Je jen málo politiků, kteří jsou fakt cool. Estonská premiérka Kaja Kallasová k nim ale rozhodně patří. Její otec byl 14. estonský premiér, její matce bylo šest měsíců, když ji Rusové posadili i s Kajinou babičkou do dobytčáku a poslali na Sibiř. Takové zázemí člověka zformuje, řekl bych. Včera jsem narazil na projev premiérky Kaji Kallasové pro Paasikiviho společnost – „Bitva naší doby“ - a je tak výstižný, co se Ukrajiny a Ruska týče, že jsem se vám ho rozhodl přeložit. - Viktor Janiš
Pan překladatel Viktor Janiš: https://www.facebook.com/viktor.janis.5> <https://www.facebook.com/viktor.janis.5> ):
Estonsko má v čele vlády odvážnou a charakterní ženu:
https://www.facebook.com/viktor.janis.5/posts/pfbid026bBnThvkj2rvvf8wy5J3AkLyEBzaC2JR48qs5ieYGS8RtgWZKmmh5oisPCrUs8uzl> <https://www.facebook.com/viktor.janis.5/posts/pfbid026bBnThvkj2rvvf8wy5J3AkLyEBzaC2JR48qs5ieYGS8RtgWZKmmh5oisPCrUs8uzl>
Dámy a pánové, milí přátelé,
možná se ptáte, proč jsem tento projev nazvala „Bitva naší doby“. Je to odkaz na scénu z filmu Pán prstenů, kde Gandalf a Pipin stojí na balkóně v Minas Tirith a dívají se na východ. A Gandalf říká mladému hobitovi: „Tak konečně nadchází veliká bitva naší doby.“ Čaroděj věděl, co ho čeká za nebezpečí. Věděl, co by se stalo, kdyby síly dobra selhaly. Věděl, že je nutné napnout všechny síly k tomu, aby byl svět pro všechny živé bezpečný.
Ptejme se tedy: chápeme rozsah toho, co se na Ukrajině děje a co je zde v sázce? Je naše reakce adekvátní a jaká by byla cena za selhání?
Otevřená agresivní válka, jejímž cílem je anexe území, se vrátila do Evropy. V této válce nejde jen o Ukrajinu, ale o mezinárodní řád založený na pravidlech a budoucí bezpečnostní architekturu Evropy. Mějme na paměti, že Rusko cílilo ultimáta na nás – na NATO a členské státy EU. To bylo v prosinci loňského roku. Tehdy Kreml požadoval ukončení politiky otevřených dveří NATO, požadoval, aby se NATO vrátilo ke svým hranicím před rokem 1997, a požadoval omezení vojenské techniky na území suverénních zemí.
K dosažení svých cílů je Rusko ochotno použít vojenskou sílu. Věci, které jsme v Evropě pokládali za minulost, se stala noční můrou dneška. Na Ukrajině Rusko útočí na civilisty, ničí civilní infrastrukturu, masově zabíjí, mučí, znásilňuje a deportuje.
To není náhoda, ale rys ruského způsobu vedení války. Jsme svědky státem organizovaných válečných zločinů. Kreml dal jasně najevo, že jeho cílem je vymazat Ukrajinu z mapy světa. „Denacifikace“ je příklad nenávistného moskevského jazyka – oficiální ruské označení politiky zničení ukrajinského státu a jeho obyvatel. Až moc se to podobá podněcování ke spáchání genocidy – což je jasný trestný čin bez ohledu na to, zda genocida skutečně následuje. A takové výzvy fungují – v oblastech osvobozených Ukrajinci vidíme důkazy o masovém zabíjení, mučení, znásilňování, deportacích. V naší části Evropy si tuto tvář ruské okupace bolestně pamatujeme.
Imperialismus a kolonialismus jsou dlouhodobě prosazovanou ideologií Kremlu. Nevynořily se 24. února letošního roku. Varovné signály a činy tu byly již dlouho.
Rusko své akce ospravedlňuje a zahaluje pod nálepku „osvobozování“ lidí. Osvobozování těch, kteří o osvobození nežádali. Tuto mesianistickou horlivost zdůvodňují porážkou nacistického Německa a poukazováním na to, že Sovětský svaz pomohl zachránit Evropu a svět před nacismem. Pokaždé ale zapomínají dodat, že právě Sovětský svaz spolu s tehdejším nacistickým Německem společně rozpoutaly druhou světovou válku. To Moskva zaútočila 17. září 1939 na Polsko a 30. listopadu na Finsko.
Na historii záleží. Sovětský svaz se sice zhroutil, ale na rozdíl od jeho imperialistické ideologie. Zatímco my jsme po rozpadu Sovětského svazu učebnice dějepisu přepsali, v Rusku k tomu nikdy nedošlo.
