NEJPRVE Z MAILOVÁNÍ S KAMARÁDKOU (moje odpovědi modře). Z mnohých nyní prezidentem vyznamenaných jsem měla upřímnou radost a pak taky z té důstojné povahy vlastního předávání. Jo, to bylo zvláště oproti Zemanově trapné protekční šaškárně opravdu důstojné. Na jednom z vyznamenaných - Radku Jarošovi jsme byli minulý týden s manželem ve Zruči, byl tam jako host pozvaný do Křesla pro hosta. Zajímavé povídání to bylo o jeho výškovém horolezectví v extrémních podmínkách nejvyšších hor světa a také hlavně o pokoře, bez které by osmitisícovky bezpečně zdolávat opravdu nešly. To je vzácné. Naopak horolezci, kteří chtějí jen nadutě dobývat a pokořit hory, to neznají. Jistě i proto je tam víc tragédií, než úspěchů. Trochu vzpomínám na zdůrazňování pokory i od někdejšího slavného horolezce Reinholda Messnera. Už se mu podařilo vylézt skoro na všechny nebo už úplně na všechny, nevím. Z některých se prý do základního tábora vracel i z jen několik málo metrů před vrcholem, přestože předcházelo obrovské úsilí tomu, aby se ocitl vrcholu téměř na dosah. Přesto to otočil a vrátil se. Uměl se podřídit, ne za každou cenu (i za cenu života) pokračovat dál a kolikrát jen z pýchy vítězit a dosahovat vytyčené mety. Pod těmi velikány je prý pohřebiště právě těch, co se svou pýchou a chtivostí podcenili okolnosti a rizika a zahynuli. Líto mi jich ale není, věděli do čeho jdou. Kupovala jsem od něj nástěnný kalendář. Čekala jsem běžný věcný přístup prodejce za pultem, ale překvapil mě měkkým, teplým, vděčným, laskavým, pohledem doprovázeným ochotným autogramem. To je krásné že tu jsou takoví lidi.
Vyprávěl tam mj., proč a jak se stalo, že nepřijal už jednou nabízené vyznamenání od Zemana. Zval ho totiž před tou slávou ještě k němu na Vysočinu na společný oběd. Odpověděl mu, že kdyby on byl obyčejný soused, že by s ním na ten oběd šel, ale že není obyčejný soused, že bydlí na Hradě a dělá co dělá, tak jeho pozvání odmítá. Vzácný charakter. Smekám. Tedy se pak už vyznamenání nekonalo. No ale dočkal se ho přeci jen. A bez dalších vlichocovacích podmínek - od Petra Pavla. Zvláštní bytost. V určitém směru velmi tvrdý, drsný až hrubý člověk - jeho mluva je nevybíravá, ale má v sobě jasno, laskavo a spravedlivo. A taky neváhá obětovat se pro druhé. Na himalájských stěnách zachránil nejeden život - nejprve ten konferenciér a pak i on to potvrdil a v tomhle smyslu promluvil asi o čtyřech horolezcích. Snesl je sám na zádech zavěšené na laně (nikdo jiný se k tomu neměl) z výšek, kde se vyčerpáním nebo z nedostatku kyslíku ocitli již v bezvědomí. Nějaké dva Poláky a taky Španěle. Z toho vyprávění bylo zřejmé, jak si každý na takové náročné expedici ostražitě hlídá zdroje svých fyzických sil. Hlídají, ale chtivost rekordů a slávy u některých převažuje. Takoví dopadnou tak, že odpadnou nebo spadnou. O to je obdivuhodnější, že on je tam pro druhé klidně vyplýtvá. Říká, nejde na prvním místě o výkony, ale o lidské životy, kterými mnozí hazardují.
A proč leze, dává se všanc přírodním živlům, které udeří nečekaně a kolikrát i velmi rychle, a vystavuje se přitom sám tak velkému nebezpečí? Právě jsem si tuhle otázku kladl. I ten přiznaný důvod byl oslovující. Začal lézt za tvrdé totality a to, že se mohl na základě své výkonnosti pohybovat tam, kam se jiní nedostali, to ho naplňovalo obrovským pocitem svobody. Tomu rozumím, do toho se umím vžít. Ano, opět k pokleknutí před tak vzácnými a ryzími lidmi. Díky za poreferování.
Více viz:
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/367957>
.oOo.
