Našel jsem na internetu článek o krásné události ze sklonku totality. Na celou tu epizodu si moc dobře pamatuju, když to Ivan Medek hlásil z Hlasu Ameriky. Mluvil tam o tom i Václav Havel, on vždycky zavolal do mnichovského střediska Hlasu Ameriky z nějaké pražské telefonní budky, ale jen krátce, než ho zjistí. Znal jsem ho po hlase od 70. let, netušil jsem, že jednou uvidím i jak vypadá. Podobně Medka.
V níže uvedeném článku ještě nenapsali to, co události předcházelo. Jak kdysi trefně VH z Hlasu Ameriky komentoval, jela z Prahy do Bratislavy Baez autem, za ní svým autem VH a za nimi kolona estébáků a esembáků. VH hezky s humorem konstatoval, že měl doprovod jako vládní činitel.
Možná jim ta kolona za nimi ještě dodávala odvahu, povzbuzovala je, že tu jsou smysluplně, když se toto děje, když vzbuzují tolik obav a rozruchu ze strany starého režimu.
Ten totiž projevil strach a nervozitu. A navíc – Joan Baez byla tehdy světoznámá (někdy to s tématy rebelantství asi přeháněla a nešla k podstatě, ale tady to bylo moc užitečné), takže se dalo spoléhat, že pokud režim sáhne na svobodu projevu americké zpěvačky, bude to hned vědět celý svět. Někdo z jejího štábu ty estébáky i nafotil. Byla to tedy mj. akce, aby se režim projevil před světem. - Podobně jako když krátce před tím Václav Havel a další svolali do hotelu na Václavském náměstí, snad Jalty, světovou konferenci o míru. To bylo uznávané téma, nic protirežimního, ten tehdy sebevědomě hlaholil o míru (ovšem tom svém), ale přesto to bylo zakázáno (nebylo to v režii a pod kontrolou KSČ atd.). VH sem pozval řadu světových veličin, jako Arthura Millera aj. Ti byli vráceni už z hranic nebo nesměli vystoupit z letadla. VH tak umožnil, aby se svět i takto dozvěděl, jak to tu chodí. Skutečně to režíroval jako dramatik. Dokud šikanovali naše lidi, pro Západ to byla věc běžná, i když lehce protestoval. Ale když omezili světové veličiny, znamenalo to mnohem víc, i větší ostudu, bylo to na prvních stranách. VH věděl, jak to dopadne, ale udělal tím světovou výpověď.
Moc se mi líbí i to Schwarzebergovo gesto, to je celý on. Následovník v kytaronosičství. To je přeci neotřelý, pozorný nápad a ještě tím vkusně znovu připomíná a uctívá VH. Ano, a toto dokážou jen ti duchem velcí a svobodomyslní, se smyslem pro humor i s úctou. Neumím si představit, že by toto některý jiný politik udělal, natož pak současný prezident, ovládající místo humoru pouze narcistní mentální škleb a ironizování a ponižování druhých.
Bylo to od Schwarzenberga chytré, inteligentně dotažené.Takhle prozíravě a s odzbrojující vtipnou bezelstností dnes umí jednat snad jen on - kníže noblesy, lidskosti, humoru i diplomacie (byť by měl své lidské chyby). Je jeden z mála, kteří ze svých aktivit na veřejnosti nijak netyjí, nemají je existenčně zapotřebí, přesto se zapojují a naplno. A důvěřují. Věří, že je i dobrý svět, dobří lidé v něm a pro oboje obětavě konají. On navíc se smyslem pro humor a mladistvou duchaplnou hravostí.
Tedy ten článek:
Před čtvrt stoletím, 10. června 1989, vystoupila na hudebním festivalu Bratislavská lyra americká zpěvačka Joan Baez.Akce přerostla téměř v protirežimní demonstraci.
