ÚSPĚŠNĚ PROBĚHLO Odpoledne s "lesní žínkou" Annou Pammrovou a mystikem Otokarem Březinou; Obroda nitra přírodou; Odkaz Otokara Březiny, Havlov a Václav Havel; Chrámy mysterií

V sobotu 16. tm bude v Městské knihovně v Tišnově krásné odpoledne. Od 15 hodin totiž začíná pořad "Cestou k zářnému cíli". Pořádá ho Společnost Anny Pammrové a nakladatelství Sursum. Jak se píše na pozvánce, kniha  Anny Pammrové, duchovní přítelkyně Otokara Březiny, "Cestou k zářnému cíli", je čtenářsky přístupným a inspirativním vhledem do světa filosofie a životních postojů Anny Pammrové a vychází po 90 letech od prvního vydání. Součástí programu bude koncertní vystoupení skupiny Žalozpěv (název inspirovaný stavem naší krajiny) a povídání mé maličkosti.

A co budu povídat? Vyberu něco z následujícího textu, který jsem si napsal jako koncept (spíš než napsal, tak vybral  a poskládal ze svých knížek).

V dávných dobách byla země poseta svatyněmi a chrámy, v jejichž mysteriích pulzoval skutečný Duch. Dnes z nich máme památky pro turisty, v lepším případě je v nich slabý závan původních zasvěcení. Je to tak v pořádku? Možná ano. Lidstvo se muselo postupně oddělit od duchovní domoviny a vnořit se až na dno zemské propasti, aby prošlo zemskou nocí, nabralo nové zkušenosti, prošlo pády a vzestupy, hříchy a jejich následky. Tím nabývá zkušeností, sílí, zoceluje se, učí se samostatně rozeznávat dobré a zlé, hojivé a ničivé. Pak můžeme již sami ze svobodné vůle hledat cestu zpět a otevírat si ji sami svým probuzeným a zoceleným Já. Není to krásné? A právě zde mohou působit osobnosti jako O. Březina nebo A. Pammrová.

         I oni staví chrámy. Ale navzdory současným architektonickým skvostům i ošklivostem nejsou již ty nejvýznamnější chrámy budovány na zemi, ale v lidském nitru. To se svou boží jiskrou nosíme pořád s sebou. Lidstvo budoucnosti se bude postupně odpoutávat od jakýchkoliv zevních pomůcek a hledat vše v samostatném životním úsilí. Nebude chtít tu či onde uchopovat Boha, ale nechávat se uchopovat Bohem. Meditace a modlitba, třeba i ta v přírodě, není stahování Ducha do sebe, ale vstřebávání sebe do Ducha. Nikdy asi nebyla potřebnější biblická slova "Vy jste chrámem Ducha svatého" víc než v dnešní temné době. Temné, ale tím nadějnější. Nejsou hned nutné transcendentální zkušenosti či tajemné schopnosti, ale jen touha zčistěného srdce a bdělého rozmyslu, uskutečňovaná v meditaci i v praktickém životě. Nejsou nutní ani žádní prostředníci, dnes může plnit roli učitele i kniha. Při opravdovosti hledání se nám dostanou do ruky i ty pravé knihy i ti inspirátoři, kteří jsou pro nás. Z meditační jeskyňky nitra pak vyjdeme do chrámu světové moudrosti a lásky, oplodňováni z  nebeských chrámů a síní zasvěcení. A pak - po návratu od meditace, duchovního studia či duchovního povznesení k naší - jak Pammrová  říkala - hrncoslužbě či hadroslužbě, se i naše niterná komůrka bude postupně proměňovat v chrám. I rány osudu brala A. P. jako pobídku na stezce duchovního probuzení. Napsala: „Neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu, a bolest je výčitkou odloučeného... Podivno, že jen tím, čím všední ženy bývají spoutány, mohla jsem býti osvobozena!"

