V roce 1966 zpívala Pavlína Filipovská (né že bych byl jejím ctitelem) twist "Normálně", kde je i slibný verš "snad někdy v roce šedesátém šestém, až bude všude dávno mír...". Malá odbočka: Režimem uměle tehdy podporovaná vlna twistu, ba až twistové třeštění, měla zastínit mnohem větší hrozbu pro mládež, rock´n´roll. Po omrzení twistu byla proto vyvolána vlna renesance charlestonu a poté country and western - rádia toho byla plná a autoři hudby, textaři i zpěváci věděli, že natočí-li něco takového, bude se to vysílat. Obojí, ač rovněž pocházelo ze zahnívající imperialistické zámořské končiny, bylo pro režim přijatelnější, nebyl v tom tak přitažlivý životní názor a styl pro mladé, navíc oboje snesitelné i pro starší generaci.
Ale zpět k míru: Když po pádu komunismu měla být v Berlíně stavěna tzv. Univerzita míru, sdělovali to dr. Eduardu Tomášovi nadšeně jeho příznivci. Odpověď byla stručná: Nestavte pro mír univerzity, ten mír musíte mít v sobě. Věděl, že odtud začíná i mír ve světě. Ve Hrách o Marii od Bohuslava Martinů se zpívá: Zpráva o dobrém skutku rozletí se po celém světě, i kdyby byl učiněn v nejodlehlejší pustině. Zrovna tak to ale platí o zlu. Jak zdůrazňoval i Václav Havel, svět je jen jeden, propojený bezpočtem mentálních nitek, a všichni se svými životy zúčastňujeme dění na této planetě. Mír by měl začínat v nitru a v rodinách. Začíná? Raději nekomentovat. A jsme u Gándhího: Chceš změnu? Staň se touto změnou.
Pak nevyznívá ani tak naivně kategorický imperativ Václava Havla, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Jistě že nebyl tak naivní, aby se domníval, že to půjde hned a snadno. Byl to spíš etický úběžník, který ve zděděné vlasti, kde tolik vládla lež a nenávist, tehdy nemohl neříct. Ani ono biblické "Milujme bližního..." , ač k uskutečnění chybí mnoho, nemohlo nebýt vysloveno. A že se nad Havlem a "pravdoláskaři" jeho dva nástupci cynicky usmívají či nervózně vysmívají? Provokuje je to, patrně je jim bližší opak onoho hesla a snaží se o něj seč mohou.
Kam mířím? Ani terorismus nám není cizí. A nemyslím jen ten státní terorismus po Únoru 48 - na vlastních lidech, i jeho vývoz do světa (dodávání zbraní do ohnisek napětí, vývoz revoluce, vyzbrojování často obou válčících stran jako Iráku a Iránu ap.). Jak uvidíme z následujícího, byla jedna z hlavních líhní světového terorismu právě v Československu. Krom spotřeby piva na hlavu jsme vynikali i v této oblasti. A to se ještě o vlásek nepodařilo českému agentu Pavlu Minaříkovi vyhodit do povětří celou soustavu budov rádia Svobodná Evropa a Svoboda.
Vypadá to, že i dnes se někde "nevinně" snažíme vychovat k terorismu i naše děti. Počínaje hračkami-zbraněmi a konče například technickou vymožeností pro děti, kterou jsem viděl v Písku. V kavárně či cukrárně na náměstí, kde jsme byli s kamarádem, vybudovali pro děti tuto hernu: zšeřelá, technicky důmyslně vybavená místnost, a když se sejde několik dětí, jedny dostanou od asistenta vesty se spoustou blikajících žárovek zelených (až to škube s očima), druhé dostanou vesty s oranžovými světýlky a stoupnou si do řady naproti. Vezmou si pistole s jakýmsi "laserem" a úkolem je zasáhnout paprskem ty na opačné řadě do srdce resp. do světýlka, označujícího život. Každý zásah, tedy usmrcení je bod, a kdo má víc bodů, vítězí. Je to oblíbené, rodiče tam vodí děti si zahrát. K tomu ohavná "hudba". Prý "je to super na adrenalín". Co si odnesou? Další a další neklid a jediné co budou chtít až přijdou domů, sednout si k počítači a hrát nějakou podobnou střílecí hru. Spoustě rodičů tohle náramně vyhovuje. Mají od dětí klid. Oni ano, ale co děti v těchto fiktivních hrách prožívají, nemají ani tušení. Je to, jednoduše řečeno, zabíjení na každém kroku. O co jim pak v životě půjde a jak toho budou dosahovat? A pak se možná titíž rodičové pohoršují a strachují, aby nás nezasáhnul terorismus.
