„Slib chudoby je praktikování vnitřní prázdnoty, která se dostavuje jako důsledek mlčení osobní touhy, osobních emocí a představivosti, aby duše byla schopná přijímat shůry zjevení slova, života a světla. Chudoba je neustálé aktivní bdění a očekávání před věčnými zdroji kreativity; je to duše, která je odhodlána ke všemu, co je nové a nečekané; je to schopnost či způsobilost učit se vždy a všude; je to bezpodmínečný předpoklad – „conditio sine qua non“ každého osvícení, veškerého zjevení a zasvěcení.“ Valentin Tomberg: Méditationssur les arcanesdu Tarot, Paris 1984, s. 147.
.oOo.
Výsostné postavení srdce v hermetismu je dáno nejen tím, že je ve shodě s aristotelskou tradicí považováno za sídlo duše (podle Aristotela je navíc srdce zárodkem, z něhož pak vyrůstá celý člověk), ale zejména mikro-makrokosmickou analogií mezi Sluncem (tradičním obrazem Boha) a lidským srdcem, ke kteréžto ose alchymie ještě přiřazuje zlato, coby „krále“ kovů, které bylo v různých systémech korespondencí mezi kovy a planetami bez výjimky ve všech kulturách již od Babylónské říše spojováno se Sluncem. Umístění duše do srdce popisuje Paracelsus těmito slovy: „Stejně tak sedí duše, která má svou substanci od Boha Otce, svým kořenem vždy v srdci a je napájena manou nebes… Nebe v srdci člověka je vždy pravé nebe věčného bytí, které duše nikdy neopustila.“ V této tradici pak pokračuje i Oswald Croll ve své předmluvě k dílu Basilicachymica: „Jeho prostřednictvím [sc. astrálního těla] se nejprve ono éterné tělísko, intelektivní Duše, na příkaz Boha, jenž je středem velkého světa, s pomocí Inteligencí, totiž Božích Duchů, vlévá a sestupuje doprostřed Srdce, jež je středem malého světa (tj. lidského těla), a poté se šíří do všech částí a údů těla, podle toho, jak se vůz [sc. astrální vůz duše] spojí s přirozeným teplem, skrze teplo s duchem pocházejícím ze srdce, skrze ducha se noří do krve, skrze niž se dostává do údů, a tak je duše všem těmto částem stejně blízko.“
K tomuto řetězci analogií přirozeně patří ještě spojení srdce a ohně, coby sulfurického semene (a v aristotelském významu formy), podnětu, pohybu a vehikula jak zrání, tak i v kosmologickém slova smyslu k návratu k jednotě, ke středu a k Bohu.
Tento řetězec korespondencí „centrální osy stvoření“ Maier představí hned v úvodním věnování svého díla De circulo, které je věnováno skrytým a léčivým vlastnostem zlata: „Jako dává Bůh sílu Slunci, Slunce zlatu a zlato srdci, tak se opačně vztahuje i srdce k Bohu. Od něj vše smrtelné pochází a k němu směřuje a tento kruh vyplňuje vše. Pokud se pozorně soustředíš, objevíš mezi Sluncem a zemí jakoby intervaly jedné oktávy. Čtyřnásobný interval je mezi Sluncem a zlatem, Bůh pak je od srdce vzdálen osminásobně. Změříš, že je zde vždy obsažen poloviční poměr, přeci však není Mysl schopná obsáhnout nezměrného Boha. Slunce do srdce vlévá nebeské vlivy, Bůh pak oživující oheň, zlato zas podněcuje síly. Jako je Slunce obrazem Božím, je srdce obrazem Slunce.“
Centrální řada korespondencí – Bůh – Slunce – srdce – zlato – je zde pythagorejsky uspořádána podle harmonických proporcí, při kterých nemůžeme nevzpomenout na slavné dílo Roberta Fludda: Utriusquecosmimaiorisscilicet et minorismetaphysica, physicaatquetechnicahistoria (1617), jež vyšlo o rok později, kde najdeme i vyobrazení monochordu, kde vzdálenost země Země (?) ke Slunci představuje rovněž jednu oktávu.
Z úvah Jakuba H.
.oOo.
Z internetu:
- Smysl našeho života se nehledá, ALE ODHALUJE.
- Atentáty na mrtvého Lenina:
Nejpodrobněji je zdokumentován první atentát na mrtvého Lenina, který se odehrál deset let po vůdcově smrti, 19. března 1934. Šestačtyřicetiletý pracovník zemědělského podniku z okolí Moskvy Mitrofan Nikitin u sarkofágu vytáhl revolver. Vrhli se na něj hlídači. Nikitin ve spěchu a bez míření dvakrát vystřelil na nabalzamované tělo, tehdy ještě spočívající za obyčejným sklem, ale netrefil se. Třetí kulku si vpálil do srdce.
