Josef Král
Obětní oltáře Praotce Čecha
(zkrácený přepis anthroposofické přednášky z r. 1929, otisknuto v časopise Gemma v r. 1994)
Novodobé historické bádání čerpá své poznatky hlavně z vykopávek a starých pramenů, čehož důsledkem je, že dějiny pro ně začínají tam, kde lze časově určit počátek nějakého dění. Před touto dobou, historicky doloženou, byla doba legend a bájí, doba básnivé fantazie lidu, a tyto legendy a báje nejsou již pro dnešní historiky spolehlivými prameny.
Dnešní dějepis, ovlivňovaný materialismem, omezuje svá studia jen na oblast Země a hledá příčiny a důvody všeho dění jen v událostech pozemských. Kdo se však přibližuje k dějinám takovýmto způsobem, podobá se chlapci, jenž hrubýma rukama uchopil motýla - a barevný lesk křídel byl ten tam. Stejně tak moderní profesor dějepisu necítí vanutí ducha v dějinách a odmítá legendy jako pověru.
Sledujeme-li dějiny lidstva zpět až do prehistorických dob, do časů, v nichž vznikly báje a pohádky, tu přicházíme k době, ve které si ještě člověk snivým způsobem vzpomínal na svou duchovní minulost a na minulost Země, v níž všude kolem sebe ještě viděl působení Ducha.
Před jeho nazírající duší stály božské bytosti, slyšel jejich mluvu snivou inspirací a viděl jejich postavy a působnost snivou imaginací. Viděl a pak i věděl, že božské bytosti vedou vývoj, že působí v pozemském bytí a že tedy ony a lidé spolupůsobí. Z tohoto vzájemného spolupůsobení lidí a božských bytostí vznikají dějiny. Mezi lidmi tehdejších dob byli jednotlivci, kteří spatřené lidem vysvětlovali a kteří vznešené poznatky, jež byly získány v posvátných mysteriích duchovním nazíráním a bádáním zasvěcenců, odevzdávali lidem ve formě pohádek a bájí. Tito zasvěcenci čili heroové, jak jsou jmenováni v bájích, měli vyvinuty vyšší schopnosti a vyšší duševní složky, nežli obyčejný člověk. Zatímco například lid žil ještě na úrovni duše cítivé, bylo u takového heroa vyvinuto již to, co jednou má lidstvo zažít jako "duchovní Já". Tito heroové se nemohou vtělovat přímo v pozemském těle, dospívajíce jako jiní lidé od dětství, nýbrž působí tím, že se inkorpují, to je vtělují se jen v éterickém nebo astrálním těle určitého člověka, aby tak mohli učit a působit jako lidé mezi lidmi.
Heroové byli v dřívějších dobách vůdci národa. Takový vůdce člověkem byl i nebyl - byl napůl člověkem a napůl božskou bytostí. Mohl s ostatními božskými bytostmi mluvit a zvěstovat jejich vůli. Byl největším vůdcem a nejvyšším knězem národa. Jako bytost éterická působil také ve větru a v bouři. U hebrejského národa byli takovými polobohy Mojžíš a Eliáš, u nás praotec Čech. Zprávy o těchto vůdcích se zachovaly v bájích a legendách slovanských národů.
V malé knížečce, která vyšla v roce 1839 německy v Praze, neznámý autor uvádí, že použil starých pramenů a legend, aby napsal Pohledy na nejstarší doby země České. Z ní jsem čerpal podrobnosti báje, kterou se nyní budeme zabývat.
Tato stará legenda vypravuje, že kdysi, kdy český kmen žil ještě "v zemi chorvatské", ve staré velké slovanské domovině, povolali bohové za vůdce kmene dva bratry, milované svým lidem jako otcové a uctívané jako knížata. Čecha a Lecha. Lech bděl nad plněním příkazů svého bratra a dohlížel na pokoj a řád.
Čech a Lech - jako Mojžíš a Áron v národě hebrejském; a jako tam, tak i zde přijal Čech od Boha rozkaz: vyveď národ ze staré domoviny a veď ho do nové země, kterou ti ukazuji. Legenda vypravuje, že se velekněz Čech tři dny a tři noci ukrýval před každým okem, že o samotě rozmlouval s bohy. Netrpělivě jej očekávajícímu lidu pravil Lech: - Upokojte se, otec Čech dlí v starostech o nás, své děti; bohové osudu vznášejí se kolem něho, kniha předurčení leží otevřena před ním. Brzo přijde a zjeví nám vůli bohů.
