MILADA

 

 

Před dvěma roky, 18. 10. 2018, odložila svou pozemskou schránu RNDr. Milada Škárová - hluboká, všestranná, moudrá a laskavá duše. Za práh tzv. smrti většinou nevidíme, ale myslím, že je jí nyní hezky. Následující slova jsou úvahou a osobní vzpomínkou, nikoliv nekrologem, ty nepíšu. Právě jsem u sebe zjistil, že většina mých nejlepších kamarádek byla nejméně o patnáct let starších.

Milada Škárová, kterou jsem si v duchu zkrátil na Miška (řekl jsem jí o tom a zasmáli jsme se), byla pohostinná i statečná - krom moudrosti a laskavosti.

Pohostinná byla její duše, ale i její konání. Třeba i v tom, s jakou noblesou i diskrétností nechala ve svém miniaturním bytě v Haškově ulici v Brně na Lesné občas přespat hosta - přítele z Písku. Měla tam vše, co potřebovala. Moc toho nebylo. Povídání a sdílení jsme ovšem měli vždy víc než na jeden den. Ta delší cesta za ní mi stávala za to.

Statečná byla třeba i v takových drobnostech, jako bylo nesení bolesti a následků několika pádů na ulici v posledním období svého života. Dlouhé telefonáty jsme měli až skoro do jejího konce. Nebála se ničeho, i když tělo velmi trpělo.

Její profesní vývoj a kariéru přenechme nekrologistům teoretikům, zmiňme se jen heslovitě o pestrosti záběrů jejího života – geoložka, skautka, vedoucí dětských oddílů, jogínka, kulturní badatelka, vegetariánka, bio-pěstitelka, zahrádkářka, antroposofka... (trefně kritickými glosami na adresu některých současných antroposofů ovšem taky nešetřila). Tento přirozený tvůrčí vývoj přes různé směry a aktivity, vyúsťující niterným algoritmem ve smysl pro duchovní vědu, bývá spolehlivější než míra připravenosti u těch, kteří do antroposofie vespěchali nebo byli do ní někým vagitováni "rovnýma nohama", tedy do duchovní vědy vcouvali a takto ji šíří. U těch je blíže k prvkům sektářství, fanatismu, nadřazenosti, zapouzdřenosti.

Byla i pohotová. Jak vkusně a nenásilně doplnila nečekaně mé povídání na shromáždění 16. září 2017 v Tišnově, věnovaném Anně Pammrové a Otokaru Březinovi (shodou okolností píšu toto pojednání přesně na den tři roky poté). Jak úžasně byla Anně Pammrové podobná - jak vnější podobou, tak tvrdostí k sobě. Kultivovaná a vkusná byla její řeč i v soukromí. Neslyšeli byste tedy nějaké OK, pohodičku, mega, super, drink, to dáš..., ani zneužívání posvátných slov jako božský, nebeský, andělský...

Když byla v roce 2003 iniciativou Blanky Urbánkové pořádána v Brně přednáška a beseda Jána Zákopčaníka a mne, pronesla Milada na začátku, že pronese na naše uvítání několik krátkých úvodních vět. Po těch několika krátkých úvodních větách se ovšem dostala „do varu“, její duše se rozkošatěla a další skoro dvě hodiny pěla ódy na osobu Zákopčaníkovu a moji (i když jsem toho s ním moc společného neměl, ale to jsem poznal až časem). Netušil jsem, kolik toho o mně ví či je schopna odvodit. Shodli jsme se, že je dobře, že nebyla u StB, byla by velmi nebezpečná. Lakovala mne ovšem příliš narůžovo. Pro mne a Jána Z. zbyla už jen poslední hodinka, což jsem spíš uvítal, byl jsem po cestě unavený.

Nepatřila ani mezi ty přednášející, kteří musí při výkladu šermovat rukama, dělat grimasy, mít za sebou orientální magické věcičky či mandaly nebo hystericky pochodovat sem tam po jevišti (to lze ponechat Micku Jaggerovi, třeba když zpívá I Can‘t Get No Satisfaction).

Když jsme měli v roce 2016 v Boskovicích společný eurytmicko-hudebně-přednesový program s Perlou P. Voberovou, k mému překvapení – kdesevzala, tusevzala, seděla vzadu mezi publikem Milada (viz fotku dole). I ona nasávala vzácnou atmosféru tohoto města, ležícího mezi několika vrchy, přesně uprostřed Moravy. Všiml jsem si milé náhody: park nad boskovickým gymnasiem, kde se program konal, směrem k Soukupově ulici, je velmi podobný parku před domem v Brně, kde Milada žila.

