z korespondence
LZ: Napadá mne jeden propastný rozdíl: hluboce oduševnělý a poctivý podklad ničím neposkvrněné tvorby Františka Bílka - a proti tomu z větší části chmurná a povrchní tvorba řady současníků, aktivovaná, jak píšeš, často jen poptávkou. Jsou poplatni zájmu o sebe, Bílek naopak ze své nejvyšší potřeby vyjadřuje hloubku lidské duše a její provázanost s božskými silami, aniž by se ohlížel, zda ho někdo pochopí nebo ocení nebo si jeho sochu koupí. Je pohroužen do vyjádření svých celoživotních postojů a promýšlí se poctivě lidským bytím, které nachází spjaté a prolnuté s existencí Boží. Bílek je do tvorby bytostně cele harmonicky vnořen, nestává jejím zpovrchnělým štvancem, který jen krmí rozbujelý maloměšťácký snobismus a potřebu být středem pozornosti. Často tu dnes nemluví opravdové umění, chráněné štítem pokory, ale jen chtivost se zviditelnit, šokovat. Bílek se svou tvorbou stojí důstojně a tiše. Někteří dnes svými artefakty (často spíše šrotem) hulákají, řvou, provokují, šokují. Nepovznášejí. Srážejí.
KF: Ano, jsou to díla jaksi karmicky zauzlovaná, mentální cáry, sutiny, vyhlížejí mrtvě nebo smutně, bez východiska, jako jakýsi umělecký sklep či smětiště. Není tam ani úcta k estetice lidského těla jako díla stvořitelova. Preferuje se zrůdné, chorobné, groteskní, prvoplánově ohyzdné.
Všimněme si, že v klasickém umění jsou i úžasné a neprovokující akty, jde o upřímnou oslavu krásy těla, o vystižení charakteru osoby nebo děje, zatímco dnes je mnohdy nahota odpuzující, zohavující, zrůdná, křečovitě až samoúčelně provokující. To ještě není umění, i kdyby to tvůrce všelijak sofistikovaně „vysvětloval“. Taky nejsem apriori proti nahotě, ale musí být skutečně dobře pojatá, a v určitém kontextu, okolí, cítění..., takových děl a těl je ale menšina. Uměli to tak Myslbek, Štursa a jiní. Jak úžasné akty (jemné, zasněné…) malovala například Ludmila Jiřincová, první dáma české grafiky. Většinou dnes kromě apriorní či šokující nahoty už žádnou myšlenku, která by dílo opravňovala, nemají. Je to vlastně podobné jako někteří televizní baviči. Když nedokážou udělat inteligentní laskavý humor, jdou na to přes sex, choulostivosti, dvojsmysly, sprosté výrazivo... Určitý, spíš hlučnější (hlučnější i v sobě) typ lidí na to zabere. Neustále vidím tu nejužší souvislost mezi schopností prožívat v lásce a harmonii radost, porozumění svou osobní intimitu, a mezi slušností a cudností navenek, tedy i v duši. Tedy jedno druhým je podmíněno. - A naproti tomu: Jak někteří marně hledají lásku opačného pohlaví, když se krmí tímto? Jak ji pak chtějí najít? Nevytvořili (nebo zničili) pro ni v sobě důstojný prostor. I kdyby šla kolem nich, a často snad chodí, nepoznají ji. Myslím i na ty diváky "obdivovatele", přijímatele kdečeho, co se pyšně prezentuje jako umění. Ničí sami sobě tu nejúžasnější posvátnost (myslím nejen uměním, ale i řečí atd.), tedy i schopnost a možnost vzájemného obohacení, naplnění.
Z čím větší respektující vzdálenosti, zabírající plnější pohled na duši, a z čím větší úcty, niterné zdrženlivosti k sobě dva přistupují, tím větší záběr prostoupení druhou osobou v lásce mohou posléze objevit. I řeku mohu nejprve obdivovat, přehlížet její vzdálenosti, mohutnost, valení se důstojným tempem až po obzor, odraz slunce v ní, odraz měsíce a hvězd v ní…, než do ní vstoupím. - Anebo mohu hned vlítnout rovnou do rozbahněného rákosí. Tam uvíznu a nevidím dál. Snad si tam i rochním, podobně jako žáby. Dál mne bahno nepustí. To je vlastností každého bahna. – Tak je tomu v lásce i v umění.
