ESOTERIKA STÍNŮ MINULOSTI - II. DÍL; PROTIKLADNÁ DUCHOVNÍ ZÁŘENÍ; DESTRUKTIVNÍ EXPERIMENT A JEHO NÁSLEDKY

Je to místo velkých protikladů duchovního záření. Kde? Zajeďte si směrem z Prahy na Strakonice, a nad obcí Dubenec se pekelně, nebo raději rajsky (pokud možno) soustřeďte. Budete projíždět kolem hald z bývalé těžby zejména uranové rudy. Vysoce spirituální vliv uranu se prý sotva dá popsat našimi slovy. Znám ona místa s ostnatým drátem a strážnými budkami kolem Bytízu a Dubence z dětství, slýchal jsem od přímého účastníka i o konkrétních zvěrstvech, která se tam masově po řadu let odehrávala. Bylo to peklo na zemi i pod zemí, na šachtách. Myslívám na to při cestách z Písku do Prahy a těší mě, jak haldy zarůstají travou a břízkami. Naše paměť by ale zarůst neměla.

   Porozhlédněme se tu trochu. Dnes se zde staví dálnice. Nejblíže silnici je halda z dolu č. 15, to je ten s  těžní věží, zdaleka viditelnou. Má silné vyzařování. Jak bylo uvedeno na internetu, záření ze zbylých 700 tun uranu, které halda obsahuje, je čtyřikrát silnější, než je obvyklé jinde. Tentokrát je to ale i záření, zachytitelné přístroji. Je to tedy záření jaksi "obojetné": zdálky v nás něco inspiruje či obrozuje, ale zblízka by po fyzické stránce ničilo. Lidské tělo není dosud tak produchovněné, aby dlouhodobě přijímalo tyto vysoké vlivy bez následků. Takto byly ničivě ozářeny tisíce horníků v Jáchymově i kolem Příbrami. V dětství jsem si potěžkal maličký, starším kamarádem ukradený kus uranové rudy o ceně mnoha tisíc, a pamatuji na jeho velikou specifickou váhu. Kousek o rozměrech do pěti centimetrů vážil přes kilo. Znal jsem tehdy pána, který si nosil takový ukradený kus v kapse kalhot, prý aby byl neplodný. To byl jeden z řady následků ozáření. Odmítal pochopit, že si ničí celé tělo.

   Na otrocké práce sem byly posílány tisíce vězňů. Oficiálně to byli "třídní nepřátelé", lidově se jim říkalo "muklové"- muži určení k likvidaci. Nikdo neví, kolik jich zde zemřelo na následky přepracování, ran bachařů, sadistických metod vyslýchání, podvýživy a nemocí, odhadují se za ty roky řádově tisíce. Takových táborů bylo v Československu 18. Způsoby mučení, které předčily i nejrafinovanější německé praktiky 2. světové války, by zabraly mnoho místa. Jen namátkově: Pro zdeptání vězňů měli speciální zařízení: temný prostor jen o málo širší než komín, pouze na jednoho stojícího člověka. Na hlavu mu nechávali kapat vodu, někdy tam stál 24, jindy 48 hodin. Možnost odchodu na vyprázdnění nebyla. Vězeň tu mohl jen stát mezi hrubě omítnutými stěnami, a když mu únavou podklesla kolena, dřel si je o drsnou omítku. Pravidelný rytmus kapek na hlavu je k zešílení i po hodině, ne-li po mnoha hodinách. K takovému důmyslu, jaký byl v našich lágrech až do počátku šedesátých let, nedospěli ani nacisti. V celách se většinou netopilo, leželo na zemi pod tenkou dekou, i v noci se trvale svítilo a každých dvacet minut se vězeň musel hlásit bachařovi. Trvalé nevyspání bylo účelem k dalšímu psychickému zdeptání. Vězni byli tehdy udržování na „osvědčené“ váze  kolem 40 kilo, u takových nehrozilo, že by se vzbouřili. Uranovými galejemi prošlo přes 70 000 politických vězňů. Byli zde trvale vystaveni nelidským otrokářským podmínkám. Ty spolu s radioaktivním zářením a vdechováním žulového prachu zanechaly u většiny z přeživších trvalá poškození. Mnozí zemřeli na rakovinu plic či následky úrazů. To vše se dělo v našem bezprostředním okolí, mezi vesničkami a městy. Tyto oběti za svobodu zasluhují naši úctu a modlitbu.

