A jako obyčejně: Mám ve frontě řadu textů sem na web, ale nakonec uveřejním přednostně něco jiného. Po několika dotazech přátel na základě minulého textu na Táňu Fischerovou, sem dám další kousek z naší dávné společné knihy, za něj mé další doplnění. Zjišťuji, že vztahy, i ty uzavřené třeba z důvodu úmrtí druhého, anebo rozchodu, v člověku dál zrají a krystalizují - v souhlasu i nesouhlasu. (A už vidím, že asi i toto dám do chystané knihy o umění.)
Někdy o Táně možná platil Werichův výrok: Jedna ženská vidí často dál, než pět mužskejch s dalekohledem.
*
Po svém zvolení do parlamentu ČR mi říkala o dalších poslancích: Já s nimi problém nemám, ale oni se mnou. Podobně přirovnala to, že z mých knih jsou „kovaní antroposofové“ přinejmenším rozpačití. Těžko chápou účel takového psaní, kdy vycházím na zápraží antroposofie a oslovuji ty, pro které je antroposofie zatím těžká, nebo spíš - pro které jsou těžcí někteří její nynější představitelé. Rozpoznala, že mé knihy neagitují, jen se snaží srozumitelně ukazovat laikům možnosti, včetně pokusů a aplikaci témat duchovní vědy do naší reality. Určitě jsem byl podle ní pro zájemce bližší jako nezávislý, než jako zavedený reprezentant jedné cesty nebo náhončí do některého směru či skupiny. (Různých agitací, abych psal pro ten či onen směr nebo učitele, jsem zažil několik.)
Slovo při návratu z Lyry Pragensis
/Ač už zmíněno, zde jsem popsal příhodu krátce po události/
Někdo potřebuje k sebeprezentaci mnoho velkých slov, jiného charakterizují i maličkosti, pokud je svými ideály a hodnotami trvale pronikán. Ten se pak nepotřebuje legitimovat a vymezovat velkými slovy, protože jeho konání je přesvědčivé. Vyličme si třeba ještě průběh programu, ke kterému se Táňa nechala přemluvit při svých padesátinách. Vše však muselo být podle ní a tak oslavy na pódiu Lyry Pragensis byly podle běžných zvyklostí jaksi postaveny na hlavu. Často podobné programy, vernisáže, večírky atd. nakonec vyzní jako bombastická chvála a propagace oslavencovy skromnosti a pokory a ten se při předem připraveném programu překvapeně pýří a upejpá. Tyto falešné a stylizované tóny zde však ani v náznaku nezazněly, vše bylo pojato opačně než bývá zvykem: pozvala si postupně na pódium sedm svých přátel, květiny nepřijímala, naopak oni od ní dostali po jedné růži a hovořila ona o nich, co pro ni znamenají. Naposled zařadila mne, a na mně se řečnicky „vyřádila“.
Při návratu z této oslavy-neoslavy při zamýšlení se nad svým dosavadním padesátiletým životem a vývojem pracného hledání pravdy duchovní i osobní, řekla mi cestou k ní do Ječné ulice již zmíněnu větu, že už se ničeho nebojí. Bylo to vyústění celého jejího usilování. V jejím nelehkém životě, plném smýkání a nejistot, to bylo velevýznamné slovo, ba přelom. Je to však výsledek pilného hledání a nalézání hodnot, které resonují s jejím nitrem.
Zajímá se o duchovní rozměr našich životů, o otázky našeho bytí, ale nelze ji řadit mezi onu dnešní téměř subkulturu tzv. esoteriků či duchovnistů, kteří skloňují duchovno, transcendentno, meditaci, Krista, nirvánu, tantry, čakry, auru, energetické vibrace ve všech pádech, ale jejich soukromé životy nejsou důvěryhodné ani pro nejbližší okolí a možná ani pro duchovní světy. V posledních letech prošla poznáním různých cest - hodně ji oslovil odkaz Fráni Drtikola, přechodně i písemný kontakt s brněnským Agape, zejména pak protkává svou bytost svěžím a dnešnímu člověku přiměřeným podáním duchovní vědy Rudolfa Steinera. Zejména z tohoto zdroje se prohloubilo to, co dosud bezděčně cítila a k čemu se směrovala. K tomu při ní v přátelské lásce stál jeden hledající přítel hledajících, v tichu srdce i ve slově.
Pochopila, že základ je v kvalitě denního života, nakolik jsme lidmi pro lidi. Svým přátelům i ostatním potřebným pomáhá spolubudovat nosné trámy pro stavbu domu jejich nitra, nedává jim pouhé kýčovité upomínkové talířky na zeď. K tomu chce poznávat i duchovní zákonitosti.
