Z DALŠÍHO TEXTU: Můj nedávno zesnulý přítel a příbuzný Ing. Petr Řehoř byl kancléřem rytířského dobročinného Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Přestože v civilním životě byl podnikatel, zvyklý rozhodovat sám, členství v řádu jej naučilo respektovat názor druhých a směřování společenství k jeho cílům. Řekl mj.: BÝT RYTÍŘEM ZNAMENÁ, ŽE SE TAK ČLOVĚK MUSÍ CHOVAT, V DNEŠNÍ DOBĚ TO NENÍ ZBROJ, NE KŮŇ, ALE SRDCE; - Jak jsem osobně poznal posledního žijícího barokního skladatele v Čechách.
DÍL I. - O tom, který chtěl a uměl uplatňovat princip činů lásky - bez duchovna ve štítu.
Úvodní malá úvaha: Ten, o kom bude řeč, měl ke své bohaté dobročinnosti předpoklady už od svých předků, včetně velkého majetku. Většina z nás tyto předpoklady nemá, ty přicházejí do života po minulých zásluhách a rozhodnutích, i k novému úkolu. Nemusí to být vždy jen altruistické podnikání, o kterém budeme dál pojednávat, ale i osvětová činnost, dobré vykonávání svého zaměstnání či role v rodině či společenství, nebo i kněžství. Není to bezpracné „štěstí“, ale výsledek snah, třeba i z dávna.
Ale i naopak – pokud cosi skomírá, chřadne, sesychá jako třeba dnešní antroposofie, není to primárně nezájmem špatného světa, nýbrž nositeli resp. představiteli antroposofie samotnými. Chybí zde často obohacení (nikoliv nahrazení) impulsem srdce, substancí ženství, která obohatí a osvěží dosavadní mužské germánské pojetí. Nejde o to ho potlačit, ale začlenit do nových vývojových tendencí a úkolů. Antroposofické hnutí se rozpadá i nedostatkem důvěryhodnosti, serióznosti, etiky u některých představitelů, ať je to nespolehlivost v obyčejném plnění slibů, nedostatek etické orientace ve vztazích mezi národy, plané teoretizování a falešná „tolerance“ namísto jasných stanovisek… Zachovává se navenek organizační struktura, ale obsah se často formalizuje, vytrácí. Namísto Steinerova imperativu – nejprve tři kroky na poli morálním, je tu někdy postup opačný – kroky nemorální. V době, kdy jsou bestiálně mučeni a umírají tisíce nevinných lidí a je ničena celá vzácná kultura velkého slovanského národa, je jeden z námětů přednášky například – jak se stravovat při esoterní práci.
Pojednejme o jednom, který neměl duchovno v programu a ve štítu, ale v činu.
.oOo.
Můj nedávno zesnulý příbuzný Petr Řehoř byl kancléřem rytířského dobročinného Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského. Přestože v civilním životě byl podnikatel, zvyklý rozhodovat sám (mj. firma Stavitelství Řehoř v Černošicích), členství v řádu jej naučilo respektovat názor druhých a směřování společenství k jeho cílům. Řekl mj.: BÝT RYTÍŘEM ZNAMENÁ, ŽE SE TAK ČLOVĚK MUSÍ CHOVAT, V DNEŠNÍ DOBĚ TO NENÍ ZBROJ, NE KŮŇ, ALE SRDCE.
Byl i rozhlasovým hostem Evy Hůlkové.
Zemřel nedávno, ještě před šedesátkou. K dalšímu chystanému setkání už nedošlo. Byl i dobrý řidič, ač měl protézu pravé nohy od kolene dolů. Jeho děd Jindřich Řehoř byl "kapitalista" - stavitel, stavěl třeba i Dům potravin nahoře na Václavském náměstí. Oba jeho synové byli v 50. letech vězněni coby bývalí "kapitalisti". Pamatuju je z dětství. Oba řekli, že nebýt víry v Boha, ty strašné podmínky pro politické vězně by nepřežili. V jejich holešovickém bytě v Jirečkově ulici č. 7 žila i má teta Lidmila Famfulová, skrze kterou jsem vzdálený příbuzný Mikoláše Alše (jeho strýc byl Tomáš Fambule). V Miroticích jsem v mládí bydlel kousek od Alšova domku, kde bylo jeho muzeum. Marta Foučková mi v 90. letech tvrdila, že jsem reinkarnovaný Aleš, říkala to i veřejně, ale nemyslím si to a zakázal jsem jí to.