Zatímco zločiny nacismu byly jednoznačně odsouzeny a souzeny před tribunály, v případě zločinů komunismu se tak nestalo. Měli jsme tokijský a norimberský tribunál, ale na moskevský tribunál nikdy nedošlo. Místo toho Putin v Rusku přispěl k obrodě stalinismu a není tak divu, že podle průzkumů veřejného mínění 70 procent Rusů Stalina a jeho politiku schvaluje.
Pokud lidé obdivují diktátory, nic jim nebrání v tom, aby se jimi stali nebo se nějakému podřídili. Pokud se před lidmi skrývají minulá zvěrstva, nemají pak žádné zábrany spáchat v budoucnu nová. Právě tohle nyní vidíme na chování ruských vojáků na Ukrajině.
Dámy a pánové, Estonsko má stejně jako Finsko hranici s Ruskem. Obě země mají s naším společným sousedem dlouhou historii. Velké země mohou dělat chyby a přežít. Pro ty malé je prostor pro chyby mnohem menší – politika zastavení ruské agrese na Ukrajině je pro nás existenční záležitostí.
V minulém století měly Estonsko a Finsko s ruským násilným imperialismem zcela odlišné zkušenosti. Chci vzdát hold Finsku, které se v roce 1939 rozhodlo bojovat. Finsko přišlo o spoustu lidí a velké území, ale zachovali jste si něco posvátného – svou státnost. Estonští dobrovolníci pěšího pluku 200 bojovali v Pokračovací válce pod heslem „Za finskou svobodu a estonskou čest“! Estonská svoboda byla pryč, oni bojovali za její čest. Finsko ztratilo hodně, ale Estonsko ztratilo všechno – kvůli sovětskému teroru jsme přišli o území, svobodu a pětinu obyvatel. A za železnou oponou jsme si po půl století připadali zapomenutí a opuštění.
Z toho jsme si odnesli několik ponaučení:
Zaprvé, za svobodu je třeba bojovat, ať se děje co se děje. Protože nebojovat je mnohem horší. Ukrajinci dnes a denně dokazují celému světu totéž.
Za druhé, pokud chcete mír, musíte se připravit na válku. Estonsko již mnoho let vydává na obranu 2 procenta svého HDP. V příštím roce budou estonské výdaje na obranu činit přibližně 3 procenta. Do roku 2024 to budou více než 3 procenta. Stejně jako Finsko jsme si zachovali brannou povinnost a naše ozbrojené síly jsou založeny na zálohách. Nakupujeme HIMARSy, protilodní raketové komplety dlouhého dostřelu, protivzdušnou obranu středního dosahu a mnoho dalšího.
Za třetí, když jsme po 50 letech okupace obnovili svou nezávislost, rozhodli jsme se, že už nikdy nebudeme sami. Nikdy více bez přátel a spojenců. Proto jsme v EU a v NATO.
Vážení přátelé, Estonsko bylo mezi prvními, kdo ratifikoval členství Finska a Švédska v NATO. Finské členství v Alianci otevře nové obzory v bilaterální i seversko-baltské regionální obranné spolupráci našich zemí. Většina Finů žije v jižní části Finska, většina Estonců v severní části Estonska. To je jednou větou důvod k posílení naší bilaterální obranné spolupráce.
Dnes jsme na společném semináři našich vlád projednali zprávu o budoucích dvoustranných vztazích. Zpráva se zabývá mnoha otázkami, ale chybí jí jedna kapitola – nedotýká se bezpečnosti a obrany. Byla napsána před 24. únorem a zveřejněna v březnu. V budoucnu musí být bezpečnost v popředí naší spolupráce. Zejména proto, že souvisí s mnoha oblastmi – energetickou bezpečností, kybernetickou bezpečností, ochranou kritické infrastruktury.
Dámy a pánové, od začátku ruské agresivní války na Ukrajině založila naše vláda naši reakci na třech směrech:
Za prvé – vojensky, ekonomicky a politicky podporovat Ukrajinu.
Za druhé – zvýšení ceny agrese, izolace Ruska a zamezení beztrestnosti válečných zločinců.
A za třetí – posílení naší vlastní obrany.
Zbraně jsme na Ukrajinu začali posílat v prosinci loňského roku. S javeliny to šlo hladce – sehrály klíčovou roli v bitvě o Kyjev. Bohužel déle trvala naše dodávka houfnic. A teď si představme scénář, že by svobodný svět poslal zbraně a munici, které posíláme nyní, už v lednu nebo v únoru. Bylo by se podařilo zachránit mnoho životů. Tehdy jsme byli svědky přílišné zdrženlivosti a přílišného vlastního odstrašování.
Ruská strategie vůči euroatlantickému společenství se opírá o tři zbraně – bolest, strach a naději.
O bolest vyvolanou energetickým vyhladověním Evropy.
O strach z jaderné války.