   Není asi náhodné, že nápis nad vchodem do dolu Vojna - Prací ke svobodě, se shoduje s nápisem nad branou do nacistického koncentráku v Terezíně - Arbeit macht frei. A nejen v tom si byly obě totality podobné. Ta komunistická ovšem tu nacistickou několikanásobně předčila - jak v délce trvání (v Rusku tři čtvrtiny století a ještě z toho "nejsou venku", v ostatních zemích východního bloku zhruba čtyři desetiletí), v milionech obětí (celkem 130 milionů obětí komunismu), tak i v morální devastaci - plně jsme se z ní dosud nedostali. A také v tom, že zatímco nacistické násilí bylo relativně čitelné, přímočaré, to komunistické mělo propracovánu ideologickou propagandu o zářné budoucnosti, o osvobození dělníků a rolníků atd. Obojí bylo zrůdné, to druhé ale rafinovaněji, a zasáhlo mnohonásobně víc lidí - obětí i těch, kteří mu uvěřili. Nacistické řádění bylo zdůvodňováno rasově, komunistické též rasově (například vůči Židům), a navíc "obohacené" o třídní boj. Fakta o událostech nacismu či komunismu odmítají zejména ti, kdo se bojí pohlédnout pravdě zpříma do tváře. Příliš by je to rozrušilo nebo pokazilo dobré trávení. Jsou to však osvobozující informace, když poznáme, odkud jaké zlo v dějinách pocházelo a čím zasahuje až do dneška. Zajímavé porovnání: Jak napsal Martin Fendrych, "západní Němci se dvacet let po válce začali vyrovnávat se svou hitlerovskou minulostí. Zasadila se o to mladá generace, která neváhala položit otázku: Co dělali naši otcové a matky za Hitlera? Ve východní zóně skutečné vyrovnání s minulostí neproběhlo. Bylo bolševicky ideologizováno. Západ vybudoval občanskou společnost a občané si uvědomili vinu, viděli viníky v sobě. Dodnes to tak mnozí vnímají. Způsobila to výchova, promyšlený směr uvažovaní, péče o děti, o budoucnost. Strach, aby se dějiny neopakovaly.

Východní Německo se hodně podobalo nám: žilo pod ruským dozorem, ideologizované až na půdu, nepřítel se nenacházel ve mně, v mých tendencích, ale na Západě; nepřítelem, který nikdy nespal, byl západní imperialismus - a podobné kecy. Za komunistů to vypadalo, jak u nás, tak i ve východním Německu, že těm kecům, těm frázím, té ideologii nikdo nevěří. Zdálo se skoro nepředstavitelné, že by to někdo baštil. Jenomže omyl, ta výchova k nepřátelství, ke strachu a nenávisti fungovala, ujala se, uchytila. U nás i v NDR."

   Imperialistické vykořisťování naší vlasti Sověty začalo už v listopadu 1945, kdy si přisvojili zásoby strategicky významné suroviny z českých ložisek. Sovětská doktrína 50. let počítala s třetí světovou válkou, kdy měl definitivně zvítězit socialismus. I proto potřebovali náš uran. Podle tajné smlouvy s naší vládou z r. 1949 bylo pro potřeby výroby jejich jaderného arzenálu v roce 1950 otevřeno nové  ložisko právě u Příbrami. Jak jsem kdesi četl, dobývací prostor zaujímal plochu 58 km².  Do země sovětů, "kde zítra znamená včera", bylo vyvezeno 98 tisíc tun naší uranové rudy. Vytěženo bylo i 6200 tun olova, 2400 tun zinku a 30 tun stříbra. To vše se vyváželo do SSSR zdarma nebo za směšně nízkou náhradu. Pravdu mají ti historici, kteří tvrdí, že sovětské boje proti nacismu byly zároveň dobyvačnou válkou o nová území. Kam vstoupili, tamodtud už neodešli. Američané nám za náš uran nabízeli uhradit celý jeden státní roční rozpočet a financovat obnovu válkou poničeného hospodářství. Sílící komunisté to ale stačili po poradě v Moskvě vetovat. Namísto pomoci Marshallova plánu nás čekaly rudé Pětileté plány, namísto přílivu hodnot - jejich odliv na Východ a železná opona na Západ.