        Ty nejdůležitější svatyně nebyly nikdy stavěny na zemi. Velcí učitelé lidstva je budovali ve svých neviditelných světech a odtud je nabízeli těm, kdo měli otevřená nitra. Vždy existovali oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina. Byl jedním z nich. I své nitro můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti, pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu, prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace, budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování,  i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.

Jeden můj subjektivní prožitek

Nocoval jsem kdysi v hotelu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Před usnutím jsem přemýšlel o Otokaru Březinovi, který tu roky pobýval. Vstřebával jsem do sebe tiše jeho verš „Nekonečností čekají na nás jiná slavnější jara, věčností hřmící písně vysvobození“. V oné posvátné chvíli mezi bděním a spánkem jsem formou imaginace spatřil, spíše prožil celou Březinovu velikost: v kosmickém prostoru zde zůstal natrvalo vyzářen živý otisk - elementál jeho grandiózního ducha v imaginaci průhledně zlatavého chrámu, podobného mohutnému oltáři, zářícího na pozadí nekonečna božím zasvěcením do dálek i do naší národní duše. Zůstává zde tedy trvalá inspirace pro náš národ, spíše její možnost. Ve zlomku vteřiny jsem pochopil, že tento duch  nakročil svým Uměním do kategorie skutečných Zasvěcenců.

        Škoda že  národ o ničem takovém téměř neví. Většina netouží po vyšším a volí raději falešnou bodrost podle svého - blízkost ztotožnění se Švejkem - v četbě i postojích. Němci si cení a čtou svého Goetha, Schillera, Nietzscheho aj., Rusové svého Dostojevského či Tolstého, my máme své duchovní velikány jako Purkyně, Bílka, Zeyera či Březinu a nevíme o  nich téměř nic.

         Nabádal-li Karel IV., že máme milovat budoucnost svého národa, může to platit jak na rovině obecné, tedy vysílat vlny radosti, naděje, bezpečí a lásky do budoucnosti, tak na úrovni konkrétní – v podobě vlídného činu, který příští časy něčím hodnotným obohatí a zkrásní. Tak jako A.P. Můžeme do blízké i vzdálenější budoucnosti svým nezištným konáním „posílat“ dobro sami ze sebe. 

         A. P. upozorňovala na likvidaci přírody, na kácení stromů. Co tedy třeba sázet stromy? To je něco jako sázet semínka kladného osudu. Cosi se zasije či zasadí a krásný výsledek již roste sám, doprovázen naší láskou. Vida, jak krásný námět na duchovní cvičení. Co vše můžeme přát a vysílat  do budoucnosti své vlasti. I takto můžeme stavět hráze všeobecné nespokojenosti, pasivitě, chtivosti jen od světa přijímat.

         Podle duchovní vědy naším mrtvým myšlením zapříčiňujeme umírání lesů. Uvažujme jednoduše: vyprahlá nitra – vyprahlá příroda.

Devastace morálního vědomí a postojů  přináší devastaci podmínek pro život.

Agrese vůči bližním přináší i agresi vůči přírodě.

Náhrada přirozeného chování falší a konvencemi - =  náhrada živelného bujení přírody betonem a asfaltem.

         Slované jako mladší rasa mohou mít blíže k živému, nezkostnatělému myšlení. Musíme se naučit živě myslet. Tak jako O. B. nebo A. P.   A živé myšlení nese jak ty účinky, které oživují i přírodu, tak plody v podobě konkrétních tvůrčích nápadů. O jednom se zmiňme.

        Taky jste četli knížečku Muž který sázel stromy? Hezká, že? A vhodná jako dárek hnedle pro každého, bez ohledu na  víru, politiku, věk, povahu...  Píše se tam ale o muži z jiné země, z trochu jiné doby, a zdravém.

        Povězme si krátce o muži, který v naší současnosti pořádá sázení stromů a zhotovování a rozvěšování ptačích budek v sadech Kladna.

