https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-tg-masaryk-zajimavosti-270921#dop_ab_variant=1437521&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=8&utm_campaign=abtest269_like_comment_small_varAA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz>

„Tož to ne!“ 10 věcí, které možná nevíte o Tomáši Garriguu Masarykovi

Justýna Pískačová95Foto: Neznámý, Wikimedia Commons

10:00

Letos 7. března je to 175 let od doby, kdy se narodila hlavní tvář Československé republiky - Tomáš Garrigue Masaryk. Seznam Zprávy sestavily přehled 10 zajímavostí z jeho života, o kterých jste možná nevěděli.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je známý především jako politik a prezident, jako osobnost ale představoval mnohem více. Tomáš Garrigue Masaryk se do československé historie zapsal v několika podobách. Kromě prezidenta Osvoboditele a zakladatele Československa byl i významných filosofem, profesorem a humanistou, ale i milujícím otcem, manželem a nadšencem do filmu.

Ačkoliv je o Masarykově osobě popsáno několik tisíců stran, o některých jeho aktivitách a částech života se tolik nemluví. Seznam Zprávy při příležitosti jeho jubilea připravily přehled deseti zajímavostí o tomto prvním českém státníkovi.

1. Učil se na zámečníka ve Vídni, ale ze školy utekl

Tomáš Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně do nábožensky založené rodiny. Již během výuky na základní škole si našel zálibu ve studiu, knihách a mapách. Společně se svými rodiči se tak rozhodl, že se jednou stane učitelem.

Za mladého Tomáše se navíc přimluvil místní děkan a rodiče ho proto nejprve poslali do nižší reálky - tedy střední školy v Rakousku-Uhersku, která se zaměřovala především na praktické a technické vzdělání. Poté se měl stát učitelem.

Tento plán ale přerušila dvouletá odmlka, kdy se Masaryk začal vyučovat strojním zámečníkem na učilišti ve Vídni. Ze školy ale utekl a studium nedokončil. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči, nakonec se ale dostal na studia na německé gymnázium v Brně.

2. K zásnubám ho postrčilo ohrožení na životě

Masaryk později studoval jeden rok na německé univerzitě v Lipsku. Tam se seznámil se svou nastávající ženou, Američankou francouzského původu Charlotte Garrigue, s níž se setkal u rodiny Göringových, u kterých byl ubytován (s pozdějším nacistickým politikem je to jen shoda jmen).

Charlotte mu imponovala svou soběstačností, zájmem o vzdělání a emancipací. K tomu, aby jí vyznal lásku, se však úplně neměl. To ovšem změnil jeden incident.

Charlotte a Masaryk se s rodinou Göringových vydali na projížďku lodí po řece. Při vystupování však paní Göringová nešťastně uklouzla, spadla do vody a začala se topit. Masaryk okamžitě zareagoval a snažil se ji zachránit. Její korpulentní postava však záchranu značně komplikovala, a tak se sám ocitl v nebezpečí a málem se utopil.

Sám incident později popisoval jako „přiblížení se smrti“, což mu dodalo odvahu vyznat se Charlottě a požádat ji o ruku. Ta byla žádostí nejprve zaskočena, ale po týdnu souhlasila. Domluvili se, že vezmou za půl roku, po jejím návratu z Ameriky, kam plánovala odjezd.

3. Jméno Garrigue převzal od manželky

Tahle informace je asi známější, ale nejspíš ne pro každého. Prostřední jméno Tomáše Garrigua Masaryka, jak napovídá již předešlá zajímavost, pochází z rodného jména jeho ženy Charlotte.

Masaryk jej přijal za své, aby dal najevo, že jsou si muž a žena rovni, což bylo v tehdejší době velmi neobvyklé gesto. Pár se vzal v Americe v roce 1878, kam Masaryk za Charlotte nakonec přijel kvůli zprávě o jejím zranění.

Foto: ČTK

Rodina Tomáše Garrigua Masaryka: sedící dole dcera Olga, uprostřed Charlotta Masaryková a Tomáš Garrigue Masaryk, stojící zleva: syn Herbert, dcera Alice a syn Jan.