   Vnímal jsem v dětství coby Příbramák i veliký rozdíl ve zbytcích mentality starých horníků, a těch nových, režimem hýčkaných (i platově). Čtvrti prostých domků staré Příbrami zejména pod Svatou Horou, koncem 50. a v 60. letech z velké části zbourané, byly proniknuty zbožností a pokorou těch, kteří nevěděli, zda vyfárají zase na povrch. Jejich rodiny se za ně vroucně modlily. Odehrávalo se to mezi dvěma příbramskými ohnisky mariánské zbožnosti: Svatou Horou a Březovými horami. Vyrůstal zde na přelomu 19. a 20. století i František Drtikol, poznal jsem tu později mystika, legionáře a léčitele Františka Brože či mystického malíře Karla Hojdena. Mnozí staří horníci vyprávěli o rudných skřítcích, permonících. Ti se často snažili horníky varovat (třeba před bortící se podpěrou) a chránit, některým ukazovali hledané rudné žíly. Pak nastupovala nová vlna převážně proletářských horníků - nadutí, ateističtí, agresivní (tehdejší propagandistické heslo "Já jsem horník, kdo je víc?" bylo výstižné), často silní alkoholici. Takto je pamatuji, i když nebyli všichni takoví. Permon už byl pouze název místní hospody a dechovky. Různé trestné činy od krádeží po znásilňování jim byly mlčky tolerovány, nebyli stíháni. Věděli to, využívali toho. Je asi dobře, že po Listopadu zde byly doly zavřeny. Jak moc by nám pomohlo obetkávat naši vlast i svět předivem laskavých vztahů. Předpokladem k tomu je ale morální vyrovnání se s minulostí, tedy i s touto její stránkou. Stačí věci pojmenovat, není nutno trestat.

   Přeladíme se. Zasaďme si vstup komunistické ideologie a praxe do esoternějších souvislostí. Na lidstvo působí troje negativní vlivy: ahrimanské (satanské, hmotařské), luciferské (vášně, pýcha, sebezbožnění), a zejména v posledních staletích ještě soratické. Co to je? Každé těleso našeho slunečního systému má síly dobré i zlé. Ty působí na naše tři články: na tělo astrální  – zde jsou momentální nárazové vlny citových vznětů. Na tělo éterické (životní, povahové) – zde přecházejí tyto vlny do trvalejšího otisku v podobě vlastností, temperamentů. A konečně na naše Já. To souvisí s rozvojem uvědomujícího se sebe-vědomí, zejména v posledních staletích. Dnešní lidstvo má či mělo by mít rozvinuté jástevní vědomí – zodpovědnost, sebepoznání, sebekontrolu, sebevládu. Co dnes vzchází z našeho Já je buď vědomé dobro, nebo vědomé, záměrné, inteligentní zlo (oproti dávným dobám, kdy se zlo vybíjelo jen citovými vzněty nebo ne dost uvědomovanými povahovými rysy). A právě zlo našeho Já mohou dnes podněcovat síly Sorata a jeho pluků. Je to arcidémon Slunce – tedy protipól slunečních sil lásky, moudrosti a vůle. I bouře na Slunci a jejich negativní vlivy na Zemi působí z neviditelné úrovně soratické mocnosti. Uvažujme ještě dál. Slunce jako nejvyšší centrum všeho bytí a života, světla, vědomí, souvisí s naším Já. Já, podobně jako Slunce, činí vše jasným, přehledným. Zde můžeme dosahovat výšin bdělého vědomí – ať už směrem k dobru, nebo ke zlu. Soratické mocnosti poskytují inspirace k vysokému zlu, které je lidským Já uplatňováno již vědomě, tedy i s plnou inteligencí a v nebývalém rozsahu. Nositeli takového zla mohou být dnes i inteligentní myslitelé, tím je ono zlo mocnější. Jejich vědomé já nabývá obludných, monstrózních rozměrů, a z něho vzchází i mocně obludné zlo.

