Svátky svatých připomínají, že svět nespočívá jen v tom, co máme bezprostředně při ruce, ale že jej přesahuje něco, z čeho je nutné čerpat. Na této ideji stojí i duchovní Evropa. Polský katolický kněz a filosof Maxmilián Maria Kolbe byl prohlášen za svatého, protože v nacistickém koncentráku nabídl svůj život výměnou za život spoluvězně, který měl rodinu. Krom toho schoval v klášteře před nacisty dva až tři tisíce těch, kteří by jinak přišli o život. Tady byla ta svatost, jednající ve světě podle potřeb pravdy. Mohl mít své lidské nedostatky, ale co na tom? Měli je i Goethe, Beethoven i jiní velikáni. To už je věcí jejich budoucího vývoje. Obyčejně si jako svatost představujeme jakousi bezkrevnost, nepraktičnost, vznášení se kdesi v nedohledných výšinách, neporozumění našemu světu a našim starostem a chybám. Chyba. To by nebyla svatost, ale jen její pokřivená póza, vzniklá především v plakátovém pojetí tradičního katolicismu či sebestředného mysticismu. Někdy se za svatost dá označit i "obyčejná" svatost každodennosti, bez zázraků, bez velkých činů. Třeba zastat se šikanovaného. "Mateřská školka" velkých činů je i poctivost a důslednost v nenápadných věcech denního života. Bez ní nikdo velké činy nevykoná. Podobně jako bez trpělivosti. Již Komenský říkal o Češích, že chceme všechno hned a všeho co nejvíc. Jen to jediné nejdůležitější že opomíjíme: směřování ke Kristu. (A propos: Mohli jsme si všimnout ve zprávách: Švýcaři v referendech odmítli dvě věci: odmítli prodloužení své dovolené o týden, a odmítli zvýšení státního příspěvku na stavební spoření. Američtí milionáři si zase navrhli zvýšení daní. To je státotvorné myšlení klidných, plnohodnotných občanů.)
Svatost se rodí ne z osobní touhy po jakési duchovní kariéře či vlichocení se do boží přízně, ale z niterné potřeby a inteligence reagovat a chovat se správně a iniciativně v běžných věcech, se zřetelem cesty k Bohu. Zdá se, že církev leckterým úctyhodným osobnostem uškodila na veřejnosti tím, že je s velkou pompou prohlásila za svaté. Tím je uložila jako voskové figurky do své vlastní muzejní vitríny či do antikvárního seznamu těch, které je nutno držet z jejího nařízení v povinné úctě. Takovýmto zmrtvěním byli postiženi mnozí, mj. i Konstantin (později přijal jméno Cyril) a Metoděj. A přitom - vděčíme jim dosud za mnohé. Bez nich by naše kultura nerozkvetla tak rychle ke slovanské svébytnosti a bohatosti jazyka, poezie i filosofie. Pro rozvoj mladé slovanské civilizace totiž bylo rozhodující událostí vytvoření nových liter, které by odpovídaly mluvené řeči. Cyril a Metoděj byli přesvědčeni, že k plnému přijetí křesťanské zvěsti ji národy musí slyšet ve své mateřštině (staroslověnštině) a číst psanou vlastní abecedou. Proto Cyril vytvořil novou abecedu. Písmo, které zvolili, bylo rychlopísmo, aby bylo možné psát překlady Písma co nejrychleji. Nově se šířící křesťanské učení tak bylo shrnuto do spisů ve slovanském jazyce. (Otčenáš, Krédo aj. byly přeloženy již před nimi, ale přes němčinu.) Přinesli počátek vědomé, reflektované víry. Své dílo uvádějí oba misionáři touto slavnostní invokací: „Proto slyšte Slované: Slovo od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha." I když na naše území přinesli křesťanskou zvěst irští mniši ještě před Cyrilem a Metodějem (ti proto nebyli první, jak se tvrdívá v kostelích) a vnesli sem proto k našemu prospěchu i impuls západního myšlení, sotva by pro její šíření dokázal udělat někdo více, než solunští bratři.
Snad je i dobře, že si alespoň našeho Husa či Komenského církev nezařadila do své galerie oficiálních svatých, na které má pouze ona "autorská práva" a které často prezentuje jako nedostižné nebešťany. Mimochodem - k datu svátku soluňských bratří se neváže, krom údajného příchodu na Moravu, žádná významná událost z jejich života. Datum jejich svátku bylo katolickou církví takticky zvoleno hned do sousedství Husova svátku, aby pokud možno zastínilo vřelé lidové oslavy našeho mučedníka, kdysi církvi tak nepohodlného (jako první projevil pochopení pro jeho čin papež Jan Pavel II.).
Prof. Petr Piťha kdysi zdůraznil, že Cyrilometodějská misie dala základ k legitimitě našeho státu. Oba respektovali jak východní, byzantské křesťanství, tak západní, římské. Chtěli slovanský svět upevnit mezi nimi. Né most, ten je vratký, ale amalgám, svébytnou slovanskou říši. Stát Velké Moravy, který založili, to stvrdil, i když trval jen několik let. Kultura, kterou tu založili, se vysemenila mj. i na Balkán a do Polska. Pomohli sjednocení Slovanů i různých církví, které se na ně shodně odvolávaly.