4. „Tož to ne!“ U Masaryků se u večeře debatovalo s dětmi

V květnu roku 1879 se páru, který se z Ameriky vrátil zpátky do Vídně, narodila první dcera Alice. O rok později následoval syn Herbert a v roce 1886 syn Jan. Právě ten na rodinný život vzpomínal v nahrávce z roku 1947 jako na život plný hudby a debat o různých tématech.

„Při obědním a večerním stole se diskutovalo o všem zcela volně, a pokud se nás dětí týče, jistě často velmi hloupě. Ale oba naši rodiče respektovali naše mínění, pokud bylo založeno na pravdivých předpokladech. Když jsme se, jak se říká, do nějaké diskuse zarajtovali, tu otec řekl krátce: ‚Tož to ne.‘ A dodal: ‚Jane, dojdi pro Ottův naučný slovník. Alice, dojdi pro Meyerův lexikon. Herberte, dojdi pro Dějiny umění. Tam si zjistěte, jak to skutečně bylo nebo jak to skutečně je. A pak se hádejte dál.‘,“ vyprávěl Jan Masaryk.

Další informace o Janu Masarykovi

 

S vrahem či bez, Masaryka zabil únor 1948, říká historik

31. 1. 2025 5:59

Byl Masaryk zavražděn? „Nové dokumenty pomohou, ale Rusko mlčí,“ říká Žáček

29. 1. 2025 15:00

5. Otevíral revoluční témata

Tomáš Garrigue Masaryk se již před více než sto lety nebál otevírat témata, z nichž jsou některá stále tabuizována dodnes. V roce 1878 podal například habilitační práci, jež se zabývala problémem sebevraždy.

Poté, co se rodina přestěhovala zpátky do Čech, začal Masaryk vyučovat na pražské univerzitě. Svým odlišným postojem k určitým tématům se stal černou ovcí mezi studenty i ostatními rektory, práci nicméně potřeboval. Do kontroverzní, univerzitní společnosti vnesl témata sociálních problémů, intimní hygieny (mluvil například o menstruaci) nebo třeba prostituce.

Masaryk a hilsneriáda

Hilsneriáda je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové v roce 1899. Procesy vyvolaly vlnu antisemitských projevů.

Do aféry významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, tehdy už známý profesor filozofie a bývalý poslanec Říšské rady. Veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu. Hilsner byl pak odsouzen k trestu smrti, dostal však od císaře Karla I. milost, v roce 1918 byl propuštěn a zemřel na svobodě.

6. Byl feministou

Masaryk byl na dobu, ve které žil, ze své podstaty feministou. Kromě převzetí manželčina jména to prokazoval jako veřejný fanoušek rovnoprávnosti nebo snahy o prosazení ženského volebního práva.

V roce 1903 například podpořil svou přítomností otevření Ženského klubu pražského, na jehož spoluzaložení se podílela Františka Plamínková. Klub sloužil jako vzdělávací středisko, jehož cílem bylo posílení sebevědomí žen.

Pomohla ženám volit, postavila se Hitlerovi. Od narození Plamínkové uplynulo 150 let

30. 1. 2025 10:00

V roce 1920, kdy již Masaryk vykonával mandát prezidenta republiky, byla uzákoněna nová ústava, jež umožnila volit „všem občanům bez rozdílu pohlaví“.

7. Byl velkým fanouškem filmu

Zámek v Lánech se stal letním sídlem prezidenta Masaryka v roce 1921. Právě tam Masaryk proměnil svou oblibu a fascinaci filmem v událost. Na zámku totiž nechával třikrát týdně promítat filmy.

Dle vzpomínek Masarykova sekretáře Antonína Šenka filmy nijak pečlivě nevybíral, jeho zájem byl široký a sledoval téměř všechny druhy kinematografie. Na promítání navíc zval i děti z vesnice.