   A jak se soratické zlo projevuje ve světě poslední doby? Nejmocněji v nejpustošivějších vlnách světového rozvratu, jakými byly obě totality. Ta první trvala řádově roky, druhá desetiletí, a její dozvuky budou ještě dlouho doznívat. Oba socialismy, hnědý i rudý, se vyznačovaly vědomým, inteligentním, ba zdánlivě vědeckým ideovým podkladem. Tím byly strašlivější. Byly vedeny z vědomého já jejich strůjců.

   Čím Marx oslovil davy, na rozdíl od jiných filosofů, kteří byli srozumitelní jen elitním zájemcům? Vyjděme z toho, že byl povahou bezskrupulózní zločinec a zakomplexovaný zkrachovavší kapitalista. Snad i odtud pramení jeho zášť vůči systému, ve kterém se nedokázal uplatnit a zbohatnout. Podle Steinerovy analýzy umožnila jeho popularitu dosud nevídaná kombinace tří faktorů: Zaprvé schopnosti se mistrně pohybovat ve filosofických pojmech a kategoriích. Druhým rysem je, že na rozdíl od ostatních filosofů podal vše srozumitelnou lidovou řečí, i když šlo o rafinované manipulace s pojmy spravedlnost, třída, rovnost, osvobození atd., a zatřetí to vše využil k podnícení nejnižších pudů a vášní, doutnajících v lidstvu, zejména v proletariátu. Zatímco dosavadní filosofové se snažili, každý po svém, dobrat pravdy a morálních východisek a poznávat vyšší řízení a smysl člověka na zemi, Marx šel opačně: vyšší řízení popřel, nahradil ho ideou revoluce, morální východiska označil za buržoasní a náboženský výmysl, a pravdu nastolil pouze tu ateistickou, jdoucí do hmoty a postavenou na diktatuře a nenávisti. Jako smršť převrátil celou filosofii opačným směrem - od směrování nahoru, k pyšnému a agresivnímu zvratu dolů. V tomto smyslu nešlo u Marxe o skutečnou filosofii (filo-sofia znamená láska k moudrosti), ale jen o její masku, byť jakkoli důmyslnou. Podchytil, využil a zesílil tak "vědecky" egoismus, ješitnost a další pudy nevzdělaného davu, který najednou dostal do ruky srozumitelnou ideologii, využitelnou (zdánlivě) ve svůj prospěch, i s praktickými návody na revoluční násilí. Materialismus povýšil na "základnu", náboženství označil za "opium lidstva". Filosofie tím byla poprvé v dějinách zcela programově stržena do přímých služeb odbojných, protibožských duchovních sil. Onu agresi vyjádřil potenciálně i v 11. ze 13 Tezí o Feuerbachovi: „Filosofové svět dosud jen vykládali. Jde o to jej změnit.“ Změnili. Zaštítil ba zdůvodnil nenávist předstíranou spravedlností. Bylo to nejzrůdnější a nejtragičtější zneužití intelektu a slova v dosavadních dějinách. Základní charakteristikou jeho filosofie je protibožský, odbojný názor, a v ekonomice je základem dějinného klamu demagogická šalba 1. dílu Kapitálu.

