Motto: Poslední dobou myslívám na smrt. Ne s děsem z toho faktu, že musíme umřít, ale právě naopak. Dívám se na ni jako na přirozenou součást života, která z něj dělá to cenné. Proč se jí tolik lidí bojí a proč většina tak špatně a neradostně stárne? Možná proto, že pokud jsme cestu k Bohu, která vede přes sebereflexi nenašli už dřív, těžko ji nacházíme na konci života. Naše selhání pak nabývají na síle a možnost je změnit je už malá.

Když se někdy ohlížím za svým životem, nejvíc mě trápí vlastní chyby a selhání. Ty drobné úhyby, kdy jsem si něco usnadňovala nebo si nechtěla připustit pravdu. Přesto jsem nějak podvědomě věděla, že je lepší si některé věci prožít. Nakonec jsem byla ráda za noci nevyspání s mým synem, za rána beznaděje a zoufalství, co s ním bude, za hodiny námahy a cvičení s ním. To , co mi v danou chvíli připadalo těžké se s odstupem začalo jevit jako kvalita a posila. 

                       Táňa Fischerová v (asi nepublikované) knize Zvěrokruh revoluce (rok 2006)

 

Když mi naše společná přítelkyně-lékařka Hanka oznámila, že Táňa už se „chystá“, potvrdilo mi to moje tušení. I když už jsme nebyli delší dobu v kontaktu, nějaké nitky z dávna tam byly. Zajímavé: odešla na Vánoce, podobně jako Václav Havel.

Několik hezkých vzpomínek: Když se (snad mohu napsat že mým a mé partnerky prostřednictvím) Táňa dostala k dílu Rudolfa Steinera a tedy i k impulsu Kristovu, řekla mi onehdy na Václavském náměstí významnou větu: Karle, já už se ničeho nebojím. Bylo to cestou z Lyry Pragensis, kde jsem měl k jejím padesátinám povídání, společně s Věrou Galatíkovou, Janem Kristoforim, Milanem Friedlem a Jiřím Ornestem. Často nastává kolem padesátky zlom. U Táni byl podstatný. A už se sháněla po všech mých opisech přednášek Steinera, které jsem za komunistů pořizoval. Zahřálo mne to. Říkal jsem si, že se zas o krůček přiblížila k tomu, aby její tvář světice nebyla klamáním tělem.

Netypické bylo i naše seznámení. V roce 1994 jsem měl společně se Štěpánem Rakem a Alfredem Strejčkem pořad v Lyře Pragensis – představení mé knihy MYSTIK A UČITEL FRANTIŠEK DRTIKOL. Úryvky měl číst i mistr Josef Kemr, který knihu před tím přečetl. Jak pokorně jsem se chystal před tímto morálním vzorem poklonit. Krátce před vystoupením ho ale opět odvezli do nemocnice, tentokrát už naposledy.

Po přečtení ukázek v první polovině byla přestávka, poté měl být rozhovor se mnou. Více ocituji z jedné své starší knihy:

O přestávce, která dělila část čtených pasáží a druhou polovinu, kdy měl být rozhovor se mnou, jsem v zákulisí uviděl usmívající se paní Fischerovou. Přišla až na druhou polovinu. Znal jsem ji z televize a vytušil jsem cosi mimořádného. Chvilku jsme kolem sebe kroužili, pak došlo k oslovení. Dodnes mám v paměti, jak jsem sebral veškerou odvahu, pozdravil a zeptal se, není-li paní Táňa Fischerová. A dodnes se s Táňou hádáme, protože ona má zrovna tak v paměti, že oslovila nejprve ona mne. Potěšila mne, že prý má knihu o Drtikolovi už půl roku u postele na večerní čtení. A prý chtěla poznat autora. To byla vnější konverzace. Naše duše i oči jako by se slily v čemsi úžasném i důvěrně známém. Mé „hlavní“ téma ale bylo, že jsem veliký trémista, že neumím souvisle mluvit a že se ukrutně bojím veřejného vystoupení, které jsem nerozvážně přislíbil. Bylo to se mnou tehdy tak zlé, že i na novém pracovišti při poradě ve více než třech lidech jsem se roztřásl, srdce až v krku, sucho v ústech, plačtivý hlas, brr. Říkával jsem tomu „debílium trémens“. Nevím už, co mi Táňa v těch pár minutách říkala, vím jen, že cosi od ní do mne proudilo. Drželi jsme se chvíli za ruce (kdosi pak komentoval, že jsme vypadali náramně zamilovaně), pak mne ujistila, že tréma je zbytečná. Bylo to však nahony vzdáleno sugestivním fíglům módních odblokovávačů a psycho-servisáků. Cosi mluvilo od duše k duši. Výsledek byl, že jsem se pak s povídáním tak „rozjel“, že mne z pódia museli málem srazit. A od tehdy jsem trému už nikdy nepocítil. Po letech jsem pochopil, že mi předala jako herečka, navyklá veřejnosti, cosi ze své nebojácnosti a přirozené smělosti. K trapasu tedy nedošlo. Od té doby jí tvrdím, že ze mne udělala extrémistu, tedy ex-trémistu, bývalého trémistu.