 

Rakouský útlak nebo Beneš záškodník. 8 mýtů o vzniku Československa

28. 10. 2024 6:00

8. Einstein podpořil návrh Masaryka na Nobelovu cenu

Masaryk byl na Nobelovu cenu nominován celkem sedmnáctkrát, oceněn ovšem nikdy nebyl. Návrh na ocenění Masaryka Nobelovou cenou za mír v roce 1921 vzešel od československého senátu, návrh ale podpořil i samotný Albert Einstein. Ten od začátku podporoval Masarykovu snahu o založení svobodného a demokratického československého státu.

9. Angažoval se v hnutí abstinentů

Masaryk podporoval česká abstinenční hnutí. Své stanovisko vetkl už před válkou do studie „O ethice a alkoholismu“ (1912), včetně kréda protialkoholního hnutí: „Budoucnost patří střízlivým“.

Podrobněji o abstinenčním hnutí

 

Budoucnost patří střízlivým, tvrdili Masaryk a spol. Jak to dopadlo?

5. 2. 2025 6:20

Odstup od alkoholu ale nebyl jediným způsobem, jímž se Masaryk snažil zasadit o zdravý životní styl. Celý svůj život se snažil věnovat pohybu, jeho největší vášní byla jízda na koni. Té se paradoxně začal věnovat později ve svém životě, na koně poprvé nasedl až v rámci svého působení ve Washingtonu během první světové války. Na pravidelné projížďky se pak vydával téměř až do konce života.

Zdraví pro Masaryka bylo ovšem tématem i například v pracovně. Měl v ní speciální stůl, u něhož stál. Chtěl se tak „vyhnout sedavému způsobu života“.

10. Jeho poslední slova teprve zazní

Poslední slova celosvětově uznávaného politika ještě nezazněla. Masaryk sice zemřel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech, svému synu Janovi ale věnoval dopis s posledními slovy. Obálku s dopisem daroval v roce 2005 Národnímu archivu Antonín Sum, poslední tajemník Jana Masaryka. Otevřena by měla být letos, a to přesně 19. září.

.oOo.

Anthroposof pan Jan Dostal o Masarykovi výstižně napsal to, co někteří z nás vnímali (například v Hovorech) totožně, ale nenapadlo nás to napsat: totiž že tam, kde Masaryk hovoří o ideálech humanitních, vyciťuje společenský význam Kristův, jeho živou sociální substanci. I vize, úběžník Václava Havla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí nebyl míněn jen jako aktuální  posila, víra a naděje pro tehdejší politickou situaci u nás, ale s univerzální, dobově neohraničenou platností, ke které se dopracoval svým dramaticky myslitelským vzmachem a touhou po svobodě dokazovanou celým životem i za cenu utrpení, ač mohl vést pohodlný život a pouze sklízet světovou slávu. Za těmito slovy stál svým životem a bylo mu jedno, zda se někdo niterně připojí nebo se ušklíbne.

         Na vzácnný odkaz dalších tří z řady velikánů, obsáhnuvších Kristovu substanci, ač o Kristu nehovořili, se krátce podívejme:

         Dr. Jan Dostal napsal v článku  Rytíř Gabrielův  o TGM  mj.:  "Kde Masaryk později užíval  slova  "demokracie",  v   první  polovině  svého  života používal  častěji slovo  "humanita",  obě  slova však  v podobném idealisticky  podbarveném  významu.  Čteme-li  však  jeho úvahy, musíme nabýt dojmu, že jemu  samotnému ideál lidskosti, o nějž se zasazoval, musel být zcela jasný:  citově jasný. V tomto niterném sjednocení  Masaryka  s  humanitou  můžeme  snadno  odkrýt klíč k nejskrytějšímu   tajemství  jeho   osobnosti.  Neboť   proniknutí obsáhlého  skrytého ideálu,  pokud v  člověku vystupuje živoucně, duchovně  realisticky,  je  prožitím  skutečného  Krista,  jak je přítomen  v  duchovním  okruhu  Země.  Musíme  dojít k tušení, že Masaryka Kristus oslovoval gabrielskou inspirací. Masaryk, který ve svém myšlenkovém životě nechtěl nic vědět o Kristu a uznával jen Ježíše,  přijímal v hlubinách svého  srdce s vroucí zbožností jeho poselství a hlásal pak "humanitu". A celý národ se tím cítil osloven  dechem   Kristovy  sféry." 