         A pěstuje si doma z kaštanů a žaludů budoucí stromy, které se budou sázet. Tento muž, pan Karel Kuchař, je po úrazu trvale na vozíku a má ochrnuté ruce i nohy. O to živější je jeho tvůrčí a nápadité myšlení.

        Přestože by se zdálo, že zastane jen nepatrné úkony, dá se s chutí i do práce, která ostatní lidi mnohdy ani nenapadne. V té naší vřavě, kdy se u televize děsíme a vztekáme a tkáme kolem sebe atmosféru nevraživosti, se rozhodl (přestože je to pro něho mnohonásobně těžší, než pro člověka  zdravého) udělat něco i sám. Na děsení a vztekání nemá čas. Pracuje. Dobrovolně. Zdarma. Sám se dovtípil, že nejsou-li někde právě peníze na dostatek zasazených stromů, a kácí-li třeba nekompetentní silničáři aleje, dá se s tím něco dělat a nahradit to. Pěstuje stromky ze semínek a zhotovuje budky pro ptactvo. V krátké době jich viselo přes padesát. Začal sám, dnes už má spolupracovníky.

         Tudy vedou cesty, a nemusí se hlaholit o duchovnu, jak jsme mnozí zvyklí.

         Těšme a radujme se společně, že jsou takoví mezi námi. Když o někom takovém vím, pomáhá mi to žít.

        A.P.  si brala vodu ze studánky. Svým přírodním uzpůsobením měly naše země odevždy  bezpočet míst, příhodných pro existenci studánek. Prameny, které mají sladkou vodu, jsou otevřené vůči světovému prostoru a jsou jako naše oči, které se také otevírají ven do světa. Můžeme tedy říci, že na pevnině, tam, kde jsou prameny, se Země dívá daleko do světového prostoru… (Rudolf Steiner). Očima studánek - čistoty můžeme hledět „ven“ i my. Snad i proto nás studánky tak přitahují. Pak i jejich čistění, tak jako čištění niter, může nabýt rázu téměř metafyzického.

         I při obyčejném vstupu do lesa bychom si měli navodit náladu, jako bychom vstupovali do chrámu. Les je chrámem. Chceme-li hlouběji poznat charakter některého místa, měli bychom se před vstupem zastavit a vnitřně poprosit o svolení. I když vždy neumíme rozeznat bezprostřední odpověď,  měli bychom přesto chvilku setrvat v tichu a počkat na případnou citovou odezvu místa. Vím, zní to možná divně, ale takováto chvilka umožní místu, aby se vůči návštěvě náležitě otevřelo, případně dá neviditelným strážcům místa možnost, aby se na příchozího naladili. I návštěvník by měl této chvíle využít k vlastnímu naladění se na místo. Třeba nám to i pomůže, abychom si z posvátného  místa, nebo z pobíhání po řadě míst, neudělali  sportovní hobby nebo fetiš, na kterém stavíme svůj další pokrok nebo zdraví.

         Někteří hledáme v přírodě zjevení vyššího světa. Tušíme tam ještě alespoň něco z vanutí božské čistoty a majestátu. Hledáme vznešenost, oddáváme se šumění lesů, hučení vod, velebnosti hor, záření nebeských světel. Pocity, které máme, jsou zbytky náboženství, které jsme si ještě uchovali.

           Jde však i o to, co má člověk v sobě, dívá-li se do přírody. Je rozdíl, položíme-li vedle sebe duševní velikost Březinovu či Pammrové - a konzumní poživačnost vůči přírodě u mnohého dnešního člověka. Jen kdo má hlubokou lásku k přírodě, nalezne i vůli k jejímu vysvobozování, uslyší její odvěké volání.

           Nejde o to, dobýt zemi zevně, na to jsme kabrňáci, ale "dobýt" celou zeměkouli vnitřně, proniknout ji, proměnit ji Duchem Kristovým, duchem lásky.  Lze si představit velkolepější světový úkol?

