů v Praze na klinice na vyšetření, byl pro mne vzácností alespoň rozhlas po drátě, ta bedýnka bývala tehdy na každém pokoji, a hodinový koncert vážné či operní hudby vždy od 13 hodin. Jednou jsem tak seděl vedle dveří na židli s uchem na dráťáku, protože kluci na pokoji hlučeli. Vstoupila paní nemocniční učitelka. Vrhla na mne zpytavý pohled, já jsem jen vysvětlil: Dávají Schubertovo Ave Maria, a poslouchal jsem dál. Chvilku nade mnou postála, nic neříkala, pohladila mne po vlasech. Pak mne ale zkoušela vždy tak, že mi dávala samé jedničky, což mi napomohlo ke zlepšení vysvědčení v 9. třídě a tím k přijetí na humanitní větev střední školy. S trochou nadsázky – Jak vidno, Ave Maria, Sláva Panně Marii, pomáhá vždy.

Pro připomenutí třeba:
https://www.youtube.com/watch?v=p1dYF3TBfYA>

Zdrávas, Matko
Pozdravena jsi, Maria
Zdrávas, Maria
Plná milosti
...Pán s tebou
Buď pozdravena, Maria
Zdrávas Maria, zdrávas, Maria

 

Jiná drobnost, která mi, aniž jsem to zprvu tušil, taky ovlivnila budoucnost. Na mém prvním zaměstnání v Praze se každoročně jezdilo do Příchovic v Jizerských horách na zotavovnu (kousek pod rozhlednou Štěpánka), kde se týden tvrdě školilo. To přes den. Po večerech se popíjelo, křepčilo a halekalo v tzv. šantánu – dřevěné boudě s výčepem a parketem, asi padesát metrů od zotavovny. Rád slavím, ale s lidmi, které si vyberu. Toto ovšem nebyla sešlost, po jaké bych toužil. Tedy jsem zůstal jako jediný na pokoji a četl jsem si Kovalovu knížku Mozart v Praze, kterou jsem tam našel. Ze šantánu zaznívalo halekání, ba dvakrát mi někdo klepal na dveře, asi abych mezi ně přišel. Byl jsem zamčený, neotevřel jsem. Nebylo to jednoduché, takové pitky (často končící k ránu na loži v jiném pokoji) vedl vedoucí, velký soudruh, který mi hrozil dát do posudku, že se straním kolektivu. Tehdy to byl v zaměstnání velký kaz. Končil mi tam tehdy po pár dnech pracovní poměr, nejspíš se se mnou chtěli alkoholově rozloučit, samozřejmě s jejich pikantními dvojsmyslnými vtípky či dotěrnými dotazy na mé zájmy a soukromí, ale řídil jsem se vždy tím, co vyjádřil skvěle Jiří Voskovec: Vaše sranda není moje sranda. A taky je inspirativní výrok Budhy, že kde není porozumění, odchází se hned a bez rozloučení (necituji doslovně). Asi to byl zvláštní pohled – velká zotavovna s jediným do noci svítícím oknem, tam podivín Funk, a kus dál rozsvícený bujarý šantán. Nemohu to racionálně vysvětit, ale vím, že kdybych se tehdy před svým odchodem připojil k nim, ubírala by se má budoucnost jinými cestami. Tato tečka musela být podle mne, ne podle nich. I za cenu jejich uraženosti a ťukání si na čelo. Možná symbolika. To ovšem vidím až zpětně. Začátky i konce mívají někdy hlubší význam. Je dobré se nad tím zamýšlet.

Těch rozhodujících křižovatek asi míváme dost, ale nevíme o nich, mohou to být drobnosti. Zpětně vidím, jak i „obyčejná“ situace může být osudovou křižovatkou, podle toho, zda se řídíme svým svědomím, nebo se přidáme do nějakého kalného proudu. Tedy co chceme od našeho osudu? Co když chce „osud“ něco od nás?