Dnes, kdy Táňa hraje roli téměř permanentního bojovníka, zvedajícího hrdě a neuváženě prapor různých „svatých válek“ proti skoro čemukoliv, co prosazuje vláda, naše porozumění ochablo. Být permanentním alarmistou na kdeco, není-li dostatek informací a nadosobní nadhled, nepřináší vždy dobré plody.

To bylo podle mé dávné Knihy Meditace do svatyně, do křesla i do deště - z kapitoly Trapas, ke kterému už nedošlo - díky Táně Fischerové /MALVERN 2009/

Když byla kdysi u nás v Písku na dva dny, libovala si, že se prý v mém „zameditovaném“ pokojíčku konečně dobře vyspí. Nevyspala. Až do čtyř ráno jsme se hádali o politice, o machiavellismu, o řešení některých sociálních otázek včetně romské (pracoval jsem v té oblasti, jí byla realita někdy vzdálená) a o umění.

Mám ještě někde veliký balík jejích psaníček. Psali jsme si ručně, shodli jsme se, že psaníčko hřeje do ruky, zatímco počítač je moc odosobněný. Jinak jsme se ovšem často neshodli. Samotného by mne zajímalo, co jsme si tehdá psali.

Svěřila se: Když začínala,  nabízel jí věhlasný režisér Ján Roháč roli v nějakém televizním seriálu. Měla ovšem hrát po boku Jiřího Sováka, již slavného, ale pro ni uštěpačného a břitkého. Bála se ho. Tedy Roháčovi roli odmítla. Ten prý zařval přede všemi: Vy, takový hovno, budete odmítat? Probrečela pak hodinu na záchodě.

Coby vedoucí referátu sociálních věcí OkÚ jsem vyjednal na Vyšší odborné škole sociální v Prachaticích její besedu. Dovezl jsem ji tam a dodnes vidím ty chápající oči studentů, kteří se dozvěděli něco skutečně hodnotného od slavné herečky. (Horší už bylo, že když jsme dojeli do Prachatic a v hovoru vystoupili z auta, zapomněl jsem si ho na svahu zabrzdit - následky nebudu líčit. Ale i úsměv a omluva herečky na policisty zapůsobily, bylo to jen za pětistovku.)

Drobnost, která ji charakterizuje: V době poslancování měla krátce tři nebo čtyři asistentky. Při návštěvě v její kanceláři mi chtěla udělat čaj, ale všechny hrnečky byly po asistentkách nechané neumyté na stole. Tedy je po nich bez reptání umyla - prý toho mají hodně. A nabídka mně dělat jí asistenta? Při vších sympatiích jsem zbaběle uhnul.

A jedna zásluha, o které se neví: Coby poslankyně zachytila situaci, že Petra Buzková, tehdejší ministryně školství za ČSSD hodlá parlament přesvědčit o nutnosti zlikvidovat všechny počínající snahy o změny školství, včetně zakládání waldorfských školek a škol. Nic o tom nevěděla, tedy to zamítala. Táňa, se kterou jsme o tom náhodou krátce před tím mluvili, spustila pokřik a hlavně argumentaci, někteří se přidali, a tak nemusel být nástup waldorfského školství u nás o řadu let opožděn.

Při zakládání Klíčového hnutí mne navrhla jako tiskového mluvčího. Sice jsem napsal pár článků, jinak jsem ovšem byl spíš tiskový mlčící. Dali jsme dohromady Etický kodex KH, ale moc důvěry v životaschopnost toho jsem neměl, spíš to byla jen Táni krásná přání, například o Trojčelnnosti sociálního organismu (je to na pořadu dne až nyní a aktéři by asi potvrdili, že to není snadné). Pro úplnost připojuji onem Etický kodex:

1. Ten, kdo přijme účast v KH, bere na sebe odpovědnost za společenství a jedná ve shodě s jeho principy.

2. Nikdy nejedná ve svůj osobní prospěch, nepřijímá žádná zvýhodnění ani finanční ani nefinanční (výhodné místo nebo pozici).