Srdceryvná obžaloba: "Mé svědomí je čisté, kvůli pravdě jsem připraven udělat vše. Dlouho jsem se rozmýšlel, trápil se. Cožpak naši vládci v Kremlu nevidí, že lid nechce takový život? Vzpamatujte se, co to děláte? Kam jste zavedli zem? Vždyť vše se řítí do propasti," napsal Nikitin před smrtí. V kapse mu našli dopis se slovy: "Okolo vládne nouze, hlad, otroctví, bestialita, ponížení. Lidé žijí ve lži, bojí se jeden druhého, bojí se říci cokoliv, protože vědí, že za zády mají tajnou policii GPU, mučení a smrt. Lidé padají vyčerpáním a hladem a umírají jako mouchy. Ještě mnoho milionů zahyne vinou komunismu, té absurdní chiméry. Já, Nikitin Mitrofan, s radostí zemřu za lid."
- Letos bylo 103. výročí úmrtí Alzheimera. A zas na to všichni zapomněli.
- Skrytá síla vody, skal i rozcestí
Přirozenou součástí života byl i vztah člověka k posvátným místům v krajině. Lidé nezapomenuli na kult vody, přítomný snad ve všech kulturách. V lidové duchovní kultuře českých zemí jej udržovali nejčastěji v podobě úcty ke studánkám a pramenům, kterými se otevírala země. Prosba o čistou vodu v obřadech otvírání studánek souvisela s kultem čistoty jako opakem zla, jenž na sebe bral tvář různých křesťanských světců. Přetrvávala úcta ke skalám, v nichž se, jak někteří věřili, ukrýval vstup do jiného časoprostoru, k „očarovaným“ kamenům, rozhraním různých prostředí, rozcestím a jiným neobvykle působícím prostorům. Staletou tradici z předkřesťanských časů postupně „posvětily“ křesťanské symboly, kříže či svaté obrázky.
Jiná zvláštní místa souvisela se stromy, o jejichž spojení se životem jednotlivých lidí, staveb i obcí si lidé vyprávěli legendy. U stromů se děly zázraky, stromy ukrývaly mariánské sošky, poklady, ale také Kralické bible a jiné nekatolické knihy, ba dokonce samotné věřící, pronásledované pro víru jako Lukasova lípa v Telecím u Poličky. Na svých shromážděních pod staletými stromy vyznávali evangelíci v období kolem vyhlášení tolerančního patentu (1781) svoji víru. Přitažlivost stromů jako pamětníků předbělohorských časů, kdy byly české země protestantské, spojovali evangelíci s oblibou „stromů života“ a lpěním na reformačních kořenech své víry.
/Zdroj jsem si nepoznamenal/
.oOo.
Z mailů psaných KF jeho přátelům:
- Člověk, vystupující jakkoliv na veřejnost, může být průvodce pravdou, nikoli původce pravdy (ne se za něj pyšně vydávat). Pravda existuje i bez nás, lze na ni jen upozorňovat, osvětlovat, předávat odvahu a nadšení k jejímu poznávání a hájení…
Opakem je sebeotrava přezrálým sebevědomím nižšího já (v oblasti vztahů, duchovních praktik, prestiže, politiky, role v rodině…).
- I přes nedělní štrůdl aut a následnou silniční zácpu jistě dojedu. A propos: vede vždy štrůdl k zácpě?
- Je dnes v módě výraz „bojovat s nemocí“. Je to hloupý projev lidské pýchy, zvyklé vše nepříznivé potřít, zlikvidovat, zadusat do země. S nemocí se nedá bojovat, nýbrž spolupracovat. Do fyzického těla pronikla až po „cestě“ z našeho já a těla éterického a astrálního. Tedy je v nepořádku něco v našem celku. Bojujme nejprve se svým sobectvím a nevědomostí či netečností k pravdě. Nemoc je vyzněním našich nesprávných myšlenek a emocí.
- Podle Drtikola - vztah ke světu může být vyřešen pouze vztahem k Bohu.
- Rozumem chápeme zemské, moudrostí chápeme i nadzemské.
- Někdy je úspěchem i to, že přijmu svůj stupeň i se svými chybami a nejsem rozladěný (či v pocitu viny) z toho, že mi to nejde. I to byl u mne projev egoismu, když jsem žil roky ve chtivosti nějak postupovat.
Chtění nemít, ale touhu ano. Ta povstává z vidění dobra kvůli dobru samému, ne kvůli chtivosti ega se někam vyšvihnout.