          Ani ruští myslitelé a vizionáři - otec a syn Solověvovi (Sergej Michajlovič a Vladimir Sergejevič) ve své synkretické filosofii nehovořili o Kristu, podobně jako jeden z jejich již mrtvých příbuzných, ukrajinský filosof, šprýmař a tulák Hryhorij Skovoroda. Mezi Solověvovy obdivovatele patřili i Masaryk a Berďajev.

          V. S. Solověv (též Solovjov, 1853 - 1900) nepíše o Kristově sociálním impulsu, ač v hloubi nitra jej prožívá.  R. Steiner o něm napsal:  "Svět slovanský připravuje epochu, kdy má vystoupit duše vědomá k duchovnímu já v šestém poatlantském období... Je zajímavé, jak mohl vzniknout pod západoevropským vlivem mnohem pokročilejší pojem Ježíše Krista, než v západní Evropě - pokud tu nebyl vytvořen theosofií. Ze všech lidí, netheosofů, má nejpokročilejší pojem Ježíše Krista ruský filosof Solověv. Má takový pojem Ježíše Krista, který jej vyvíjí stále výše a ukazuje v nekonečné perspektivě. To, co dnešní člověk z toho rozpoznává, je jen začátek. Kristův impuls mohl lidem zjevit dosud jen málo z toho, co v sobě obsahuje. Ve slovanské kultuře se bude člověk cítit jako dvojnost, v níž bude nižší přirozenost podřízena přiro­zenosti vyšší a bude jí držena na uzdě. Tuto dvojnost vnáší Solověv do svého pojmu Ježíše Krista a může mít smysl jen tehdy, uznáme-li v něm přirozenost božskou i lidskou, pochopíme-li, že obě přirozenosti působí spolu reálně a netvoří abstraktní, ale organickou jednotu. Prorocky dochází šestý poatlantský kulturní stupeň, éra slovanská, výrazu u Solověva v pojmu Ježíše Krista jako červánky pozdější kultury. Tak jde tato filosofie východní Evropy obrovskými kroky nad všechnu filosofii Hegelovu a Kan­tovu. Z její atmosféry cítíme zárodek pozdějšího vývoje. Jeho pojem Ježíše Krista lze pociťovat jako prorocké svítání, jako ranní záři červánků slovanské kultury. Tím se posunuje celá bytost Kristova a její význam do středu a stává se něčím zcela jiným, než co z ní mohou vytvořit pojmy západoevropské.

      Ježíš Kristus je chápán jako živá substance, která má působit jako duchovní osobnost ve veškerém státním a sociálním bytí, je pociťován jako osobnost, v jejíž službě je člověk jako „člověk s duchovním Já"... V Solověvově státu je Kristus krví, jež protéká veškerým společenským životem. Žádná jiná filosofie není tak proniknuta pojmem Krista, který nám září na výsostech a přitom tak velice setrvává v zárodku."

         Ludwig van Beethoven ve své jediné opeře, Fidelio (Fides je Víra) jejíž původní název byl "Leonora - vítězství manželské lásky", opeře o to úžasnější a významnější, zobrazuje i přijímání chleba a vína, které Fidelio vyprosí pro vězně v temnotách podzemních kobek. Tedy - přijetí Krista lidstvem. Vězni, kteří jsou v závěru opery osvobozeni a vyvedeni ze svých zatuchlých kobek na čerstvý vzduch (mohutný sbor "jen zde, jen zde je možné dýchat...") jsou alegorií budoucího osvobození lidstva, dlícího dosud v temnotách vězení. (Malé připomenutí: toto malé rozšifrování je jen pomůckou, podstatný je prožitek hudby  a děje, ke kterému můžeme usilovat alespoň částečně dospět.)