3. Vždy jedná po dohodě s ostatními; pokud jde o místní komunitu, je vždy třeba nejprve hledat shodu.

4. Na vyšší úrovni (kraj, Parlament) zohledňuje prospěch komunit, které zastupuje a prospěch společnosti.

5. Respektuje princip trojčlennosti – výsledek vyjednání mezi skupinami ekonomickými, právními a kulturně –duchovními a prosazuje je do legislativy i do praxe.

6. Každý nový člen podepisuje při vstupu do KH etický kodex. Podpisem se zavazuje dodržovat jeho zásady.

7. V případě porušení Etického kodexu si je vědom toho, že nebude dále zastávat žádné funkce a musí hnutí opustit. ---- 7 a---- O provinění nebude rozhodovat předsednictvo, ale oslovená občanská sdružení, která se zabývají etikou . (Etické forum, Růžový panter, Transparency International). Na základě jejich rozhodnutí zbaví předsednictvo takového člověka členství i možných funkcí.

Vždy jednou ročně chodívali s filosofem Zdeňkem Neubauerem na posvátný Vyšehrad, centrum českého mýtu. Chodil bos, třeba i v březnu, z posvátné úcty k tomuto místu. Jednou mu sdělila, co jí dává četba Steinera. Pan profesor, spíše katolík, se prý tak rozesmál, až se zhoupnul zády do trávy a za smíchu se kolíbal jako otočený brouček a opakoval: Tak ty seš steineriánka.

Jela kdysi účinkovat s tehdy známým jogínem a vyluzovatelem "meditační hudby". Mrzlo, jogín se v autě klepal zimou. Táňa mu nabízela i svůj kabát, ale s trochou údivu, protože myslela, že takový jogín by mohl ovládat nauku o psychickém teple - tůmo, které v důsledku rozehřeje i fyzické tělo. Na její podiv odpověděl: Já to samozřejmě v podstatě ovládám, ale ono mi to nefunguje.

Jednou k ní na Silvestra přišli Václav a Dagmar Havlovi. Dosedli na pohovku, těžko se rozpovídávali. Byli prý zdrcení a smutní z lidských útoků. Byli ale šťastní, že mají jeden druhého. Věřím, ale i tak - tolik špíny je i na dva lidi hodně. Dnes si asi Tam padly jejich duše do náruče.

Když jsme ji s partnerkou neohlášeně překvapili na její chalupě v Kytlici u Nového Boru, bylo zajímavé i toto: běžně prý bývala chalupa plná lidí: příbuzní, sousedi… Nemohla uvěřit, že za celé půldne naší přítomnosti nás nikdo nevyrušil. Její tatínek, gentleman ze staré školy, byl vždy decentní a pozorný – v Praze i na chalupě. Jak hezké bylo seznámení se synem Kryštofem – každého hladil a říkal mu Hodnej. O jedněch Vánocích mi řekla: Radovali jsme se s Kryštofem, že máme nejmíň dárků co kdy.

Bylo i hezké pobytí u sochy Panny Marie z Exilu v zahradách Strahovského kláštera, kterou pro mne a partnerku objevila a dovedla nás tam. Do jedné knihy jsem o tom napsal: Leckomu z nás to uniklo. 7. května 1994 byla na zahradě Strahovského kláštera vztyčena socha Panny Marie z Exilu. Z nenápadného místa uprostřed zeleně hledí na celou Prahu. Stojí na přemoženém draku. Tedy by v tom mohla být v době obnovené svobody krásná symbolika či poukaz pro Prahu, že oddanost mariánství může ničit zlo. Byla sem umístěná přispěním z Chicaga, a vzhledem k tomu, co duchovně nadějného píše Prokofjev o budoucí Americe, by i toto mohlo mít význam. Za sebou má 12 hvězd, tedy poukaz na celý zodiak a jeho síly. Dalo by se možná uvažovat, že je to poukaz či výzva pro národ, osvobozený od jha komunismu, k jakým hodnotám by se měl za svobodných poměrů vztahovat. Že se to téměř neděje, je naše škoda.

