Mívám vždy radost, mohu-li obdivovat a se ztotožnit s někým, koho jsem dosud neznal, obzvláště je-li z mladší generace. Níže uvádím jeden příklad - úryvky z rozhovoru novinářky s "obyčejnou" dívkou či dámou, která se stává i známou herečkou.
Několik málo úvah: Jakýsi klasik s nadsázkou proslovil tento výrok: Jaká to zkažená mladež: ve všem nás napodobuje. - Jistě, vždy byla a je mládež dvojí. Zatímco kdysi byla jako ta "kladná" mládež prezentována leda ta v Socialistickém svazu mládeže, za svobodných poměrů se mládež prezentuje samostatně a různě. Kdo by čekal například takovou vlnu solidarity s terorizovanou Paříží: kolem tisíců svíček před francouzskou ambasádou chodili převážně mladí, podobně jako kolem petřínské rozhledny (malé to české Eiffelovky), rozsvícené barvami francouzské trikolóry. Snad to evokuje i masarykovsko-benešovskou prvorepublikovou orientaci na spojenectví s Francií.
Převažující ryzost mladých byla zřejmá i při posledních prezidentských volbách. Jen o menšině by se dal parafrázovat někdejší propagandistický výrok z mládeže Gottwaldovy na: Mládež nová - mládež Zemanova. Větší část mladých dokázala rozlišit faleš, podlost, nestoudnost, rány pod pás, vulgaritu duše a nedůstojné vystupování od noblesy a čestnosti (mimochodem - i mládež má vztah k naší šlechtě neposkvrněný komunistickým plebejstvám, závistí, třídní nenávistí a předsudky).
Marie Poulová: Oproti našim rodičům se máme jako prasata v žitě.
Rozhovor K. Říhové
Pro mě znamenala sedmadvacetiletá herečka Marie Poulová objev. Nejen kvůli nominaci na herecký talent roku 2014 za Shakespearovu Julii. Tu hraje v Klicperově divadle v Hradci Králové a v jiném provedení i na Pražském hradě. Při setkání na mě zapůsobila jako proměnlivá bytost, na svůj věk konzervativní, hloubavá a mile roztržitá.
„Vy se se mnou chcete sejít? A proč vás zajímám?“ divila se, když jsem jí zavolala. První velký rozhovor o pár dnů později se protáhl na dvě hodiny a dotkly jsme se při něm osobních i celosvětových témat. Vypila tři kafe a pak jsme srkaly citronádu.
Studovala jste v Praze, hrajete v Hradci. Kde jste vlastně doma?
Narodila jsem se v Plzni, odkud pochází maminka, a chvíli jsme tam žili. Táta je z Prahy, takže jsme nějakou dobu bydleli i tady. Později jsme sem jezdili navštěvovat babičku s dědou a táta nás neúnavně tahal po Starém a Novém Městě...
Doma si připadám i na Malé Skále, kde jsme měli chalupu a jako malá jsem tam trávila prázdniny. Dnes ale celá naše rodina žije trvale v Hradci Králové. Na rozdíl od hektické Prahy tam všude dojdete pěšky. Na druhou stranu je to mrtvé město, tedy mrtvé pro mě.
Tak proč jste se tam vrátila?
Dostala jsem nabídku angažmá. Nakonec je stejně jedno, kde žijete (pominu-li možnosti společenského vyžití), když máte kolem sebe svoje lidi – to pro mě znamená „doma“.
Loňskou sezónu jsem tedy nastoupila v Klicperově divadle, ale předtím jsem ještě na semestr odjela v rámci programu Erasmus na stáž do Anglie.
Liší se studium herectví v Anglii a u nás?
Nerada bych zobecňovala, jen v Londýně je asi šedesát hereckých škol. Na rozdíl od našeho systému tam všichni studenti platí obrovské peníze – od toho se odvíjí, že mají zodpovědnější a samostatnější přístup k práci. Výuka ze strany pedagogů funguje jako nabídka servisu, ovšem studenti si nedovolí promarnit ani minutu.
Jestli přijdete pozdě nebo vůbec, je váš problém. Na první hodinu jsem dorazila pro jistotu o deset minut dřív – a ostatní o půl hodiny! Leželi na zemi, soustředili se… Nejdřív mi to přišlo k smíchu, ale rychle mi došlo, že je to spíš naopak.
FOTO: Petr Hloušek, Právo
Co ještě vám ta cesta přinesla?
Samotná výuka je na Rose Bruford College mnohem metodičtější, založená na technice. Na začátku se mi zdála málo kreativní a lehce zkostnatělá, ale když jsem viděla výsledek, zírala jsem, jak byli všichni na svůj věk vyzrálí a dobří. Každý ze spolužáků by mohl být z fleku britská hvězda! Vyzkoušela jsem si různé přístupy k různým textům, a kdybych zůstala další semestr, zkusila bych si, jak se tam pracuje na Shakespearovi…
Co vás bavilo jako holku, jaká jste byla?
