Z mailů: Co s nedostatkem radosti v životě?; Lze mít dosti radosti?; Naše opakované problémy; Nabízet pomoc, ale nevytrhávat z osudu; Od konfliktu a nevrlosti k radosti

Nejprve zkráceně dotaz čtenářky: ...zaujaly mě Vaše knihy... Ráda bych se Vás také na něco zeptala. Pokud budete chtít finanční odměnu, mohlo by to být převodem na účet, jestli souhlasíte.Moje zdravotní problémy mi zřejmě stále ukazují na nedostatek radosti v životě. Ale já vlastně nevím, jestli je ta radost skutečně pro všechny. Jestli nejsou lidi, kterým má být radost v určité inkarnaci odepřena, takže nevím, jestli se vlastně o ni mám snažit, nebo ne. Třeba rodiče nějakého zvlášť závažného zločince, který ublížil mnoha lidem. Mohou se ti rodiče vůbec z něčeho radovat? Mají překonávat tu bolest, která je vždy bodne do srdce, když se chtějí z něčeho radovat? Nebo to mají přijmout jako svůj úděl, že tento život dožijí bez radosti, ale třeba v pokoře. Je na tom něco patologického, nebo není?Děkuji za Vaši odpověď, pokud mi ji dáte.S pozdravem…

ODPOVĚĎ:

Hezký den, ono by se k tomu dalo napsat ledacos. Zkusím aspoň nesouvisle to, co se mi jeví jako hlavní (třeba se ty myšlenky někdy pro někoho dalšího taky hodí). 
 
* Ono záleží na kvalitě radosti, na jejím podnětu. Radost škodolibá, zlomyslná, posměch, výsměch, plytká bujarost, hloupé zábavy v televizi ap.  X  nebo radost z čistoty, z dobra, z toho, že existujeme, protože i to je Boží radost, radost z toho, že si můžeme platit karmu, třeba i bolestí, radost ze sounáležitosti s druhými, radost když se nám podařilo odpustit..., radost z přírody nebo pochopení a prožitku uměleckého díla - a že to tu je také pro druhé... a mnoho dalšího. Tedy radost nepodložená egoismem, nižším já. Skutečná radost se touží sdílet s někým, egoistickou radost si schraňujeme pro sebe. 

* Dá se říct, že pokud nelze mít radost jako pocit, stačí i harmonie, pokora, vděčnost za vše, co nás potkává. I v tom lze pak nalézt radost.
Někdy nás Prozřetelnost staví do těžkých okolností, abychom se bolestí prohloubili, zopravdověli. Kdo neprošel hlubinami bolesti, nedokáže mít ani opravdovou radost. Pak se tím dopracujeme ke skutečné životní radosti, ne jen k bujarému radování se z pomíjivých zbytečností nebo z toho, že někdo je zrovna takový, jak si ve své omezenosti a neznalosti karmy představujeme, že by měl být. Někdy si přejeme mít radost z toho, když je náš blízký či partner tak vyhovující, jako například když si koupíme vyhovující auto nebo počítač. Prostě musí mít pro naši spotřebu své "užitné hodnoty". A co my naopak nabízíme jemu? Toleranci" Trpělivost? Oporu? Laskavost?
 

* Nebo jinak - důležitá je trvalá radostnost, nezávislá na momentální příčině radosti a na okolnostech.
 
* Skutečná radost není nikomu odepřena, záleží na každém samotném. Je hezké někomu udělat radost, ale také připustit, že nemusíme být k tomu vždy pro někoho mermo mocí tím nástrojem. Ani to nemusí být radost, způsobená (podmíněná) něčím, co si zrovna představujeme. Někdy domnělým (či umělým) dobrem a péčí druhého fackujeme hlava nehlava.
 
* Radost a štěstí není samoúčel, jak se lidé často domnívají. Ani si nemyslet, že na ně máme od života jakési právo, asi jako na sociální dávky. Podstatná je hodnota, kvalita. Někdy k ní vede i bolest = výchova.

* Podle Drtikola - "Vztah ke světu může být vyřešen pouze vztahem k Bohu."  Teprve odtud tryská pravá radost, která i rozpouští karmu.
 
 
* Když jsem před asi deseti lety zavítal k nové kapličce za Cerhonickou Oborou u Mirotic, patřící do pozemků našeho pana knížete, který ji zde nechal postavit, byly tam změny pro mne radostné, ale i zprvu nemilé. Novou kapličku nechal pan kníže vyzdobit mistrnými obrázky nejrůznějších zvířat, ba i tří roztomilých pejsků. Dva z těchto psích modelů žili na nedalekém statku, "osobně" jsem je poznal a porovnal s malbou, byla věrná. Však prý si na to pan kníže pozval vyhlášeného psího portrétistu až ze Švýcarska.
Z veliké louky mezi kapličkou a lesem, na které jsme sbírávali žampiony a bedly, udělal rybník. Moc radosti jsem z něho zpočátku neměl, ale místní citovali pana knížete, že nás čekají veliká sucha a každý "kousek vody" bude brzy dobrý. Dnes se uvažuje o zakládání nových rybníků a přehrad. Holt staletý rod dobrých hospodářů přežil alespoň  v tomto vzácném šlechtici, kterých mají Čechy po bitvě na Bílé hoře mizivě. A po komunistické devastaci si jich velká část národa, infikovaná proletářskou záští a závistí, ani neváží.

