Trvalý význam pro naši zdravou budoucnost má jen to, čemu jsme věnovali své poctivé a moudré úsilí. Pak si svého uzdravení i víc vážíme. Absolvování nějaké sebevědomě halasně propagované metody (údajná etikoterapie, budoucnost podle horoskopu, tarot, vztahové konstelace, esoterická turistika na drancování posvátných míst, kyvadélkáři, tantrismus, nasávání energie z pyramid na dálku apod.) bývá mnohdy jen zvědavé využití nějaké příležitosti či nabídky nebo jen poslušné nepřemýšlivé podvolení se někomu, kdo nám to vychválil a nalákal nás do své rychlovýrobny zdraví a štěstí. Ta běžná (někdy právě úniková, alibistická) pohnutka "přece se sebou musím něco dělat", často nahrazuje právě to pracování se sebou z nejhlubších pohnutek a poctivě, i kdyby s potížemi a nezdary. Tyto metody odvádějí od pravé modlitby, od pokorného vztahování se k Bohu, od úcty k tomu, co zatím nejsme schopni pojmout. I od Ideálu, který, ač zatím nedosažitelný, nás může naplňovat už pouhým vědomím, že existuje.
Převážně na těchto falešných zkratkách s bombastickými titulky zakládají svou existenci některé dnešní časopisy, kdysi i Astro, Spirit, Vital, Mystery, Fontána Esotera aj. (nebýt občasných hezkých reakcí, zanechal bych psaní do nich, možná k tomu brzy dojde, když při každém čísle vnitřně úpím, do jakého sousedství píšu). Lákají na obálky a nadpisy, obsahující hlavně termíny jako Tajemství..., Mysterium..., Odhalení…, Energie…, Kosmos… Občas doporučují něco dělat „srdíčkem“, je to podle nich vždy neomylné a úspěšné (za dělání „srdíčkem“ se ovšem dá považovat ledacos). Vylamují z posvátných oblastí bytí témata, která podávají lacině, bez vývojového a hodnotového kontextu. K poznávání vyšších pravd a oblastí se ale musí člověk svým vývojem a pokornou touhou uschopnit, nečekat na zmaterializované atrapy instant, byť se vznešenými titulky. Těm méně přemýšlivým nabízejí tyto zdroje například jak se léčit informací, jak nasávat na dálku energii z pyramid, z Plejád, z daleké galaxie, z "léčivých" obrazů, ze „sférických vibrací“ a „meditační hudby“, jak dosáhnout změněných stavů vědomí, jiné titulky se chlubí, jak někdo vše řeší jedině "srdcem" (tedy bez moudrosti, to by to vypadalo), jinému zas "tlak z vesmíru" cosi napovídá… Dávají „speciální“ meditace na zhubnutí, ztloustnutí, přičarování „pravého“ partnera či pravého zaměstnání, zbohatnutí, vybuzení Hadí síly, aktivizaci čaker, poznání minulých životů, magické schopnosti, používání karet, channeling, dianetický auditing, dosažení tu nirvány, tu lepšího požitku ze sexu... Anebo vykrádají posvátná témata ke svému pokleslému či komerčnímu sebeuplatnění. Jedním ze znaků je, že slibují přijít k nějakému prospěchu či zdraví jakousi tajemnou výhodnou cestou a nezkoumají etiku a prachobyčejné okolnosti svého života a svou povahu. Chybí oddanost, trpělivost a pokora k vyšším světům. Tedy další znak – vše zištně směrem pro sebe, nic nezištně ven ze sebe.
Někdy chybí i schopnost rozeznat kvalitu učení a rozdílnou etickou kvalitu jeho předávačů, případná morální dezorientace ve světě. Typický příklad i z antroposofických luhů a hájů – dosavadní oddanost některých antroposofů tatíčku Putinovi a tatíčku Zemanovi – nevím ovšem jak po nedávném zveřejnění ruského státního terorismu. Jaká je pak důvěryhodnost těchto lidí? Kde jsou postulované Steinerovy první kroky nutné na poli etickém? Mohou se divit, že je antroposofie často vysmívaná? Jiná duchovní osobnost, tentokrát ze Slovenska, mi psala, jak nám závidí Zemana, který prý pracuje pro blaho naší země, zatímco prezidentka Čaputová je dosazená americkými kruhy a sleduje jejich mrzké zájmy. Pak už se jeden ani nediví, že za Druhé světové války označovali někteří němečtí antroposofové Hitlera posvátně za meč archanděla Michaela.
Ptal se mne kdosi na dnešní situaci. V této věci není o čem diskutovat, každý si může jasně označit lež za lež, agresi za agresi, ba i prezidentskou vlastizradu za vlastizradu. I to, kdo je přítel a kdo nepřítel. Na takovouhle rovnoprávnou reakci Kreml není od nás zvyklý, že už nejsme jejich gubernie. Myslím že někde se občas vyskytující relativizace zla ("však ono...", "ale vždyť..." "pravda je někde uprostřed"...) může být ke škodě jasnému pohledu.
Možná to taky trochu otřese našimi kremlofily, jsou i v AS a tzv. duchovních kruzích. A pokud to neotřese jimi, tak jejich důvěryhodností...
