Sto let od stržení mariánského pomníku máme za dveřmi. Jsme jiní? Už od roku 1990 jsou opět vedeny diskuze, například v Lidových novinách, zda  obnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, či ne. Snad nastala doba, kdy horké hlavy, zejména socialistů, vychladly, bitky nebudou vedeny, kdy již není třeba obávat se obnovy režimu Habsburků ani komunistů, či kdy zničený sloup již nebude ztotožňován pouze s katolickou církví. Tehdejší stržení pomníku bylo líto i Masarykovi. Spolu s pomníkem Mistra Jana Husa tehdy tvořil symbol ideové rovnováhy našeho národa. A tvořit bude opět. Jak to?  Čas diskuzí skončil, i když jistě se najdou ne už horké, ale přemoudřele "střízlivé" hlavy, infikované komunistickým zmarem vůči všemu vyššímu a vůči historické paměti.

Pan Petr Řehoř (jinak též můj přítel a příbuzný) je stavitel, sloužící dobrým věcem. Mimo  jiné je i  rytířem Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského, pomáhajícího hlavně těm, kteří už si sami pomoci nemohou. Že nelze skloubit etiku a zbožnost se slušným podnikáním? Nevěřte této pohodlné skeptické pověře. Znám více příkladů etického podnikání. Zastavme se u jednoho. Petrova pracovní úspěšnost je dána nejen osobními vlastnostmi, ale snad byla vykoupena i stíháním jeho předků za doby komunismu, zejména kriminálem jeho otce a strýce - za to, že po dlouhé doby zvelebovali Prahu, ovšem jako příslušníci buržoasie. Vzpomínám si, jak oba po propuštění prohlásili, že nebýt víry v Boha, podmínky v kriminále by nepřežili. Z dětství pamatuji i jeho babičku, pocházející z velkého jihočeského statku, ženu zemitou, přes rány osudu trvale veselou, mající prostou zbožnost. Jeho děd Jindřich Řehoř zanechal řadu stavitelských stop, viditelných a využívaných dodnes:  Mnoho činžovních domů postavených moderní monolitickou technologií a obložených bílým keramickým obkladem, luxusní  vily zejména na Ořechovce, Dům potravin na Václavském náměstí... Jistě i stavitelské geny těchto předků dávají Petrovi další předpoklady. Za komunismu netušil, jak úžasně si jednou bude moci plnit své sny a vize. Firma  prosperuje a mohutní a tak vzpomíná: Kde jsou ty doby, kdy jsem ve své vlastní firmě byl nejmladší. - A kde jsou doby, kdy jsem znal všechny své zaměstnance křestním jménem. Firmu hodlá zachovat nadále ryze českou.  Při loňském bilancování napočítal 26 vystavěných novostaveb, 112 zrekonstruovaných či dostavěných objektů, 70 km vodovodu, 120 km kanalizace, řadu čističek, úpraven vody a vodojemů.

V malém posloužil Petr Řehoř ideji mariánství již před několika lety zhotovením niky s dvoumetrovou  sochou Panny Marie ve "své" ulici v Černošicích. (Na internetu: Petr Váňa (sochař), a v rubrice galerie – Panna Maria pro Černošice.)

Nyní pokračuje ve spolupráci s tímto vzácným sochařem na díle velikého významu. Po mnohaletých diskuzích skutečně má být Mariánský sloup obnoven a k tomuto úkolu byla i přes velkou konkurenci vybrána firma Stavitelství Řehoř. V centru našeho hlavního města tedy bude obnoven mariánský impuls, směřující od země do výše. Kéž by si význam mariánství alespoň část národa plněji uvědomila. Anebo opět převládne zlovůle či laxnost a  postaví se do  cesty překážky?  Sloup se ovšem bude jmenovat sloup Smíření. Snad ubydou zlé levičácké útoky, které provázely sloup kdysi. (A osobně - snad se mi podaří vložit do podloží sloupu nějaký symbolický předmět pro českou budoucnost, nejspíš  cosi jako  malou obdobu žulového artefaktu umístěného před lety do země v blízkosti Karlštejna. Čekám na nápad, co by to mělo být, zatím nepřišel.)