Podle těchto kritérií rozhoduje i o tom, komu bude věnovat svůj vzácný čas. Vnitřní kompas její opravdovosti ji zavede jak do přítomnosti čelného filosofa, světoznámého výtvarníka, skvělé ekoložky, tak moudré nevidomé dívky nebo vězně, kterému je její korespondence snad na čas k užitku. Do přítomnosti jak významné chorvatské režisérky, tak sarajevských emigrantů před srbskými zvěrstvy, podporovanými Ruskem, kteří potřebují nejen přístřeší atd., ale i naše lidství.
A pak, jako by zničehonic, si jen tak začne na bílém papíru skládat kousíčky listů tu z javoru, tu z břízky, přidá tvář ze zažloutlé fotografie, plátek růže, obrázek rozpadlého kormidelního kola…, říká se tomu prý koláže. Snad tak se na čistém podkladu skládají i naše osudy a životní příběhy. Tím, že tvoří bez kalkulace, jen pro vlastní radost, pro hlubší objevování sebe samé a neznámých záhybů svého nitra, jsou obrázky sdělné i pro druhé. Nikdy je neprodává, nedělá na zakázku, jen je z vlastního popudu občas daruje. Asi jako děvčátko na louce, které si vytvoří kytičku či věneček a pak tím obdaruje cestou zaprášeného poutníka.
Napsala o tom: Jednoho dne jsem našla loňský list. Přivál ho vítr a připlácí mi ho na nohu. Byla z něj nádherná krajka, jemňoučké předivo, které stvořila sama příroda. Později jsem doma našla kousek staré krajky a přidala ho ke krajce listu. Bylo to zvláštní, něžné, jako vzpomínka na něco starého, prostého, důvěrně známého, zapomenutého na dně duše... Věci zřejmě mají svůj vlastní skrytý smysl. Všechno má svůj řád. I lidi, i věci, i ostatní tvorové. A my bychom mu měli umět naslouchat. Proto dělám obrázky...
V jiném dopise: Má maličkost není vůbec výtvarníkem, ale pouze s úctou a pokorou hledá vztahy barev, tvarů, formy, ale především smyslu věcí i přesah sebe sama. To všechno ale nemusí vůbec znamenat, že se nám to daří. Zase je tu otázka, co to znamená - daří se nám. Nejspíš ale (přinejmenším pro mne) to radostné je, pokud to, co do své práce (ať už herecké, vyjádření písemného nebo výtvarného) vložíme - radost, otázky, hledání smyslu či harmonie, najde a sdílí ještě někdo další. A že to množství nemůže být ohromující, vyplývá už z povahytoho, co děláme. /To jsme si ještě psali propiskou na papír, někdy i dvakrát týdně, a bylo nám pak oběma líto, když se volila praktičtější cesta, asi nevyhnutelná, mailování, tedy bez osobního písemného dotyku./
Podle Fráni Drtikola je prvotním opisem umělecké intuice skica, zatímco na hotovém díle již lpí i tíha země, protože se jeho tvorby již více účastnil i zemský rozum. I koláže Táni Fischerové jsou vlastně takovými skicami, lehkým dechnutím citu. Nic na nich už nelze předělávat ani dotvářet.
V žádných názorech, náhledech či postojích Táňa Fischerová nepřebírá davové zvyky a postoje, vším si prochází samostatně. Vše se učí přijímat jako schody k něčemu vyššímu. I svého syna, navenek zařazeného mezi tzv. mentálně postižené. Napsala o něm mnohé, mj. i toto: To dítě mne naučilo tolik věcí. Když s ním jednáš jako z hlupákem, ne ve zlém, v dobrém, když prostě nic nehledáš, tak samozřejmě nic nenajdeš. Ale přicházíš o hodně... Vždycky znovu se od něj budu učit. Když on, který je na tom mnohem hůř než já, bere nakonec věci nevyhnutelné, které nemůžeme změnit, s pokorou a smířením, jak se mohu bránit já? Bůh mlčí a nechává nás, abychom sami hledali odpovědi na všechny bolesti, jež život přináší.
Prý ji z mého psaní nejvíce oslovil tento odstavec: Člověk musí být v životní cestě jak toulavý pes s natrhnutýma ušima a rozervaným kožichem (ne jako gaučový pejsánek na hlazení a pusinkování), který postupně přemohl, i přes prohry a rány, všechny šelmy noci, nepřízeň počasí atd., a poté co prošel v klidu a smíření všemi nepřízněmi osudu, i křečemi a zlostmi své psychiky, se rány jeho srsti zacelí. Namísto kulhavých revmatických nohou nás pak začínají stále víc nadnášet křídla andělů, kteří po věky jen čekali, až se jimi necháme nést. K tomu ale musíme zvládnout pevnou chůzi a běh - i trpělivé nehnuté čekání, nanejvýš pozorné hlídání nočního okolí i přesné skoky.