Konečně objevil se Čech, oděn dlouhým bílým rouchem, znamením zasvěcence, na stupních obětního oltáře, na němž hořel jasný plamen přímo do výšky, stravuje zvolna hlavu býka. V pravici měl Čech žitný klas a kněží věštci jej doprovázeli. V hlubokém tichu počal mluvit: - Bohové, kteří bdí nad osudy národů, zvěstují vám skrze mne, svého služebníka, slávu a požehnání. Tam, směrem k půlnoci - tak pravila jejich posvátná ústa - leží úrodná země, nové bydliště tvého lidu, požehnané zlatem, drahými kameny a vším potřebným. V pokojných hájích se tam procházejí bohové požehnání. Tam putujte, vyvolení!
A Čech pokračoval: - Tak zaznívalo z trůnu nesmrtelných mezí tím, co jsem trval v pohřížení. Povznesen nad všechno tělesné bytí, cítil jsem se jen duchem. Nevyslovitelně líbezná hudba následovala po slovech mluvícího božství. Čech umlkl, poklonil se třikrát před oltářem a přinesl bohu národa oběť.
Lidé stáli tiše, sotva si troufali dýchat. Mnohým se zdálo, že vidí obličej Čechův zářit jako vycházející slunce. Jiní tvrdili, že Čech, mezitím co mluvil, byl pozvednut vzhůru éternými postavami, jiní zase ujišťovali, že z jeho těla vycházela zář, podobná purpuru červánků. Všichni cítili, že Čech je bytostí nadlidskou, a od této chvíle ctil každý Čecha jako božstvo.
- Veď nás do zaslíbené země, volal všechen lid. - Buď naším knížetem, zůstaň u nás a oblažuj národ, který se ti poddává. Bohové tě poslali a potvrdili. Náš národ nechť se nazývá od nynějška tvým jménem! Tak líčí stará zapomenutá legenda zcela správně prvopočátek našich dějin, kdy některé ze starých slovanských kmenů byly vyvoleny, aby se rozloučily se starou domovinou a táhly do nové země, aby tam prošly novými stavy vývoje a převzaly nové úkoly. Stalo se to řízením božských duchů, kteří vedli vývoj lidstva, v jejichž službách se Čech, bytostí národního Ducha inspirovaný, stal vůdcem českého národa. Tehdy se narodil národ, když Čech spojil svůj osud s osudem kmenů, jimž se takto dostalo společného, vedoucího národního Ducha.
Čech byl bytostí éterně působící, polobohem jako například Gilgameš. A jako duch Eliášův působil v pozemském těle Nábotově, jak nám líčí R. Steiner, tak podobně působila také éterná bytost Čechova. Čech byl věštec, zákonodárce, do božských tajemství zasvěcený veleduch - podobně jako Mojžíš. Lech byl Čechův důvěrník, byl jeho pravou rukou. Stál více na zemi a vykonával, co Čech nařizoval, podobně jako vedle Mojžíše stál Áron.
Stará báje vypravuje, že Lech byl zádumčivý, vždycky hluboce ponořený v sebe sama.
Dále báje vypravuje, že Čech byl božstvem v lidské podobě, bytostí, jíž jsou poddány všechny zemské síly, jíž slouží čistí duchové. Bohové nebes sestupují sami, mluví-li Čech, uznávaný bohy za hodného pohledu do jejich tváře. Legenda dále líčí, že se nový nositel Ducha národa ještě necítil hoden vznešeného rozkazu duchovního a že "se skryl v nejtajnější komnatě znovu na tři dny a noci, aby vzýval bohy o pomoc a čerpal moudrost, jíž vyžaduje toto nejdůležitější povolání, tam, kde prýští".
Mezitím, co Čech vnořen do meditací dlel ve svatyni své tvrze, hořely na horách a v lesích obětní ohně a zaznívaly chvalozpěvy, zpívané bohům a Čechovi. Lid, rozložen kolem tvrze Čechovy, viděl padat z oblohy hvězdy na střechu tvrze a mluvilo se o tom, že uvnitř bylo slyšet zvuky a hudbu nebeských sfér. - Kněží vypravovali, že viděli Čecha vznášejícího se v oblacích, že duchové obklopovali jeho čelo a že pod jeho nohama se rozšiřoval ohnivý proud. Co zde líčí báje, jsou pravé imaginační zážitky.
A pak přišel Čech, když třetí noci stál na nebi úplněk. Přišel v bouři a vichru. Blesk následoval za bleskem a hrom rachotil. Nebesa hořela a země se chvěla. Věštci předpovídali důležité události. Tu projel nebem blesk, následovala hromová rána a vztyčené modly ležely roztříštěny v prachu. Pojednou stál Čech uprostřed lidu: Bouře umlkla, žádný hrom již nerachotil. V tiché nádheře svítil zase úplněk uprostřed třpytících se hvězd. Vůně vystupovaly ze země; bylo, jako by živly slavily příchod Čechův a vzdávaly mu hold.