Z jejího jedinečného a badatelsky přínosného pojednání o předcích Václava Havla a jejich sídle Havlov, kde se pěstovaly styky i s Annou Pammrovou, prosáklou myšlenkami jejího písemného přítele Otokara Březiny (oba se soustavně zabývali mj. i dílem Rudolfa Steinera), se dá odvodit, že živé filosofické nitky se od Březiny táhly až k výchově malého Václava, budoucího presidenta.

 

Malý příklad se Sborníku BŘEZINA 2015, který mi Milada zaslala.

 

O Březinovi píše Pammrová:

 

„Odešel. A když mi naposledy podával svou chladnou ruku, doznala jsem, že nemožno mi odloučiti se od této duše. Tak nemožno, jak nemožno zvrátiti věčné zákony. [...］Přišel, rozsvítil světlo - zašel, ale světlo svítí a nezhasne. Rezonance jeho duše bude zníti po staletí uměním“ (Březina 2004a, s. 451).

 
K obsahu setkání Březina píše: „V těch letech, o nichž jste psala ve svém Setkání, jsem byl příliš nehotový proti Vám. Jak jsme si mohli rozumět? A Vy jste mi přece rozuměla!“ (Březina 2004a, s. 450).

 

A ještě nápad či podnět: I když období přejmenovávání ulic, ať už po roce 1945, 1948 nebo v roce 1968 nebo 1990  už pominula, ale i tak: Nezamyslili by se brněnští radní, zda Haškovu ulici nepřejmenovat na ulici Milady Škárové? Coby významná březinoložka, pammroložka, badatelka a osvětová pracovnice by si to zasloužila. Na Haškovo pojmenování by mohla zbýt spíš nějaká hospoda.

Pozn.: mnohem podrobnější pojednání na toto téma je v dřívějších článcích těchto stránek – ze dne 4. 7. 2012, 25. 5. 2018, 16. 9. 2018.

 

 

Příspěvek KF k programu o Anně Pammrové v Tišnově -

16. 9. 2017

Otokar Březina i Anna Pammrová - čím se liší od většiny ostatních básníků či myslitelů? Co na nich považuji za nejcennější?

Zatímco básníci, vyjadřující svoji subjektivní lyriku, reflexivní lyriku, milostnou poezii - byť jakkoli krásnou, věnují se jen svému nitru, svým starostem, zvratům či nadějím a vydávají o tom svědectví (tím nechci tento žánr podceňovat, i tam jsou překrásné poklady) - Březina a Pammrová jsou z jiné kategorie tvůrců: nesou osud lidstva a země, přírody na svých bedrech. Jejich poctivé duchovní hledání, byť osamocené, zanechává v mentální auře země mnohonásobně cennější stopu, než ti, kteří bývají ověnčeni slávou.

Anna Pammrová patřila mezi velikány, obrozující svá nitra přírodou, jakými byli Emerson, London, Thoreau nebo Longfellow. Anebo i náš Erazim Kohák ve svém srubu v americké divočině. Její touha po opravdovém vědění ji přivedla k moudrosti dávné Indie, k okultismus, theosofii a tím i k počátku antroposofie. Četla Rousseaua, Tolstého, Lessinga (kterého překládala do češtiny), ale životně i názorově nejplodnější bylo duchovní přátelství s Otokarem Březinou. (Bylo do ní i tak trochu zamilovaný, jak vyplývá z jejich korespondence, ale v této oblasti neměl naději.)

Anna Pammrová upozorňovala na likvidaci přírody, na kácení stromů... Zkusme uvést příčiny a následky esoterně - úvahami ve smyslu duchovní vědy:

Naším mrtvým myšlením zapříčiňujeme umírání lesů.

Uvažujme jednoduše: vyprahlá nitra – vyprahlá příroda.

Devastace morálního vědomí a postojů přináší devastaci podmínek pro život.

Agrese vůči bližním přináší i agresi vůči přírodě.

Kácíme, asfaltujeme a betonujeme přírodu - ale i naše nitra.

Zemětřesení a tsunami? To se jen naše planeta, vězněná a dušená pod stále tvrdnoucí krustou našeho sobectví, potřebuje protáhnout.

Záplavy a sucha: člověk se zpupně domnívá a chová jako pán přírody - a ta mu někdy ukáže, že tomu tak není.

 

A co s tím? Co můžeme dělat?

Poučme se v Březinovi i v duchovní vědě. Ne konzumovat čistý vzduch, krásu či ticho pro sebe, ale ze sebe jim vycházet vstříc svou láskou a radostí.

