/Níže odkaz na komentář Martina Fendrycha; Zhodnocení Magdy Vášáryové; Dále doplněno; Národní lež...; Slovenská hymna?.../. I aura národa, historicky i současně lidmi vytvářená, přitahuje více lež, nebo více pravdu. Karma, i ta národní, není trest, ale jen logické následky příčin. Proč se na Slovensku tak snadno lže, a bez nápravy? Možná to souvisí i se situací, že k někdejší kolaboraci s Hitlerem, k perzekuci Čechů a vývozu Židů do koncentráků dosud mlčí. Je to tedy elementál dosud odkudsi živě inspirující, dle své kvality. Bojují Slováci o svou tvář? Tu lepší? Zdá se opět, že ne. Pod okupačním křídlem Putina se domnívají být bezpeční. To mnohým stačí. Z říše uherské do říše proruské – poslušně, loajálně, oddaně jimi zvolenému premiérovi a prezidentovi. Že jim nevadí, že je gay, budiž. Že jim nevadí to vše ostatní? Škoda pro všechny. Ukázkový Stockholmský syndrom na Slovensku. A trefný dodatek dokonalé ženské logiky Marie G.: Ještě, když už se Slovensko řítí do katastrofy, mohli by si vzít nazpět Babiše. Ten by je jen doplnil a nám by se ulevilo.
Občas je zřejmé, že Slovensko je přeci jen východněji. Projevuje se v tamějším lidu částečně tzv. Stockholmský syndrom, kdy oběť bývá psychicky vázaná k pachateli, přilne k němu. Omezovaný na omezovateli. Podobně jako zotročení Rusové v drtivé většině dál oddaně milují svého cara, ať je nazýván tajemníkem strany nebo prezidentem. Odmítají ho vidět objektivně, nesvědčili by proti němu. Je to umožněno i jejich prostodušší povahou bez civilizovaného hodnotového ukotvení. Nese to leckteré prvky sekty.
Na Slovensku zvolili těsně nadpolovičně Putinova mocenského podržtašku, pohůnka, poslušného lísajícího se pudlíka - byť se západně kultivovaným zevnějškem a vystupováním. Tedy - v tradici komunistických normalizátorů Husáka a Biľaka, a i u nás na ně navazujícího Babiše. Ostatně, Zeman a Babiš vyjádřili Pellegrinimu podporu. Vypovídající. Slováci budou tedy v jeho dvojici s Ficem mít svého kremlofila, se vším všudy, tedy i s jejich mocí, svévolí a bičem nad sebou. Kam se dál nechají jako poslušné voličské podtatranské stádečko svými bači a baviči vést a zavést? S Putinem v zádech si může nový prezident s kamarádem Ficem dovolit zbytky demokracie zcela rozcupovat a nastolit či posílit i na Slovensku svou vytouženou carskou autokracii. Fico už k tomu má letitou kvalifikaci. Jsou s pudlíkovskou lísavostí vděčným Trojským koněm Putinovy expanze. Bude to zrovna tak, spíš ještě hůř, než když české většinové stádo preferuje slovenského kriminálníka, lháře, estébáka a zloděje do svého čela. Zdá se, že dělící čára mezi Západem a Východem bude na moravsko-slovenské hranici. Kéž by se jednou neposunula na naši západní a jižní hranici. Možná jednou budeme vděčni Západu, když se tato čára udrží a nebudeme pohlceni. (Ostatně - už po řadu desetiletí je směr emigrace pouze z východu a západ. Pokud ovšem naši putinofilové mají k Rusku takovou důvěru, proč tam neemigrují? Od okamurovců po některé antroposofy?)
Jeden z problémů slovenské společnosti, odrážející se opakovaně i ve volbách, je podle bývalé diplomatky Magdy Vášáryové snaha významné části Slováků vrátit Slovensko do minulosti. Neskví-li se v popředí evropského zájmu dnes, projikují si svůj domnělý věhlas do minulosti. Napsala: „Existuje tu zhruba 35 % voličů, kteří si přejí vrátit vývoj zpět. Sní o minulosti, jsou proti Evropské unii, chtějí mír za cenu zničení Ukrajiny. Vůbec si to neuvědomují. Chtějí všechno úplně jinak, než jak to je. Třetina občanů vnímá Slovensko někde úplně jinde, než kde doopravdy je,“ uvedla. Za další problém označila také bloudění států střední Evropy po politické mapě. „Třetina obyvatel se cítí ztracená a Slovensko přitom nikdy nebylo bohatší. My totiž chceme být chudí, my chceme být obětí. My nejsme nikdy za nic zodpovědní, jsme vždy obětí,“ uzavřela Vášáryová - umělkně a diplomatka s otevřeným mozkem i srdcem.