Nastal významný okamžik v dějinách národa, počala nová vývojová epocha, a to epocha, v níž se zde několik ještě nesjednocených slovanských kmenů mělo stát jediným národem - národem českým, pod vedením vznešeného praotce Čecha. Nikoli ve znamení dosavadních přírodních bohů měl se dít další vývoj, nýbrž ve znamení Čecha a bohů, jimž sloužil on.
Když nastalo ticho, promluvil Čech: - Slovanští mužové! V této půlnoční hodině, v níž nesmrtelní bohové kolem nás se vznášejí a každá tajná moc je v činnosti, slyšte, co jsem nalezl v knize osudu. Tam odkud vystupoval úplněk, kde slunce, vládce dne, zapadlo, tam vám připravují nesmrtelní vaše bydliště. Poručili mi, abych vás tam dovedl. Vzhůru, opustíme tuto zemi! Od východu na západ měl praotec Čech vést národ - na západ, kde svítí úplněk, kde se měl vyvíjet intelekt, kde člověk měl ztrátou své spojitosti s duchovnem a zabýváním se hmotou dospívat k osobní svobodě.
A Čech přísahal lidu před tváří nesmrtelných bohů: - Chci být a zůstat vaším vůdcem, přítelem a rádcem; budu se starat o vás až do posledního dechu, ano, ještě až za hrob v zásvětí... Nikdy, mužové, Čech se od vás neodloučí. I tenkráte, až mé mrtvé tělo se rozpadne, bude můj duch ještě zastiňovat Slovany, vést a chránit je. Když jitřenka zvěstovala příchod slunce, zdvihl se lid a tažení počalo. Napřed na bílém koni jel Čech, na černém vedle něho Lech, před nimi nesl hlasatel žlutý prapor s černým orlem na bílém poli, původní to znak Slovanů.
Přejděme další líčení báje, jak Čech musel obstát v těžké zkoušce, když náhle v hlubokém lese se mu objevila Rusovna (Velká matka), slovanská pramáti, s níž Čech dosud byl spojen láskou, a obvinila ho z nevěry. Avšak Čech se rozhodl zůstat věrný svému novému poslání a Rusovna mu před zrakem zmizela ve vlnách jezera.
Jako každé dítě, když dospívá, ztrácí svou úzkou vnitřní spojitost s otcem a matkou, tak musel opustit mladý národ svou domovinu, milující pramatku, když se vydal na vývojovou cestu k samostatnosti.
Dále pak líčí legenda setkání Čecha s Černogněvem, velkým mágem, jenž mu zjevuje, že byl již dávno jeho přítelem a že ho inspiroval k velkým myšlenkám a velkým skutkům, že vzbudil lásku národa k Čechovi.
- V rozmanitých postavách chodím mezi vámi a řídím tajně mnohé, užívaje skrytých sil přírodních. V bílém mágu Černogněvovi se Čech setkává se vznešenou bytostí. Z dějin známe více podobných setkání velkých vůdců s určitými osobnostmi, jež zevně vypadají někdy prostě, avšak setkání s nimi má pro další vývoj vůdců velký význam. Tak se například setkal Abrahám s Melchisedekem, králem Sálemským, Johannes Tauler s Božím přítelem z Horní země, Rudolf Steiner, jak píše ve svém životopise, s bylinářem.
Setkáním s Černogněvem dosáhl Čech určitého stupně zasvěcení, musel projít různými zkouškami; Černogněv mu například ukázal, jak si podmanit lvy a tygry - Člověk je pánem zvířat, jsou mu poddána, vládne nad nimi! (V duchovním zření se každá pudová nectnost imaginuje některým zvířetem. Člověk je musí opanovat, ovládnout, stát se pánem zvířat. Jedině čistý člověk je zvířetem nezranitelný. - pozn. red.)
Musel otevřít pevné železné brány; Černogněv ho učil: - Člověk je nadán silou, silou těla a duše, neboť je nejdokonalejší ze všech tvorů, ovšem zdokonaluje-li síly tak, jak jen je lze zdokonalit. Běda mu, když to nečiní.
Musel dlít mezi obludami. Hadi a ještěrky plazili se kolem něho, ale neporanili jej.
- Odvaha přemáhá nebezpečí, pravil Černogněv. - Prohrát může jen bázeň. Odvaha je hrobem nebezpečí, bázeň je jeho matkou.
Prodělal zkoušku vodou, zkoušku ohněm - stupně zasvěcení prastarých mysterií.