Jak zachází naše ruka s rostlinami, se zvířaty, s kamením a nerosty? Většinou konzumně, hamižně. Jsou však i takoví, jejich ruce dovedou žehnat. Žehnající síly, vycházející od člověka, jsou pro přírodu významné: účinkují blahodárně na růst rostlin, uklidňují zvířata a snad i počasí.

A náš duch? Víme o Buddhovi, že dával často žehnajícím silám svého ducha proudit vědomě na východ, západ, sever, jih. Věděl, že to pro svět má význam. Je to jen sebeklam? Sotva.

Místo, na něž vstoupí dobrý člověk, je posvěceno. Je to jen básnická fantazie?

A především: Kristus řekl o chlebě a víně jako produktech země, spojiv své bytí s jejich bytím: Toto jest tělo mé. Byla to největší iluze? Naopak - s Kristem jakožto substancí kosmické Všelásky můžeme strádající zemi a přírodu posvěcovat, posilovat.

"Máme poslání! Jsme povoláni k proměně země!" - řekl Novalis.

 

Vždy existovali oni „Stavitelé chrámů“, o kterých píše Otokar Březina. Byl jedním z nich. I své nitro můžeme postupně přeměňovat v chrám. Můžeme v něm zažíhat svíce své oddanosti; pozdvihovat kalich své lásky v nabídce Nejvyššímu; prosycovat prostory vůněmi kadidla meditace a modlitby; budovat opěrné sloupy naší charakterovou spolehlivostí a důvěryhodností pro Boha, pro okolí i pro sebe. Můžeme být stateční a pevní jako kněží v dobách pronásledování, i radostní jako v dobách bezpečí. Můžeme se inspirovat lesem a jako les nabízet vstup druhým, aby jim naše vnitřní prostory poskytly místo, kde najdou úlevu, posilu, osvěžení i odpuštění.

Nabádal-li Karel IV., že máme milovat budoucnost svého národa, může to platit jak na rovině obecné, tedy vysílat vlny radosti, naděje, bezpečí a lásky do budoucnosti, tak na úrovni konkrétní – v podobě vlídného činu, který příští časy něčím hodnotným obohatí a zkrásní.

 

"Ničeho neleká se přítomná nespolčená společnost tolik jako myšlenkových zárodků, jimiž může být kvalitativně zlepšena..." Anna Pammrová 1925

 

"Nevím kolik roků již takto vděčně a zbožně na Tebe hledím, ó Slunce, symbole světla, jež zářilo před vznikem vesmíru. Tvoje očistné výrony mne nepálí, neoslepují, cítím se příbuzná s Tvým duchem. Vnikáš laskavě v mé tělo, vnášíš tam něco převzácného, cítím odlesk dobrotivých sil, z nichž čerpáš potravu a z níž pak rozdáváš štědře všem svým dětem, ať věrným, ať nevěrným. Děkuji Tobě za každé božské políbení..." AP, Alfa, 1917

 

"Hodina je to světového chvění

Duch Žití hřímá zázračná svá slova

           Myšlenka Ženy dráhu lidstva změní." (A. P. 1925)

 .oOo.

 

Úvaha

 

Dávno tomu, kdy země byla poseta svatyněmi a chrámy, v jejichž mysteriích pulzoval skutečný Duch. Dnes z nich máme památky pro turisty, v lepším případě je v nich slabý závan původních zasvěcení. Je to tak v pořádku? Možná ano. Lidstvo se muselo postupně oddělit od duchovní domoviny a vnořit se až na dno zemské propasti, aby prošlo zemskou nocí, nabralo nové zkušenosti, prošlo pády a vzestupy, hříchy a jejich následky. Tím nabývá zkušeností, sílí, zoceluje se, učí se samostatně rozeznávat dobré a zlé, hojivé a ničivé. Pak můžeme již sami ze svobodné vůle hledat cestu zpět a otevírat si ji sami svým probuzeným a zoceleným Já. Není to krásné? A právě zde mohou - a nejen pro anthroposoficky orientovanou veřejnost - působit osobnosti, jako Otokar Březina nebo Anna Pammrová.

