KRUH MLUVÍ; PRENATÁLNÍ VĚK UNIVERSITY BUDOUCNOSTI?

Nejprve trocha historie, potom si vysvětlíme, proč sem patří.

Český Krumlov býval - krom období nevýznamnosti - i jedním z nejpřednějších kulturních a šlechtických center střední Evropy. 

Zvelebitel města, Vilém z Rožmberka si rozuměl i s Rudolfem II., proto zde působili i největší středověcí mágové a alchymisti jako Magistr Eduard Kelly a John Dee. Když Vilém z Rožmberka převzal  své panství, přestavěl krumlovský hrad renesančně.

V řadě staveb tohoto malebného města na skalním ostrohu jsou zakódovány alchymistické symboly a jinotaje, například na freskách na Latránském domě č. 53. Věž, podobně jako pražská věž u Karlova mostu, je svými zakódovanými mysterii symbolem zasvěcení do tajných nauk. Čapek ji nazval moc hezky a po svém "nejvěžovatější ze všech věží". Spolu s druhou dominující věží města na kostele svatého Víta jako by znamenaly i rovnováhu světské a náboženské sféry.

Visutá Plášťová chodba (je vidět i ze silnice), měla tehdy přes kilometr, dnes už jen 300 metrů. Šlechtici jí chodili z obytných apartmánů rovnou k fontáně v překrásných zahradách.

Počátkem 18. století získali Krumlov Schwarzenbergové, ti z něho učinili velevýznamné středoevropské šlechticko kulturní centrum. Za Schwarzenbergů se město zařadilo po bok předních šlechtických sídel a kulturních a hospodářských středisek Evropy. Paradoxně k tomu pomohlo i to, že císař Karel VI. nechtěně na lovu postřelil  Adama Františka ze Schwarzenbergu, který na následky toho zemřel. Císař pak jeho osiřelému synovi Josefu Adamovi, aby odčinil vinu, poskytl vysoké vzdělání, a ten město dál zvelebil. Po Praze má Krumlov druhý největší hradní areál v Čechách. A snad i nejrozsáhlejší svět neviditelných mysterií, čar a kouzel. I to ovlivňuje jeho auru.

Když koncem 18. století Schwarzenbergové přesídlili na Hlubokou, mělo i to dobrý vliv, protože se město stalo nevýznamným a chudým, a tedy se ho nedotkly ani tehdejší pokrokové stavební změny a zůstalo téměř v původní podobě.

Divadlo z 18. století je jedním ze dvou funkčních barokních divadel v Evropě. Od r. 1992 je město mezi památkami UNESCO.

Říční esovité meandry Vltavy tam tvoří kruhový tvar, což v mystice znamenalo významný symbol hada, požírajícího vlastní ocas. To je dávný mystický symbol jednoty, spojení protikladů, věčnosti. I když existují i jiné teorie vzniku tohoto jména, název Krumlov mohl proto znamenat: Kru-h, který mluv-í. Nabízí se asociace se jménem věhlasného dávného mistra Petra Parléře, které značí Kámen mluví.

Je smutné, jak si naši lidé neváží posledního ze slavných českých šlechticů, jejichž rod udělal pro naši zemi tolik. On ještě žije a dá se snad přirovnat k velevzácné skvostné architektonické památce, sloužící (i kdyby měl své lidské chyby) celý život tomuto národu. Je legendou, poukazující i na naši národní kulturnost, ušlechtilost a duchovní sebevědomí. Škoda že si to lidé neuvědomují. Holt bohužel platí někdy to, co řekl nějaký šlechtic, snad hrabě Nostic, a Masaryk ho pak často citoval, že "Čech je buď hulvát, nebo líbá ruku."

Je potěšitelné, že na rozdíl od překrásné Olomouce, kterou vystavěli Italové a Němci, od jihočeského barokního skanzenu statků v Holašovicích, které jsou dílem německých sedláků, a podobných míst, je Český Krumlov dílem převážně české šlechty, i když zde převládalo německé obyvatelstvo (po osvobození Krumlova americkou armádou odsunuté v letech 1945-46).

A proč o tom píšu? Co když se splní nedávno se zrodivší sen a na to unikátní, co se táhne z minulosti, se naváže v podobném duchu pro budoucnost? Svět alchymie a odvěkých mysterií člověka a kosmu se může transformovat v době duše vědomé do vyšších pater lidského usilování. Čím transformovat?

Pojďte a poslyšte cosi, co se rodí, a možná i zrodí. I mezi Čechy se totiž najdou lidé, co nenadávají od křesel a televize na politiku, jak je všechno špatně, ale pracují, aby se cosi zlepšilo. To, o čem budu psát, je zatím nehotové, ba v počátcích, ale i tak o tom napíšu aspoň sem, aby bylo víc mentálních sympatií. Na článek do tisku je ještě brzy.

Poblíž Krumlova je nevyužitý rozsáhlý areál po armádě. Máme o jeho využití, jak už to bývá, v první fázi sny – poté představy – pak rodící se projekt – a jestlipak nastane i další fáze? Zatím vítězí aktivita nad českou lenivou skepsí, kdy se zápecnicky mávne rukou, že se to stejně nepovede, a obvykle se to svede na politiky. Anebo že „za vším jsou peníze, tak co bysme se snažili“. Jenže právě tady je i s místními politiky řeč. Musí se ovšem za nimi jít a umět věci vysvětlit, pak naslouchají. A kdyby pro ně byly „peníze až na prvním místě“, už by areál dávno výhodně „střelili“ některému podnikateli.