 

Mé milé společenství s vrahy.  

Počátkem devadesátých let se dalo dělat v sociální oblasti, po komunistech zoufale zanedbané, ledacos. Nějak jsem se k tomu natrefil, když na okrese přijímali vedoucího referátu sociálních věcí se stranicky nezatíženou minulostí. V této pozici jsem navštěvoval jak ústavy pro mentálně postižené děti či domov důchodců (byl jsem zástupcem zřizovatele - OkÚ), tak zbožné řádové sestry, tak i vrahy, a snad jim trochu pomohl. Jakási charitativní organizace totiž založila (tuším) v Hladné u Albrechtic zařízení, kde si trestanci mohli částečně odpracovat svůj trest. Měli tam svou svěřenou farmu na chování ovcí a pěstování zeleniny. Nedostávalo se jim zprvu peněz na ubytování a zajetí provozu, tedy jsem jim trochu ze sociální kapitoly přihrál. A pomohl s úřední legalizací. Rozjel jsem se tam na ně pak podívat. Opravdu tam pilně pracovali, aby si na sebe přivydělali. Služební řidič i moje kolegyně radši zůstali v autě, měli obavu, kdyby se dali s vězni do řečí, aby jim „něco neudělali“. Měli prý strach i o mne. Ale já naopak. Hovořil jsem s vězni jako s důstojnými dobrými lidmi, oslovoval jsem je pane… Zjevně ožili: papaláš z okresu a zajímá se o jejich osudy. Ono někdy pomáhá, když dáte někomu, kdo je či byl na „šikmé ploše“ najevo, že berete jeho lidské starosti a osudy vážně. Jeden přes druhého mi, až jsem se divil, vysvětlovali, jak došlo k tomu, že se stali vrahy. Samozřejmě jsem to neschvaloval, ale zkusil jsem s nimi kousek poponést jejich těžké svědomí a trest, a snažil se dát naději, že z každé situace může vést cesta k dobru, i kdyby jen v nitru. Nedělal jsem žádnou náboženskou agitaci, a vida, jeden z nich dospěl k tomu, že se potřebuje se svým nedobrým životem svěřit Bohu. Svěřil jsem se těm hochům, vrahům, že i já jsem jednou v mládí ve vzteku málem zabil svého otce. Tedy jsme se navzájem vyzpovídali, a snad to předali Bohu. A taky: někdo vraždí mentálně duše svých dětí, duše starých bezmocných rodičů, duši partnera, duši národa… Za to jsou jiné tresty než za mřížemi. 

To rovnocenné společenství, které jsme na chvíli utvořili, pomohlo v něčem volněji vydechnout mně, a věřím že i jim. Při loučení jsme si srdečně potřásli rukama (na to nebyli zvyklí) a podívali se zpříma do očí. Ba napakovali mi i plnou tašku jimi vypěstované zdravé zeleniny – byl to jediný úplatek, který jsem v životě přijal. Dokonce jsem se za to ani nestyděl. Udělal jsem tam při odchodu rukou velký rovnoramenný kříž, ti pánové se ani neušklíbali, ani nejevili rozpaky.

Zvažoval jsem tam zajet znovu, ale „dvakrát nevstoupíš do jedné řeky“, tušil jsem, že by se očekáváním cosi setřelo. Odměna, kterou jsem v nitru sklidil, se kamsi uložila.

.oOo.