I oni staví chrámy. Ale navzdory současným architektonickým skvostům i ošklivostem nejsou již ty nejvýznamnější chrámy budovány na zemi, ale v lidském nitru. To se svou boží jiskrou nosíme pořád s sebou. Lidstvo budoucnosti se bude postupně odpoutávat od jakýchkoliv zevních pomůcek a hledat vše v samostatném životním úsilí. Nebude chtít tu či onde uchopovat Boha, ale nechávat se uchopovat Bohem. Meditace a modlitba, třeba i ta v přírodě, není stahování Ducha do sebe, ale vstřebávání sebe do Ducha. Nikdy asi nebyla potřebnější biblická slova "Vy jste chrámem Ducha svatého" víc než v dnešní temné době. Temné, ale tím nadějnější. Nejsou hned nutné transcendentální zkušenosti či tajemné schopnosti, ale jen touha zčištěného srdce a bdělého rozmyslu, uskutečňovaná v meditaci, ve studiu i v praktickém životě. Nejsou nutní ani žádní prostředníci, "dnes může plnit roli učitele i kniha" (R. Steiner). Při opravdovosti hledání se nám dostanou do ruky i ty pravé knihy i ti inspirátoři, kteří jsou pro nás. Z meditační jeskyňky nitra pak vyjdeme do chrámu světové moudrosti a lásky, oplodňováni z nebeských chrámů a síní zasvěcení. A pak - po návratu od meditace, duchovního studia či duchovního povznesení k naší - jak Pammrová říkala - hrncoslužbě či hadroslužbě, se i naše niterná komůrka bude postupně proměňovat v chrám. I rány osudu brala Pammrová jako pobídku na stezce duchovního probuzení. Napsala: „Neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu, a bolest je výčitkou odloučeného... Podivno, že jen tím, čím všední ženy bývají spoutány, mohla jsem býti osvobozena!"

 

Pammrová odešla žít do lůna přírody. I tam však živě sdílela osudy současného lidstva. Jaký to rozdíl od některých současných komunit (i s antroposofickým zaměřením), izolujících se až křečovitě od nynější civilizace. Ať už vzdorný, bázlivý nebo snobský únik ze světa nepřináší nic užitečného, mentálně ani hmotně. Idea návratu na venkov by byla v pořádku, kdyby tam mnohdy neprovozovali i naprosto neefektivní činnosti, které berou mnohem víc energie, než dávají  ostatním. Izolují se samoúčelně, místo aspoň mentálního působení do světa či sounáležitosti s ním, což je typicky atavistický, staroasijský resp. hínajánový sebestředný trend.

 

.oOo.

 

Subjektivní prožitek: Nocoval jsem kdysi v hotelu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Před usnutím jsem přemýšlel o Otokaru Březinovi, který tu mnoho let pobýval (má tam i domek-muzeum). Vstřebával jsem do sebe tiše jeho verš „Nekonečností čekají na nás jiná slavnější jara, věčností hřmící písně vysvobození“. V oné posvátné chvíli mezi bděním a spánkem jsem formou imaginace spatřil, spíše prožil celou Březinovu velikost: v kosmickém prostoru zde zůstal natrvalo vyzářen živý otisk jeho grandiózního ducha v imaginaci průhledně zlatavého chrámu, podobného mohutnému oltáři, zářícího na pozadí nekonečna Božím zasvěcením do dálek i do naší národní duše. Je zde trvalá inspirace pro náš národ, spíše její možnost. Ve zlomku vteřiny jsem pochopil, že tento duch  nakročil svým Uměním do kategorie skutečných Zasvěcenců.

Škoda že národ o ničem takovém téměř neví. Většina netouží po vyšším a volí raději falešnou bodrost podle svého, třeba se ztotožní se Švejkem - v četbě i postojích. Němci si cení a čtou svého Goetha, Schillera, Nietzscheho aj., Rusové svého Dostojevského či Tolstého, my máme své duchovní velikány jako Purkyně, Bílka, Zeyera či Březinu aj. a nevíme o nich téměř nic.

 

Poslední z uvedených píše moudře i o zvířatech. Málo si uvědomujeme, že jsou to naši mladší bratři a lidstvo že bude jednou, v dálné budoucnosti, vracet zvířecí říši obrovský dluh za odvěké pojídání jejich těl i za zotročování v zemědělství, dopravě, sportu apod. Na vyšším stupni vývoje bude pokročilé lidstvo pečovat o vývoj zvířat ve věčné spirále bytí asi podobně, jako dnes pečují andělé o nás.

 

V rukopisné pozůstalosti Březiny čteme: „Ale zákon zvířete není zákonem lidským; zvíře následující zákona svého dosahuje štěstí, o němž nemáme potuchy; dosahuje spojení s božstvem, žije v propastném prožívání přítomnosti, které někteří myslitelé – a nikoli bez příčiny - porovnali s extází mystiků. Ale následuje-li člověk zákona zvířecího, trpí; ztratit se přítomnosti, vyhladit minulost a budoucnost ze svého života není mu dáno; člověk má svůj zákon, jehož prvních několik písmen naučil se slabikovati utrpením dlouhých tisíciletí. A naučili ho to velcí lidé, v nichž moudrost a zkušenost celého kmene vyzrála v lásku.“ 

 Autor článku s Miladou Škárovou (v pozadí Perla Voberová), Boskovice 2017.