O naději, že se Ukrajinu podaří nátlakem donutit k uzavření mírové dohody, v níž Rusku přenechá část dobytého území.
Jak bychom měli reagovat?
Pokud jde o bolest, kterou nám Rusko způsobuje energetickou zbraní – přežijeme a budeme prosperovat. Ruská agrese ukázala, co se s vámi stane, když se spojíte s partnery, kteří z důvěry udělají zbraň. Důvěra mívá svou cenu – ale je to cena, kterou stojí za to zaplatit. Evropská unie a její členské státy se ze závislosti na ruských fosilních palivech poučily a razantně se od nich odklonily.
Ohledně strachu si vzpomeňme, co řekl Franklin Delano Roosevelt: „Bát se musíme jen strachu samotného.“ Pokud se necháme jen jednou úspěšně jaderně vydírat, probudíme se v mnohem, mnohem nebezpečnějším světě.
Proč tedy nevolat po míru? Co takhle zmrazit konflikt a hledat diplomatické řešení?
Pevně doufám, že se Evropa poučila, že ústupky jen posilují agresora. A že agresor nikdy nepřestane, pokud ho někdo nezastaví. Čím déle to trvá, tím je to těžší. V Estonsku z naší bolestné historie víme, co ruský mír skutečně znamená – popravy, mučení a deportace.
Jakákoli pauza na Ukrajině by dnes Rusku umožnila připravit se, odpočinout si a přeskupit síly, aby mohlo později v agresi pokračovat. A nakonec bychom – když budeme parafrázovat Churchilla – měli hanbu i válku. Koneckonců jsme měli šanci zabránit budoucím agresím Ruska v letech 2008 a 2014. Ale reakce svobodného světa byla tehdy slabá. Zásady se vyměnily za peníze, pravda za plyn. A sebevědomí agresora jen rostlo. A nakonec jsme dospěli až sem – ke genocidní válce velkého rozsahu.
Co se míru týče, pokud se Kreml nevzdá svého cíle dobýt na Ukrajině nová území, sotva lze očekávat nějaké skutečné mírové rozhovory. Nevěřím v dobrou vůli zjevného agresora a chladnokrevného válečného zločince. Jak nedávno řekla předsedkyně Evropské komise von der Leyenová: „Nyní je čas, abychom ukázali odhodlání, nikoliv ústupky.“
Ukrajina ukázala, že tahle válka se dá vyhrát, ale potřebuje naši podporu – vojenskou, politickou, morální i finanční. Musíme stát v čele pomoci Ukrajině při integraci do euroatlantického společenství a měli bychom ji jako kandidátskou zemi EU co nejvíce podpořit. Ukrajinu je třeba obnovit a my musíme najít způsob, jak k tomu využít zmrazená aktiva Ruska již nyní – samozřejmě striktně na základě zásad právního státu. A musíme podpořit ukrajinskou cestu ke členství v NATO na základě závazků přijatých v Bukurešti v roce 2008 a v Madridu v roce 2022. Plná poválečná euroatlantická integrace Ukrajiny je pro její budoucnost zásadní a pro evropskou bezpečnost klíčová.
Pachatelé této útočné války a dalších válečných zločinů spáchaných na Ukrajině musí být postaveni před soud – důležitou roli zde hraje Mezinárodní trestní soud. Je však také třeba zřídit tribunál pro zločin agrese – protože Mezinárodní trestní soud nemá pro tento zločin jurisdikci. EU by zde měla hrát vedoucí úlohu.
V neposlední řadě bychom nikdy neměli odvádět pozornost od posilování vlastní obrany. A nesmíme zapomínat, že Rusko rovněž vede globální hybridní válku proti Evropě i mimo ni. Doufá, že vysoké ceny energií a příliv uprchlíků oslabí podporu Ukrajiny u naší veřejnosti a nám zbude méně prostředků na její podporu. Rusko šíří dezinformace po celém světě, stále zasahuje do našich voleb a ze závislostí si dělá zbraň. Stále na nás podniká kybernetické útoky. Svoboda od závislosti na Rusku znamená svobodu od ruského vydírání.
Dovolte mi vrátit se k otázkám, které jsem položila na začátku. Co je v sázce na Ukrajině? Je to naše vlastní svoboda, kterou tam chráníme. Jde o svobodu od represí, svobodu od válečných zločinů, svobodu rozhodovat o vlastním bezpečnostním uspořádání a zahraničněpolitickém směřování.
Tato svoboda není zadarmo. Ukrajinci za ni platí svými životy. My platíme eury a musíme si neustále opakovat, že plyn je možná drahý, ale svoboda je k nezaplacení.
Zakončím to dvěma krátkými větami, o nichž vím, že s nimi všichni souhlasíte:
Slava Ukraini!
A
Suomi NATO:on!
2024 ©