Pravá duchovnost začíná až po ponoření se na dno zemské propasti, se všemi potížemi, které denně překonáváme, dopouštíme se při tom chyb, které se snažíme si uvědomovat a napravovat. Pak jdeme dál zoceleni, nelitujeme své šrámy a snažíme se ohledy víc dávat než brát.
.oOo.
Odmítla podepsat komunisty režírovanou Antichartu, i s vědomím následů, které ji pak postihly, ale zároveň chápala ty, kteří ji podepsali - třeba kvůli rodině apod.
.oOo.
Smutně mne v posledních letech našeho setkávání překvapily její vladařské až světovládné tendence, nejprve například při nějakém nesouhlasu, že pražským zastupitelům „musíme zatrhnout tipec“, až po trapně troufalé, že „Americe musíme zatrhnout tipec“. (Její onkologicky bolavý konec bych nikomu nepřál.)
Společné „hobby“
Už mnoho let se občas bavím pozorováním rysů v chování a vzezření některých lidí, jak jsou podobné s některým zvířátkem. Nemyslím to nijak zle. Náhodně jsme se s Táňou smluvili, že máme toto „hobby“ totožné. Kolik jen jsem už viděl pánů – kohoutků: většinou starší pánové marsického typu s nervózními a nevrlými maloměsťáckými způsoby. Často se komicky durdí. Nebo kolik želviček – dam s delším krkem a malou hlavičkou, či kolik dívek – vyplašených pudlíků či zaběhnutých kuřat. Kdosi přirovnal Václava Havla k medvídkovi koala. Toho už jsem si ale kdysi vyhradil sám (rád se ale podělím), pravda, u sebe v kombinaci s lenochodem. Nebo jak mi kdysi Jásir Arafat připomínal hlavičku leguána či chameleona. Václava Klause, tehdy prezidenta, mi kdysi přirovnala Táňa k pavoukovi, který ze svého hradního úkrytu chňape po těch, kdož uvízli v sítích jeho nevole. Pana profesora Neubauera jsem si mile přirovnal k papouškovi, a nejen silným ráčkováním, i menší zavalitou postavou a podobnými pohyby celým tělem. Byla to pro mne podobnost až zarážející. Člověk by měl touhu ho jemně pohladit. A jednou jsem s tím zažil vzácný případ synchronicity, o jakých píše Carl Gustav Jung i jiní. Když jsem po návštěvě u Máši Svobodové a pana profesora nasedal pod jejich oknem do auta, vyklonil se pan profesor, jak bývalo jeho zvykem, ještě z okna, aby návštěvě pokynul dvěma maňásky, navlečenými za tím účelem na ruce. A v tu vteřinu jsem spatřil pod oknem pana profesora chodit po chodníku papouška korelu. Asi někomu uletěl, prostě si špacíroval jen tak po zemi, tři metry pod vykloněným panem profesorem. Uvažuji: kolikrát v životě jsem viděl chodit pěšky po chodníku papouška? Jen tehdy. Kolik lidí jsem si přirovnal k papouškovi? Jediného. Kolik času z mého života jsem viděl pana profesora Neubauera v okně? Jen pár okamžiků. A to vše se sešlo v jedné vteřině a na jednom místě. Pravděpodobnost jedna ku číslu řádově s mnoha a mnoha nulami. Když jsem to po čase vykládal Máše jako úžasnost, lakonicky odpověděla: No to je přece obyčejná synchronicita. Říkal jsem si: hm, tak ahá, tak to je synchronicita. Pak jsem se o ní u Junga dozvěděl víc, ale podstatu jsem nepochopil dosud.
Z osobních dopisů (na papíru a ručně, většinou rudně a vrle); Duchovno: zvědomění božích sil v každodenním životě.
Průvodcovské služby po prostoru bytosti Táni Fischerové zkrátíme v zájmu toho, aby mohla promluvit sama - tak jak promlouvala ve svých dopisech pro mne a Martu, mou partnerku. Nechceme totiž podávat ani tak informace o jejím životě (těch bylo jinde dost), ale z jejího života.