Mé texty četla při veřejných provedeních – k mé radosti vzorně a s pochopením pro obsah – ať už v obou někdejších pražských Unitariích nebo v Anthroposofické společnosti či v galerii Zdeňǩa Hajného (do žádného z těchto zmíněných míst ji to ale znovu netáhlo).

Krátce před jejím odchodem jsem si udělal jakousi inventuru našeho vztahu i toho, co mi poslala. Například její kniha Zvěrokruh revoluce (35 stran), nevím zda to vydala, nikde jsem to nenašel. Je míněna listopadová revoluce a další roky až do 2006. Mj. tam hezky kontatovala: Lidé zjišťují, že mají k sobě blíž. Jako motto v úvodu použila citát ze Steinera: Mravnost spočívá v úsilí o cíl, jehož oprávněnost jsme poznali: spočívá v lidské povaze, že následujeme tento cíl, pokud s tím spojená nelibost neochromí naši touhu po něm.

Etika nespočívá ve vyhlazování všeho úsilí o radost, aby bezkrevné , abstraktní ideje mohly založit svoji vládu tam, kde proti nim nebude stát žádná silná touha po užívání života, nýbrž v silném chtění, neseném ideovou intuicí, která dosáhne svého cíle, i když cesta k němu bude trnitá.

Přesto jsme koncem 90. let cítili s partnerkou potřebu poznamenat si o Táně toto vidění stále více převažujících postojů u ní:

Psala a zmiňovala se někdy s heroickou nadneseností o své „nesmlouvavé pravdivosti“ (smělé a sebevědomé to tvrzení). Navykla si posléze na heroický sebepocit bojovníka za pravdu ve všech oblastech, i tam, kde se nesnažila pravdu o té které věci poznat (bezmezné "humanitní" ohledy a ustupování agresivitě Romů apod.).  Niterná podpora mojí osoby a mé partnerky pro Táňu už nemohla být vztahována na některé její aktivity. Póza humanity na jedné straně a zároveň programové permanentní kverulantství vůči kdečemu může přinést oblibu velké části veřejnosti, ale to je vše. Dobro, ač prováděné s veškerou vehemencí, které je jen či převážně z nižšího já a bez poznání věci, nepřinese vždy dobrý výsledek. Táňa nebyla schopná se jakkoliv zamýšlet nad svými někdy lehkovážně přijatými náhledy, ani naslouchat argumentům. - A později: Jako presidentka by jistě byla lepší než Havlovi nástupci, ale i tak bysme z ní byli smutní.

 

Na vydávání svých literárně hodnotných textů byla laxní, proto jsem vybral některé z nich a přidal k asi stejnému počtu svých a ještě Ludvíka Procházky a vyšlo to pod názvem Světliny II – PUTOVÁNÍ K POLEDNÁM.

 

Přiložím dolů jednu její povídku, kterou jsme kdysi dali do společné knihy Světliny II – Putování k polednám.

Ještě před tím ale malé uvažování o tom, co si to navzájem přejeme, tak jak jsme to s Táňou pociťovali (nikdy jsme si nahlas nepřáli, věděli jsme, že si přejeme dobro trvale)

 

Shodli jsme se ale plně na obsahu, který jsem dal kdysi na web:

Uf uf, oj oj, co si to navzájem k těm svátkům přejeme?

 

Hurá, svátky, to se zas pomějem!

Bilance letošních obdržených přání. Vánoce a nový rok (většinou větvička se svíčkou nebo prskavkou, nebo stylizovaná kometa nad jeskyní):

-          Šťastný a veselý a bohatýho ježíška

-          Zdravíčko, zdravíčko a zase zdravíčko

-          Splnění všech přání

-          Veselé svátky vánoční

-          ... a několik ducha-plných výjimek, kterých si o to víc vážím.

Možná že máte podobnou zkušenost.

Trocha hořekování:

Kdyby mi to stálo za to,  psal bych například přání: Vážné a tiché a chudé Vánoce (Ježíš hlásal chudobu, zejména tu niternou). Bez chvílí hluboké vážnosti nám svátky proklouznou mimo nás. Nebo bych mohl reagovat:

Nepřejte mi k Vánocím a novému roku:

-          proč bohatého Ježíška? To je zmaterializovaný protiklad. On se zrodil v chudobě, přičemž jeskyně je symbolem lidského nitra