Kdysi dříve napsala: "... jsme se nevyrovnali s naším domácím „luďáctvím“ (dědictvím Slovenského státu, který byl satelitem Hitlerovy třetí říše), s naším domácím fašismem, který na Slovensku vznikl a byl velmi autonomní a autentický. A panslavistický. Měli jsme své gardisty... Většina z gardistů se mimochodem po roce 1945 nebo po únoru 1948 hlásila jako komunisté a spousta byla skutečně přijata."
Zatímco násilí Němců ve Druhé světové válce bylo Němci podrobně rozebráno a oprávněně neustále připomínáno, Češi se k násilnostem při poválečném odsunu většiny sudetských Němců, včetně antifašistů, dlouho nehlásili. Ale přece: postavili se k tomu čelem, byť opožděně, i s analýzou příčin, následků a českých zvěrstev při odsunu, viz například sadistický Pohořelický pochod z Brna. K připomenutí českých násilností přispěl ale až Václav Havel. Podotkl ovšem trefně, že při násilnostech odsunu se Češi nakazili německou válečnou nenávistí. Ale zvládli jsme to pak sebekriticky.
Naproti tomu - Slováci se dosud jasně nepostavili ke své temné stránce z historie a to jim trvale brání poznat sebe samé objektivně až dodnes. Je to temná opona za jejich minulostí, bránící i pravdivému poznání současné situace. Žijí o sobě v národní lži, která je zaslepuje i vůči dalším poznáním o historii a úloze národů Evropy, zejména toho jejich. Slovenský nacionalismus se proto táhne až do dnešních dnů. A, jak vidno po volbách prezidenta, potáhne se dále, byť v nových souvislostech a lákavých podobách. Informací je ale nyní dost, Slováci věděli, koho volí.
Jen pro připomínku, na co Slováci bez uzardění dosud navazují (až na jejich pravdivou menšinu): „Slovenský štát“ - od roku 1939 klérofašistický a zároveň spojenec Hitlera, vydal resp. prodal Němcům - a nejen na jejich nátlak - tisíce slovenských, českých, polských aj. Židů ke smrti v Osvětimi a Březince, poté arizoval, tedy rozkradl jejich majetek. Ani za komunistického Československa nedošlo k objektivnímu posouzení, protože by to mohlo snížit slovenské sebevědomí a hrdost. Oficiální slovenská historie se k této stránce dosud jasně nepostavila. Zdá se, že se v historii potřebovali přitulit k někomu velikému a mocnému, odkud by čerpali větší sebevědomí - od Uher přes fašistické Německo po dnešní fašistické Rusko (sousední Češi, jen dvakrát tak větší, jim mocensky neimponovali). Sebekritické poznání každého národa o sobě rozpouští kalné myšlenkové proudy a dává naději na lepší budoucnost. O slovenském osudovém tématu pojednává i film z roku 1965, oceněný Oscarem, první s touto cenou ve východním bloku, Obchod na korze, podle skutečné události (na Slovensku dlouho, možná dosud nepromítaný.)
Ani dosud nezhodnotili objektivně, že zejména Biľak byl oním kolaborantnem a vlastizrádcem, zvoucím písemně sovětská okupační vojska v roce 1968 (na dlouhých dvacet let našeho nestydatého vyžírání a ničení naší krajiny). Jinde by byl souzen jako válečný zločinec, na Slovensku si s cynickým výsměchem užíval kolosální důchod - s lokajskou oddaností svých příznivců a blahoskonností justice. K jaké nynější prestiži a hlavně karmické budoucnosti to vede? Uléhají spokojeně - s ruským jidášským dobrozdáním - do postele, pod kterou už ale hoří matrace. Ale - rozhodnutí jejich většiny. Težko asi chápou, že žádní Maďaři ani Čehúni je k ničemu nenutí. (Ostatně, "Čehúni" jim vždy nezištně pomáhali, tak jako dosud i Evropská unie, asi až slepě "ušlechtile".)