A při dopsání tohoto textu mi přišel od Martina Dohnala kousek jeho překladu vzácného textu z knihy o Apokalypse od Ivanova: A co značí tedy znak výběru spravedlivých pomocí pečetí na čele? Vybrané bytosti jsou označeny určitým znakem, ale to není znak, který by jim anděl otiskl na čele. To sám člověk je ten, který otiskuje znak na svém čele skrze svoji práci, skrze svoji duchovní vznešenost... Vše se zapisuje: naše činy, naše pocity, naše mysl zanechává stopy kolem nás, ale především v nás samých. Celá naše bytost je nasycená, modelovaná a utvářená prostřednictvím projevů našeho duševního života. Taková je spravedlnost: pokaždé, když činíme dobro, jednáme spravedlivě, trpělivě a s láskou, se naše ctnosti nezapisují pouze v nás samých, ale vytvářejí určitý druh magnetického pole, které přitahuje z prostoru dobročinné síly, které nás ochraňují. Pak je možné říci, že to anděl otiskuje pečeť na našem čele… Sama hmota je křížem, na kterém se bez přestání obětuje duch, ale ta oběť má jeden cíl, a to aby se hmota přeměnila a stala se stále více oživenou a pročištěnou.

.oOo.

 

Modlitba pro vrahy k Andělům Strážným lidí, které zavraždili.

 

Malinko zde pozměním (snad by mi to ctihodný autor zasvěcenec neměl za zlé):

 

Duchové jejich duší, působící andělé - strážcové,

Vaše perutě nechť přinesou prosící lásku mé duše

člověku sfér, svěřenému Vaší ochraně,

(jméno zesnulé osoby)

aby má prosba o odpuštění, spojená s Vaší mocí,

pomáhala a zářila v lásce pro onu duši.

Vy, kteří bdíte nad dušemi zemřelých,

Vy, kteří tkáte na jejich duších,

duchové, kteří ochraňujete duše lidí, zřete mou lítost,

lásku a prosbu o odpuštění pro onu duši,

které jsem svévolně zkrátil život zde na zemi.

Prosím, umožněte mi pokorně a nezištně,

tak jak vy to zařídíte, sloužit v budoucnu jejímu blahu –

hlavně z lásky k ní, teprve poté k ulehčení mého trestu.

.oOo.

A kdo chce, může si přečíst kousek z Jiráska. I když to tak, jak píše, asi úplně nebylo, hezky se to čte.

https://cs.wikisource.org/wiki/Star%C3%A9_pov%C4%9Bsti_%C4%8Desk%C3%A9_(1959)/Bo%C5%BE%C3%AD_soud

.oOo.

Anebo aktuálně?: Modleme se za zavražděné Ukrajince, zvláště ty, kteří na to nebyli připraveni a možná nevědí, co se s nimi nyní děje. Přejme a vysílejme jejich duším uvědomění si posmrtných stavů, jas a posilu. Prosme Ducha svatého o jejich osvícení a posvěcení. Matku Boží, aby je přivinula na své mateřské srdce a přivedla ke Kristu. Ten je vtělenou Boží Láskou vesmíru.

.oOo.

Doplnění staršího článku z těchto stránek:

MODLITBA ZA NEVINNÉ OBĚTI VÁLKY A MYŠLENKY PRO ÚTOČNÍKY; RUSKO JE ZLÝ OSUD; NAŠI PUTINOVI SIROTCI – VSADILI NA CHROMÉHO KONĚ; VYSÍLÁNÍ LÁSKY – JAK A KOMU?

Oběti! I přes zlo Vám učiněné, neodcházejte s nenávistí ke svým trýznitelům a vrahům. Tím by se zatemnila posvátnost oběti i Vaše budoucnost. Nikdo neujde soudu, ať už na zemské úrovni, nebo podle dalšího řízení Prozřetelnosti v budoucnosti. Zapomeňte na bolesti Vám učiněné a nechte do sebe proudit světlo božské útěchy a naděje. Snažte se vnímat teplo božské Lásky, která nás jednou, po osudových zvratech a nových zkušenostech, ze všeho vyvede. - Naše modlitba ke Kristu pro zavražděné: Kriste, osvěť jejich mysl a obroď jejich srdce, aby v nich vyrostl nový květ radosti a čistoty. Naplň je trpělivostí a osvěť je, aby jejich strastiplná situace se stala zdrojem jejich dalšího poznání a duchovního pokroku. Pomoz jim stát v poznané pravdě s jistotou, že vše bude jednou vyšším vedením vyrovnáno a oceněno. Nechť Oheň Boží přítomnosti v nich spálí jejich bolest a posílí jejich víru, naději a lásku. Dej jejich matkám vše, co potřebují pro své děti. Pane, vyléči nás i je Ohněm své Lásky z karmických ran. Pomoz nám i jim zbavovat se všech nízkých pokušení, abychom se mohli stát spolupracovníky na obrození lidstva. Odpusť jim i nám naše viny proto, abychom mohli projasňovat jasem nevinnosti okolí.

