MUŽNÁ PŘÍMOST A LASKAVÁ HUMÁNNÍ SRDEČNOST JIRÁSKOVA
/Částečně podle vzpomínek na Aloise Jiráska, které sestavili PhDr. Ladislav Hladký a Mgr. Boris Ekrt v roce 2011 pro Regionální muzeum v Náchodě/
Začněme líbezným pojednáním o první „hře“ Aloise Jiráska. Tuto jinde nepublikovanou epizodku uvádí brožurka Regionálního muzea v Náchodě.
Za Jiráskova dětství nebylo lehké sehnat v Hronově pěknou knihu. Školní knihovna byla chudá, a tak si psal malý Lojzík knížky vlastní a jako zručný kreslíř je i sám ilustroval. Jednou dokonce sepsal divadelní hru. Jak se hraje divadlo poznal o prázdninách, kdy se do Hronova vraceli studenti, kteří byli na školách v Hradci Králové či v Praze a pořádali divadelní představení…
Později jej napadlo napsat vlastní divadelní hru pro sebe a své kamarády. Dostal však za ni zaplaceno tak, až ho celé tělo bolelo. Společně s chlapci a děvčaty z "horního konce" divadelní kus trochu nacvičil a hned uspořádali představení. Jeviště žádné nebylo. Hrálo se v přírodě na spáleništi, v místech, kde v roce 1855 vypukl nebezpečný požár, který tehdy ohrožoval městečko i Jiráskův rodný dům. Diváci tu žádní nebyli, jen pár dětí zevlovalo, ale většina hrála s sebou. Náhodou šel kolem nějaký postarší soused, podíval se, co děti kutí, a zhrozil se. Uprostřed zbořeniska plápolal oheň. Soused měl ještě v paměti strašnou vzpomínku, jak před několika lety za měsíční noci shořelo pomalu půl Hronova. A děti si udělají zrovna tady mezi domy oheň. Teď, přede žněmi, kdy je všechno vyprahlé a vysušené sluncem, že by jiskřička stačila...
Náhodný divák se dlouho nerozmýšlel. Skočil doprostřed divadla, ohníček rozhodil, zadupal a nadával při tom až běda. Že při tom padl nějaký ten pohlavek nejbližším "hercům" za odměnu, rozumí se samo sebou.
Vylekané děti teprve teď pochopily, že mohly vypálit celou ulici, a hned žalovaly, ony že hru nevymyslily, ale všechno že spískal Lojza "podkostelních" Jirásků. Ten ovšem na výplatu nečekal. Hnal se domů, vpadl do stodoly a honem se schoval do tmavého kouta přístodůlku. Otec ale už věděl, že jeho syn je autorem divadelní hry, při které mohl zase jednou Hronov pěkně vyhořet. Pospíchal tedy, aby mu tu slávu potvrdil vlastní rukou. A protože dobře znal skrýše svého syna, stál za malou chviličku před stodolou s řemenem v ruce a nebohému spisovateli nezbývalo než vylézt. Co mu otec říkal, to ani kloudně neslyšel, ale co mu vypravoval jeho řemen, to cítil ještě několik dní. Tak byl Alois Jirásek odměněn za svou první divadelní hru.
A naše literatura před Jiráskem? Výstižně referuje v jednom internetovém článku Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. o nezamýšleném kouzlu nechtěného na jedné knihovnické výstavě. Octla se mezi dvěma kójemi, instalovanými naproti sobě. Dostala se tu do výmluvné konfrontace svědectví dvou epoch. V jedné kóji 35 foliantů velkého formátu, nádherných, v kůži vázaných svazků slavné francouzské encyklopedie v celé její kráse a mohutnosti, pýcha osvícenství. Folianty vyplňují dvě velké skříňové příhrady, stojí tu bok po boku jako mocná hráz, ztělesněná armáda tvůrčího ducha. Protější strana je věnována počátkům našeho národního obrození. Na policích – v takřka prázdném prostoru – daleko od sebe – osamělé krejcarové knížečky – každá by se vešla do dlaně. Jsou to naše základní literární výtvory, které nás po staletích neexistence legitimovaly ke vstupu mezi evropské národy. Je tu mj. několik čísel Krameriových císařsko-královských vlasteneckých novin, Básně Jána Kollára, sešitek Palackého Dějin, Čelakovského Ohlasy, Máchův Máj, Erbenova Kytice, Babička Boženy Němcové. Jsou to díla, vydaná 80 až 100 let po vydání prvních dílů francouzské Encyklopedie.