-          bohatou nadílku? Hlouběji sbližuje skromnost, než mamon; a radost je větší z maličkosti, než z furiantského přemístění spousty zboží z obchodu pod stromeček (a ukřivděného úpění, že nemáme peníze na ještě víc). Jedna kamarádka, žijící pouze se synem, mi kdysi po Vánocích psala: A tak jsme se radovali, že máme nejmíň dárků, co kdy. Byla to úleva, trocha osvobození duše

-          splnění všech přání? Ale vždyť já mívám, jak se později ukazuje, často i přání hloupá a pošetilá, která plodí jen nové problémy!  To by to dopadlo

-          zdraví? Ale vždyť nemoc je někdy tou nejlepší i jedině možnou výchovou člověka, aby se pak mohl dál lépe vyvíjet. Přeju si tedy spíš schopnost a milost, abych se z onemocnění dokázal rychle poučit, a abych žil tak, abych si o nové nemoce nekoledoval

-          veselé svátky? A proč? Z čeho veselé? To si máme říkat  celé svátky vtipy nebo civět na retardované televizní baviče? Z bujarosti či sprostoty jde spíše smutek. Spíše Vánoce niterně v tichu prožité, kde mi nenapadne chtít mít jakékoli programově zevně vyvolané nálady. Aspoň malé niterné sdílení mystérií sváteční doby, v tichu a pokoře,  mi dá víc než veselí. Ono to veselí, spíš radostnost,  je tam pak latentně kdesi v pozadí všeho taky. Pak můžeme najít i hlubší  souznění s blízkými lidmi nebo aspoň pochopení pro někoho.

Proč se chtějí sbližovat tímhle,  proč nechápou, že toužím mít skutečné svátky v jejich původním významu a né bengály nálad, mamon a obžerství...? Proč je ani nenapadne přemýšlet, o co usiluje ten, komu tohle přejí a jestli ho třeba vůbec takovým nepřemýšlivým, laciným vykýčováním se potěší? Jde jim možná  víc jen o sebe. U někoho snad tyhle rozesílané padělky přání do světa mají jediného společného jmenovatele a sice JÁ - VZORNÝ. Snad to někteří dělají, aby se připomněli jako pozorní, přátelští, nesklerotičtí, schopní se na ostatní i v letu a běhu svého upachtěného života upamatovat. Prostě si  u druhého, strženi spotřebním davovým povykováním, zajišťují pochvalné plus a netuší, že vzbudili naopak smutný povzdech.

Ale na druhé straně: I konvenční přání od dobrácké babičky,  která žila prostý život a jinak to napsat neumí, někdy potěší. Někdy přání znamená jen to, že jsme si na někoho milého vzpomněli.

 

Ale krásné přání by třeba bylo:

Přeju Ti (Vám) takové obejmutí Boží Milostí, abychom si nemuseli nic jiného přát.

Nebo: Přeju nám, abychom uměli tak milovat  Království nebeské, že budeme věřit i vědět, že ostatní nám bude přidáno (samozřejmě po našem poctivém přičinění). – Ale to už nezní jako přání.

Nebo, samozřejmě, nějaký hlubší poukaz k ději, původu těch kterých svátků, kde bychom se mohli přátelsky sdílet v hlubině spásného bezpečí.

Kamarád vyřezal své milé na její oltáříček obyčejný malý rovnoramenný křížek. Dal do té práce vyřezávání sám sebe, celý svůj vztah k cestě vývoje, a to vše jí s tím křížkem daroval. Odhadněte sami, jaký význam pro ni takový dárek asi má.

Tedy: Hledejme přátelské sdílení v hlubině spásného sdílení mysterií svátků

 

A teď jedna z jejích povídek.

 

 

ŠIŠINKA

Psala jsem už o zvířatech, která jsem v životě potkala. O těch, jejichž osudy ve mně zanechaly nějakou stopu. Ale nepsala jsem o vlastních kočičkách. Proč? Dokud žila Šišinka, necítila jsem potřebu o nich psát. Proč bych o ní mluvila, když jsme sdílely společný prostor i čas? Pokud věci fungují, snažím se je žít. Nejlíp, jak umím. Naplno i s tím vědomím, že všechno na tomto světě je jen dočasné. Smrt je součástí našeho života a bez ní by byl narušen přirozený řád světa. Víme to a přece vždy a znovu bolí. Ale kdybychom občas neplakali, citově bychom okorali. A pláč, který lemuje cestu našich blízkých za hranice tohoto světa je vláhou, která nám pomáhá jít dál po cestách nám vyměřených. Mluvím o lidech, ale platí to v jisté míře i o našich zvířecích kamarádech.