Svou malou publikaci o svých předcích, vizích a práci začal Petr Řehoř sebekriticky a s úsměvem: Publikace je věnována lidem okolo mě, kteří mi pomohli či pomáhají, drželi nade mnou ochrannou ruku a bavilo je nebo baví sledovat mou neohrabanost, snoubenou s jistou dávkou ambicí a drzosti. A zakončil epilogem: Kdysi mi jeden zkušený kněz a teolog radil, jak si správně rozdělit den podle důležitosti - cesta k Bohu, rodina, pak práce a záliby. Zpětně myslím, že Pánbůh a rodina jsou někdy smutní, pokusím se napravit!

Obrázek pohádkově zrekonstruovaného černošického sídla firmy viz www.stavitelstvirehor.cz

 Z mailové reakce na tento článek:

Ještě ke článku na blogu... musím se pochlubit!
Na hlavní náměstí v Lounech, na Mírové náměstí, se po válce vrátila socha
Jana Husa. Na velkém podstavci, na kterém stojí, je vytesám jeho Dopis
lounským.
A hle, padla vedoucí úloha strany a na druhé části náměstí stojí Mariánský
sloup.
V polích, kde se skrývala, dále od města, zchátralá kaplička. Nyní kolem
stojí nové domy a další jsou ve výstavbě. Chodím tudy, když je hezky, venčit
psa. Vždy se u kapličky zastavím. Někdo ji opravil, nově omítnul a uvnitř je
socha Panny Marie. U nohou jsou neustále nějaké květiny a zbytky svíček, nebo svíčky právě hořící.
Snad to s těmi Louňáky nebude tak špatné. M.Gr.

Na závěr se podívejme, co o tomto zničeném sloupu píše Wikipedie.

Mariánský sloup (Staroměstské náměstí)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl pískovcový raně barokní sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie (latinsky Immaculaty) a dalšími sochami na podstavci kolem sloupu.

Byl postaven roku 1652, jeho sochařská výzdoba pocházela od Jana Jiřího Bendla. Stržen byl 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, který ve sloupu spatřoval symbol svrženého habsburského režimu. Jeho pozůstatky jsou uloženy v Lapidáriu Národního muzea. Po Sametové revoluci vznikly snahy o obnovení této památky; částí veřejnosti jsou však vnímány kontroverzně.

Historie

Sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650, hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl Jan Jiří Bendl a jeho dílna, jméno architekta se nedochovalo.

Sloup byl vysoký téměř 14 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V poledne stín sloupu ukazoval tzv. Pražský poledník, který sloužil k určení přesného slunečního času. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly znázorňující válku (lev), mor (bazilišek), hlad (drak) a herezi (had). Podstavec sloužil jako svatyňka pro ochranný obraz Panny Marie Rynecké, který při obléhání Prahy visel na domě čp. 20 na Staroměstském náměstí. Vzorem pražského sloupu (stejně jako například vídeňského z roku 1648) byl mariánský sloup postavený roku 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války.

Tři roky stál sloup na náměstí společně s pomníkem Jana Husa z roku 1915. Po vzniku samostatného Československa dne 3. listopadu 1918 byl stržen rozvášněným davem, který ve sloupu spatřoval symbol svrženého habsburského režimu. Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém Franta Sauer, který o události po promlčení činu také uveřejnil písemné svědectví. Ten tuto akci připravil a zaštiťoval se podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické.^[4] V ranních hodinách 3. listopadu navštívil velitele hasičů socialisty Josefa Hodana, kterému vzkázal od bratra Václava Klofáče a bratra Karla Kramáře, že hasiči mají strhnout Mariánský sloup. Téhož dne se na Bílé Hoře konal při příležitosti výročí bitvy na Bílé Hoře tábor lidu, který pořádali národní socialisté a čs. sociální demokraté. Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění. Franta Sauer omotal lanem sloup, a když se průvod přiblížil, sociální demokrat Josef Stivín, který stál v čele průvodu, začal křičet: "Jen ho sejmi." Podle jeho pozdější výpovědi ho podpořily i socialistky Milada Horáková a Fráňa Zemínová. Někdy objevující se informace o tom, že smyčku kolem sloupu vázala Milada Horáková, se však nezakládají na pravdě. Při povalení sloupu došlo k bitce mezi odpůrci a příznivci kácení. Poté se dav vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl sochy na něm stojící naházet do Vltavy. Tomuto však zabránili vojáci. Den na to odsoudil tento vandalský čin Národní výbor československý, který vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků. Svůj nesouhlas s tímto činem vyjádřil i prezident Masaryk po svém návratu do vlasti 21. prosince 1918.