Náhodně jsem v Miroticích ve frontě na zeleninu poznal kolem roku 1970 i starého pana Linharta z Parezí u Cerhonic, který se s Alšem znal, vzpomínal mj., že byl prý velký sukničkář a alkoholik. (Když měl dělat sgrafita na velkém domě v Písku, pozdějším hotelu Otava, propil prý honorář ještě dřív, než mu postavili lešení.) Když prý pan Linhart v mládí vezl pryčkou Alše do Prahy, ten zapadnul do první pražské hospody. Poté, co ho vyzvedl, do pryčky dovedl a dojeli do pražského cíle, kde měl na Alše počkat, podroušený Aleš ho prý měl za droškaře a dal mu zlatku se slovy: Vemou si, moc pěkně jeli.
.oOo.
Můj mail kamarádce z roku 2009: Byl jsem na krásné akci. Můj příbuzný a kamarád Petr z Černošic u Prahy, úspěšný, skromný a altruistický to podnikatel ve stavebnictví, si obydlil svůj postavený dům. Pozval mne na vysvěcení sochy Panny Marie. Je to úžasný dům v prvorepublikovém stylu se zahradou na svahu. Směrem do ulice (ul. V Horce je nerušná, místní) si ve zdi zahrady udělal výklenek a do něho dal dvoumetrovou sochu Panny Marie, docela hezká. Obličej je jen naznačen, ale stačí to, možná je to i lepší. Kdo by se chtěl podívat na Internet, tak na: Petr Váňa (sochař), a v rubrice galerie - Panna Maria pro Černošice. Pro mne to bylo nečekaně milé i v tom, že mezi muzikanty, kteří tam na ulici pod baldachýnem cosi starodávného zahráli a zazpívali pro dav pozvaných, byl i můj idol od mládí, pan profesor František Xaver Thuri – dirigent, pedagog, hráč na řadu nástrojů, profesor konzervatoře a hlavně hudební skladatel. Jak krásná je třeba jeho Vodní hudba pro Český Krumlov. Když jsem se Petra ptal, který to je, hned mne přes mé zdráhání představil. To bylo moc krásné srdečné popovídání s pivem v ruce. Mistr vyslechl mé "vyznání lásky" a obdivu včetně toho, jak mne kdysi rozradostnilo, když jako jediný z hráčů vážné hudby měl už v sedmdesátých letech obrovsky dlouhé kudrnaté vlasy do koule kolem hlavy. Pravil, že mu tehdy občas někdo řekl slečno, já pravil, že mně tehdy taky. Měl jsem ho zafixovaného i podle toho, jak ho kdosi mile v tisku označil - jako posledního žijícího barokního muzikanta a skladatele v Čechách. Nejen zevnějškem a hraním, ale on uměl i dobře skládat ve stylu baroka (ale nejen v tomto stylu, jak mi hezky připomněl). Hrál na spoustu nástrojů a byl s ním tehdy občas někde otištěn rozhovor. Možná že se i těmi vlasy pro novináře trochu vyčlenil z té šedi hráčů vážné hudby, takže byl dost známý. Dnes má pan profesor míň vlasů, ale snad ještě širší a radostnější duši. Celou tu akci Petrovu jsme shodně přirovnali k typickým barokním slavnostem pod širým nebem.
Kamarádka LZ: Tak vida. Hezká svatá socha se najde jen tak u soukromého domu v ulici, a na veřejných prostranstvích jsou ze současné tvorby často všelijaké ošklivosti nebo provokující nepodařenosti, jako třeba u Klenové. Nebo ta nahá těla v Litomyšli od slavného současného sochaře, postavená do fontány v parku. Zdá se mi, že jsou nahá úplně zbytečně, jen pro takovou divnou zajímavost, aby choulostivým, až provokativním vyobrazením upoutala kolemjdoucí. Mrzí mě, že se jejich vyzývavá nahota stává pro turisty pobídkou k pózování před fotoaparátem v jejich blízkosti.
KF: Ano. A tvůrce jim to nabízí k "atraktivnímu", neobvyklému, provokativnímu vyžití vyfocením se. Lidi poslušně myslí, že když to tak slavný mistr udělal, tak že to je umění, a ono je to spíš asi haraburdí. Tak jak to píše Zrzavý, Drtikol, Březina a jiní o umění, že skutečné umění je jen to, které oslavuje něco božského (nemusí to být tématicky, ale i náplní, náladou, pojetím). A dobře řekli, že dnes se umělci snaží na sebe jen upozornit, hledají výjimečné a šokující instalace... Moderní umělec může vyjadřovat i nízkost atd., ale ne tím, že slepě sestoupí do temnot podvědomí a vynese (kanalizuje) je do díla jako do odpadní jímky, ale tím, že je pozná a přetaví, projasní, zpracuje, tedy že nabídne divákovi i východisko.