- Po přečtení Březinovy "Nebezpečí sklizně". Napadá mě, že když to bylo namístě, volil klidně i do titulu "negativní" slovo. Dnes by u řady "pozitivních" duchovnistů narazil. - A zas ta naše česká absurdita. Kolik námětů na meditaci v něm je. Na celý život. Někteří ale radši budou omílat neznámou mantru z Indie, nebo z New Age - Svět je krásný, mám se rád, vše ve mně je úžasné. - Jistě že v jistém smyslu lze říct že svět je krásný, ale musí se k tomu skutečně dospět hlubokou vřelostí, charakterem, chápáním světa atd. Sugesce je jen obejitím vývoje, otupěním jasného myšlení, zdržením ve vývoji.
Jak je krásné se v české literatuře dočíst ty nejvyšší pravdy a hodnoty, a nemusí ani strašit výrazem karma či agitovat pro meditaci.
Je tam i dost o něm. Měl velmi těžkou a bolavou cestu, byl zprvu dost zapadlý - a nešlo to jinak - do chaotických proudů dekadence a nihilismu konce 19. století a z toho se postupně dobíral ke světlu, měl toho dost co niterně přeměňovat. Ta knížka vyšla v r. 68, je tam i dost úryvků z jeho dopisů Pammrové, Bílkovi aj., úplně obyčejných, osobních a tím víc vypovídajících. Třeba když si zlomil ruku, bral to jen jako drobnost a že někdy je třeba zlomit si ruku, abychom si nezlomili křídla. Hezky popisuje i Bílkův dům v Chýnově, když tam byl na návštěvě.
Pammrové třeba napsal: Nechci státi před Vámi v póze násilně vztyčené, v podezřelé gloriole nadlidského. Ani koketovat interesantním semknutím úzkých rtů rafinované askese. Máte za to, že všeho toho bylo třeba ke vzniku mého díla? ... Nevěřte tomu.
Napadá mě, že Březina se dá číst stejně jako když se poslouchá vážná hudba. V ní se najdou taky díla neomrzitelná, trvalá. Nepřestávají se znovu a znovu hlásit jako hodnoty a jako takové se bez přestání vzařují do duše. On působí podobnou silou svého ducha. Ono to už sousedí či se i prolíná. Kde končí lidské řeči, začíná nauka. Kde končí próza, začíná báseň, kde končí báseň, navazuje hudba, a kde konči hudba, počíná Ticho.
- Panna Maria Čínská a ateistický fanatismus
Ve vesničce Donglü (též Tung-lü), vzdáleném jen 140 kilometrů od Pekingu, se v roce 1900 zjevila Panna Maria. Zjevení znamenalo pro místní významnou duchovní posilu. V roce 1941 přidal papež Pius XII. svátek Panny Marie Čínské do katolického liturgického kalendáře. Od roku 1973 připadá tento svátek na předvečer druhé květnové neděle.
I v 80. letech minulého století bylo Tung-lü významným poutním místem. Kolem svátku Panny Marie Pomocnice křesťanů (24. května) se do vesnice sjížděly desetitisíce poutníků. Naposledy se tak stalo v roce 1995. Více než 30 tisíc věřících tehdy popsalo nové mariánské zjevení a nevysvětlitelné chování slunce.
Podle Wiki-zpráv odřízla následujícího roku čínská vláda na celý duben a květen vesnici od světa. Nasazeno bylo 5000 policistů, obrněná vozidla a vrtulníky. Podobné manévry se od té doby konají každoročně. Komunistická policie neprodyšně uzavírá všechny cesty vedoucí do vesnice, aby tak zabránila katolickým poutníkům v účasti na mariánských oslavách (připomíná to praxi SNB a VB v 70. a 80. letech 20. století u Velehradu, u poutního místa Lomeček u Vodňan i jinde). Bezpečnostní složky bedlivě sledují i dění přímo ve vesnici. Na budovách visí rudé transparenty nabádající k zachování pořádku.
Je to opět jeden z projevů ateistického fanatismu. Mají potřebu ba křeč zatlačit sami před sebou to, co by je upomínalo, že se jednou budou zpovídat ze svých nedobrot, a že dobro je v posledním důsledku odměňováno, zlo trestáno. Asi i odtud onen nervózní ateistický fundamentalismus a agrese, tedy vytěsňování vin. Doufejme že náš prezident, pyšnící se, kterak se učí od čínských soudruhů, nedotáhne své vládnutí k těmto koncům. A propos – co se vlastně od nich učí? Snad ne to, co se jezdil učit Gottwald do Moskvy. Oba léta těžcí alkoholici, oba inspirováni komunistickým východem...
V roce 2009 proto vyhlásil papež Benedikt XVI. 24. květen dnem modliteb za čínské katolíky.
Volně upraveno podle: (https://cs.wikipedia.org/wiki/Panna_Maria_%C4%8C%C3%ADnsk%C3%A1)
2025 ©