Jak to bude jednou snadné i doopravdy; co se do dětské duše vloží, zůstane tam. Je to vlastně naplňování onoho Komenského pravidla Škola hrou, ovšem ve zcela opačném směru.
Výmluvně pojednává komentář Jiřího Pehe o někdejší výchově teroristů v Čechách, ovšem těch již dospělých.
Ponaučení z výchovy teroristů v Čechách.
O islamistickém terorismu v západních zemích u nás dnes leckdo mluví, často i s trochou škodolibosti, jako o něčem, k čemu přispělo západní koloniální dědictví, ale skoro vůbec se nemluví o tom, že i my máme v tomto směru svoje dědictví.
Československo bylo totiž během éry komunismu v rámci sovětského bloku významným školícím centrem pro teroristy z nejrůznějších zemí, přičemž jednou z významných lokalit byl tábor v Zastávce u Brna, který se nyní při pohledu ze zahraničí stal opět neslavně proslulým jako detenční centrum pro uprchlíky.
Kdo se chce dozvědět o československém výcvikovém programu pro teroristy víc, nechť si přečte knihu Karla Pacnera „Československo ve zvláštních službách“. Anebo některé práce bezpečnostního analytika Dušana Rovenského. Dozvíme se kupříkladu, že první teroristy pro africká a asijská „národně osvobozenecká hnutí“ začala StB školit od podzimu 1959, zejména v Jílovém u Prahy a na Slapech.
V době normalizace výcvik teroristů a „partyzánů“ pro národně osvobozenecká hnutí vrostl natolik, že v roce 1982 byl vytvořen za tímto účelem specializovaný Ústav zahraničních studií Vysoké školy SNB v již zmiňované Zastávce u Brna. Tímto výcvikovým zařízením pak prošla řada osob z Nikaraguy, Sýrie, Afghánistánu (přes 400 osob) a Palestiny (přes 130 osob), včetně mezinárodně proslulého Abú Nidála.
Nejen on, ale i někteří další z teroristů vycvičených v Československu se podíleli na velkých teroristických akcích v minulosti, přičemž některé takové akce byly spáchány se zbraněmi československé výroby či s použitím plastické trhaviny Semtex. Po domácku vyrobené bomby se Semtexem byly nalezeny německou policií v roce1988 při prohlídkách v bytech používaných palestinskými teroristy.
Václav Havel v roce 1990 oficiálně potvrdil, že Československo dodalo před rokem 1989 velké množství Semtexu prostřednictvím Omnipolu režimu Muammara Kaddáfího. Stopy této trhaviny mimo jiné vedou k teroristickému útoku na let Pan Am 103, v jehož troskách poblíž skotského města Lockerbie v roce 1988 zahynulo 270 lidí. Atentát měl zorganizovat příslušník libyjských tajných služeb Ali al-Megrahi, který byl také později odsouzen, ale dodnes někteří experti tvrdí, že mozkem útoku byl výše zmíněný Abú Nidál.
Leckdo se může zeptat, proč toto vše připomínat. Hlavní důvody jsou dva. Tím prvním je skutečnost, že navzdory jejich tehdejší ohavné práci v roli školitelů teroristů existují u nás lidé, kteří by mohli výrazně prospět svými znalostmi a expertízou v boji se současným terorismem, pokud by měli zájem. Musí jich mezi námi stále žít poměrně dost. Je samozřejmě možné, že české tajné služby již jejich znalostí využívají. Pokud ano, možná by o tom měla vědět i veřejnost jako o určité formě vypořádání s minulostí.
Druhým důvodem je skutečnost, že by současnému českému diskurzu o uprchlické vlně a terorismu velmi pomohlo, kdybychom se k uprchlické kalamitě a teroristickým útokům v západní Evropě nestavěli tak, že za ni nesou vinu jen západní země, takže ať si ji řeší primárně ony.
Když už někteří naši politici a komentátoři tvrdí, že právě západní země by měly v řešení krize přijmout odpovědnost za důsledky kolonialismu, bylo by dobré zároveň dodat, že nějakou odpovědnost za neutěšenu situaci na Středním východě či zemích v africkém rohu nese i předlistopadová politika naší země - od podpory pro vražedné režimy v regionu až po výše zmíněný masivní výcvik teroristů.
Jiří Pehe
2024 ©