To jsou zas ti elementálové, skrze které se napojujeme na určitou úroveň lidstva. Stačí vulgární slovo, smyslný vtípek, nedůstojný termín pro části lidského těla a jeho úkony, a už si zatarasíme, zničíme tichý chrám lásky s řadou úžasných nálad, do kterého jsme neuměli ani vstoupit. Jak je to v čistotě a niterné cudnosti a tichosti jiné, než když si akt lásky s tím druhým odbudou kvůli sobě samým, nebo i společně, ale v té hladině sprostoty, bujarosti, chvatu, slizkého laškování atd. Tam je jen niterná hrubost, chtivá sprostota - tak jako ve vulgaritě slovní i umělecké.
A jsme zas u duchů jako byli Bílek, Březina, Zeyer: neodmítali život, nebyli bezkrevní, ale cíleně na sobě lidsky a umělecky pracovali.
FRANTIŠEK BÍLEK NÁS PROMĚŇUJE
KF: Večer a v noci po návštěvě Chýnova jako bych splynul s duší či světem Bílka či se k ní dost přiblížil (patrně po posezení před kostelem, neboť jeho vliv je asi širší po Chýnově, a po dvojitém zastavení před domečkem s pohledem když jsme ho pak míjeli zpátky, na ty plastiky). Bylo to nečekané vodítko k přiblížení se k Bílkově stopě. Prožíval jsem pak v noci nejprve to nejzoufalejší či nejbolavější poznání, co všechno budu muset (nebylo to konkrétně) protrpět, než dosáhnu toho, co už mělo být podle předsevzetí pro tuto inkarnaci dosaženo, nebo síš - než dosáhnu cíle lidství, stanoveného pro etapu pozemského vývoje. Byla to moře běd. Bílek uměl plně sestoupit až na dno. Ne pesimismus, ale skutečné poznání toho. Neumím ale rozeznat, byl-li to Bílkem inspirovaný můj pohled do sebe, nebo mnou poznaný a prožitý jeho pohled na osud lidstva jako takového. Do jak bolestných hlubin se ten Bílek dostal v soucítění s lidstvem. A z nich pak tvořil sebe i dílo. A poté jsem prožíval svět jeho plného ztišení, nicnechtění, poctivého vzdání se všeho, nebo jak říká Fráňa Drtikol – vymírání se až do bodu nula. On byl opravdový mystik v nejlepším smyslu toho slova. Jak k tomu mám daleko. Byl to ve mně v noci důrazný proces, kdy jsem nechával mnohé, co mentálně držím, odpadávat (nevnímal jsem konkrétně, co to je). Pociťoval jsem, a toto už ne poprvé, jak mám blízko k nějaké těžší nemoci nebo úrazu. Neumím posoudit, kolik toho ještě udrží vyšší ochrana či dokdy. – Dnes už si z toho svého nevybavuju nic, spíš jen hlouběji vnímám jeho.
Vlastně teprve teď jsem se skoro plně k Bílkovi dostal. Byl pro mne sice odedávna úžasný výjimečný umělec, ale i tak byla ta velikost a významnost nečekaná. Až teď ale jsem spatřil jeho niterný základ, esenci, a tím i to, jakým byl zasvěcencem, podobně jako Březina. Ne nadarmo byli s Březinou přátelé. Oni byli-jsou naši důvěrní přátelé, skoro v naší době, kteří nám (také) ukazují cesty. (Jak jsou proti nim nicotní různí Zoubkové, Váchalové, Černí, Hajní…)
Odpověď přítelkyně: Píšeš tu hezky o Bílkovi. Našla jsem po letech doma pohlednici, kterou jsem si koupila dávno při návštěvě Chýnovských jeskyní. Jeskyně jsou tu na malinkém obrázku, za to celému pohledu vévodí fotografie sochy tohoto chýnovského rodáka - Modlitba nad hroby. Když jsem nedávno i ve skutečnosti před touto monumentální sochou na hřbitově v Chýnově stála, neuměla jsem se dobrat hned ke všemu, co ve mně vzbuzuje. Ale věděla jsem, že se mě velmi dotkla a že něco velkého hluboko v sobě si odtud odnáším. Ani v dalších dnech mě vzpomínka na ni nepřestala provázet. Hlavně večer, před spaním mi ten obrázek pomáhá otevřít se všemu, co je tu pro mě a po té se „s důvěrou nabídnout, poslat nahoru". Nemusím vidět detaily sochy, stačí mi jen zachytit její toužebný pohyb, směrování vzhůru. Pak se totéž ve mně taky dává do pohybu, byť neumělého. Ten nádech, rozevření celé hrudi ke „vdechnutí“ dobra, prýštícího, snášejícího se z duchovních světů a odevzdané schoulení se v něm, to ta socha neustále zprostředkovává potřebným.