   K oné kolosální tragédii části lidstva se schylovalo už dávno. Již v roce 1890 se v duchovníchkruzích západní Evropy vědělo, že "slovanská říše na východě bude sloužit jako území pro ještě nevyzkoušenou formu sociálního života" (britský týdeník Truth v článku Císařův sen). V Londýně vyšly r. 1894 přednášky C. G. Harrisona o okultním vědění, theosofii a katolictví. Říká, že lidstvo čeká hospodářsko-socialistický experiment. Zatímco v rozvinutější západní Evropě by narazil na potíže, prostý slovanský charakter dovolí realizovat tyto socialisticko-hospodářské pokusy. Ze strany asijského východu napomáhala okultním i zevním způsobem rozšíření marx-leninismu v Rusku část tibetských mistrů - tzv. bratrstva levé ruky - kterým šlo o podporu jakéhokoliv hnutí, jež by napomohlo vymýcení křesťanství z vývoje lidstva. Západní země se po rozšíření marxismu snažily, jak se dalo, napomoci odklonění tohoto tragického experimentu co nejvýchodněji, aby je nezasáhl a nenapáchal tam tolik škod. Stačí si připomenout, jak byl Lenin se čtyřiceti revolucionáři odeslán ze švýcarského pobytu v zaplombovaném vagonu s pomocí vrchního velení německé armády zpět do Ruska, aby zde urychlil rozvrat. Nechal jej převézt Ludendorff, který se později podílel s Hitlerem na fašistickém puči.

   Krom tohoto uvedeného záměru mělo Německo samozřejmě zájem na rozvratu Ruska, aby ho vyřadilo jako protivníka z bojů 1. světové války, což se podařilo a bolševici uzavřeli s Německem separátní mír. Německo poslalo bolševikům k získání a posílení jejich moci obrovské bohatství ve zlatých prutech, mnoho zbraní včetně tří ponorek a 50 milionů zlatých rublů. To vše se záměrem, aby rozvrat Ruska bolševiky ulevil německé frontě. Ale byly i skrytější cíle už od roku 1915. Destruktivní marxistický experiment měl mít uvolněnou cestu do slovanských zemí, podle Britů a Germánů tehdy zaostalých a stojících mimo těžiště evropského dění. To napomohlo, aby divý vichr soratických mocností ovládl zejména skrze intelektuálně zdatného a zároveň asijsky krutého Lenina evropský východ a část Asie. Onen intenzivní sklon Rusů k náboženství byl mistrně využit, aby se pro ně stal hnací silou pro nadšení z klamných idejí socialismu. Ty se staly na tři čtvrtě století jakýmsi pseudonáboženstvím.

   A jak bylo vymýceno náboženské cítění na venkově? Ruští rolníci intenzivně prožívali nebeské  síly působící skrze posvátnost země. Vyciťovali posvátnost zemské Duše, sjednocené s Kristem. Byl to základ jejich náboženství. Skrze lásku k zemi, k půdě přijímali inspirace k duševní  čistotě. Celou krajinu (svou půdu) nazývali krajinou svaté Sofie. Vyjadřovali tím, že se jejich vztah k zemi podobá jaksi vztahu k zrcadlu, které zrcadlí tajemství nebeského světa, moudrost samého duchovního kosmu. Země není náhodně velebena v ruských hrdinských zpěvech jako "sestra boží  matky", sestra nebeské Sofie. Proto když se chtěl Rus pozvednout k duchovnímu světu, nezvedal  hlavu k nebi, ale naopak se pokorně skláněl k zemi s gestem pokory, odevzdanosti. Právě tak dovedl, když  naplňovaly jeho hruď starosti, zoufalství nebo radost, padnout  k zemi "na  hruď Matky země", jak se mezi lidem říkalo, a plakat nebo se smát, svěřuje se jí a skrze ni celému vyššímu světu nebes, šeptaje svou starost a bolest. Dovedl takto hledat útěchu, podporu nebo moudrou radu, především ale čerpat ze spojení s ní mravní a náboženské síly. Dostojevskij popisuje v románu "Bratři Karamazovi" scénu, kdy se Aljoša vrhá na zemi, aby jí otevřel své přeplněné srdce.