Bože, dovol jim i nám se k Tobě v pokoře a úctě přiblížit, kéž se smíme Milostí Tvou v hloubce niter nechat posvětit. Pomoz jim zdolávat všechny překážky budoucího života. /Jsou to jen návrhy pro inspiraci, samozřejmě si každý z nás může vyhledat v nitru něco podle svého. Vždy však je vhodná modlitba, odkázaná nám přímo Kristem - Otčenáš./

Dokážeme-li i za dnešních zdánlivě neduchovních poměrů nalézt denně chvíli na zastavení, vypuštění všech starostí, výčitek a záměrů a věnujeme se takovýmto či podobným postojům a vysílání, stáváme se užitečnými všude, kam s Boží pomocí své prosby vyšleme. Zbavujeme tím sebe i druhé lidské slepoty a sebestřednosti a pozvolna se vědomě stáváme dětmi Božími.

Nebo jinak: Modleme se za zavražděné, zvláště ty, kteří na to nebyli připraveni a možná nevědí, co se s nimi děje. Přejme a vysílejme jejich duším uvědomění si posmrtných stavů, jas a posilu. Prosme Ducha svatého o jejich osvícení a posvěcení. Matku Boží, aby je přivinula na své mateřské srdce a přivedla ke Kristu. Ten je vtělenou Boží Láskou vesmíru.

Prosme Krista také o pomoc a posilu svou, našeho národa i jiných národů k rozeznávání zla v sobě i kolem sebe a jeho správnému zařazení a moudrému reagování na něj. Víme, že božská Láska je nekonečně velebná a ozařuje celý vesmír, tedy prosme, nechť ozáří i člověka jakožto atom v lůně vesmíru. Prosme a snažme se co nejčastěji, abychom uměli nenásilně vyzařovat harmonii, lásku a moudrost do svého okolí za každých okolností. Prosme, abychom dovedli překonávat všechny disharmonie v sobě i kolem sebe, vysušovat slzy bolesti druhých. Prosme o novou atmosféru našeho nitra i dalších lidí, prozářenou Milostí a Láskou božských bytostí, počínaje Anděly. Ti působí v každé naší myšlence dobra, krásy, lásky, i když si to o nich neuvědomujeme. Jsou Rukama Božíma. Nejen prosme, ale i děkujme za vše, i to bolavé.

Pomáhají-li vyspělejší a silnější slabším, zapojují se do mystického řetězu rukou, do kosmické Jednoty Lásky, kde pokročilejší bytosti pomáhají slabším na vyšší stupeň.

Teprve odtud, ze života pro svět, i kdyby jen v myšlenkách, plyne pravá opodstatněná blaženost, radostnost, štěstí a trvalé mládí duše.

 

Námět na vysílání myšlenek pro útočníky:

Pachatelé, vrazi, zloději, násilníci! Zastavte se a prozřete dobrovolně k poznání zla, které jste do sebe přijali a podle kterého jednáte, abyste nemuseli být vydáni zákonu těžké odplaty. Vciťujte se do obětí a poznejte zlo a utrpení, kterého se dopouštíte. Přestaňte být nositeli a viníky největšího zla a utrpení v novodobých dějinách. Poškozujete záměrně a zlomyslně celý svět, rozvrátili jste i svou zemi. Svět se bez vás obejde. Vy bez světa jste jen nadutí, zaostalí, nenávistní outsideři. Poznejte, že zlo a utrpení, které nyní působíte druhým, se jednou vrátí na vás samotné. Ubližujete nejvíc sami sobě. Proste Prozřetelnost i vaše oběti, aby vám bylo – po projití sebepoznáním a odčiňujícím osudem – odpuštěno.

