Navštívil jsem tuto vzácnou akci se vzácnými lidmi na téma:
"Jak jsme se změnili – společnost nejen v Písku - ve víru času."
Beseda 10. 10. 2019 s generálem Petrem Pavlem, prvním velitelem NATO - ze zemí bývalého východního bloku; Petrem Kolářem, diplomatem a managerem (byl velvyslancem v Rusku i USA, má tedy objektivní srovnání a vhled); JUDr. Ondřejem Veselým, poslancem PS ČR a místostarostou města Písku; doplněno Jaroslavem Hutkou, básníkem, kytaristou a zpěvákem. V rámci akce Dny české státnosti, královského přemyslovského města Písku.
V čase všeobecné národní hysterické Gottiky se uvažovalo šíře: o změnách v naší zemi od dob Přemysla Otakara II. A opět připomenuty naše vzácné národně-kulturně-duchovní mezníky – Karel IV., Komenský, T. G. Masaryk, Václav Havel.
Malá úvaha úvodem: Slovo duchovní máme někdy jako paušální zaklínadlo čehosi apriori neomylného, ale zapomínáme na to, co k němu vede a co ho doprovází, ba tvoří: Dobro a Pravda – a to také či především v zemských věcech. A také laskavost a slušnost jako jeho projevy. Od rodiny před pracoviště až po jednání na veřejnosti.
A co u mne besedě předcházelo? U mnohého podnikání záleží na tom, čím bylo předznamenáno, uvedeno. Ví se o tom odedávna – odtud i kladení základního kamene, slavnostní předehry, modlitby apod. Po troše niterné přípravy a prosby o zdar a prospěšnost akce ještě doma jsem přišel do sálu záměrně o hodinu dřív, seděl jsem v prázdném sále ještě chvíli sám – ale i na to bylo organizátory pamatováno: přehrávala se velebná Smetanova Vltava a na velkém plátně se střídaly záběry naší přírody a památek. Slavnostní a láskyplná atmosféra předznamenala takto akci. Touží-li někdo podle módy po tzv. meditační hudbě, pak toto je ta nejspolehlivější a nejcennější.
Malé osobní zadostiučinění: Když jsem před dvanácti lety začínal v Bystřici pod Hostýnem svůj víkendový seminář mj. na téma naší vlasti, pustil jsem na začátku jakožto posvátnost Mou vlast. Vnímal jsem to jako modlitbu. Jaké bylo moje rozčarování, když to někteří brali jen jako zvukovou kulisu a bavili se, pokřikovali na sebe... Tak nyní jsem se dočkal toho, jak to má být. Jsem vděčný těm lidem, i nahoru.
Besedující, které by někdo z některých snobských duchovních kruhů, skloňujících lásku a dobro ve všech pádech, snad nazval „neduchovními“, naopak uplatňují dobro a pravdu v politické praxi – i pro nás. A lásku taky – lásku k vlasti a jejím obyvatelům, o které nemluví ale inspirují jí své jednání. Zaslouží si úctu, vděčnost a vnější i niternou podporu.
Adorace temna se dnes šíří nejen v popkultuře, ale nepřiznaně i v politice. Tím cennější je takováto adorace pravdy, i když by to tak aktéři při jejich skromnosti jistě nenazvali. A také: Na rozdíl od některých fanatiků duchovna, podsouvajících křečovitě esoteriku i tam, kde není (pak je to na úkor pravdy), mají tito lidé jasný vhled do věcí veřejných, do atmosféry ve společnosti, do národního i světového dění a směřování… Nejsou apriorními katastrofickými alarmisty ani naopak falešnými optimisty, lakujícími stav na růžovo. Po setkání s takovými lidmi se mi lépe v této zemi dýchá.
Několik poznámek z jejich příspěvků: Nynější političtí představitelé, podobně jako kdysi komunisti, vzbuzují v lidech strach a vztek. To je předpoklad k manipulaci, k nabízení i falešných „řešení“, k posílení vlastní moci. Vytváření nepřítele i tam, kde není, a naopak - podle svých osobních sobeckých zájmů zamlžování a zamlčování té největší hrozby - Ruska.