Různými režimy byla jejich mise dezinterpretována či zúžena - jednou ve smyslu panslovanství, jindy (učili jsme se ve škole), pouze na to, že přinesli nové písmo a šíření vzdělání.
Oslavy Cyrila a Metoděje bývají postaveny vždy zdola. I oheň se zažíhá zdola. Proto je i zde představa, že vše nám dá a zařídí nějaké ministerstvo, nesmyslná, pohodlná. Naše oslavy nám nikdo nezorganizuje, na to jsme tu my. Náš národ má, jak napsal Piťha, zobáčkové představy: nastavujeme jen zobáčky, že jednou nám někdo přinese svobodu a demokracii (a pak jsme ji reklamovali u Havla, že nám ji nepřinesl ještě dokonalejší), jednou spravedlnost, jednou blahobyt. Činnost politiků je však druhořadá, jde v závěsu za celkovou kulturností a iniciativou národa.
O oslavách Cyrila a Metoděje v roce 1985 referoval podrobně Hlas Ameriky: Jako stvrzení a doplnění odvahy, statečnosti a činnosti disidentů – kterých bylo jen několik stovek a mohli je šikanovat a stíhat, se totalitní režim setkal s otevřeným mnohatisícovým odporem poprvé v roce 1985 na Velehradě. Před chystanými oslavami výročí obou světců se na to komunistická moc připravila: Vydali pro ČSAD i podniky zákaz půjčovat autobusy, už daleko kolem Velehradu dali objížďky (někde naváděly na bloudění pořád dokola), někde zákazy vjezdu, VB odstavovala řady aut k prohlídkám technického stavu apod. Nepomohlo to, lidi došli pěšky. Slavnost na Velehradě zahájil předseda místního JZD (též člen místního výboru komunistické strany), který - jak bývalo zvykem - vykládal o úspěších budování socialismu, že počet prasat za posledních deset let zdvojnásobili atd., a byl vypískán. To tu ještě nebylo. A co víc – ministr kultury Klusák byl několikrát překřičen, když řekl, že tu jsou na výletě – křičeli na pouti, při slovech Cyril a Metoděj křičeli svatý Cyril a Metoděj, nakonec ho vypískali taky a skandovali Chceme svobodu. Bylo to přeslavné vypískání: první vypískání komunistického ministra v dějinách komunistických zemí! Krásné to prvenství! Tím moc pochopila, že má proti sobě nejen pár set disidentů, ale davy, které není schopna pozavírat.
Kdekdo říká - Náš Cyril a Metoděj. Čí tedy jsou…? Zúčastnili se, spíše proti své vůli, některých geopolitických tahanic, prošli mnoha zeměmi, jednou z nich bylo Slovensko, a usadili se na Moravě. Patří tedy Moravanům? Slovanům? Patří těm, kde po nich pojmenovali více kostelů, postavili jim více sousoší a dávají k nim nejvíce květin? Je to jinak. Patří těm, kdo svým duchem pronikli k touze být svým životem křesťanským požehnáním pro druhé, tak jak oni se tomu zasvětili. (I když – i ty sošky či kapličky u cest jsou půvabné, patří k naší krajině a svědčí o oddanosti našich předků.) Proto je dobře, že byli roku 1880 svatořečeni a roku 1981 je první slovanský papež Jan Pavel II. (civilně - Karol Wojtyla) prohlásil spolupatrony Evropy. Halasí se dnes často o sjednocování Evropy. Ale jak prohlašoval již Václav Havel, Evropa se může úspěšně sjednotit a čelit nepřátelům pouze na duchovních idejích, které stály u jejího zrodu. Spolupatronství Soluňských bratří nad Evropou tedy může být významnější, než jak se na ně dosud hledí.
A jaký může mít jejich pravzor nezištného a nenásilného šíření křesťanství další význam? Naplňování tohoto jejich ideálu může mírnit karmu křesťanství. I to má velikou karmu z minulosti - za násilné šíření, zločiny, deformace víry atd. Projevy této karmy jsou hlavně stíhání a vysmívání křesťanů (v různých dobách a různými prostředky). Tedy - první vina byla v exoterním křesťanství (přesněji - v jeho některých představitelích). Další karmu si nadále vytváří. Od zkostnatění vede k pravému opaku – bezostyšné profanaci. Začala chybným výkladem závěrů II. vatikánského koncilu – agiornamento, zesvětštění… Rock, rap či punk v kostelích (nic proti rocku, ale vše má mít své prostředí a náladu…), profánní podbízivá kázání bez úcty a důstojnosti... Příkladně takové ruské spřažení pravoslaví a státní moci (někdejší ruský patriarcha - důstojník KGB) je mnohonásobně těžší zneuctění křesťanství než například rozječené ruské raperky, které se drze rouhaly před oltářem Bohorodičky. Kdyby se ovšem drze nerouhali sami jejich kněží, ač jiným způsobem, bylo by rozhořčení církevních činitelů přesvědčivější.
Samozřejmě že zde už pojednáváme o onom vnějškovém, exoterním křesťanství, mnohdy už jen podle jména, nikoliv o pravé podstatě Kristova impulsu a oběti na Golgotě, snímající objektivní důsledky lidské karmy.
Částečně uveřejněno i v časopisu NF
2024 ©