 
* K tomu odepření radosti - ano, pokud prožíváme nějakou těžší karmu či bolest, nemůžeme u toho jásat, ani se do toho nutit. Ale přijetí nemoci, i přijetí neporozumění, nevděku, bolesti atd. s vděčností a trpělivostí dává niterný klid. Vždy jsme v okolnostech, které jsme si přitáhli, a i toto vědomí může být zdrojem klidného životního pocitu. Ale to už jsme u karmy a o tom bylo napsáno mnohé.
 
* Rodiče zločince - to je jeho věc, ne jejich. On má svůj život na své karmické  "útraty", rodiče jsou jen nástrojem ke vstupu duše na zem a k vývoji dítěte do doby dospělosti. Pak tu může ale nemusí být vztah třeba kamarádský ap., ale už bez zodpovědnosti. Pokud dospělé dítě samo nepožádá o nějaké stanovisko či radu, pak mu nemáme nic vnucovat. A když je dítě zločincem, je to jistě smutné, ale i zde má být zcela neosobní postoj. Ten případně umožní klidnou modlitbu jako jedinou možnost pomoci. Ale modlitbu bez chtění Pána dostrkat k něčemu, co chceme sami a hned.
Ale jak píšete, prožít život v pokoře je to podstatné, přičemž pokora je i přijetí osudu, že někdo z příbuzných dělá něco špatně. Obyčejně vdíme to špatné jen na druhých.
 
* A taky platí, že zlo je vývojovou pákou k dobru, tedy bez sestupu do zla a prokonávání jeho následků by nebyl vývoj. Každý z nás sestoupil do nějakého zla, a každý v nějakém zlu setrváváme, dokud si to bolestí a problémy neuvědomíme. Snáze to vidíme na druhých.
Tedy zlo druhých, i rodinných příslušníků, se nás nemusí (nemělo by se) nijak osobně dotýkat (není to snadné, ale i pro tuto sebevýchovu jsme tu), vždy někoho můžeme v duchu odevzdávat do Boží péče a ochrany, ale nečekat na výsledek. Anebo ho lehce v duchu obalovat silami, které mu chybí, tedy protikladnými - například bojácného obalovat energií (nikoliv egoistickou), agresivního obalovat klidem a mírností atd., ale opět bez lpění na výsledku.
 
* Dožít bez radosti, že se dítě "nepovedlo", není v pořádku, je to důsledek našeho osobního lpění. Kdo nemá egoistické chtění, neprožívá ani zklamání. Nikoho, ani děti, nelze vytrhávat z jejich osudu a z jejich dobrovolných rozhodnutí. Někdy máme tendenci laicky "fušovat" Prozřetelnosti do toho, jak by měly věci být, ale to je svévůle. My můžeme s klidem (nikoliv horečně) pomáhat tam, kde je to v naší blízkosti zapotřebí, jistě nám takové příležitosti přijdou, ale bez lpění na výsledku. A nelze "za nikým běhat se sklenicí vody".
 
* A ještě z jiného úhlu - určitě by nebylo k ničemu navozovat si uměle radost, protože "se to má" nebo protože chci "být jen pozitivní", to vede k přejásání problémů, k jejich vytěsnění, ignoranci, neřešení, a to nevydrží nastálo. Nemá význam se pachtit po  prvoplánové radosti, jak to třeba učí New Age nebo někteří učitelé jogy (v obojím chybí Kristus jako základ všeho), ale po postojích a kvalitách, které dají radost jako výsledek něčeho cenného. Pak je to radost ne z naší vůle, ale v souladu s Boží vůlí. Třeba i "obyčejná" radost, že jsem u někoho blízkého snesl bez hádky "zlozvyk", který mne roky iritoval.
 
 
* Přítel mi o tomu doplnil:
„...myslím, že někteří lidé potřebují tato slova, a někteří možná jen meditovat v srdci a realizovat jednoduchá Slova Krista Ježíše, např.:

„Kdo hledí svůj život zachovati, ztratí jej. (možno místo „život” doplnit „radost”, „zdraví”, „klid”, atd atd - cokoliv OSOBNÍHO, jástevního…)
Kdo svůj život (radost, zdraví, klid, atd…) ztratí pro mne, nalezne jej!”