Šišinka včera umřela. Bez dvou měsíců by jí bylo devatenáct let. Devatenáct společných let už v člověku něco zanechá. A tak vím, že teď přišel ten pravý čas.

Naše rodina byla vždycky kočičí. Přesto, že máme rádi všechna zvířata, doma jsme žili jenom s kočkami. Už z dětství si pamatuji první velký zármutek. Pláču dva dny pro smrt malého koťátka, které se k nám zatoulalo umřít.

Další prazážitek, jaksi vyrytý do duše. Jsem už dospělá, když ke mně najde cestu zase jedno kočičí miminko odsouzené k smrti. Je nemocné a nikdo je nechce. – Dejte mi je, říká místní řemeslník, - hodím je v ústavu do rozžhaveného kotle a bude mít rychlou smrt. Následoval šok a dvoudenní pláč, až jsem celá opuchla. Zděšení, že se takto může někdo chovat k živé bytosti mě neopustilo dodnes. Žal nad lidskou krutostí ve mně zůstal provždy.

Nedávno jsem si povídala s jednou svou vzácnou kamarádkou a dobrým člověkem, která toho dělá mnoho pro druhé lidi. Přesto nemá vztah ke zvířatům. Řekla mi: -Víš, lidi jsou přece víc. Člověk má pomáhat lidem a nenahrazovat lásku k lidem láskou ke zvířatům. Přemýšlela jsem nad jejími slovy. Má pravdu. Lidé jsou na prvním místě. A existují skutečně jedinci, kteří neumějí vyjít s lidmi a tak je zastupují zvířata. To určitě není ideální. Ale na druhou stranu, přesto myslím, že i tato moje vzácná přítelkyně je o něco ochuzena. I zvířata a příroda jsou součástí našeho života. Láskou a vztahem k nim se učíme odpovědnosti a získáváme mnoho cenného. Bez toho jsem nepochybně prázdnější a vyprahlejší. V životě se nemá nic vynechávat a nic přeskakovat.

První zvíře, které s námi žilo, byl kocourek, černý s bílými tlapkami a jmenoval se Šašek. Jak jméno, tak zbarvení patřilo v různých obměnách všem našim dalším kočičkám. Jméno vymyslel táta. Tvrdil, že kočky lépe slyší sykavky. Nevím, jestli to není úplný nesmysl, že našim kočkám už tohle oslovení zůstalo.

Na kocoura si už mnoho nepamatuji. Přežila z něj hlavně legenda o sedmi kočičích životech. Vypadl nám totiž z okna třetího patra na betonový dvorek. Přežil a jenom lehce kulhal. Na kočky jsme měli štěstí.

Šašinka přišla do naší rodiny v mé dospělosti a zůstala s námi osmnáct let. Přežila s námi rok 1968, všechny rodinné vyhazovy, narození mého syna i rozpad mého vztahu s jeho otcem. Byla černá s bílým čumáčkem a bílými tlapkami a nikdy neporodila zdravá koťata. Zato dlouho a naříkavě volala kocoury, jakoby nám stále znovu chtěla dokazovat, že teď – konečně už to opravdu vyjde. Byla hodná, ale měla povahu trochu se sklonem k hysterii. Nikdy jsme nevěděli, co udělá. Jestli se milostivě nechá pohladit nebo nám náhle v půli audience, kterou nám udělila, nenatrhne ruku tak silně, že na týden můžeme zapomenout na domácí práce. V sedmnácti letech onemocněla. Byl to nádor, který ji nakonec zahubil. Přestávala žrát a zalézala do temných koutů skříní. Nikdy si nestěžovala, jen na mě hleděla z hloubi svých skrýší jakoby říkala – Nech mě, nemůžeš mi pomoct. Poslední den svého života opustila svůj úkryt a lehla si na postel. Po dlouhých dnech odmítání žrádla se ode mne nechala nakrmit, zavrněla a začala dřímat. Uklidněna a s nadějí, že věci třeba nabraly obrat k lepšímu, šla jsem něco dělat a nechala ji spát. Náhle se ozval divný, veliký a mocný nářek, který jakoby ani nepatřil zvířeti. Když jsem doběhla, spatřila jsem zvířátko točit se s pěnou u pusy v šíleném víru stále dokola. Nevím, kolik minut to trvalo, utekla jsem. Nakonec padla bez života. Ten obraz mi zůstal vrytý v paměti. Nikdy nebudu vědět, co ten tanec znamenal. Jestli to bylo nějaké přemáhání náporu bolesti nebo poslední rozloučení se životem.