Výtah z mého staršího článku:
Motto: Někdo se tázal, jak odcházeti do hor. Pao-Pchu-c´ pravil: - Ti, kdož míchají léky v zájmu Taa, a ti, kdož odcházejí do ústraní, aby tak unikli zmatkům své doby, musí se tak či onak jednou dostat do hor. Ale ti, kteří neznají pravidla, jimiž se mají řídit všichni, kdož vstupují do hor, přicházejí do neštěstí a mnohdy utrpí újmu.
Traduje se o Goethovi následující epizoda: Na horské procházce měl projít krátkou pěšinkou, podle které bylo z obou stran bláto. Z opačné strany přicházel jeho kritik, nepřítel. Jeden z nich tedy musel do bláta. Kritik mohutné postavy nasupeně pokračoval v chůzi se slovy: Pitomcům se nevyhýbám. Goethe ustoupil stranou s lakonickým konstatováním: Já ano. To byla ovšem specifická situace. Jinak hory sbližují, dávají větší porozumění. Snad i proto se cizí lidé na horách zdraví. Není to hezké – podívat se někomu do očí, pozdravit a sdílet s ním na tuto vteřinku cosi z posvátnosti prostředí? Ono malé a nepovinné pohnutí myšlenek, obličeje a úst, kterým vyjdeme na okamžik ze ztichlého nitra, může dát neznámému člověku kousíček opravdovějšího sdílení, než dejme tomu obvyklá halasná konvenční přání k svátku či narozeninám mezi příbuznými a kolegy. Jsme tam bez své masky, bez touhy udělat na někoho dojem, bez potřeby konverzačního taktizování ve svůj prospěch.
Pobytí ve větší nadmořské výšce s někým blízkým může přispět k většímu vzájemnému poznání víc než deset sezení u některého psycho-šamana. Intimní vztahy se mohou pročistit a prohloubit, obohatit o cennější prožitky a hodnoty, ale i obráceně: rozpadnout se, pokud nevzešly ze souladných hodnot obou partnerů. Touží-li někdo po nějakém změněném stavu vědomí (často ani nevíme, co to je), pak zde můžeme nakročit k té nejúžasnější změně – zjasněnému, průzračnému stavu vědomí. K sobě, ke druhému, k Duchu. Průzračný horský vzduch dává i průzračnější myšlenky a city. Je však dobré o tom vědět a snažit se – jen tak, volně, bez křečovitosti. A malé cvičení: Představujme si, jak naše aurické cáry tlaků, strachů, chtivostí, prestiže a podobně rozfoukává horský vítr a prosluňuje horské slunce, aby se odpařily v lásce slunečních mocností. A snad je i poprosme, aby to od nás převzaly a rozpustily. Je to víc než jen zálibně nastavovat sluníčku svou hýčkanou pokožku.
.oOo.
Počátkem 90. let jsem v časopisu Gemma uveřejnil článek Lubora Kysučana o cestách do hor. Zmiňuje se, že se na horách nehuláká a nekrade, nýbrž vzájemně pomáhá. Jak to? Prý to vysvětluje tvrzení, které zaslechnul v bulharských horách od starého domorodého horala: Nad dva tisíce metrů sviňa nevyleze. No, možná v Bulharsku ne, ale jinak už i tato jistota padla. Hulvátství se rozpíná nejen plošně do zeměpisné šířky, ale i do výšky. Tím cennější je tam pomoc, oběť a humanita.
.oOo.
Krátce k Mount Everestu (Nepálci ho zvou Sagarmathi, Tibeťané Čomolungma). Pro místní je „Matkou světa". Podle budhistů sídlí na jeho vrcholku bohyně Miyolangsangma, Nebudeme se zde dohadovat, který „dobyvatel“ na něm byl první. Pokud šplhají někteří horolezci na nejvyšší hory se sobeckou chtivostí udělat v něčem svůj osobní rekord a „dobýt“ či „pokořit“ horu - místo aby se jí sami pokořili, místo aby ctili posvátnost ticha a majestátu horských velikánů, a pokud tam bujaře a sebevědomě halasí (i kdyby jen auricky), pokud nevnímají posvátnost hor, ale jen sebe a svou „psychičku“, „fyzičku“ atd., cosi touto brutalitou v okolí narušují. Jak našlapuje jejich bota na skálu? Jak zatloukají klíny do ní? Jako do materiálu, který slouží k jejich horečně chtěnému cíli – rekordu, vyniknutí, trofeji, triumfu, vítězství. Kolik jich posvátně souzní svou láskou s horami a tuší a ctí jejich duchy? Kolik z nich nejsou násilní dobyvatelé, ale pokorní harmoničtí hosté? Kolik jich se v duchu zeptá před vstupem, je-li jim to vládci hor dovoleno? Nebo o to alespoň poprosí? Nepatrné procento. Chovají-li se k horám urážlivě a mocensky, i kdyby jen mentálně, vyrušuje to z odvěkého majestátního ticha vládce hor – mohutné duchy, naplňující a střežící miliony let jejich klid a posvátnost. Pak pro ně není problém pyšné vetřelce setřást – stačí, aby zařídili, že jim „podřízení“ duchové vody a vzduchu – undiny a sylfidy způsobí náhlou mlhu, sněžení, námrazu či vítr, či několik gnomů vetřelci trošičku sklouzne nohu, a je opět nastoleno ticho a klid. Pokořena nebyla hora, ale troufalý horolezec. Asi jako když člověk zlikviduje na svém těle drzou obtěžující blechu. Na posvátných bělostných sněžných pláních a šedi skalních masivů, střežících svá odvěká tajemství, se může bezpečně pohybovat jen tichý a pokorný tvor, jehož nitro nevyzařuje do čistého a dosud panenského prostředí výšlehy marnivé pýchy a přezíravosti lidských červíčků. Jinak vyrušuje nejen vládce hor, ale působí i nepříjemný rozruch mezi elementárními bytůstkami.