Lze si všimnout, že - krom uměle živeného nacionálního mýtu o tzv. Slovenském národním povstání, vydatně podporovaného kdysi i komunisty, kterého se ovšem účastnilo asi sedm národností, včetně „Čehúnů“ – bylo Slovensko vždy raději jen ubrečené a vyčítavé, než aktivně spolupracující. I v době disentu mělo jen nepatrný počet aktivních disidentů – Hana Ponická, Miro Kusý, Fedor Gál… Svoboda nebyla pro ně dostatečnou hodnotou. A NENÍ, JAK JE VIDĚT, ANI NYNÍ. Je tu částečná podobnost nejen k období despotického mečiarismu, ale i k povaze ruské: raději otroctví bez osobní odpovědnosti, než demokracii s neustálým vylaďováním poměru mezi svobodou i sebekázní a osobní přičinlivostí.
Pak lze pochopit, že i v tzv. duchovních kruzích je na Slovensku tolik mentálních kolaborantů s ruským režimem zla, nejzločinečtějším od Druhé světové války, využívajícím i asijský šamanismus a černou magii, a tolik fobie z Ameriky, kterou paranoidně démonizují, ač čerpají její dotace. Démon ruský si patologicky vytvořil démona amerického resp. západního, do kterého projikuje vlastní zlo. Bude-li docházet tímto tempem k symbióze velké části Slovenska s ruskou agresí, a k odmítání západních hodnot kulturnosti a demokracie, jakkoli nedokonalé, bude hrozit i shodná národní karma s Ruskem po několik staletí, spíše tisíciletí. Některé duchovní kruhy na Slovensku, v menší míře i v Čechách, setrvávají ve lživé mentální kolaboraci s ruskou propagandou. - Občas se mi vybavuje výrok Jana Masaryka, řečený jeho pražštinou - "Čím víc znám Slovani, tím mám radši Dánové."
Lenka Hoffmannová napsala 1. 7. v Seznam Médium:
"... Myslím, že pokud se Slovensko nevypořádá se svou válečnou minulostí, kdy jako jediný stát v Evropě bez asistence Němců vyvlastnil a vyvezl své židovské obyvatelstvo do koncentračních táborů na východě na téměř jistou smrt, bude i přes obětování se vymykajících demokratických prezidentů, z nichž první ukončil mandát vážně nemocný a druhá uštvaná nenávistí, cesta tohoto státu k demokracii bude ještě velmi složitá...
První jednotky Hlinkovy gardy (HG) vznikly bez povolení úřadů v červnu 1938 v Bratislavě, tedy ještě za života Andreje Hlinky. Po vzniku Slovenského štátu 14. března 1939 se aktivně podílely na perzekuci Čechů, Židů a Romů.
Nejvyšším velitelem HG byl budoucí prezident Slovenského štátu, kněz Jozef Tiso. Hlinkova garda byla po vyhlášení Židovského kodexu 9. září 1941 (krutější vůči Židům než Norimberské zákony v Německu) hlavním vykonavatelem perzekuce desetitisíců Židů zahrnující arizace, tedy zabavení majetku Židů, a jejich masové deportace na východ od 25. března do podzimu 1942, kdy jako jediná země v Evropě vlastními silami zorganizovala vyvezení svých Židů na východ do koncentráků. Z téměř 60 tisíc deportovaných přežilo holokaust jen cca 500 osob.
Další deportace následovaly po příchodu německé armády během Slovenského národního povstání a po jeho potlačení 28. října 1944. Hlinkova garda se po boku německých jednotek zúčastnila akcí proti povstalcům i civilnímu obyvatelstvu. Po válce byla Hlinkova garda rozpuštěna a zakázána, několik jejich představitelů bylo postaveno před soud.
Přestože byl Andrej Hlinka knězem, měl několik dětí. Zlé jazyky tvrdí, že Hlinka nebyl otcem národa, ale otcem jím splozených dětí, přestože měl uloženo dodržovat celibát.