Na potahu jedné postele zůstaly otisky jejích tlapek. Stopy života, který byl a už není. Dlouho jsem ho neměla sílu uhladit, jako bych tím ještě stále prodlužovala její existenci v prostoru, když z času už zmizela. Zase jsem plakala dva dny nejen pro její smutný konec, ale i proto, že s jejím odchodem také částečně vybledly události, které jsme společně prožily.

Vždycky, když odejde dlouholetý zvířecí kamarád, nastoupí rozhodnutí, že dalšího už nechceme. Vzpomínky jsou živé a protože každé zvíře má svoji povahu, není tu motivace začínat zase znovu, znovu stavět dům od základů. Ne, řekli jsme si. Šašinka byla jenom jedna a jinou už nechceme.

Asi tak za rok nato jsem šla jako každý den odevzdat dítě do školky. V podzimní zahradě si hrálo koťátko. Černé, s bílými tlapkami a bílým čumáčkem bezstarostně pacinkovalo uschlé listy. Zvedla jsem ho do náruče. Zavrnělo a zvědavě se na mě podívalo. V tu chvíli mi bylo jasné, že k sobě patříme. Byla to Šašinka, která tu na nás čekala v podobě nového života. Truchlení nesmí trvat věčně a vždy je tu nový život, o který je třeba se starat. Tak jsem udělala poslední zkoušku. Musela jsem Kryštofa převléknout a odevzdat sestřičkám. To běžně trvalo asi tak dvacet minut. Tak jsem koťátko postavila zpátky do listí a řekla – Počkej tu na mě, jestli tady vydržíš než se vrátím, budeš naše. Stihla jsem to v rekordním čase deseti minut. Se zatajeným dechem jsem běžela zpátky. Koťátko čekalo.

A tak k nám přišla Šišinka. Měla docela jinou povahu než Šašina. Byla tvor mírný a laskavý. Nikdy nás nesekla a nikdy nebyla agresivní. Říkali jsme jí velvyslankyně přírody. Byla to nesmírně dobrá přítelkyně. Kolikrát kapaly naše slzy do jejího kožíšku. Klidně se dívala a nikdy nevytáhla drápky, když jsem zabořila tvář do hebké kožešiny. Prožila s námi smrt naší maminky a pomáhala mám nést smutek i ztrátu. Čím déle jsme spolu žili, tím více se stávala součástí nás samotných. Když jsme s tátou odcházeli oba najednou, věděli jsme, že bude čekat za dveřmi a stěžovat si, kde jsme byli a proč jsme ji nechali samotnou. Chtěla mít svoje lidi pořád kolem sebe, jakoby už dávno opustila přírodu a žila raději v našem lidském světě.

Příroda nám ale vždycky připomene, že je tady. Její zákonitosti na zemi platí a nemůžeme jim uniknout. Naše kočička stárla a přesto, že nám její věk mnoho lidí závidělo, přišlo stáří. Vidět na ní zpočátku nic nebylo, ale v sedmnácti se objevila nemoc. Špatný metabolismus a astma, které pocházelo z doby mládí, kdy jsme jí nechali odoperovat dělohu. Mláďata bychom nerozdali a tak po prvním vrhu jsme neradi nechali udělat operaci. Povedla se, ale narkóza trvala dlouho a neřekli nám, že je v tomto stavu třeba zvířátko otáčet. Dostala tak zápal plic, ze kterého se vyléčila, ale v sedmnácti se plíce přihlásily. Když se málem zadusila, napíchali ji u zvěrolékaře injekcemi a řekli – jestli přežije tři dny, má ještě naději. Přežila. Dostali jsme pro ni léky, které měla brát dvakrát denně. Psychicky to špatně nesla a tak jsme jí dávali léky jednou denně a v neděli vůbec ne a dávky jsme snížili na polovinu. Řekli – snad vydrží ještě pár měsíců, na léta už to není. Vydržela téměř dva roky. Myslím, že jsme ji umluvili. Věděla, že ji máme rádi a protože ona nás měla ráda taky, rozhodla se s námi ještě zůstat. Potíže s dechem se už nikdy nevrátily. Jenom se najednou po roce a půl začaly objevovat její kosti. Hubla a slábla nám před očima, čím dál víc pospávala. Přitulila se vždycky ke mně, když jsem se s ranní kávou vracela do postele, čekávala na tuto chvíli, obě jsme ji vychutnávaly. Spávala na křesle, ale když jsem se ráno probudila, ležela vedle mne a už čekala, kdy se vrátím s kávou. Kdyby to už neznělo příliš antropocentricky, dalo by se říct, že se pokoušela být člověkem.