Ano, ta socha na jeho náhrobku v Chýnově jako by jednu ruku vztahovala k hrobům, k zemřelým, a snímala jejich bolest a karmu, a druhou rukou ji odevzdávala do Vyšších světů. Anebo naopak? Že by přijímala shora požehnání a sytila jím nemocné lidské duše? Nevím a nechci spekulovat. Ať tak nebo tak, obojí má hlubokou sdělnost. I to, jak kloní hlavu k té vztyčené ruce.
Ale nejen takhle si Bílkova socha zaslouží obdiv. Vážím si všech jeho plastik, maleb, dřevořezeb, reliéfů, sousoší… Přitahují neustále k Bílkově průzračně čisté a odvážné duši a pobízejí, inspirují k sebepoznávání. Odtud může počínat naše náprava, mravní očišťování. I když vím, jak je to přetěžké, může to být začátek. Nebyl unylý mystik, ale osamělý neokázalý Hrdina života. Přes naši třeba i neumělou snahu proniknout k jeho dílům, jsme jím trvale obdarováváni a přiváděni aspoň k prahu vzácných duchovních prostorů, které on sám duševně i duchovně obýval a jistě obývá i nyní. Nechal tu pro nás tolik vzkazů a tolik lásky, nemám ho v sobě jen jako umělce, ale jako vědoucího a důvěryhodného přítele, který to s námi všemi myslí nesmírně laskavě a otcovsky starostlivě.
Bílkova socha Bedřicha Smetany v Jabkenicích – troufám si tvrdit, že kromě jeho hudby i ona má schopnost přivést nás velmi blízko k prosté, světovou popularitou neopentlené duši tohoto skladatele. Dnes je to uznávaný velikán české hudby, ale tam z pomníku v Jabkenicích na nás už bezmála devadesát let neshlíží člověk vědomý si svého triumfu. Tady stojí nakročený Smetana vpřed, o svět se nezajímající, soustředěný, avšak nejen do sebe. Daleko, daleko hlouběji. Jeho klidný, koncentrovaný pohled do nitra mistrovsky vystihuje jeho duši přeplněnou pokornou službou hudbě. Bílek je pro mě mistr vyobrazení duševního rozpoložení, duchovních pohnutek. I Bedřicha Smetanu tady zachytil bez pózy, bez oslavného vyzdvihování velkoleposti jeho osoby i díla, ale s plným vědomím hodnot, kterými náš národ natrvalo obklopil. Vytvořil z hořického pískovce skromně vyhlížející postavu skladatele, která dýchá lidskostí a přibližuje, polidšťuje velikána. Jistě platí, že Smetana svou hudbou daroval naslouchajícím Čechům, ale i lidem jiných národností, nebývalé hudební skvosty, a podobně Bílek sám za sebe i za Smetanu dokazuje, že to, co v umění věky přetrvává, nemůže vznikat z ega tvůrce. Pouze z jeho připravenosti naslouchat duchovním inspiracím a schopnosti zprostředkovávat je dál.
Moc mi pomáhá se i v běžném každodenním životě k Bílkovi vracet, jako kdyby byl za vším. Mám svou vnitřní jistotu, že od něho vedou koleje, po kterých chci taky putovat a když budu jejich směr pozorně sledovat, nemusím být v tak úzkostném střehu, zdali nebloudím. Na cestě - trati u Bílka zbloudění, zajetí do ošidných končin nehrozí. Já vím, on se k tomu musel poctivě a pracně dopracovat celým svým životem. Přesto to nás, obyčejné, může podepírat.
Když jsem vstoupila v Praze na Hradčanech do jeho vily a byla jsem tam zas skoro dvě hodiny "sprchována" křišťálově čistou vodou jeho duše, jako před lety v jeho Chaloupce v Chýnově, oživila jsem si znovu, co pro mě tento v Kristových hlubinách i výšinách žijící a svým duchem daleko dosahující člověk znamená. Doslova jsem pookřála po těžších dnech, které jsem tehdy měla zrovna za sebou. Jen třeba jak hluboce meditativní je tahle jeho věta:
Umělecké dílo vzniká podle lidského měřítka, ale přitom je třeba v čistotě a pokoře čekat až Vyšší Milost přijde a změří naše dílo Šíří a Velikostí svou.