Hlinka je i ve 21. století stále kultem. Nemluví se o jeho cholerické povaze či o jeho bohatých příjmech. Také rád rybařil a hrál karty. Také měl podle neoficiálních informací 11 až 13 dětí, což bylo v jeho době veřejným tajemstvím…
Různé úvahy o kněžském celibátu nejen Andreje Hlinky končí konstatováním: I faráři jsou jen lidé. V tom případě se nabízí řešení, proč tedy celibát nezrušit? Je důvodem opravdu obava z dělení majetku církve?
Karol Sidor se narodil v roce 1901 v Ružomberoku a zemřel v roce 1953 v Montrealu, byl slovenský novinář a politik.
Od roku 1920 byl členem ľuďácké strany a od 1931 zastával funkci šéfredaktora stranických novin Slovák. Od roku 1935 byl poslancem československého Národního shromáždění.
V roce 1938 se Sidor stal mimo jiné hlavním velitelem Hlinkovy gardy. Po vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 se stal ministrem vnitra, koncem roku 1939 se stal velvyslancem Slovenska ve Vatikánu.
Po roce 1945 zůstal Sidor v zahraničí, v roce 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen na Slovensku k 20 letům vězení. Po únoru 1948 založil v emigraci Slovenskou národní radu v zahraničí, jíž poté předsedal.
Na Wikipedii jsou o Ružomberoku mimo jiné uvedeny tyto dle mého kontroverzní osobnosti:
- Andrej Hlinka (1864–1938), politik a katolický kněz
- Marián Kočner (* 1963), podnikatel a politik, toho času v kriminálu
- Karol Sidor (1901–1953), novinář a politik, atd.
Není tam uveden ani jeden židovský rodák.
Ve většině slovenských měst se po roce 1989 mohl konečně rozvinout kult Andreje Hlinky. Byly vztyčeny jeho sochy v nadživotní velikosti a jsou po něm pojmenována hlavní náměstí. Jeho rodné město Ružomberok má náměstí Andreje Hlinky, jeho sochu, kostel sv. Ondřeje (Andreje), přímo pod ním Mauzoleum Andreje Hlinky vybudované během války...
Andrej Hlinka je vyobrazen na slovenské bankovce v hodnotě 1 EURO."
Vybavuje se mi v dostupné historii pouze pět evropských národů, kde byla pýcha na své zločince: Kdysi někteří Španělé na svého diktátora Franka, bývalí dederoni na původce velkého světového zla - Marxe, Rusové chvástající se dosud svým masovým vele-zločincem Leninem, Srbové válčící s pomoci Rusů s okolím pod vedením Slobodana Miloševiče - a Slováci barbarsky pyšní na své zločince Tisa a Hlinku. Rádi si lžou a rádi zatajují kolaboraci Tisova slovenského štátu a arizaci Židů (tisíce jich iniciativně vydali Němcům do plynu a přivlastnili si jejich majetky). V tom je jejich mravní i historická nezralost, vina. Když národ dospěje k tomu, podívat se objektivně i na své temné stránky, bývá to velký morální posun. Zrovna tak nebyli schopni objektivně zreflektovat, kolik miliard ročně šlo za Československa (před i po válce) právě na jejich rozvoj a co vše i kulturně a osvětově (na Slovensko vyslaní čeští učitelé, soudci, umělci...) pro ně Češi udělali na úkor své životní úrovně. Slováci patrně dosud nezreflektovali ani to, že krátce po vzniku ČSR je česká armáda uchránila od vpádu Maďarů, kteří chtěli Slovensko zpět. A že nebýt Masarykovy koncepce Československa, bylo by jim pod Maďary hůř. Ale kdo ví, možná tam patří. Někteří vytýkají Masarykovi, že byli zas jen přilepeni k jinému národu, jenže i tady je ta nezralost - raději trpitelství a mučednictví, než aktivní narovnání a spolutvorbu. Je to na nich. Podobně jako kdysi dávno mnozí Češi, raději uctívají své bojovníky za národnost a rovnoprávnost (Štúr...), než by bojovali sami. Obdobně nezrale se Češi v něčem chovali za Rakousko-Uherska, kdy jsme dostatečně nevyužili možnosti se aktivněji občansky a politicky podílet a radši jsme se krčili pod křivdami. Někdy to asi křivdy byly, je jistě složitější to rozeznávat a rozmotávat. A oba národy se takto chovaly za komunismu. (Více je o tom mj. v knize KF - Odívání sluncem, v souvislosti s hrabětem Polzerem-Hoditzem.)