 

Každý květen odjíždí táta na chalupu a kočičí holčička vypadala, že se také těší. I letos, tak jako každé jaro, když se blížila doba odjezdu, pokoušela se opustit pražský byt a zkoumala, zda za dveřmi není náhodou její louka a chalupa, kterou měla stejně ráda, jako my. Dojeli jsme do jejího ráje. Vystoupila z auta a obešla svůj starý rajon. Pracovali jsme na zahradě v krásných a teplých jarních dnech. Ležela vedle nás a dávala najevo, že chce být s námi. Za čtrnáct dnů ale nesmírně zeslábla. Proměnila se ve stařenku, která má skutečně věk. Jezdila jsem alespoň na víkendy. Když jsem přijela potřetí, byla už jenom věchýtek. Nechtěla být doma, ale v přírodě. Ležela na trávě a pomalu splývala s přírodou. Uvědomila jsem si, jak se stává nehmotnou. Vůbec netrpěla, jenom slábla. A pořád s námi. Patřili jsme dohromady. Dopoledne pospávala na slunci a pak zmizela v křoví. Seděli jsme na louce na lehátku a najednou se odkudsi vynořila s potácivým a nejistým krokem běžela k nám. Vždycky nám na naše otázky odpovídala. I teď na mou výtku – Kde jsi byla? – se na mě podívala a slabým, změněným a jakoby nakřáplým hlasem dlouho mluvila. A já jsem jí úplně přesně rozuměla. Rozčepýřená, pocuchaná, se zadníma nohama, které ji už nechtěly poslouchat, si stěžovala – Co jste to se mnou udělali? Co se se mnou děje? Proč už to nejsem já?! Kde je moje síla? – Tohle všechno mi chraplavým hlasem vyprávěla a já jsem věděla, co říká.

Vzala jsem ji do náruče a usedla do lehátka. Táta šel dovnitř, zůstaly jsme samy. Seděly jsme čelem k obrovitému jasanu, na který tolikrát šplhala, čelem k naší krásné louce, lemované kruhem olší a osik. Lehce se kývaly ve větru, kosi a sýkorky zpívali o životě, o jaru i o lásce. Peříčko si o mě opřelo hlavu.

Seděly jsme bez hnutí asi čtyřicet minut. Najednou jsem cítila, jako bychom se obě ocitly v jakémsi bezčasí anebo nadčasí. Byly jsme na louce a současně nad ní. Ocitly jsme se nad životem, který vzniká, i nad životem, který zaniká a který tvoří jeden celek. Smrt tu nebolí, je součástí velkého koloběhu života a božího plánu. Jsme spolu v radosti a lásce a zůstaneme navždy.

Zakladatel antroposofie Rudolf Steiner řekl, že až svůj vývoj jednou dokončí lidé, přijdou na řadu zvířata a my lidé jim v tom budeme pomáhat tak, jako nám dnes pomáhají andělé. Věřím tomu a věřím také, že až na ně přijde řada, budou mít náskok ta zvířata, která poznala lásku a žila v dobrém vztahu s lidmi. Naše Šišinka se určitě jednou rozpomene, protože se vývoji světa nic nemůže být zapomenuto a že těch společných devatenáct let znamenalo moc i pro ni. Tím jsme se rozloučily. V kuchyni, kam jsem ji donesla, mi ještě olízla z rukou trochu jídla. To bylo naposledy, co jedla. Ulehla a život v ní dohoříval. V úterý pak, už beze mě, zhasla jako svíčka. – Přála bych si také tak odejít.

Představuji si, že až jednou přijde můj čas a já odejdu na druhý břeh, budu tam potkávat ty, které jsem milovala. Budou mít jiná těla, zářící esence, a budeme se zdravit v lásce. Určitě tam potkám také prosvětlenou Šišinku. Bude mi říkat: - Víš, já tam tenkrát na tebe v té školce nečekala náhodou. Já jsem věděla, že se potřebujeme potkat a prožít spolu těch devatenáct let. Děkuji.

A já jí odpovím: - Víš, já to tenkrát tušila, ale teď to vím jistě. Tys´ tam na mě opravdu čekala a prožily jsme spolu díky tomu krásný čas . Děkuji.