ESOTERIKA STÍNŮ MINULOSTI - I. DÍL: ZAČALO TO PŘED STO LETY. PARANOIA KVETE; ŹLUČOVITÝ MUŽIK S MOZKOVOU PARALÝZOU PO SYFILISU NÁM TO "ZAVAŘIL"

Ukrutně jsem u toho brečel. U čeho? Měl jsem se ve druhé třídě naučit básničku, začínající: "Rudě rudě dneska září sedmička v mém kalendáři. Tam, kde jindy tramvaj jela, vyhrává dnes kapela." Ty tři propagandistické sloky k oslavě 7. listopadu mi do hlavy nelezly. A to jsem to měl recitovat coby jedničkář za odměnu na besídce. Jak jsem záviděl trojkařům. Dělali na nás dlouhý nos.

               Ale k dnešku. Volal mi jakýsi starý pán, pěstující duchovno, a hned si postěžoval, že se nic nezměnilo, že je to jako za komunistů. Nabádal mne raději moc do telefonu nemluvit, fízlové prý nás odposlouchávají. Nevymlouval jsem mu to, bylo by to marné. Je to ale zajímavé téma. Stačí si logicky zauvažovat selským rozumem: Mnozí protelefonujeme denně celé hodiny, to aby seděly celé štáby fízlů, kteří poslouchají a poslouchají naše vypovídávání a tlachání, co kdybychom najednou řekli něco ošklivého na adresu některého politika? To aby pětina národa byla těmi fízly, sedícími denně od rána do večera u odposlouchávacích aparátů, aby nás všechny stačili uposlouchat. Na vedlejšák po večerech by to určitě nestihali, musí tedy mít s někým jakýsi hlavní pracovní poměr. S kým? Znáte někoho takového? A kde sedí? A která strana ty odposlouchávače organizuje a kryje, když vítězí ve volbách pokaždé jiná? (Fízlování  se může občas dít mezi politiky v mocenském boji, ale výhodou demokracie je, že se to může provalit - viz sledování Nečasové.) K povolení odposlouchávání občana jsou přísné regule, které byly zveřejněné: například důvodné podezření z přípravy teroristického činu.

               A kde konkrétně jsou - podle takto postižených stihomamem - ta údajná odposlouchávací zařízení? Jsou v každém městě? Či dokonce vesnici? Firmě? Úřadu? Bytě? Kdo je nakupuje, jak to v rozpočtu vykazuje, kdo a kam je zamontovává a kdo je servisuje? Jak to, že to s gustem ještě nerozmázla opozice, obzvláště ta komunistická, která bdí? A co ti domnělí fízlové? Kdo je platí, která je to položka rozpočtu, když rozpočty ministerstev, krajů i obcí jsou široce projednávány, veřejně dostupné a kontrolovatelné? Kdo vyhodnocuje jejich hlášení a s jakými závěry? Kde a na kom ty závěry uplatňuje? Kdo a jak byl postihnut za své politické názory? A jak to že o tom neinformoval tisk? Nebo - domnívá-li se ten pán, že je cenzura tisku (opět, kde ti cenzoři sedí a kolik toho chudáci musí denně přečíst, to jich musí být tisíce), pak proč to nenapíše aspoň na internet? Pokouší-li se dnes Babiš o částečnou cenzuru, víme o tom z internetu a je jen otázkou času, kdy nastane změna.

                A osobně? Jak to, že za mé svobodné a mnohdy až rýpavé psaní na web, do tisku i do knih (tedy kdykoliv prokazatelné a trvající už přes čtvrt století), a mé svobodné telefonování - jak to, že si na mne ještě nikdo z těch fízlů nedošlápl? Pokud by existovali, jak rád bych takového poznal. Anebo že by si jen dělali a dělali zápisky a těšili se, jak si je vezmou do hrobu? A opět - kde asi sedí, jaké zaměstnání si vykazují, vědí to jejich sousedi a příbuzní? A slídiví investigativní novináři? Kde jsou pak výsledky jejich práce a následky vůči sledovaným lidem? Jak to, že jim nevadí svobodný tisk? A my, co do něho píšeme?

               Ale už vážně: Takto občansky retardovaných lidí není málo. Ba ani v tzv. duchovních kruzích. Absurdity o odposlouchávání vymýšlejí a šíří ti, kdo neunesli zodpovědnost ze svobody, nestačí svou samostatností a přirozenou občanskou důstojností na narovnání se, tedy si radši vytvoří představu ohrožení. Mají pak i menší zodpovědnost, sugerují si proto malé totalitní socialistické poměry. Je to paranoia z dob totality, kdy režim potřeboval nepřítele k odůvodnění své moci a agrese. Nedosahují například k mravnímu étosu Václava Havla a proto byl podle nich spolupracovníkem StB. Oj oj, to se nechal dobrovolně a rád zavírat celkem na pět let a podlomit si v kriminálech zdraví? Vždyť si mohl luxusně žít na výsluní slávy ze svých honorářů na Západě a nenechat se kvůli boji za svobodu pro všechny špinit.