          Neosvobozený člověk však nemůže osvobozovat zemi. Vším, co činí, zasahuje člověk do světa, mění ho, ale zatím ne k dobrému. A protože zemi neosvobozuje, neproměňuje v dobro, země se mstí. Člověk dnes stojí pyšně a zároveň bezradně proti přírodě a její síly se na něho vrhají. Chová se pánovitě proti přírodě, kterou chce ještě sobečtěji podmanit, a ta se proti němu obrací. Pro technického člověka již v přírodě nepřebývají živé bytosti, ba i z živoucích hvězdných světů se mu stala jen světélka pro oči. Tím se člověk sám zatemňuje. V průběhu patriarchální nadvlády podchlazeného materialistického rozumu dochází jak k pustošení a týrání země, tak k zapomínání na žensky-božský princip - nebeský i zemský. I svatý Jan prorocky hovoří o vyhnání ženy na poušť, o draku, pronásledujícím ženu. I neviditelné přírodní elementální bytosti, které Pammrová jistě bezděčně tušila, jsou z emoční, tedy ženské úrovně bytí.

           A co můžeme dělat? Poučme se v Březinovi, i v duchovní vědě. Ne konzumovat čistý vzduch, krásu či ticho pro sebe, ale ze sebe jim vycházet vstříc svou láskou a radostí.

          Jak zachází naše ruka s rostlinami, se zvířaty, s kamením a nerosty? Jsou i ruce, jež dovedou žehnat. Takové žehnající síly, vycházející od člověka, jsou pro přírodu velmi významné. Účinkují příznivě na růst rostlin, uklidňují zvířata a snad i počasí.

         A náš duch? Víme o Buddhovi, že dával často žehnajícím silám svého ducha proudit vědomě na východ, západ, sever, jih.

Věděl, že to pro svět má význam. Je to jen sebeklam? Sotva.

Místo, na něž vstoupí dobrý člověk, je posvěceno. Je to jen básnická fantazie?

A především: Kristus řekl o chlebě a víně jako produktech země, spojiv své bytí s jejich bytím: Toto jest tělo mé. Byla to největší iluze? Naopak - s Kristem můžeme strádající zemi a přírodu posvěcovat, posilovat.

         "Máme poslání! Jsme povoláni k proměně země!"  - řekl Novalis.

         Pro toho, kdo se o Anně Pammrové, zvané též “lesní žínka” ještě moc nedozvěděl, uvedu z různých pramenů to, co se mi jeví jako nejúžasnější. Byla  lesní samotářkou. Výjimkou z minimálních styků s příbuznými a přáteli byly kontakty s rodinou Havlových, která měla v nedalekém Havlově od r. 1907 své letní sídlo. Myšlenkové oplodňování bylo vzájemné. Proto lze usuzovat, že pěstování tohoto myšlenkového horizontu, sahajícího společně s Březinou až po duchovní vědu, jak se praktikovalo u Havlových, dalo v mládí vklad i osobnosti našeho budoucího pana presidenta.

              Odkud se bralo duševní i tělesné zdraví Pammrové? Netrpěla úbytkem energie, rozčilováním, depresemi ani jinými podobnými výdobytky naší civilizace. Lékaři by jistě řekli své. Je tu však základní příčina. Byla léčena preventivně - lesem. V něm proudí životní étery spojené s ozonem. I pro nás platí, že nemoci, které souvisí s úbytkem energie životního éteru, jako třeba nervóza získaná přepracováním, duševní námahou, smutkem, rozčilováním a jinými mocnými dojmy osobního cítění, se léčí výhodně v lesích. Podle duchovní vědy jsou to síly duchů Moudrosti, působící ze Slunce ve vegetačním životě, v němž člověk doplňuje přirozenou cestou  dechového procesu ochablé síly svého éterického, tj. životního, pránického  těla. Když se oddává klidu bez vášnivého prožívání své nižší astrality, cítivosti, mohou se zkažené éterické substance alespoň částečně vyměňovat, poněvadž  člověk vybočí ze svých starých denních zvyků. Když současně povznáší mysl k duchovním silám, tím podstatně zvyšuje účinek takového lesního léčení. Když na sebe nechá plně působit  vznešenou krásu a čistotu přírody, nabývá nového zdraví a posily těla éterického. Lékaři, alespoň ti anthroposofičtí, doporučují pobyt v lese.