Ke Světlu dojde jen ten, kdo dovede jít tmavými, chmurnými a obtížnými cestami. Světlo najde jen ten, kdo trpělivě hledá a vydrží. Prožil chvíle zimy a smrtelné úzkosti v černé skalní komoře, v níž slyšel z hloubi země temné blížící se hřmění.
Konečně je přiveden k oltáři, kde mu Černogněv ukazuje v obrazech budoucí dějiny národa.
Takto připraven vrací se Čech ke svému národu a vede ho do Čech. Nástupcem Čechovým byl Krok. Jeho soudní stolice stála nad hrobem, v němž spočívaly tělesné pozůstatky Čechovy. Mluvil-li Krok ve jménu Čecha k lidu, míval na hlavě Čechovu čapku a v ruce jeho hůl. Tehdy byl uctíván lidem jako bůh, tehdy mluvil skrze něho duch Čechův...
Krok nebyl Čechovi roven. Byl však otevřen ve své duši jeho inspiraci, a tak byl s to vést národ ve smyslu jeho vznešeného duchovního vůdce o krok dále na jeho vývojové cestě. Když zemřel, nebylo již žádného muže, který by mohl být plným nositelem Čechova ducha. Lidská tělesnost příliš hrubla, než aby mohla propustit inspirující působení duchovní bytosti. Jen ženy si zachovaly dále staré stavy vědomí...
Duchem otcovým zastíněny vedly nyní Krokovy dcery národ. Kazi, nejstarší, jako léčitelka. Teta jako kněžka, Libuše, nejmladší, jako věštkyně. Libuši svěřil Krok nejvíce bohatství svého duchovního vědění a umění. Učil ji prostřednictvím svatého živlu ohně obcovat s bohy. Věděla o budoucnosti. Ve snivých obrazech přijímala zvěsti a rady duchovních bytostí, ve snách se jí zjevovali bohové.
Když sestry zemřely, přenesly se jejich vlastnosti a schopnosti na Libuši, jež nyní byla samojedinou kněžkou národa, věštkyní, kněžkou a léčitelkou v jedné osobě - až se spojila s Přemyslem Oráčem.
Ve svatbě věštkyně Libuše s Přemyslem Oráčem, s člověkem, jenž proorává zemskou půdu, líčí legenda obrazně začátek nového vývojového stupně české národní duše. Přemysl je řecky Prométheus. A ten byl první, kdo začal pochybovat o bozích a kdo přinesl oheň z nebe na zem. Oheň božského ducha stává se lidské hlavě jiskrou myšlení. Prométheus - Přemysl již není člověkem, který jedná z inspirace, přicházející k němu odněkud snivým způsobem, nýbrž tím, kdo před jednáním přemýšlí. Již není s to, aby zproštěn těla přijímal zvěsti a rady bohů, nýbrž cítí se přikován na skálu těla a hmoty, stojí pevně na zemi, miluje ji, probádává, přetváří ji a před jednáním a činem přemýšlí.
Věštkyně Libuše se musela spojit s Přemyslem Oráčem. Duše národa, spojená ještě snivým způsobem s nadsmyslovými světy, se probouzí a činí krok k rozumovému vědomí, které zemi přetváří, je však k ní upoutáno. Usínajíc vůči světu duchovnímu, probouzí se duše národa pro svět pozemský.
Libuše, věštkyně, se musela ze sil srdce spojit s Přemyslem Oráčem, člověkem hlavy, jenž "oral dvěma strakatými voly". Celý vývoj národa spěl k tomuto cíli od prvopočátku; od snivé spojitosti s duchovnem duší cítivou, k probuzení v duši rozumové, až konečně k zážitku duše vědomé. K tomuto cíli bylo třeba, aby národ opustil východní domovinu a rozloučil se s pramátí Rusovnou, aby přestal prýštit proud věšteb a aby se spojila Libuše s Přemyslem.
Dnes Libuše usnula; Přemysl vládne sám, myslící člověk, který býčí silou vůle tvoří a působí. V technice, hospodářství, kdekoliv mluví dnes jen chladná hlava a bezohledná vůle. Proudy vycházející ze srdce jsou zablokovány. Přemysl vládnoucí bez Libuše se stal hrozným tyranem, zapřisáhlým nepřítelem spirituality.
Dnes je nutno, aby Přemysl Libuši probudil a znovu se s ní spojil. Je nutno, aby lidské myšlení zase našlo cestu do duchovního světa, ovšem cestu jasného probuzeného myšlení. Po starých snivých cestách Libušiných nevede Přemyslova cesta k Duchu. Libušin ženský cit, vnímavost a atavistická jasnozřivost potřebují dnes Přemyslovo světlo myšlení a pevnost vůle, aby spolu, zastoupeni v každém z nás, otvírali spolehlivou cestu k poznávání Ducha.
2025 ©