Během koncertu otevřeně vyjádřila podporu československým opozičním skupinám a přítomnému disidentovi Václavu Havlovi, načež pozvala na scénu zakázaného slovenského písničkáře Ivana Hoffmana. Vystoupení Baez bylo jedním z projevů blížícího se pádu komunismu v Československu.
Pobyt Joan Baez v Bratislavě od počátku provázela zvýšená pozornost ze strany bezpečnostních orgánů. Do zákulisí haly na Pasienkach proto zpěvačka propašovala Havla jako svého technika. "Nechtěl jsem, aby mě StB sebrala před koncertem, tak jsem si vymyslel, že jí budu dělat bedňáka. Nosil jsem jí tu kytaru, a to mě skutečně zachránilo," vzpomínal pozdější český prezident Havel.
Bratislavská lyra, 10. června 1989: Americká písničkářka Joan Baez pozvala na pódium Ivana Hoffmanna. Pořadatelé ho v půlce písně vypnuli.
Publikum bylo ve varu, vrchol přišel, když se Baez pomocí nahrávky ve walkmanu a papíru snažila ve slovenštině říct věnování pro následující píseň: "Chtěla bych věnovat tuto píseň Chartě 77..." Přerušil ji ohlušující jásot a pískot. Nato odvětila: "To ještě není konec. Nezávislému mírovému sdružení a Petru Cibulkovi. Zároveň tu vítám přátele Charty včetně Václava Havla." Tomu poslala vzduchem polibek.
Jen pro úplnost, Nezávislé mírové sdružení byla iniciativa za demilitarizaci společnosti. Kromě toho volala po právu na svobodu a pořádala protirežimní demonstrace. Mezi zakladatele hnutí patřila Hana Marvanová, bývalá náměstkyně na ministerstvu spravedlnosti.
Vzápětí Baez pozvala na pódium slovenského písničkáře a pozdějšího komentátora Československého a následně Českého rozhlasu Ivana Hoffmanna. Publiku oznámila, že si potřebuje na čtyři minuty odpočinout a že Hoffmann mezitím zazpívá jednu píseň.
Hoffmann vytáhl z pouzdra kytaru a foukací harmoniku a začal hrát svůj protestsong Nech mi nehovoria.
Jenže u třetí sloky stihl pouze "Nech si nemyslia, že dovolia mi srdce, tí, čo lásku kruto pribíjali k drevu, nech nedvíhajú drzo k nebu palce..." Pak mu vyděšení pořadatelé vypnuli mikrofon. Pokračování sloky "... ešte ich vidím, ako svoje tupé heslá ulicami revú, dnes a denne" dohrál pouze "unplugged", lidé naštvaně pískali a ječeli.
Oficiální média o předčasně ukončeném koncertu Joan Baez mlčela. Informace se ale mezi lidmi stejně šířila a byla dalším příznakem postupného rozkladu normalizačního režimu.
Jako připomínku toho, kterak statečná Joan Baez pomohla Václavu Havlovi a chartistům jí pak český exprezident několikrát nosil na koncerty kytaru. Mimo jiné i 17. listopadu 2009 při vystoupení na Národní třídě, kde lidé slavili 20 let od pádu komunistického režimu.
O dva roky později Václav Havel zemřel, jeho čestnou funkci začal vykonávat Karel Schwarzenberg. Joan Baez přinesl kytaru na její vystoupení s Monkey Business v prosinci 2012.
Americká písničkářka a aktivistka tehdy pobývala v Praze i kvůli účasti na několika akcích připomínajících rok od Havlova úmrtí.
"Joan Baez je nejen velká umělkyně, ale také celoživotní bojovnice za lidská práva nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Nikdy nezapomenu, jak se zastala Václava Havla a Charty 77 na koncertě v Bratislavě v roce 1989. Proto jsem byl včera krom obyčejně poctěn, že jsem vedle ní mohl stát a přinésti jí kytaru," řekl tehdy Karel Schwarzenberg, toho času ministr zahraničí.
2025 ©