.oOo.

OTŘESNÉ!: PODLE PRŮZKUMŮ PŘES POLOVINU SLOVÁKŮ SI PŘEJE VÍTĚZSTVÍ RUSKA:

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-pruzkum-slovaci-fandi-spis-rusku-40408722>

.oOo. 

Z kajícné rukopisné pozůstalosti Vítězslava Nezvala

"Rusko je zlý osud, Rusko je zlý osud
Nejhorší, co svět zakusil dosud
Rusko je vosa, není žádná včela
Rusko je střela mířená do kostela
Rusko je lidský pláč a carský smích
Rusko je modla. Věřit v ně je hřích
Rusko, ach Rusko, eden kruťasů
Rusko je puch zpod ďáblova ocasu“
Rusko není Manon, jenom moc a mamon…

 .oOo.

Naši Putinovi sirotci; Kolečko se jim polámalo

Ze zpráv: Kolosální otáčivé vyhlídkové kolo, nová chlouba ruské zábavy, se porouchalo hned první den a uzavření účastníci v kabinkách ve výšce si za své nemalé peníze prožili jistě nečekaný zážitek: obstojný stres – a to vše za přítomnosti Putina, který měl před tím pyšný oslavný projev. Přijel sklízet slávu a uznání, toto jistě nečekal. Spackáno typicky rusky. Každý, i u nás, si může vyložit symboliku porouchaného ruského kola po svém, ale nic příznivého z toho nekouká. Co když jednou bude i leckterý náš putinofašista, byť snad i z duchovních kruhů, viset ve své kabince před zraky veřejnosti.

- Další „drobnost“: Jsme v dosahu ruských raket, což vylučuje naši bezpečnost. Hitler naše kolaboranty využil ale neochraňoval, neušetřil, nezajímali ho, pohrdal jimi. Choval by se Putin k našim patolízalům a sympatizantům (ať už z řad komunistů, okamurovců či některých antroposofů) jinak?

- Jak napsal Jan Jandourek, poučit by se dnes mohly spřízněné Putinovy duše i zdejší fanoušci jeho režimu. Vsadili na hodně chromého koně. Stačili sice pookřát i po kauze Vrbětice, pak dokonce ještě i po invazi na Ukrajinu, ale jak přečkají případný rozklad „druhé nejmocnější armády světa“, to budeme rádi sledovat. Návrat do světa normálního myšlení bude pro ně náročný, pokud se vůbec mají kam vracet. Někteří se stanou vzácným druhem sirotků, které nikdo nelituje.

.oOo.

„Vysílat modlitbu všem“? Ano. Jak tomu rozumět? Zločincům ji ale vysílat ne proto, aby byli šťastní a dařilo se jim, to by byla bagatelizace, ne-li přímo kolaborace a podpora jejich zla. Spíš neosobní lásku z dlouhodobého hlediska jejich vývoje, i když musí obsahovat moře bolesti, nesnesitelný žár i chlad propastí kámaloky a zprvu asi bezradné bloudění v jejích mlhách. Pak a teprve pak snad zavnímají paprsek lásky. (Malý subjektivní pocit: Vysílat lásku Ukrajincům a Rusům - hladce a těžce; je to rozdíl jako přidávat hezkou barvu do potůčku nebo do špinavé louže. Potůček se jí hned ochotně ujme a vstřebá. Louže je kalná a netečná. Je to podobně rozdílné jako i s vysíláním pro některé lidi včetně některých politiků.)