Hubená, podkroužená. A chtěla jsem být neurochirurg. Babička byla dětská lékařka a mě ta profese zajímala, hrála jsem si na doktorku, listovala anatomiemi. Na gymnáziu jsem ale nějak vymyslela, že medicína se neslučuje s bohémským životem, takže jsme s kamarádkou chtěly jít na filozofii, která nám připadala nejvíc volná…
Jenže když se odevzdávaly přihlášky, nedokázala jsem si najednou představit, že budu chodit do divadla jen předním vchodem. Brala jsem zákulisí jako samozřejmost. Přijímačky na DAMU jsem dělala tajně, a když jsem rodičům řekla, že mě vzali, reagovali skepticky. Báli se, abych nebyla zklamaná. Nejsem.
Sama jste už zažila velkou, osudovou lásku?
Možná. Nebo jsem si aspoň v době největší zamilovanosti myslela, že je osudová. A šílená, jako ta Romea a Julie. Pak se třeba ukázalo, že ne. Život bych za ni asi nedala, ani nevraždila, ale jak říká klasik: Pro lásku šel bych světa kraj a bosý… Protože bez lásky je prázdno. Já teď vztah nemám, zhruba od začátku prázdnin jsem sama, ale je mi tak docela dobře…
Žít single je fenomén dneška. Vy nepotřebujete „sdílet“?
Na rozdíl od většiny kamarádek, které stále s někým chodily, jsem byla během studií dlouho sama. Takže jsem se naučila trávit čas jen se sebou, mít svůj osobní prostor. Jsem asi samotář. I když je ve vztahu všechno ideální, potřebuju být někdy pár dnů „single“. Nechci, aby to vyznělo, že si připadám výjimečná, spíš je to takové pokřivení...
Jaký humor máte ráda?
To je těžké definovat. Třeba maminka tvrdí, že jakmile jí někdo odpoví správně na hlášku z Mikulášových patálií, bude si s tím člověkem rozumět. Já a moje sestra máme zase seriál Přátelé. To je přesně ten humor – sarkastický a „hejtovací“.
Jste spíš cílevědomá, nebo se necháváte nést životem?
Nemám moc ostré lokty, neumím se někam cpát, protože mi připadá, že na mě nikdo není zvědavý. Kariérně ambiciózní fakt nejsem. Ale snažím se klást vlastní osobní cíle, ve kterých sebe a své blízké nechci zklamat.
A v čem naopak „jedete“?
...S bývalým klukem jsme tak projeli Toskánsko, Sardinii a Provence, zastavili jsme, kde se nám líbilo, ta svoboda byla úžasná. Baví mě pozorovat běžný život, toulat se uličkami a nasávat atmosféru, vnímat rozdíl mezi nákupem šunky v Praze nebo ve Florencii. Jak se chová prodavač ke mně i k té šunce. A po návratu je mi vždycky trochu smutno.
A v jaké době by vás lákalo žít?
Zrovna jsme s kamarádkou mluvily u bazénu v Řecku s ledovou kávou v ruce o tom, že se máme proti našim rodičům jako prasata v žitě, až je to podezřelé. Takže jsem ráda, že žiju dnes. O historii mám filmově zidealizované představy. Třeba by se mi líbila Vídeň nebo Paříž na přelomu 19. a 20. století, hlavně kvůli šatům.
Moderní Julie v Klicperově divadle přinesla Marii nominaci na Objev roku 2014.
FOTO: archív Klicperova divadla
Nebo první republika, to kvůli babičce. Je pro mě úplně románová postava. Ještě jí visí ve skříni krásné hedvábné šaty, kvalitně ušité, aby dlouho vydržely. Líbí se mi, že tehdy měla každá věc svoji hodnotu. Lidi nebyli rozežraní. A život měl řád.
Babička třeba pořád trvá na tom, abychom sedali k obědu společně, a špatně nese, že se něco tak samozřejmého rozpadá.
Co ještě vám vadí na současnosti?
Ta rozežranost mi vadí asi nejvíc, ve všech směrech. Na gymplu jsem pracovala v kavárně a zírala, kolik pytlů odpadků se každý den vyhazuje jen z té jedné kavárny. Kolik jich je v Hradci, v Česku a kolik na celém světě? Nedivím se, že si země začíná vybírat svou daň.
Snažím se třídit odpad, neplýtvat, nakupuju oblečení v sekáči… Ale stejně vím, že je to málo. Obdivuju lidi, kteří umějí být v tomhle směru aktivnější. A děsí mě ten neskutečný vývoj technologií, jak všechno musí být stále lepší a novější.
Vám se daří technice nepodléhat?
Štve mě, že to už bez ní nejde, že jsme na ní závislí. Přináší komfort, ale odcizuje. Já se tomu bráním, mám samozřejmě počítač a jsem ráda, že si na něm můžu pustit film. Ale pořád mám tlačítkový telefon a poznámky si píšu v ruce na papír. Výhodám smartphonu bych rychle podlehla a já tím nechci ztrácet čas. A taky, drahý telefon by mi jistě ukradli, můj starý toho už přežil hodně, všude ho zapomínám…
Klára Říhová, Právo
2024 ©