Když jsem od dětství poslouchal jeho písničky (a nebyl to pro mne nikdy ten hlavní žánr k poslechu), říkal jsem si, jak asi zvládne své stárnutí. Mnozí se ke stáří stáhli, někteří se stali karikaturami sebe samých… Většině našich zpěváků tehdejší generace se ale stárnutí daří velmi důstojně (Kubišová, Neckář…). Dařilo se to i Karlu Gottovi. A co se „zásluhou“ jeho odchodu dnes s většinou národa děje?
Nejprve z mailů kamarádky L. Z.: Při úctě vůči Karlu Gottovi, která mu jistě náleží (stejně tak však, jako každému jinému známému umělci, který prošel životem pracovitě a zůstala za ním
určitá hodnota) je úlevné, že nejsem sama, kdo poslední dny kroutí hlavou
nad tou Gottománií.
Je smutné, že se většina národa sjednotí převážně či jen nad tímhle. Jaký rozdíl - naposledy se takto truchlilo před půl stoletím po Palachovi - to mělo hluboce etický význam, dotýkají se snad až duše národa. Pak částečně při odchodu Václava Havla, tam si ale už mnoho lidí spíš oddechlo, že je nebude strašit nepohodlným morálním vzorem.
Ta tragikomičnost mi došla při slovech Trávníčka přicházejícího ke svatovítské katedrále. Ve vstupu protelevizi říkal cosi ve smyslu této myšlenky: "No, není to krása? Tolik lidí tady - to už o něčem vypovídá. Takhle celý náš národ umí dát najevo svou vděčnost." - Jak bezduché. Hokej, fotbal, Gott - tím žijeme.
Ozvala se i známá (dlouhodobě se zabývající vysokým duchovnem), která se rozpovídala o tom, jak ji ten Gott vzal, až jí u televize i slza ukápla a co že já na to?! Jestli jsem se z toho už vzpamatovala, ona že ještě ne. Namítla jsem nesouhlasně, že mezi námi dožívají jiní lidé - opravdoví hrdinové, kteří nasazovali život za naši vlast a za světový mír, nebo vězni svědomí, často mučeni hůř než za nacistů, a šikanováni byli i jejich blízcí a příbuzní, a že ti by si zasloužili mnohem víc právě takovýchto poct; jenže ti nikoho nezajímají. Také letci RAF za nás nasazovali životy, kdysi legionáři, ti již nežijí, zemřeli v zapomenutí nebo v komunistických koncentrácích. Na jejich osudech se ovšem nemůže tak skvěle přiživit a zviditelnit naše politická špička, která dnes téhle národní bezbřehé a slabomyslné zamilovanosti do Gotta jen zneužívá, aby si nahrála malou domů a vlichotila do přízně davu. „Vzalo“ ji, když komunisti umučili Pavla Wonku nebo Jana Patočku, filosofa světového významu? A stovky či tisíce dalších?
KF.: Katedrála i mše slouží k povznesení k Bohu. Sebe i toho, za koho je věnována. Je to posvátnost. Šly tam ty davy kvůli tomu, nebo ze zařazení se do fanatické davové psychózy? Možná i snobské? Každý davový elementál je pro lidi bez plně bdělého Já nakažlivý. Ti lidé si jistě připadali ušlechtile – takovými by ale mohli být třeba i při tiché modlitbě za někoho, vykonávané doma, a snad i pravidelně. A třeba i za oběti násilí, za osvětlení národa a světa…, za zemřelé, i ty „nevýznamné“… Těžko říci, zda modlitby za člověka, který si všemohoucího Stvořitele - Boha zmaterializoval na jakési „ilumináty“, kteří podle jeho mínění řídí svět a politiky, tedy zda tyto modlitby k němu dospějí. Snad někdy po dlouhé době jeho vývoje. Byly by tyto modlitby a mše opravdové třeba i za posledního žebráka? Pokud ano, mohou být opravdové a účinné i za Gotta. (A opět malinko jedovatosti, ale logické: když už se ty davy hodlaly modlit, neměly by se modlit spíš k těm Gottovu iluminátům?)
Gott se uměl vkusně oblékat k různým příležitostem. Většina jeho příznivců na pohřbu se neuměla vhodně obléct, ale ani vhodně chovat. Obsedantní lovení záběrů s mobily nad hlavou nesvědčí o vkusu a pietě, ale o buranství a touze po senzaci či zábavě.
Kolik tu bylo vynikajících umělců v jiných oblastech, ne ovšem tak rozšířených jako pop music, kteří nesměli vycestovat do svobodného světa a sklízet slávu, neměli prostor ani v našich médiích… Taky se chtěli rozdávat národu a světu. Pouze neměli tak široce zabírající obor, jako jsou písničky. Nebo jim nebyl režim tak nakloněn. Takový Eduard Haken, dirigent Václav Talich a jiní, špičková světová úroveň, zvaná do nejvěhlasnějších světových scén, nesměli vycestovat, i v médiích měli jen nepatrnou pozornost. A kolik vynikajících houslistů, a jen jednomu (Václavu Hudečkovi) umožnil ve své době režim sebeprezentaci, ale za cenu členství v KSČ a prezentace režimu (a letitého objíždění států východního bloku se stále stejným virtuozním repertoárem jakožto zázrační dítě až do plné dospělosti).
Gott pamatoval na dobročinnost, podporoval i kolegy v nesnázích. Je to chvályhodné, nemusel by. Zároveň ale: je větší hrdinství darovat někomu ze svého dostatku či nadbytku statisíce, kdy to ani nepoznám, a sklízet pochvaly, nebo - jak píše Jack London - rozdělit se s hladovějícím psem o poslední kůrku chleba?
Ještě obecná úvaha, kterou teď nemířím na nikoho konkrétního: U řady umělců se vyzdvihuje jejich píle a pracovitost. Jistě právem. Mnohým z nás chybí. Druhá věc je otázka: Byla motivem píle touha se rozdat svým uměním, touha obohatit lidi, anebo je hnala slávychtivost, touha blýskat se na špici, ctižádost, za kterou se často schovává ego? To obyčejně nerozeznáme, proto nelze nikoho podezírat, je to jen připomínka tohoto opomínaného dualitního principu. Víme z dějin, kolik i neblaze proslulých postav či podivných charakterů bylo pracovitých a pilných.
Vlasta Chramostová, nikdy se nesklonivší před státní mocí, se proti zneužití svého pohřbu politiky pojistila předem. Z úvodníku k rozhovoru s Ivanem Rumlem: „Vlasta Chramostová byla tvrdohlavá, statečná a do poslední chvíle nesmírně duševně čilá, říká disident, chartista a politik Jan Ruml, kterého s herečkou pojilo blízké přátelství. Mluvil s ní ještě těsně před smrtí. Přála si pohřeb v Národním divadle s černou vlajkou a bez politiků. Podle Rumla je všechny svým příkladem převyšovala...“
2025 ©