Národní obrození, za jehož dovršitele je pokládán T. G. Masaryk, mělo nejvýznamnější pokračování právě v Aloisi Jiráskovi. I když mnohé přibájil nebo přebájil, stal se novodobým stvořitelem dalších národních mýtů. Proto je jeho role pro český národ hlubší a barevnější, než jak mu přisoudil F. X. Šalda nebo Arne Novák, pro které byl pouhý povrchní ideolog tíhnoucí k českému nacionalismu, ilustrátor národních dějin. Národní povědomí organicky inspiroval novou národní identitou, hluboce odvozenou z ducha našeho národa. „Co to znamená darovat národu jeho novou identitu, ostatně zažil přímo v krystalické podobě i Jirásek sám. Když vyšli v roce 1884 časopisecky Psohlavci, byla reakce naprosto mimořádná. Z románu o Janu Sladkém Kozinovi se stal bestseller a pro Chodsko znamenal transfúzi a zdroj nesmírného sebevědomí… Když se stavěl Kozinův pomník, byl do jeho základů zazděn Jiráskův román. Kdy jindy se tak důsledně slovo stalo tělem?“ (Tomáš Feřtek: Alois Jirásek, článek v Reflexu.)
Zatímco Masarykova stěžejní úloha v cizině k získání samostatnosti je poměrně dobře známa, pozapomnělo se již na domácí činnost Aloise Jiráska. Byl mezi prvními, kteří zde připravovali obrat k národnímu obrození v Československé republice. Nasadil k tomu celou váhu své osobnosti a jména. Po osamostatnění byl poslancem v revolučním Národním shromáždění, později senátorem v již stabilně demokratickém Národním shromáždění. Dlouho se hovořilo o jeho památné řeči 16. 5. 1918 při demonstrativní oslavě 50. výročí položení památného kamene k Národnímu divadlu Bedřichem Smetanou. Tyto slavnosti vyzněly jako výstražná manifestace za historické právo a byly namířeny proti centralistické a germanizující Vídni. Hojné byly i jeho styky s našimi legionáři na Sibiři. Jeden z našich bojovníků tehdy Jiráskovi napsal: „Drahý mistře! Před válkou byl Jste nejšťastnějším buditelem všech vrstev našeho národa. Za války staly se Vaše knihy, Vaše nezapomenutelná vypravování o jeho minulosti, všemu lidu našemu pramenem útěchy i vzdoru. Nám, vojákům daleko v cizině, byly nejdražší četbou a zdrojem síly v nejtěžších hodinách. Daly nám vzor, vytkly nám povinnost, v rozhodné pro nás chvíli války. V týž čas, kdy jsme se my vojáci pod Zborovem dávali svou zbraní ve velký boj za obnovení samostatnosti své vlasti, Vy zde v čele spisovatelů českých zbraní ducha prolomil Jste ledy, které ji svíraly. Proud vůle národa valil se pak již nezadržitelně za námi až k vítězství.“
K 70. narozeninám Aloise Jiráska napsal Karel Hikl v listu Zlatá Praha: „V naší literární historii bude vždy platit věta, že Jirásek vychoval naši generaci k hrdinnému odporu proti Rakousku, jenž vyvrcholil v slavných bojích našich legionářů , že příklady dávné české chrabrosti a státní nezávislosti roznítil právě v dobách nejtěžšího temna, v době persekuce, žalářů a šibenic, hrozného prolévání krve mocnou a vášnivou touhou, aby z krvavé potopy vysvitlo jasné slunce národní svobody, aby nastal v Čechách konečně Nerudův bílý den s rozkvetlými bílými růžemi…
Brzy po začátku světové války, kdy německo-rakouská sebedůvěra a zpupnost byly největší, kdy se vše hemžilo slídiči a udavači, kdy bylo všude množství poprav, krutá persekuce a u nás na všech stranách úzkost a nesmělá, bolestná naděje, vychází Jiráskův román Temno. Byl nám rosou, potěchou, po níž jsme toužili. Nás také obklopovalo děsivé temno militaristické zvůle a nejkřiklavějšího, urážejících a pokořujícího všeněmeckého šílení. Nás také zastihly časy nad pomyšlení kruté a těžké, jako byl hluboký úpadek národa a jazyka ve století osmnáctém. Nalezli jsme příbuznou dobu, ale i naději, že i nám vyvstanou paprsky nového, českého a svobodného jitra.
A pak se již Jiráskovo jméno ozývá v těch těžkých letech častěji. Již roku 1915 posílá českým vojákům do pole památný Pozdrav, v jehož srdečném otcovském tónu a v nenápadném poukázání na staročeské vojáky promluvil první teplá, čistě naše slova k trpícím bratřím… Roku 1917 jest v čele spisovatelů, kteří podpisují významný Projev českých spisovatelů, adresovaný našim poslancům do Vídně a burcující český národ. Jím počíná se již nezakrytá podpora našich zahraničních bojovníků a politických pracovníků také z domova. Účinek projevu a v něm váha Jiráskova jména byl mohutný. Od té doby hlasitěji ozývá se již touha po samostatném a svobodném životě národním.“
Je tu ještě jedna pozoruhodnost. Manasická síla Duchů moudrosti, což je určitá duchovní hierarchie s vymezenou působností, se projevuje také v éterickém těle rostlin. O tom, že Jiráskův život skutečně souvisel s manasickou silou Duchů moudrosti, máme určitou indicii v souvislosti jeho smrti s poražením stromu u jeho rodného statku. Duchové moudrosti mají své pole činnosti i v rostlinné říši. Jirásek byl po celý život právě dobrým služebníkem Duchů moudrosti. Čerpal z ducha národa zvěsti, které objasňovaly národní ráz a povahu. Vztah mezi ním a Duchy moudrosti, kteří jsou zároveň „otci“ skupinových duší rostlin, byl tedy v duchovním světě velmi úzký a proto strom, zasvěcený Jiráskovi tím, že byl zasazen v den jeho narození, musel být skácen v den jeho úmrtí.