 .oOo.

Když TGM dostával při bolševickém řádění v Moskvě do bezpečí své legionáře, hvízdaly kolem něj kulky. Byl klidný. Na P. Pavla vzpomíná podobně francouzský voják, jehož zachránil v Jugoslávii.

Napsal Karel Funk (») 14. 2. 2023, přečteno: 271×

MASARYKOVA PROROCKÁ SLOVA O RUSKÉM TERORU; DALŠÍ RUSKÉ PRVENSTVÍ; GENERÁL PETR PAVEL BYL KLIDNÝ I S CIZÍM SAMOPALEM U HLAVY. NYNÍ JE PREZIDENTSKY KLIDNÝ I S POVYKEM SPODINY KOLEM SEBE. MÁ ŠKOLU VYROVNANOSTI.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/petr-pavel-valka-v-jugoslavii-francie_2302071330_elev?consent

Podobnosti: Masaryk v Hovorech vzpomínal, jak při bolševickém řádění v Rusku, kdy dostával do bezpečí naše legionáře, chodil po Moskvě i když mu kulky hvízdaly kolem uší. Byl klidný, zachraňoval druhé. A na Petra Pavla vzpomíná podobně voják, kterého zachránil v Jugoslávii.

Éric Zanolini: Klidný i se samopalem u hlavy. Z jedné strany tanky a z druhé raketomety a dělostřelectvo. Za takových podmínek před třiceti lety česká jednotka zachránila přes padesát francouzských vojáků v bývalé Jugoslávii. Byl to jeden z největších úspěchů nově vznikající české armády v operaci pod záštitou OSN. Čechy vedl nově zvolený prezident Petr Pavel. Francouzskou jednotku měl na starosti Éric Zanolini, který Českému rozhlasu popsal jejich první setkání v bitevních podmínkách… „Poprvé jsem Petra Pavla potkal při evakuaci našich vojáků. Bylo to velmi rychlé. Já jsem odjížděl zase na jiné stanoviště. Viděl jsem organizovanou jednotku. Pavel byl klidný a jednal profesionálně. Splnil úkol v neobyčejně náročných podmínkách, kdy se situace mohla kdykoliv zvrtnout.“

.oOo.

Posuďme sami, co se v Rusku změnilo od doby před 90 roky, kdy psal Masaryk tento článek. Masarykova slova byla prorocká, i když ještě nebylo známo, co vše Rusové a komunisti dál způsobí.

Lenin a bolševické Rusko ve vzpomínkách T. G. Masaryka

původně vyšlo: Cesta demokracie 1933, autor T. G. Masaryk.

Lenin, vlastním jménem Vladimír Iljič Uljanov, zemřel 21. ledna 1924. Jak jeho vládu bolševiků v Rusku vnímal náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk? To vám přiblíží text, který v sebraných spisech TGM vyšel v roce 1933:

Moskevská „svoboda“, pravověmost. Teror, militarisace, byrokratisace: nová buržoasie bolševická. Demoralisace

Socialism a sociální demokracie od začátku přijímala za svůj odkaz zásady Velké revoluce francouzské: volnost, rovnost, bratrství — ba tyto zásady byly mravní basí hnutí socialistického, byly hlavní vzpruhou ve vývoji socialismu a v jeho organisaci a byly nejsilnějším argumentem pracujících tříd proti vykořisťovatelům. Praxe bolševiků tyto principy těžce zrazuje a zrazuje tak mravní obsah socialismu a zahazuje velikou jeho sílu.

Volnost, rovnost, bratrství! Avšak v sovětském Rusku není svobody. V Rusku není všeobecného volebního práva; buržoasie, a to v praxi znamená všecky vrstvy nebolševické, je z práva volebního vyloučena.