               Dnes dost rozšířený syndrom osobního ohrožení rozežírá jako dřevomorka veřejné povědomí, znehodnocuje národní sebereflexi a otravuje mentální ovzduší. Pak je pravda hůře nalezitelná. Namísto pravdy nastupují zakomplexované odsudky, spiklenecké teorie, katastrofické zvěsti. Je tu pak model myšlení - Něco se nám tají, ale bude hůř, na má slova dojde. Tedy - pokud se od Listopadu něco nezměnilo, pak se to nezměnilo právě v těch, kteří tím děsí. Právě oni mají tatáž nitra, jako měli za komunistů. Nikdo nás už neohrožuje - kromě nás samých. Ten pán zmíněný na začátku žije dosud v elementálech socialismu, je přikrčený, nenadechl se. Pěstuje si své "ohrožení". Není mu pomoci, nepomůže-li si sám.

              A původ toho všeho? Je tomu nyní právě sto let, kdy to začalo. Tehdy rtuťovitý a žlučovitý zrzavý skřet s mozkovou paralýzou následkem druhého stadia syfilidy, původním "povoláním" hrdlořez a gangster, vylupující banky, později revolucionář, mající svými výnosy na svědomí podle historických odhadů 15 - 25 milionů ruských lidí, jménem Uljanov, přezdívkou  Lenin, započal nejhorší a nejdelší historickou katastrofu lidstva. Podchytil v davu nejničivější pudy lidské duše. Spirituální badatel Sergej O. Prokofjev napsal: "Bolševici počali v Rusku strašný, sedmdesátiletý experiment umělého a násilného zavádění absolutně zahrimanizované duše vědomé. Tito lidé a jejich ideje tvořili nejvyšší myslitelný protiklad k bytostné podstatě a k úkolům slovanské národní duše." Podobně napsal R. Steiner o bolševickém převratu: "Ještě nikdy se nesrazily větší protiklady než duše evropského Východu a protilidský trockismus a leninismus." Lenin ovšem navázal na Marxe - neúspěšného kapitalistu, podporovaného úspěšnějším kapitalistou Engelsem, v důsledku čehož patrně zanevřel na kapitalismus a pomstychtivě vykonstruoval nereálnou leč lákavou ideologii komunismu bez soukromého vlastnictví. Nejen majetek, ale ani náš čas nám neměl patřit. A lidské Já mělo být vymazáno.

      Snaha o "zestátnění" a naprogramování i soukromého času obyvatel, jdoucí až k pokusu o všeobecné ovládnutí lidských duší, explodovala z Ruska i vůči dalšímu Slovanstvu. Protože i naše země měla s Ruskem společnou oficiální a násilně vymáhanou ideologii, navozující i podobné poměry, vlády, pronásledování víry, státní terorismus, ba do jisté míry i společné dějiny, není a ještě dlouho nebude vymanění se z těchto destrukcí, hlavně na úrovni myšlení, snadné ani u nás. Naše niterná konstituce je sice odlišná od ruské, byla přesto též silně poničena a infikována vtažením do zaostalých, nekulturních, ateistických a antihumánních ruských poměrů a vzorů. Ferdinand Peroutka vystihl bolševismus jako touhu lůzy položit si nohy v zablácených holínkách na mahagonový stůl. I naši špičkoví komunističtí aktéři a mnozí jejich aktivní pohůnci na nižších stranických úrovních (Lenin měl pro takové aktivisty pohrdavé označení "užiteční idioti") byli účastni onoho agresivního revolučního běsnění, které bylo podloženo světovládnou pýchou a agresí démona soratismu. Ve zředěné podobě dodnes přetrvávají jejich klamy v myslích mnoha lidí ve zkratkovitém pojetí zdánlivého "osvobození člověka" pod falešnou záminkou spravedlnosti. Ta je však touto cestou neuskutečnitelná. Říci dnes v naší zemi o někom, že je antifašista, zní pochvalně. Říci o někom, že je antikomunista, zní ještě mnohým jaksi podezřele, přehnaně radikálně (ač má komunismus na svědomí přes dvakrát tolik mrtvých, než nacismus). Říci prostý fakt, že se Amerika dvakrát - a dobrovolně a na rozdíl od Ruska nezištně - podílela na našem osvobození a že jsme jí povinováni vděčností, vzbudí vlnu irelevantních výčitek a bagatelizací na její adresu. Je nepohodlné to přiznat, neladí to se sedimenty čtyřicetileté propagandy v našem povědomí. A navíc - ta americká svoboda (byť s řadou nedostatků a přehnaným fetišem úspěšnosti) a individuální zodpovědnost za sebe nás nepřiznaně děsí.