         A naopak - kdo své myšlení zatěžuje nezvládanými chtivostmi  bez etiky a  estetiky, a nevzdá se nižší myšlenkové sféry, ten ani v přírodě  pravého posílení nenačerpá. Prvotní ale musí být obdiv a láska k přírodě, nikoliv osobní chtění zdravotního prospěchu.

          Naše cítění bychom měli směrovat někdy i opačně, než je obvyklé: Ne od přírody jen brát, ale dávat jí, žehnat jí, probouzet ji ze zakletí hmotného spánku silami kosmického Krista.

         Pammrová patřila mezi velikány, obrozující svá nitra přírodou, jakými byli Emerson, London nebo Thoreau. Anebo i Erazim Kohák ve svém americkém srubu. Její touha po opravdovém vědění ji přivedla k moudrosti dávné Indie, k okultismus, theosofii a tím i k počátku antroposofie. Četla Rousseaua, Tolstého, Lessinga (kterého překládala do češtiny), ale životně i názorově nejplodnější bylo duchovní přátelství s Otokarem Březinou, se kterým byla v kontaktu od r. 1887  až do jeho smrti v r. 1929 prostřednictvím rozsáhlé korespondence. Byl do  ní tak trochu zamilovaný, jak vyplývá z jejich úžasné korespondence, ale v tomto směru byl ohleduplně odmítnut.

         A další generace? V knize Andrease Webera: "Víc bláta! Děti potřebují přírodu" (nakl. Malvern), je jedno z šokujících a pravdivých konstatování , že největší ekologickou katastrofou dneška je, že z přírody vymizely děti. Téměř se v ní neobjevují. Děti ve skutečnosti reprezentují psychickou stránku základních ekologických souvislostí. Vysedávají-li před svítící obrazovkou, pak jsou všechny souvislosti zpřetrhány. Živoucí pletivo, kterého se účastní všichni lidé, nejen ti nejmladší, se začíná rozpadat.

         Při úvahách o A. P. a její samostatnosti a tvrdosti na sebe člověka mimoděk napadají právě myšlenky o blahodárnosti například lezení dítěte na strom až do jeho koruny bez dozoru dospělého. To, jak je důležité prožít si to jako malý kluk nebo holka nerušeně, s plnou odpovědností jen sám za sebe, bez jištění starším, zkušenějším. Vybírat si správné podpůrné větve, hrbolky, přemýšlet nad úchopy, zvládnout nejistotu, balanc nebo i obavu z výšky... a postupovat po kmeni trpělivě stále nahoru - právě tohle simuluje pro další léta pomyslný "strom života" - jak samostatně se jím člověk pak v dospělosti prostoupá až ke stáří. Tohle dětské, samostatné stromolezectví podložené důvěrou dospělých se zapouští hluboko do podvědomí jedince, vytváří sebejistotu a dobrý vklad pro rozvoj kognitivních funkcí a jejich udržení ve stále dobré kvalitě až do pozdního stáří. Dítě je svým Andělem Strážcem ochraňováno, zejména pokud je samo v harmonii. Když na ně dospělý hystericky či nazlobeně vzkřikne "Nelez tam, spadneš", může mu ten pád skutečně způsobit, protože v něm poničí, přetne ochranu, která k němu přirozeně připlouvá v souladu s řádem. Při návštěvách waldorfské mateřské školky v Písku jsem viděl, jak děti skutečně lezou poměrně vysoko na stromy. Žádné nikdy nespadlo. Když se ale blížila chvíle příchodu maminek, musely děti honem dolů. A bylo zřejmé, že samy děti věděly, že před maminkami toto nemohou. Kde je chyba? U maminek. Čest výjimkám. Vypadá to, že výjimek přibývá.