Celý volební řád do sovětů je velmi komplikovaný; volby jsou krajně nesvobodné a zpátečnické; nejsou ani tajné, ani přímé, ani rovné. Městský proletariát volí na každých 25.000 voličů jednoho deputáta, venkovské obyvatelstvo jednoho deputáta na 125.000 voličů, při tom však ve skutečnosti sedlák skoro ani nepřijde k slovu — celý volební řád je prostě ilusorní.

Tisk byl na počátku bolševického režimu poměrně volný, ale tou měrou, jak se zbolševisovala administrace, byl tisk stále více potlačován; už na podzim roku 1918 byly nebolševické listy potlačeny. Tím ovšem Rusko pozbylo možnosti veřejné kritiky. Bolševický občan musí se spokojit listy oficiálními.

Za těchto poměrů není v Rusku svobody shromažďovací. Strany oposiční nejsou vládou trpěny. Teprve v poslední době se menševici a jejich orgán do jisté míry někdy tolerují; socialistům-revolucionářům jsou některé ústupky slíbeny.

Pravověmost — toť přední starost vlády, docela jak byla za režimu carského. Stranická zaujatost a zavilost je vybičována do všech krajností; v nemocnicích jsou na stěnách umístěny plakáty, vyzývající k pogromům menševiků a socialistů-revolucionářů. Je to pochopitelné, když přece Lenin sám užívá proti svým odpůrcům ve svých řečích a statích nejostřejších slov a hrozeb.

Krutost sovětské administrace vidí se na úžasném počtu trestů smrti. Podle oficiální zprávy revolučního tribunálu bylo za jeden měsíc, v době od 15. června do 15. července, zastřeleno 893 osob; ti všichni byli odsouzeni mimořádnou komisí (črezvyčajkou) — kolik vedle toho bylo zastřeleno lidí postupem obyčejné administrace, není konstatováno. K tomu si musíme představit, jak se všecky soudy provádějí náhle, ledabyle a stranicky.

Teror v armádě je pokud možná ještě horší. Bylo už řečeno, že rady a komitéty už v armádě neexistují, protože armáda takových institucí nemůže potřebovat. To by bylo docela v pořádku; ale v duchu všeobecné tendence centralisační, kterou Lenin teď stále více a více utužuje, přidány jsou vojenským částím tak zvaní komisaři. Jsou to čistě politické instance, bdící neúprosným terorem nad důstojníky a stejně nad řadovými vojáky; deserce se trestá nelítostně smrtí. Důstojníci všichni teď musí udávat adresu své ženy a příbuzných; členové rodin jsou rukojmím a jsou trestáni smrtí, jestliže by důstojník desertoval.

Původní bolševický boj proti militarismu skončil se za krátkou dobu tuhou militarisací. Dnešní armáda sovětského Ruska dá se srovnat tuhostí své discipliny s bývalou armádou německou; militarism pruský připomíná dnešní militarism sovětský také výhodami a celým výjimečným postavením, jakého se dostává armádě. Rudá armáda požívá na Rusi oficiálně výhod, jakých nepožívá dnes armáda nikde. Voják dostává dvakrát tolik chleba co obyčejný dělník, dostává maso, čaj a tak dále, chodí zadarmo do divadla, kinematografů a podobně.

Sovětské Rusko, provádějíc nacionalisaci, to jest postátnění, stalo se jediným velkým úřadem. Celá bolševická strana je už úřadem. Podle oficiální statistiky, uvedené na posledním sjezdě, bylo 604.000 členů komunistické strany. Z těchto komunistů je už jenom 70.000, to jest 11 procent, činno jako dělníci. Tedy už 89 procent komunistů-straníků je v úřadech; 36.000, to jest 6 procent, jsou úředníci strany; 12.000, to jest 2 procenta, jsou úředníci odborů a družstev; 162.000, to jest 27 procent, je ve vojsku; 318.000, to jest 53 procent, úředníci státní a obecní; 6000, to jest 1 procento, je jich v obchodě.

