Jednou mi v 80. letech nástup šesti řečnících soudružek na tribunu připomněl Wagnerův děsivý pochod krutých zvrhlých kněžek - Jízda valkýr. Soudružky ale opěvovaly, jak socialismus osvobodil ženu. Některé čelní soudružky funkcionářky, v čele s M. Kabrhelovou (mj. předsedkyně komunistického svazu žen) či Gustou Fučíkovou, měly těch objednávek ke slavení tolik, že jezdily (jistě se služebními šoféry) po republice celý březen. Nechávaly si to proplatit jako pracovní cestu. Vždy si samozřejmě, krom honoráře, odvážely jako socialistickou pozornost i štangli nedostatkového uheráku, flašku šampusu apod.. K té flašce: V 60. letech sověti nestydatě vyráběli a vyváželi „sovětskoje šampánskoje“. Poté, co prohráli mezinárodní soud kvůli názvu, to přejmenovali na „sovětskoje igristoje“, tedy perlivé. I když původní receptura byla ukradena Ukrajincům. V kradení všeho byli a jsou Rusové nedostižní. - K různým komunistickým sabatům, ba i k MDŽ, se rozdávaly rudé karafiáty. Byly levné. Nevoněly. Býval to většinou jediný povadlý sortiment socialistických květinářství. Dával jsem raději - pokud jsem sehnal - po jedné růži, nebo bomboniéru. Sehnat se dal jen jediný druh. Lahvičky čehosi k navonění byly sovětské výroby. Nevoněly. Zapáchaly. Strašně. - Jaké události a hodnoty kdysi stály za vznikem MDŽ jsme se tehdy nedozvěděli. I když byly snad oprávněné, souvisí se slovem Amerika, které znamenalo pro soudruhy něco jako rudý hadr pro býka.
Svá přání kolegyním jsem si proto nechával až ke Svátku matek.
Byl jsem tehdá v práci nahnáván (nechal se někdy nahnat) do takových akcí. Kde to šlo, unikl jsem. Stejně z toho byla pak jen chlastačka pro chlapy. Tolik (předstíraných) horeček, nevolností či angín jako já měl sotvakdo. Vím o jednom, přítel Jiří Wald. Taky pamatuju na básničku, povinně recitovanou ještě v dětství při veřejné besídce k MDŽ - "Soudružko mámo". Další angíny na mne uhodily, když se v práci měly podpisovat jakési komunistické politické zvrhlosti. K MDŽ jsem "mým" holkám v účtárně nepopřál, ač to očekávaly. Pak se na mne vyčítavé mračily. S tím jsem počítal. K červnovému Svátku matek jsem jim ale dal (i ze svého) dárky se zpětným vysvětlením, že si jich vážím hlavně pro jejich obětavé mateřství, ve kterém bych já neobstál. Vztahy se pak místy projasnily.
Zajímavé: I ve vzácné knize rusko-německého dramatika, básníka, filosofa a přítele zvířat Manfreda Kybera (1880 - 1933) Verunčina tři světla, podtitul Román dětské duše na tomto a onom světě (kdysi jsme ji s Martou celou opsali s 10 kopiemi) je karafiát označen za květinu rudého teroru, už od jeho symboliky z dob francouzské revoluce. Souhlasí to i s pojednáními o duchovním významu květin, kde spolu s toxickým ocúnem jedině vlčí mák a karafiát jsou hodnoceny jak nesoucí vlivy nedobré. Jak výmluvně se to pak u karafiátu projevilo za komunistů. Tu Kyberovu knihu jsem před více lety poslal Malvernu s návrhem vydání, souhlasil, ale jen ji přenáší už roky do „výhledu“. Asi to pak vydal někdo jiný. Dnes ale nabízím k vydávání řadu jiných textů (i svých), už ne u Malvernu.
Kdo by měl zájem, mohu elektronicky zaslat (zdarma) další knihy Manfreda Kybera – Země zaslíbení (v prvním vzácném překladu vzácné bytosti Pavly Moudré, můj a Marty dávný opis), nebo jeho Mezi zvířaty a Nové povídky o zvířatech. Sehnal jsem v 80. letech ty knihy v antikvariátu v Dlážděné. Tam mívali „všecko“, ba občas i „steinerovky“. I ostražitým soudruhům to uniklo.
Buranská arogance Babiše vůči ženám dosahuje nadlidských rozměrů. Překonal v tomto buranství snad i Zemana.
2025 ©