Mnohdy ohavnost a dokonce nezvládnuté řemeslo vydávají za účel umění. To je jako když do pražského provedení muzikálu o svaté Janě (Jeanne d´ Arc) vymysleli a připsali naši autoři ještě milostnou aférku Jany s důstojníkem, holt bez erotiky ani ránu. Není těžké si všimnout, že takováto díla narušují nebo zcela ničí energetickou kvalitu onoho prostoru. Porovnej si, jakou náladu bys tam měla bez těchto děl, a jak zanikne, překřičena hrubou vyzývavostí a nápadností těchto narušitelů kdysi vyladěného prostoru. Je to jako vzít klasický obraz minulých věků, například mnohé madony, Zvěstování, Růžencovou slavnost, Primaveru, Návrat ztraceného syna apod., a přimalovat do krajiny nebo mezi postavy dejme tomu závodníka na motorce nebo výfuk od auta. Takovým tvůrcům chybí pokora a úcta k práci a vkusu těch, kteří dílo kdysi vytvořili. Zabrali navštěvovaný prostor bezohledně pro sebe. Trochu to na mne působí jako někdejší rudé hvězdy na klasických malebných, esteticky vyvážených domech jako byly radnice, muzea či školy.
Mariánská socha u Petra v Černošicích, o které píšu, je sice taky moderní, ale v něčem je tu opak: je to dílo jemné, vkusné, a hlavně účelně vřazené do smyslu uctívání náboženského, tedy do výklenku ve zdi, která ohrazuje zahradu domu. Niky, kapličky či výklenky se sochou světce dnes už v Čechách u nových domů nevídáme. Mnohem častěji ještě na Slovensku, v Polsku, Rakousku… Kouzlo oné sochy je právě v té nenápadnosti, kdy je kolemjdoucí či kolemjedoucí, pokud je vnímavější, najednou překvapen něčím náboženským, co by už dnes nečekal. A je to (pojetím i umístěním) nevtíravé, jemné a tím cennější. Tedy to nešokuje, ale poukazuje k něčemu vyššímu. A že onen sochař, jak je vidět, nesnižuje úroveň svých děl tím, že by sekal jednu sochu jako druhou, protože jsou žádány.
LZ: Často tu dnes nemluví opravdové umění, chráněné štítem pokory, ale jen chtivost zviditelnit se, šokovat. Takový Bílek se svou tvorbou stojí důstojně a tiše. Někteří dnes svými artefakty (často spíše šrotem) hulákají, řvou, provokují, šokují. Nepovznášejí. Srážejí. A naopak - ta prostota, estetičnost a zbožnost v Černošicích.
KF: Tak. Toto byl přepracovaný úryvek z mé knihy Výlety do duše Čech. Navažme na tuto pár let starou událost něčím pozdějším. S Mistrem Thurim jsem se setkal znovu. To když mu Petr Řehoř uspořádal k jeho pětasedmdesátinám oslavu formou mše v kostele Všech svatých na Pražském Hradě. Pražští madrigalisté tam provedli Mistrovu Missu in B Barokianu.
Je úžasně skromný a milý, je jako sluníčko. Chvilku jsme taky povídali. Ta jeho mše je sice v barokním stylu, místy je tam barokní cítění, ale místy baroko překračuje do většího jasu, vitality, jiskření, mohutnosti aj. Líbilo se mi, jak takový obr jako Petr Mistra jemně a pozorně vodí, protože mu nohy už moc neslouží.
Jak mi Petr sdělil, má Mistr v oblibě Svatou Horu u Příbrami. Jeho prvním dílem pro Svatou Horu je kantáta k 650. výročí milostné sošky Panny Marie Svatohorské, nazvaná "Musica Sacromontana jubilatica". Skladbu napsal ve stylu barokním, jen část před závěrečnou písní přechází do stylu soudobého. Autor tím zdůrazňuje význam Svaté Hory pro generace minulé, současné i budoucí.
DÍL II. V NEJBLIŽŠÍCH DNECH
2024 ©