Tak jako sestavuje své koláže a ty nakonec dají cosi uceleného či nás vybízejí, abychom sami cosi v sobě dotvořili, uveďme dosud nikomu neukázanou „koláž" z úryvků namluvené kazety a z jejích soukromých dopisů od roku 1995, u kterých by bylo asi škoda nechávat si je jen pietně v šuplíku. Protože šlo původně o zcela soukromá sdělení (ryze osobní záležitosti zde byly vynechány), je to cenná výpověď o nitru pisatelky bez autocenzury. Tyto věci nelze mnohdy sdělovat při běžných novinářských rozhovorech, kdy leckterý publicista je nerudný a nevrlý, proto je to výpověď člověka, jehož duše je zde v jistém smyslu na boso.
- Pokud jde o mé „vciťování se" do druhých, myslím, že jsem ten dar dostala od Pána boha už dávno, vždycky jsem nějak instinktivně cítila, co je za maskou lidí, kterou mi nabízejí. A hlavně, co je „maska" neboli tvář, kterou si lidé přejí mít nasazenu, aby se chránili před světem. Herectví to snad trochu rozvinulo, ale není to to základní, jinak by herci byli citlivější než jiní, ale tak tomu není a to hlavně proto, že stavějí sebe na přední místo a přes egoismus se špatně vnímá okolí...
- Mluvit o umění a shodnout se je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Nejde totiž jen o kvalitu díla samého, ale i o měnící se vnímání toho díla námi. Napadlo mne to teď, když jsem nedávno viděla v televizi znovu po letech svůj starý film s Milošem Kopeckým. Divadelní představení se může měnit, každý večer je maloulinko jiný. Film je stejný na věky. A přece při každém jeho shlédnutí ho vnímám jinak. A to tak rozdílně, že jednou se mi docela líbí a po dvou letech téměř vůbec ne. Co se změnilo? Film? Ne, ten je stejný. Já. Já se měním a doba se mění a pod jejím vlivem a pod vlivem toho, co zrovna žiju a kde jsem, vidím pokaždé jiné věci. Nebo spíš - jiný akcent.
- Přehodnotil Drtikol někdy svůj vztah ke komunismu? Proč i on podlehl ideologii tak ničivé? Neviděl ve vyšších světech skutečnost? Nerozuměl politice? Věnoval se pouze své duchovní cestě? To jsou otázky, které mne přepadly a nechtějí mne pustit. Já si ho budu stejně dál vážit... Ale cítím, že je třeba obstávat v denním životě, že dnes je duchovní cesta v tom, že žiju s lidmi a mezi lidmi, že stále hledám pravdu ve všem, v politice, v lidských vztazích, v umění, to znamená, stále se musím orientovat dnes a denně, abych neselhávala.
/Uveřejněno částečně v knize KF - Tři duše na boso; Jiné náhledy na svět. Fontána 2002, a v knize Světliny II – Putování k polednám, EB a Chvojkovo nakl. 2006. Obojí rozebráno./
A ty nesouhlasy? Psal jsem jí mj.: Jistě že je dobré podle svých možností dělat dobré, ale skutečné aktivity začínají na podkladě, který člověk objeví poté, co si sám strhne masku svých bojovných či jiných rolí, hrdou masku bojovníka za pravdu apod. Píšete o své „nesmlouvavé pravdomluvnosti“ – safra, to bych si nikdy o sobě netroufnul tvrdit. Znělo by to asi dost heroicky nadneseně. Není to jen libá sebestylizace? Často sotva víme, kde pravda je, jaký k ní či jejímu šíření máme mít postoj či jak a kdy o ní mluvit. Šířit pravdu je důsledek, nikoliv začátek.
Dobro, ač propagované s veškerou vehemencí, které je jen či převážně z nižšího já, nepřinese dobrý výsledek. Být programovým permanentním alarmistou v nejrůznějších oblastech nikam nevede, není-li plný nadosobní zralý nadhled.
Ač nepřiznaně, měla blízko k označení za levicového intelektuála, pocitově či postojově sdílela mnohé z prvoplánového až permanentního kverulantství levice, nikoliv souvislosti skutečného stavu věcí. Proto byly její postoje tak často souběžné i s komunisty, a to i když se od nich ideologicky distancovala. I ono tzv. Klíčové hnutí, které jsem jí pomáhal zakládat a napsal k němu návrh základního manifestu, pak bylo jen ideologickým vykřičníkem, možná jen pózou, ale bez reálných výsledků. Dokázala se stylizovat do různých rolí, těžko rozeznat, co bylo životní herectví a co nitrná realita. Domnívám se, že to někdy nerozeznávala ani sama. (V době, kdy kandidovala na prezidenku, jsme už dávno nebyli v kontaktu.)
2025 ©