Jsme vedeni Boží Láskou v každém okamžiku svého života; ve všem, co nás potkává je Láska, jen ji nedokážeme pochopit.
Pokud však máme ještě trochu rádi sami sebe, je to problém… protože Láska, Bůh, vyžaduje:
„Miluj mne z celého srdce svého, s celé mysli své, z celé síly své”
tj. pokud je v nás ještě nějaká péče o sebe, která neslouží Bohu (nebo bližnímu, respektive Bohu v ostatních)
trpíme a trpíme a ptáme se a ptáme se, až nám to snad jednou dojde :-))) „

* Tak jako láska, ani čistá radost dáváním neubývá, nýbrž se rozmnožuje. A to i v sobě: Když mám radost, mám radost že mám radost. Pak mám radost z toho, že mám radost, že mám radost...

 
* Počátkem devadesátých let (to mi minula čtyřicítka, ale to co popíšu, je přístupné v každém věku) jsem si prožíval mohutné vlny Milosti pro své příští osudy. Rozpouštěly se mi "tuny" karmy, rozjasňovalo se navždy. Ne, nemluvím stejnou řečí jako tzv. pozitivní myšlení. Bylo to vnímání Kristovy Milosti v plné, absolutně neochvějné důvěře. Nebylo v tom ani chtění uniknout utrpení. I tak byla veliká ba podstatná část budoucího utrpení (zdravotního, existenčního, vztahového ap.) rozpuštěna, a ke zbytku dány síly k projití tím. Prostě jsem dovolil Kristu, uvolnil jsem Mu v sobě místo, k prozařování budoucnosti. A věděl jsem, že se mi mění. Opět ono Drtikolovo - Vše si dělám sám. Tedy i odevzdání se Kristovu vedení, ač ho nikde nevyčtu.
 
Dalo by se to zprvu trochu připodobnit k tzv. placebo efektu. Ten může působit nejen u léků, ale i v osudu. Když jsem s plnou oddaností povolil Kristu, aby mi prozářil budoucnost, stalo se. Není to ale praxe jen na chvilku jednorázového prožití pro určitou situaci. Tím to začíná. Pak to musí přejít do postojů. A hlavně - není to jen fígl k tomu, abych se měl dobře. Vždy musí být na konci proseb ono - Ale ne má, ale Tvá Vůle se staň, Bože. Módním výrazivem - nelze úspěšně usilovat, pokud si jen uživatelsky přejeme, aby náš život byl "paráda" a "pohodička". Takto to nefunguje. Nejprve jsem si představoval, jak bych situacemi prošel, kdyby dopadly takzvaně špatně. Musel bych i tak mít trpělivost, oddanost, důvěru ve vyšší vedení. Když se člověku toto podaří, karma v té či oné věci ustoupí, nemá výchovné opodstatnění. Daná oblast života je prozářena, vytvoří se přirozená odolnost.

* Někdy si vytváříme osud právě placebo efektem i negativně: Tohle zasměstnání bude mít zas toho blbého šéfa - a vida, měl jsem pravdu, je nemožný, vozí se po mně zrovna tak jako ten minulý. A nový partner - čekám, kdy už už projeví konfliktnost, tak jako ten minulý. A ejhle: problémy nastanou raz dva. - Totéž kolegové... Ale i vůči lékařům (zas mne poškodil, diletant jeden...), úředníkům (byrokrat, zas mi nevyhověl, já to věděl, všichni jsou stejní, kam to dneska spěje), vůči učitelům svých dětí... Někdy sice máme pravdu (a jak jásáme, já to říkal!), zamezujeme si tím ale i vidění situací (někdy výjimečných, jindy převažujících), kde jsou věci v pořádku.  A ve veřejném životě rovněž. Karel Schwarzenberg řekl veliké moudro: Důvěřivý člověk trpí (je zklamán) jen několikrát za život. Nedůvěřivý trpí celý život.

*  Opakovaně stejné problémy nebývají většinou v druhých, ale v člověku samém. Je to podnět k sebepoznávání.
 
* V knize nějakého snad Američana jsou příklady placebo efektu z různých oblastí, někdy velice markantních. Například chirurg měl pacientovi implantovat umělé koleno. Výsledky tu nebývají vždy nejlepší. Udělal tedy cosi jiného, jednoduššího: nařízl  mu pouze kůži po vnější straně kolena, jako kdyby byla operace provedena. Umělé koleno nevložil a nechal pacienta dva až tři týdny ležet. Tělo si v tomto placebo efektu vytvořilo samo kolenní kloub.
 
* To jsou věci k postupnému celoživotnímu ujasňování v praxi, a toto projasnění pak odplavuje některou naši nemoc a bezmoc. Někdy i nemoc vyžaduje určitou dobu, než v něčem dozrajeme. Tak jako životní trampoty. Někdy máme najít v sobě příčiny nemoci, ale to nelze vždy, mnohdy nás má jen naučit trpělivosti, anebo mírnit či blokovat uspokojování některých našich nižších sklonů. Tedy někdy je nemoc výchovou, jindy ochranou...
 
S pozdravem
Karel Funk
 
(Žádné finance neposílejte.)