I když Slováci moc národních hodnot nemají (folklorní festivaly a nažehlené kroje to nezachrání), některé jim leží pod nohama, jen je namísto krčení se a vyčítání druhým - zvednout. Příklad? Dávné dívčí halekačky zpod Tater, i za komunistů propagovaní moderní skladatelé Eugen Suchoň, Ján Zimmer a Ján Cikker (přiznám se, pro mne na poslech nudní), ale, domnívám se, i jejich skoro zapomenutý a nedoceněný skladatel a kněz Ján Levoslav Bella z 19. století. Jeho operu Kovář Wieland či symfonickou báseň Osud a Ideály, ač skladebně vychází z Wagnera, by bylo dobré oprášit a nabídnout světu. Postarají se Slováci? Zatím moc ne.
O tomto tématu stojí za přečtení:
.oOo.
.oOo.
.oOo.
https://medium.seznam.cz/clanek/bob-kartous-nad-tatrou-sa-blyska-a-bratia-kompletne-demontovali-hromosvod> <https://medium.seznam.cz/clanek/bob-kartous-nad-tatrou-sa-blyska-a-bratia-kompletne-demontovali-hromosvod-56170?utm_>
Malá osobní zkušenost ze Slovenska z 90. let. Vydali jsme se z partnerkou na střední Slovensko, inzerát tam nabízel pobyt v dreveničke, kterou bychom měli sami pro sebe. Jaká krása – na obrázku romantická roubenka o samotě v lukách, s horami v povzdálí. Pitná voda z potůčku. Realita: Potůček zahnědlý kravinci z nedalekého stáda. Chaloupka uvnitř obce, sice dřevěná, ale páchnoucí plísní a zatuchlinou. Nebyli jsme tam sami. Hned po zhasnutí nás navštívilo množství myší, které rejdily v našich taškách i na stole a ohryzaly, co se dalo. I na deky nám vyskočily. Spát nešlo. Když jsme šli po takovéto noci majitelům zaplatit (samozřejmě částku za celý domluvený pobyt), jejich „starý otec“, tedy děd, uslyšev češtinu, podrážděně nám vyčetl, že prý dva Česi, Masaryk a Beneš, zosnovali atentát na Slováka Štefánika, aby se s ním pak nemuseli dělit o slávu získání republiky. Po této výtce se nás „zastala“ jeho dcera, přibližně: "Nevyčítej jim to, oni přeci za zločiny Masaryka nemohou." Raději jsme se s nimi rozloučili. Někdy nelze nic jiného. A to i mezi národy.
.oOo.
Z komentáře, který zveřejnil na síti X Europoslanec TOP 09 Jiří Pospíšil: „Volby bohužel potvrdily, že Slovensko se postupně stává dalším trojským koněm Putina v EU a následuje tak cestu Maďarska... Je mi moc líto všech těch Slováků, kteří chtěli jít jinou cestou… cestou demokracie a svobody.“
.oOo.
A co tedy se slovenskou hymnou? Jak ji lze dnes aktuálně chápat? Ať už oficiální Zastavme sa bratia..., nebo někdejší původní Zastavme ich bratia..., kdo je tím dnes myšlen? Kdo má být zastaven, a kým? Pro demokratickou slovenskou menšinu, které ovšem bude jednou patřit budoucnost (aspoň tomu věřím), je aktuální význam - zastavme ficismus a putinismus - pak ožijí ti krásní Slováci, kteří čerpají, byť nevědomě, své inspirace ze své národní duše. Držme jim palce. Obyčejně bývá menšina nositelem většiny pravých hodnot.
.oOo.
Příliš smířlivou rétoriku neměla ani senátorka Miroslava Němcová (ODS): „Nevěřím, že se Pellegrini dokáže oddělit od politiky Fica, jehož tento výsledek posílil...
Přijdou ještě ostřejší útoky na justiční soustavu, veřejnoprávní média… budeme se divit... A Rusko bude intenzivněji pokračovat v destabilizaci části zemí EU, i u nás.“
2025 ©