    Takto vypadala ruská religiozita, tak  jedinečně zpracovávaná v ruské literatuře, poezii, malířství i  hudbě, v dobách před bolševismem. Jejím nositelem bylo hlavně rolnictvo, které tvořilo počátkem 20. století 80 % ruského obyvatelstva. V letech po říjnové revoluci bylo 10 - 20 milionů rolníků bolševiky povražděno. Došlo však ještě k něčemu velmi závažnému, co bude mít pro ruské obyvatelstvo těžké důsledky ještě nejméně jedno století. Ruská religiozita zmizela zejména tím, že bolševici zničili vesnická společenství. Začali s  takzvanou kolektivizací nebo jinak řečeno s fyzickým ničením nebo deportací pracovitějších vrstev venkovského obyvatelstva do vzdálených a neúrodných oblastí. Těmito zločinnými opatřeními i plným státním ujařmením v sovchozech a kolchozech všech rolníků, kteří zůstali na starých místech, bolševici rychle vyvrátili z kořene spojení rolníků se zemí. To mělo za následek, že mizelo v národě vědomí o Kristu, které vznikalo stykem se zemí. Přesněji řečeno, vědomí o Kristu se stáhlo do hlubin duše, do nejvnitřnějších záhybů srdce a to pak umožnilo, že v hlavě mohl vládnout chaos nové ideologie. Kristův impuls, žijící vskrytu kdesi na dně ruského srdce, zůstal i přes zevní bouře zloby a násilí neporušen, avšak ruská hlava byla silně poškozena. Bylo vymýceno to, o co se v dávných dobách  obohatila pod vlivem spolužití s germánskými kmeny: cítění  srdce, zvědomované a procházející hlavou. Toto pomohli Rusům vypěstovat v prvních dobách Germáni.

     Po roce 1917 vymizelo jasné vědomí o přítomnosti Kristova impulsu v jejich duši, neboť toto vědomí přestalo být udržováno bezprostředním vztahem k zemi. Vymizelo vědomí  srdce, které  bylo reflektováno hlavou. Dlouhým vývojem s mnoha oklikami budou ve Slovanstvu hledány nové cesty, cesty vědomého pronikání k duševnímu elementu, který žije v člověku od mystéria Golgoty. Spirituálním světovým myšlenkám, které do člověka mohou zvenčí vnikat, musí jít vstříc vědomá lidská vůle. Vzájemné pronikání, křižování své čisté  aktivní vůle se světovými duchovními myšlenkami způsobuje dynamické jiskření vědomí a činu. Člověk pak zrcadlí duchovní světlo do země svou spiritualizovanou vůlí. Správnou meditací se tak prožívá Kristovo působení vědomě jak v duši, tak v přírodě.

   A dnešek? Zatímco donedávna byly nositeli nějaké zrůdné ideologie a z ní plynoucí praxe státní režimy, dnes není zlo neseno jednotnou kolektivní ideologií, ale jedinci. Plochy někdejšího jednotného zla, jehož jsme byli buď aktéry nebo oběťmi, často obojím, se atomizují do našich individuí. Žádný režim nás už k ničemu nenutí, můžeme si stěžovat už jen na sebe. Je to další a zatím nejtěžší zkouška nás jako jednotlivců, abychom si za nových svobodných podmínek zvolili dobro nebo zlo s plnou osobní zodpovědností. To vše s dosud nerozpadlou infikací a zátěží socialismu. Kristův impuls musí od nynější doby naplňovat cit, rozum i vůli, pod bdělým vedením Já.

Jedním z předpokladů vymaňování z marasmu minulosti je hlubší poznávání všeho, co jsme do sebe nechali jako národ, ale hlavně jako jedinci zanášet v poměrech oněch pěti desetiletí obou totalit, i jak to modifikovaně pokračuje za dnešních poměrů individuální svobody k dobru i ke zlu.