              Vybavme si, jak silný odraz mělo bolševické  řádění i u nás - jak působí dodnes, aniž  už o tom víme, například zpřetrhání vztahu k půdě. Hlavní kořen i dnešních problémů v zemědělství lze spatřovat v následcích násilné kolektivizace našeho zemědělství, kde, jako všude za socialismu, se ničí to, co je ničí. Co vytvářely pracovité a zemědělsky moudré generace po staletí, se po r. 1948 zničilo za pár let. Láskyplný vztah k půdě se nyní hůře buduje, generace dobrých hospodářů již vymřely, není na co navázat, půda je drancována. A nejen k půdě, ale ke všemu, co bylo lidmi poctivě vybudováno. (Mimochodem - podle S. N. Lazareva obsahuje například Internacionála energeticky obludně mohutný program ničení kosmu i země.)

          Historické vzorce chování si národy utvářejí nadlouho. Všímáme-li si toho, můžeme zachytit přetrvávající vzorce z dob přizpůsobování se komunistické moci leckde: v aroganci některých úředních dopisů (namísto poroučivého "Dostavte se..." by stačilo například - "K projednání Vaší věci jsme Vám k dispozici tehdy a tehdy..."), úředních zákazů (namísto "Vstup zakázán" by stačilo "Nevstupujte", namísto "Neklepat" - "Prosíme neklepejte" apod.), ale i v naší konverzaci, kdy je nadáváno na úřednictvo všeobecně (ponejvíce těmi, kdo se sami neumějí slušně chovat), v narážkách na daně (nespočítají si, že má-li stát vydávat na zdravotní, sociální a jiné obory, kde požadujeme cosi zdarma nebo levně, musí si na to taky vybrat daněmi)... Je to někdy uvažování nehodné samostatného, dospělého národa, uvažování neplodné pro budoucnost, nevedoucí k odpovědnosti, ale právě k pochybným výsledkům, na které si stěžuje.

               Komunisti po Listopadu vcouvali do nynějších poměrů tu s kyselou grimasou, tu s demagogií vzpomínek a konfirmačně zkresleného porovnávání, jak bylo za jejich vlády krásně, jindy s otevřenou nerudností. A psychologie jejich duše? Jsou to často lidé, kteří si do tohoto života přinesli v podvědomí elementála nějaké nezpracované osobní viny. Mají proto bezděčný strach z hlubšího kontaktu se svým svědomím a to se jim přenáší i na odmítání postavit se čestně ke zločinům komunismu. Odmítají se jimi zabývat, protože by jim to "brnklo" o jejich vlastní nepřiznané viny. Raději "nehloubat", bylo by to nepohodlné. Zvěrstvům komunistické minulosti říkají eufemisticky - chyby a přehmaty. Někteří je dokonce s otrlým cynismem popírají. Pak ani nemají důvod se za něco omlouvat.

               Jiní, pokud toužili ve své dávné minulosti zotročovat druhé, ale nenasytili se toho dostatečně, přimykají se k ideologii, kde je toto obsaženo, byť i nepřiznaně. Elementál nepřiznané viny v nich čeká na příležitost k pomstě a násilí. "Otroci vzhůru k cílům svým...,  my ničím nejsme, buďme vším..." - touhou otroků není žít svobodně, ale zotročovat druhé. Protože dnešní civilizace obecně odsuzuje násilí, přelakovávají svou příchylnost k násilné ideologii navenek ušlechtilými postuláty "spravedlnosti" a "rovnosti". Máme tu s nimi jaksi nečistý společný vzduch - "smrádek ale teplíčko": smrádek nepřehodnocené minulosti a teplíčko dobré životní úrovně. Užívají si výhod kapitalismu - svobody slova a lepší životní úrovně. Naše národní budoucnost tím bude karmicky zatížena. 

               Tedy: Příznivci ideje komunismu při dnešní všeobecné informovanosti o zločinech minulosti již nemohou být tak naivní, aby v komunismu viděli jakési blaho lidstva, a jsou-li sem přesto přitahováni, pak už jedině podvědomou touhou beztrestně ovládat, lhát, zotročovat. Kontakt se svědomím nebývá snadný, protože by žádal změnu charakteru. Dnešní komunisti už nevstupují do strany "kvůli dětem" či "kvůli zaměstnání", ale mají touhu po nadvládě kdesi v podvědomí. Podobně jejich sympatizanti. Působí tu i elementál sektářství, komunisti nesou mnohé znaky sekty. Protože je to kaz éterického těla, pak zde nejsou racionálně ani morálně brána v úvahu historická fakta o zločinech, ani tragická realita destrukce a krachu komunistického experimentu. Jejich slepota plyne ze zaujetí podvědomí a éterického těla pro zlo vůči masám. I kdyby byli někteří navenek bodří či žoviální, jednou se jejich zločinnost a marx-leninská pomstychtivost projeví třeba "jen" na soukromé osobní úrovni agresí vůči okolí, až nastanou vhodné okolnosti. Učení se demokracii a spoluzodpovědnosti za veřejné dění, pochopení že si můžeme stěžovat už jen sami na sebe a sami věci ovlivňovat, bude zdlouhavé.