Když nad ní dumám, dochází mi, že se toto netýká jen uměleckých děl. (I když samozřejmě poctivému Bílkovi při jeho tvorbě šlo jistě právě po celý život nejvíc o to, jak svými díly mění, zvědomuje člověka. Zda výsledky jeho práce jsou k tomuto úkolu skutečně dostatečně a čitelně proplněny obsahem, který do nich on sám ze sebe toužil vpravit, zda z nich na nás, kteří se na ně díváme, září světlo a požehnání Vyšších světů, v které doufal, že je prostupuje.)
Při téhle příležitosti se ke mně dobývá myšlenka, že takhle božsky promýváno je všechno lidské počínání, jež vztahujeme ke svým duchovním ideálům, které ze svého pozemského místa toužíme žít. Můžeme se v tvůrčím elánu vzpínat vzhůru, jít do vzmachu jakkoli sebeusilovněji, sebesnaživěji, nestačí to. Když pochopíme, že je nutné přidat pokoru, je to lepší, ale taky to je asi ještě málo. Dokázat tak tvořit nejen s nadšením a v pokoře, ale svého díla, ať už je to cokoli (tvorba zahrady, domácnosti, výchova dítěte..) se zříkat už ve chvílích jeho vzniku, to je asi to pravé. Vytvářet je a současně je pokládat vedle sebe, hned od jeho zrodu je nabízet světu, Bohu. Vše ze sebe do takového díla vložit a pak ho tiše bez nadbytečného uspokojení a libování si v jeho dokonalosti předat dál, nic si neponechat. To, zda budeme vyslyšeni a náš počin, aniž bychom jej měli za významný, bude zahlédnut a navštíven Vyšší Milostí, nebo jestli bude mít dokonce možnost předávat krásu či tvořit další hodnoty sám o sobě, to je třeba nechat proběhnout už mimo nás, mimo naše chtění, usilování. Snad se můžeme jen z povzdálí pohrouženi do samotného čistého dávání dívat, avšak chráníce se i nyní před stržením do zrádné propasti dodatečným uspokojením.
Sami si pro sebe a svou dlouhodobou budoucnost postojem siláctví či zahleděním se do vlastní výjimečnosti a všemoci nic trvalého a obohacujícího nezajistíme. Můžeme jen šířit dobro ze sebe a pak snad plníme Úkol.
Podívejme se, kam až dosahuje tahle další Bílkova věta, která s tím nahoře i trochu souvisí. UMĚNÍ SVÉ DUCHOVNÍ TYČÍME JAKO LYRU VYSOKO NAD HLAVOU. A KDYŽ VANE BOŽÍ DECH, ZAZNÍ STRUNY LYRY A BRATŘI ZASLECHNOU.
Bílek ji připojil k soše Tvůrce z cyklu Budoucí dobyvatelé. Tato vysoká, z dubového kmene vyřezaná postava, stojí mezi dalšími šesti (Uvědomělým, Duchovním čichem a chutí, Duchovním zrakem a sluchem, a k zemi pod vinou a trestem se hroutící postavou nazvanou Pocit zaviněné choroby). Ve svých vzpažených rukách drží v plném soustředění lyru, nastavenou vanutí Božího dechu. Takhle bychom měli asi i my být připraveni a permanentně duševně nastaveni Božímu dechu. A krom tohoto bdělého, stálého (když poklesneme, tak poctivě obnovovaného) postoje dokládajícího i naši koncentraci k naslouchání a oddání se boží vůli, bychom měli snad už jen nenáročně a tiše pro Boha pracovat. Přitom nic svou prací nesledovat, žádnou odměnu za ni nechtít. A když by se stalo, že by třeba i k nám zavál Jeho dech, pak bychom snad byli připraveni. Mohl by zaznít i námi (naší lyrou) a my bychom po něm ze sebe vyslali aspoň to málo, co jsme předtím v pokoře svou prací pro svět nastřádali. Skrz nás by bylo tvořeno, vznikl by tón.
Chodím se občas dívat na postavu Mojžíše v Pařížské ulici v Praze poblíž Staronové synagogy, meditujícího nad svitkem s nadepsaným jménem prvního člověka - ADAMA. Jeho mohutné svalnaté tělo je vysocháno do polohy, která nakonec dává vzniknout prostoru - tunelu, kterým na tento svitek dopadá světlo z nebes. Pak takové světlo jakoby posvěcovalo celý lidský rod. Nevěděla jsem, proč mám pořád tak silnou potřebu se k té soše do Pařížské ulice vracet.
Na svůj stůl si Bílek vyřezal: NEOMEZENO JE KRÁLOVSTVÍ TVÉ - OD PŘÍČIN PROSTORU A ČASU POČÁTEK JEHO.
Další myšlenka, která člověka vezme velmi daleko.
2025 ©