Snažme se proto modlitbu vysílat Andělům Strážným ruských vrahů pro jejich budoucnost, aby pro jejich spasení je prováděli jejich další přetěžkou karmou, kterou si dnes tvoří, se snahou je inspirovat ke světlu poučení a tím i k poctivému přijetí bolavého vyrovnání. Každý máme v sobě latentně prvek Boha, ale jen na nás záleží, zda skomírá nebo vydává plody.

A vždy na závěr: Děkujeme Vám, božské bytosti, za Vaši pomoc, posilu a lásku pro nás i pro trpící. Prosíme o podporu míru pro všechno lidstvo.

.oOo.

Rusové jsou jako zombie, neznají a nechtějí znát pravdu... Napřed se ale podívejme na tu shodu: Putin svým obličejem bez emocí, bez mimiky, tedy ahrimansky zatvrdlým, připomíná voskovou figurínu. Má v Moskvě svého předchůdce: Lenin v mauzoleu je rovněž nějak navoskovaný. Oba mají na rukou krev bezpočtu nevinných lidí. Oba jsou nositeli smrti. Naimpregnovaný obličej mrtvého Lenina i fyzicky živého Putina je nehybná maska. Lenin zemřel na mozkovou paralýzu následkem syfilisu. Trpěl paranoiou. I Putin je dnes zdravotně paralyzován nejen v pohybu údů, ale hlavně paranoidními a satanskými myšlenkami. A oba mají navázání na levé (protikřesťanské) křídlo tibetských guru a šamanů. Lenin nevědomě, inspirací k destrukci, vysílanou zejména prostřednictvím lámy Dordžijeva (dokonce podle poznatku S. O. Prokofjeva získal ke konci života i Leninův obličej asiatské rysy). Putin dnes využívá kontakty se šamany, ničí křesťanské chrámy a vůbec hodnotový a spirituální několikasetletý poklad Ukrajiny a chystá se jít dál. Lenin své ruské imperiální choutky vůči okolnímu světu nestačil dotáhnout. Dotahoval to Stalin a Brežněv, nyní se toho ujal Putin, ba jeho cílem je celý západní svobodný, tedy náš svět.

Je známou okultní skutečností a zkušeností, že použití černé magie vůči nevinnému způsobí magický reflex a vrátí se k původci. Píše o tom hezky i Eduard Tomáš v Milarepovi. Při použití černé magie k zabití jedince (Tibeťané k tomu používali rituál zvaný dupthop), je zpětný ničivý náraz pro iniciátora (téměř) okamžitý, pokud byl objekt nevinný. (I na Václava Havla byl krátce po zvolení činěn pokus usmrtit ho černou magií, ale byl chráněn.) Při použití ničivé magie vůči většímu nevinnému celku, třeba národu, se zpětná reakce pro původce dostává z duchovních světů do zevní kauzální reality postupně, tedy i po delším čase.

Co to znamená v dnešní situaci? Rusko si nyní vytváří pro budoucnost katastrofální, apokalyptické, tragické poměry. A to nejen vražděním a mučením ze strany bombardujících, krvelačných a rabujících vojáků, ale třeba i zlovolně radostným křepčením skoro 90 % Rusů doma u televize při zprávách o počínající genocidě sousedního národa, o vraždění „ukrajinských nacionalistů“, unášení tisíců dětí k „převýchově“ neznámo kam, při lživé propagandě atd. Jediná cesta z toho by byla touha po poznání pravdy (i Rusové ty možnosti mají, pokud se snaží), omluva, snaha o nápravu vin, a pokání. Samozřejmě to platí i pro sympatizanty s ruským násilím, ať u nás či jinde. Zatím tomu pokání nic nenasvědčuje, spíše naopak. Ještě zbývá čas, ale není k tomu využíván. Téměř prorocky k tomu vyzýval v závěru gruzínský velkofilm z roku 1984 Pokajanie.