A co se tu snad bude dít? Utvořila se skupina nadšenců, stojících ovšem na zemi, kolem jistého přítele ze Švýcarska, mluvícího česky, který prošel Harvardem, Oxfordem a dalšími universitami, žádná z nich však nebyla universitou pro budoucnost. Prošel i řadou praktických zkušeností, a chtěl by tu postupně ve spolupráci s námi vybudovat cosi - jak říkával Václav Havel – smysluplného.

Zatím se ujasňuje, zda po získání areálu a všech přípravných činnostech začít budování městečka osvěty waldorfskou školou, nebo ji zkombinovat s lůžkovým zařízením péče o seniory, snad i hospicem, výhledově vybudovat i universitu pro 21. století...? Z první schůzky zainteresovaných zájemců mám velmi dobrý dojem. A nejen proto, že byla v úžasných renesančních prostorách, kde jako by se čas zastavil.  Jistě že na ní byli i ti, kdo už se tam vidí se vší alternativou, jakou jen lze vymyslet – od alternativní bio-kosmetiky až po nevímco. Ulítlost tu je ale v menšině.  Jsou tu hlavně ti, kdo vědí, že se musí začít od znalosti legislativy a jednání na zastupitelstvu, přípravy veřejného mínění na tento záměr, přes ujasňování si, odkud čerpat pracovníky jednotlivých profesí, přes manažerské práce, tvorbu projektu pro nutnou registraci na Krajském úřadu kvůli získání státních peněz na provoz, vypracování rozvahy, až po dopravní obslužnost, parkoviště, ubytování pro zaměstnance, zdravotnické středisko apod. A prosím – na to vše je v záměrech pamatováno a jsou k tomu ochotní odborní lidé. A zdarma. Zavedený architekt, který již dávno tvoří i pro waldorfské školy a citlivější zákazníky, manažeři, sociální pracovníci... A až na konec bude snad možné hovořit o nějakých alternativních náplních.

A peníze? Něco málo je, daleko víc není. Ale všimněme si: obvykle se setkáváme se vzdechy, stížnostmi a nervozitou, že na ledacos užitečného nejsou peníze. To bylo, je a bude. Kdysi jsme ani vzdychat nesměli. Ale na co už se dnes peníze sehnaly a je hotové, to se tím momentem stane samozřejmostí a přestaneme si uvědomovat, že i na to dlouho nebyly peníze a pak se sehnaly.

Pravda, ledacos ztroskotá. Například ani přes letité úsilí se nepodařilo založit waldorfskou školu v Jeseníku či Českém Krumlově. Ale ani ta snaha nezůstane v neviditelnu bez odezvy. Kdyby byli po pádu komunismu nadšenci věc vzdali, neměli bychom tu waldorfskou školu žádnou. Mladí nadšenci si nejprve vytvořili sílu idejí, a i to pak pomohlo.  Jistý zapouzdřený kožený antroposof se v roce 1990 náramně pohoršoval na vládu a Václava Havla, že se u nás nebuduje systém sociální trojčlennosti. Jenže – tady zaspali právě antroposofové, mnohdy zahledění jen do sebe a své komunity, neschopní seznámit veřejnost vhodným způsobem s těmito ideály, a hlavně neschopní pro ně sami něco udělat namísto vztekání se na překážky a nepochopení. Proč o tom píšu?

Zdá se, že právě tato iniciativa, rodící se zcela mimo jakékoli zavedené duchovní struktury, má mentální i praktickou průbojnost a kvalifikaci. Jistě, zatím není ještě nic, ale před každým velkým dílem nebylo nic, jen pár nadšenců, kteří byli schopni trpělivě a kvalifikovaně jednat, konat, nestěžovat si. Je to tedy – dá se říct – universita 21. věku v prenatálním stadiu. Asi by se dost lišila od těch klasických. Náš švýcarský přítel totiž po zkušenostech na slavných universitách konstatoval, že i přes všechen věhlas je styl výuky zastaralý, zatvrdlý. Snad by se jednou podařilo i sem vnést prvky živého poznávání, spojeného s vývojem celé osobnosti, jak je to obsaženo především v duchovní vědě. Mělo by být v harmonii myšlení, cítění i jednání – resp. rozum, cit a vůle, pod vědomým dohledem bdělého Já. Umělecká i životní kreativita, sociálně orientované aktivity, vedoucí k součinnosti se světem, individuální rozvoj a mnohé další, co se ani na Západě, natož pak u nás dosud plně neuplatnilo. Osobní rozvoj a práce na sobě budou podporovány i uměleckou tvorbou, dramatem a hudbou. Od poznání kdo jsem, vede cesta k tvořivému poznávání druhých.

Český Krumlov by se tak stal mostem mezi historií a budoucností.  Mohl by dát příklad budoucího vývoje. Začíná to i tím, že náš architekt vytvořil model areálu, do kterého lze vnášet představy i si ho vkládat do nitra k dalšímu mentálnímu projasňování. Ke slovu by přišla i geomantie, vycítit projekt i ve vztahu ke krajině a podle toho i umisťovat budovy. Již sám jižní snah na úpatí Kleťe působí mile. Tak jako název projektu Krumlovia.