V Moskvě je dnes jenom 100.000 dělníků, ale zato 230.000 sovětských úředníků. Není tedy divu, že se v Rusku bolševictví ztotožňuje s byrokratismem, a že se armáda úředníků zove novou bolševickou byrokracií. Bolševictví se vnitřním vývojem stává militaristickým, byrokratickým a buržoasním.

Masa ruského obyvatelstva je z 75 procent zemědělská a je naprosto nesocialistická; o komunismu tedy není a nemůže být řeči, protože masa bolševiků samých je neuvědomělá, spokojujíc se holým jménem, jehož dosahu nepochopuje. Mizivá menšina uvědomělých bolševiků nemůže vést ohromné většiny lidí pasivních, nevzdělaných a neuvědomělých.

Za takových okolností nezbytně musí docházet k teroru: aby si Lenin a uvědomělí bolševici udrželi moc nad nevzdělanou, nesocialistickou masou, jsou právě dovedeni k teroru. Ale každý teror brzy se otupuje. Nařízení centrální vlády zůstávají pak na papíře. My známe sovětské Rusko až na nepatrné výjimky právě jen z takových papírových nařízení, jež jsou daleka provádění.

Papír dnes hraje v sovětském Rusku velikou roli. Sovětské Rusko je opravdu zatím dům, zbudovaný z papíru, slepeného krví; dovedou-li bolševičtí vůdcové tento dům zaměnit solidní stavbou z cihel a železa — to vyšetřovat a rozhodovat není úkolem nás Čechů a Slováků. Jsme i v tom důslednými neintervenisty.

Podle pravdy nutno však ještě konstatovat, že Lenin si je sám vědom slabosti a hlavně polovičatosti nynější bolševické revoluce a administrace; nerozpakuje se doznávat to svým přívržencům. Usnesení posledního sjezdu jsou skutečně jen formulací toho, co Lenin brzy po říjnové revoluci rozváděl ve své zprávě, podané výkonnému výboru centrální rady v dubnu 1918. (Pak v brožuře: Nejbližší úkoly sovětské vlády, březen a duben 1918.) Lenin ovšem věří, že ruský proletariát všecky tyto nesnáze přečká a překoná a že z nynější nehotové a polovičaté organisace stane se brzy organisace definitivní.

Lenin se konečně také nemýlí o mravním stavu značné části bolševiků. O tom se v Rusku i na Západě vypravují neuvěřitelné věci: jak úřady berou úplatky, hůře než za vlády staré, jak se obecně krade, jak se soudy provádějí stranicky a nespravedlivě, jak proti zákazu vlády a proti zásadám socialisace veřejně bují nekalý obchod a keťasení, kterému na Rusi říkají spekulace; dnes se takové žaloby těžko dají kontrolovat, za dnešního stavu zpravodajství o Rusku; lze očekávat, že větším dílem mnoho jednotlivostí je od odpůrců přeháněno a vymyšleno.

Lenin sám připouští velikou demoralisaci, ale vykládá ji jako následek toho, že se přeměňuje starý společenský řád. Proto prý roste počet zločinů a bují úplatkářství, spekulace a všechny ty jiné úžasné věci. K potlačení těchto zjevů je prý potřebí, jak Lenin prohlašuje, pouze času a železné ruky. „Veď si účty svých peněz přesně a svědomitě, hospodař ekonomicky, nebuď lenochem a zahalečem, nekraď, prokaž v práci nejtužší disciplinu.“ Tak radí Lenin na jednom místě svého spisku.

Původní zdroj historického článku:  Cesta demokracie 1933, autor T. G. Masaryk.
datum digitalizace historického článku a zveřejnění na internetu:

21. ledna 2020

Pozn. KF - Masarykův text pochází z roku 1933, tedy ještě nemohl plně vědět, jakých mezinárodních i vnitřních zvěrstev se ruský režim dále dopustí - ať už v čele s Leninem, Stalinem, Chruščovem, Brežněvem, Andropovem či Putinem. Patrně není národ, který by měl takovou plejádu masových zločinců. Rusové stále usilují o prvenství, zde ho dosahují už přes sto let.