Podstatě Jiráskova díla se na příkladu kroniky U nás přiblížily dobové noviny z roku 1921 takto: „Cítíme velebný tok života, vidíme postavy zasazené do rámce mezi životem a smrtí, mezi praotci a pravnuky, a celý děj, každá postava, příroda, hovory, celé dění postupuje zákonitým, neodvolatelným, nezadržitelným krokem velikého toku životního. Tu jest kus umění nadosobního, které vyrůstá nad jednotlivé osoby a drobné příhody k typickým, hluboce národním znakům. V mnohé době snaží se mnozí spisovatelé, aby prostudovali psychologii lidovou. Jiráskova kronika jest po této stránce nejdokonalejší otvírajíc zakleté hlubiny lidového nitra, spojujíc umělecky hranice mezi generacemi, podávajíc klíč k poznání tajemného rašení lásky, života a rodu.“
Nad pokračováním této kroniky v knize Paměti „jako by svitlo ranní slunko svěžího letního jitra, tak prostě, srdečně, mile a teple nesou se vzpomínky, oživující obrazy a postavy. Mužná přímost a laskavá humánní srdečnost jest nejkrásnější ozdobou vyspělého Jiráskova umění a my chápeme, že je to nejen přirozený dar bohů zdravému a umělecky sensitivnímu dítěti, nýbrž i podzimní pohoda vykoupená intensivní prací celého života.“
Jsou popsána dvě setkání obou mužů - Masaryka a Jiráska. Byl to Jirásek, kdo pronesl při Osvoboditelově prvním vstupu na půdu samostatné Prahy 21. prosince 1918 na Wilsonově nádraží uvítací řeč. Při jeho slovech prý nezůstalo oko suché. V odpovědi na tuto řeč Masaryk poděkoval spisovatelům za práci perem pro naše osvobozeni a pro humanitu. Vyjádřil přesvědčení, že bez literatury a umění by stát nebyl pevný a že i pro umělce nastal čas přispívat k budování naší republiky.
Jejich poslední setkání popisuje výše zmíněná náchodská brožurka takto: Bylo to roku 1926, dvanáctého července. Třetí den už jezdil prezident T. G. Masaryk v palčivém vedru v sloupech prachu po severovýchodních Čechách, vítán všude voláním, písněmi, prapory a deštěm květin. Dojel konečně do Hronova. Bylo krásné dopoledne. Za Hronovem u lesa před plotem malé patrové vilky se zahradou zastavilo prezidentovo auto. Tady obklopen přírodou trávíval letní měsíce Alois Jirásek. Masaryk vystoupil a svým dlouhým, rázným krokem mířil k brance. Tam už stál stařičký mistr, takový maličký, nemocný, shrbený, černě oblečený, a zdvíhal pod svými brýlemi hlavu k tomu vysokému, vzpřímenému bílému muži jaksi rozčileně, vzrušen. V rachotu aut, jejichž motory tloukly naprázdno, bylo slyšet tichý, chvějící se hlas: Dnes dostalo se mně cti, abych vás uvítal.. Dále nebylo slyšet nic, až zas do hluku motoru řízla zvučná odpověď Masarykova: Vítám vás srdečně. Už jsem řekl dnes vašemu panu starostovi, že jste byl první, kterému jsem dopsal po válce, abych vám mohl poděkovat, že jste byl tak statečný.
Položil mu ruku na rameno. Nevyrušuju vás?
Ale Ježíši, taková vzácná návštěva! spínal ruce mistr. A dodal tiše, odevzdaně: Já nemohu nikam, já jenom jdu tak trochu na zahradu na procházku.
Máte to tu pěkné, dodal prezident.
Pak šli ti dva starci sami po žlutém písku cestičky, jeden vysoký, bílý,
strašně zdravý, nezranitelný stářím, druhý malinký, sahající tomu prvnímu
po prsa, černý, stářím poražený. Všichni ostatní stáli za plotem
v hlubokém tichu. A nikdo se nedivil, když najednou kdosi u plotu
hlasitě zaplakal. Vysvětlit, odůvodnit, to by v tu chvíli nikdo nedovedl.
Ale všichni tomu jaksi rozuměli.
/Uvedeno v knize Výlety za duší Čech./
2024 ©