Ale nechme už horolezce a obraťme se k sobě. Co naše postoje k mohutnosti duchovních světů a bytostí? Nedereme se do nich někdy s podobným naladěním? Nemáme jen zvědavost okusit cosi neobvyklého, chtění takto honem patřit mezi „ty duchovní“, kariéristicky se zařadit mezi ty úspěšnější „ducho-lezce“? Nejsme u Pána jen šplhouni, toužící se kamsi vysoko vyšplhat bez náležité niterné a charakterové přípravy?
.oOo.
Na úpatí Mount Everestu, i pod jinými velikány jsou tuny odpadků po horolezcích. Ošklivé, že? Podívejme se ale za sebe – co jsme zanechali mentálně mezi lidmi? Pohleďme na sebe okem a srdcem okolí. Veškerá karmická náprava, někdy i bolavá znamená, že jsme vedeni pouklízet odpadky, které jsme za sebou mezi lidmi zanechali. Jejich stopy někde zůstaly. Rozpoznáme a uděláme-li to sami a rádi, ne ze strachu z karmy, ale z lásky k dobru a pravdě, pak se nad námi občas a snad stále častěji rozklene azur nekonečných nebes a jejich ochrana. Ani mráčky či bouřky nás pak osudově nezlikvidují, ale projasní.
A kolik – pomyslně řečeno – milionů tun mentálního odpadu lidstvo zanechalo Matce Zemi? Už by pod tíhou toho zanikla, zadusila by se, kdyby tyto hory objektivních vin nevzal Kristus k sobě. Subjektivně, osobně, si každý neseme své výchovné následky. Ale toho objektivního zla, zanechávaného námi po celé věky na Zemi, nás Kristus zbavil a zbavuje, aby Země mohla opět a opět volně dýchat, oproštěná od prosáknutí hříchem a materialismem všech dob. Kristův sluneční Logos uzavřel svazek se Zemí. Kristus sám vproudil do bytosti Země. Proto říká při pozření produktů Země - obilí a vinné révy: „To je mé tělo! To je má krev!“ I slovní spojení „...šlape po mně nohama...“ či „Kdo jí mé tělo a pije mou krev...“ k tomu poukazují. I proto jedl chléb a pil víno jako symbol svého trvalého sestupu až do zemské úrovně. Jak nadějné je toto si připomínat, uvědomovat. Jak osvobodivé a prosté! Proto od oné doby můžeme i zde na Zemi (nejen meditačně ze Slunce, jako v dobách Starého zákona) přijímat Krista - „jíst jeho tělo a pít jeho krev...“, prostupovat se jím, prozařovat se jeho láskou, moudrostí a vůlí. Země byla prostoupena duchem Kristovým, toto je ta proměna, o které hovoří i apoštol Pavel. Při Poslední večeři Kristus poukázal, že Země byla proměněna a prostoupena jím samým – tedy i obilí a víno jsou od oné doby tělem a krví Kristovou. Takto to chápali i první křesťané. Od poloviny středověku se toto porozumění vytratilo, až zbylo doslovné zmaterializované pojetí. Naše poznání tohoto zprofanování je jeden krok. Ten snazší. Naplňování se skutečným a živým obsahem tohoto spásného a zároveň prostého mysteria je druhý krok, celoživotní. K této proměně Láskou nám Kristus pomáhá, když se na něho obracíme. Proto k nám s Láskou sestoupil a Lásku v auře Země zanechal.
2025 ©