Ani meditaci nelze pojímat jako sport duše bez etického zázemí, bez soustavné snahy o rozeznávání dobra a zla. Meditace je spíš látkovou výměnu v dušu, kdy to okoralé a zaprášené je z nitra zvolna trpělivě odplavováno a nahrazováno svěžím obsahem, pokud se Bohu otevřeme jako lasturka.Vlastně toto je to čerpání energie, ale té pravé.
Trvalý užitek může dát jen naše kvalitní vnitřní příprava. Je krásné mít v sobě vytvořen z celkové životní vnímavosti a sebepoznávání citlivě reagující prostor, abychom měli kam posvátnost meditačního prožitku, krásného kontaktu, místa nebo díla uložit. Jinak to po nás ihned sklouzne. Tento prostor se vytváří celodenní náplní našeho života – kontrolou myšlení, slov i jednání, čistotou, pravdivostí, smyslem pro krásu, pravdu a dobro. A chcete-li přesto recept na získání energie, pak je jednoduchý: je v dávání. Moudře, laskavě a nezištně. Když totiž chceme jen brát, „dobíjet se“, je to uzavření se do sebe, egocentrismus, a takto „zhltnutá“ energie se v nás dlouho neudrží, pokud ji jen poživačně konzumujeme. Jsme pak jak Otesánci. Chtěním neustále někde získávat energii se bezděčně utvrzujeme v tom, že nám chybí. Chtění neustále klást další a další otázky svědčí o tom, že se nám nechce pracovat s odpověďmi. Prof. Bernard Lievegoed, holandský duchovní badatel, řekl o vynakládání energie: „Ve fyzickém světě usilujeme, abychom vše dělali co možná racionálně a efektivně. Snažíme se vynaložit co nejméně energie, abychom dosáhli co nejvíce. V duchovním úsilí je tomu naopak. Vše, co děláme s větší energií, nadšením a oddaností než je pro výsledek třeba, vytváří substanci pro duchovní svět, z níž budou stavěny světy, tj. příští vývojová stadia naší Země."
Je toho na někoho moc? Stačí plná důvěra ke Kristu či Matce Boží, na které se můžeme se vším obracet. Jak začít si sám pomáhat? Snad i uvědoměním si, že problémy, které jsou v rovině ega neřešitelné, lze nabídnout pokorně k jejich vyššímu řešení. Duchovní bytosti na to čekají, aby nám pomohly. Bůh se nikdy neunaví člověku pomáhat, ale člověk se unaví svou lenivostí prosit. Nemusíme se před ním stydět za své nectnosti. On o nich ví, ale stejně nás miluje. Jak krásné by bylo napodobovat ho v tom vůči našemu okolí. Základní požadavek všech velkých náboženství byl a je – Poznej sama sebe. Tak například nevhodné chování motivované strachem ze ztráty, z odmítnutí, z neúspěchu a čehokoliv jiného, se automaticky mění, uvidíme-li, že takové obavy se zakládají na iluzorní identifikaci s egem a na nepřijetí zákona karmy. Nejde tu o vyhlížení jakéhosi mohutného jednorázového prozření, ale o trpělivou sebevýchovu. Z opouštění pragmatické resp. egoistické perspektivy svého života, svých aktivit, vztahů apod., nabýváme také smyslu pro paradox, ba i pro absurditu (všimněme si souvislostí s osvobozujícími účinky humoru). Vnitřní i vnější zkušenosti se postupně harmonizují a shodují. Jistě, že neexistuje způsob, jak si hned navodit, natož pak změřit větší soucítění, velkodušnost, vnitřní mír a schopnost lásky a sounáležitosti se světem. Nejsou to energie, ale kvality. Tyto kvality bytí nastupují jako projev a výsledek skutečného produchovňování, kterému se spíše dá říci zkvalitňování. Jakmile se jednou člověk probudí k duchovním obzorům a kvalitám, jeví se život ve zcela jiné perspektivě. Naše Já je nám dáno Bohem Otcem, který nás stvořil. Bez něho nejsme nic, vše, co máme, máme od Boha k dočasnému spravování. Jednou budeme vydávat účty. Prožíváme-li své já jako kontakt a kontext se světem duchovním i viditelným, nabývá naše existence nové významuplnosti a obsahu. Pak se odkláníme od přehnané pozornosti ke své psychice a k dočasnému prospěchu, většinou domnělému, a nabýváme větší touhy po osvojování si širších obzorů a vstřebávání se do nich. (V tomto smyslu by skutečné poradenství, spíše opora, mělo inspirovat klienta k řešení celkového nasměrování člověka, a teprve z toho mu může vyplynout východisko a ujasnění jeho konkrétního problému, se kterým možná přišel.) Při pomáhání jde v první řadě o oporu, teprve ve druhé řadě o metodu. Pomáháme tím, čím jsme, teprve pak snad i znalostmi. Jak řekl svatý Augustin - My máme milovat. Napravuje Bůh. Někdy nemusí být metoda žádná. „Neste břímě jeden druhého.“
2025 ©