Zapomínáme ve své politické pohodlnosti, že EU a NATO jsou i NAŠE zařízení, NAŠE ochrana, kde naše přijetí – po delším úsilí VH - bylo vyznamenáním, ale i závazkem. A také, v sousedství Ruska, největší nutností. Tedy pokud se nám nějaké detaily na EU oprávněně a konkrétně nelíbí, máme v nich své představitele, které můžeme oslovit. Někdy radši pohodlně reptáme, než jednáme. Je paradox části naší veřejnosti: EU nám pořád sype víc, než my dáváme, ale i tak jen nadáváme. Naši západoevropští partneři ztrácí oprávněně důvěru k naší serióznosti. Podkopáváme tak budoucnost svou i EU. Ta se bez nás ovšem obejde, my bez ní hůře. Mnozí lidé chtějí pouze ty informace, které potvrzují jen jejich strach a hněv. Pak vítají hrubé, násilné politiky, kteří budí dojem, že s něčím „zatočí“. Publicistika, většinou už v rukou Babiše, jim to poskytuje.
Naši politici předkládají lidem, co chtějí slyšet, ne o co je třeba usilovat.
Pravdu někteří zaměňují s názorem.
Názor má být výsledkem myšlení, ne jeho náhradou.
Nedostatkem pravdivého myšlení se velká část veřejnosti paranoidně domnívá, že je naše země zničená a rozkradená. V době, kdy tomu tak skutečně ze strany Sovětů bylo, je to nezajímalo. - Dnes ji ovšem rozkrádá Babiš, mající důvěru většiny.
Nynější skrytá propaganda znedůvěryhodňuje instituce, budí všeobecnou nedůvěru k nositelům jistot a hodnot. Snižuje to všeobecnou společenskou jistotu, a tím snáze se pak některým politikům manipuluje a prosazuje vlastní zájmy. Je ironií, že se dnes krajní pravice setkává s krajní levicí, takže nakonec vedle sebe spokojeně sedí Filip a Okamura.
Jednou se vymstí netečnost Západu k opětné Ruské agresi a rozpínavosti, třeba ke vpádu na Ukrajinu. Rusové Západem pohrdají a snaží se rozložit nejmodernějšími metodami a propagandou fungování západních struktur. Naše veřejnost nemá tušení o rozsahu a metodách ruské propagandy a špionáže i v naší zemi. I světově je dnes Rusko největší hrozbou.
Existují u nás dvojí prezidenti: nezpochybnitelní (Masaryk, Havel) - a silní muži, ovládající dění (Klaus, Zeman), kteří lidem imponují, i když porušují zákony resp. ústavu, a národ mají jako nástroj ke sledování svých osobních zájmů, nikoliv naopak. Mnohé lidi si svou silou získají, imponuje jim to, jsou více „jejich“. Mnozí to považují za znak jistoty, i za vzor, protože sami rádi ledacos porušují. Lépe je na tom Slovensko s nynější prezidentkou, vzorem může být i Němec Joachim Gauck. Sjednocují i protilehlé skupiny, neúčastní se stranických půtek, vyslovují se bez ohledu na to, zda to některé straně pomůže.
Osobní dojem z besedy: U všech těchto politiků vidím skromnost, poctivost, důvěryhodnost, erudici, trvalou vlídnost a pozornost vůči lidem. Generál Pavel na otázku, zda vyhoví návrhům, aby kandidoval na prezidenta, zatím konkrétně neodpověděl, ale dovedl bych si ho v této roli dobře představit. Beseda se nesla v duchu odkazu Václava Havla, ve směru jeho cílů. Potěšila by mne ovšem účast více lidí, i těch, u kterých by se to vzhledem k jejich roli ve společnosti očekávalo a kteří by si možná ledacos ujasnili. Besedy v tomto obsazení probíhají i na jiných místech republiky.
Douška na konec: Dodnes vidím rozzářené oči staré dámy, se kterou si při jejích stých narozeninách před mnoha lety ve středisku Diakonie pan místostarosta Veselý (dnešní účastník) šetrně zatancoval, když jí přišel popřát. Je známý svým sociálním cítěním. Dáma si to po usednutí ještě dlouho se rozostřeným zasněným zrakem užívala. Chvíle přítomnosti tohoto člověka udělala pro lásku k bližnímu víc, než deset kázání tehdy tam docházejících farářů.
„Ó, jak blažení by byli lidé,
kdyby chápali, že všechno, co je může učinit blaženými,
je v nich,
a uměli toho využívat k dosažení svých cílů,
totiž aby každý chtěl, mohl a uměl být svůj
a radoval se z toho, co má."
A
„učit lidi učit se, ne aby se učili, ale aby věděli,
vědět však ne aby věděli, ale aby přikládali ruce k činu,
aby konečně přikládali ruku k činu ne proto, aby tak činili,
ale aby se dosáhlo cíle všech činů,
jímž je klid a blaženost".
(J. A. Komenský)
2025 ©