ZÁNĚT NAŠÍ NÁRODNÍ PSYCHIKY; Bez práce na sobě nelze měnit společnost

Zánětlivý proces v národě

Příčiny a následky nynější národní karmy; Bez práce na sobě nelze měnit společnost

Většina z nás uvítala trh, aby trhala co nejvíc pro sebe. Vláda pak vládla na naši objednávku tohoto redukovaného obrazu člověka blahobytného (spíše než ekonomického či sociálního, natož pak morálního) a zanedbala mnohé: autoritu práva i podporu občanských aktivit. Teprve když začala v různých aférách vyhřezávat nemorálnost větší než ta naše soukromá, malinká, samozřejmá, dali jsme se do boje proti vládě, která to připustila a cosi zanedbala. Teprve když si někteří politici nakradli mnohonásobně víc, než kolik „skromně“ ošidí většina z nás, zanevřeli jsme na nemorálnost. Ale mezi tím jsme zlámali hůl, nevěda, že ač bylo těžké začít, je pokračování zákonitě ještě těžší. Nezačali jsme většinou pracovat a jednat poctivě, nestali jsme se důvěryhodnějšími. Cítíme to kdesi v hloubi a nemůžeme mít pak ani trvalejší důvěru k těm, které jsme si zvolili. Třeba si naši důvěru nezasloužili plně či o ni od určité doby přestali usilovat. Měli jsme však důvěru jen dokud jsme měli dojem, že se to materiálně vyplatí. Důvěru si ale musíme každý z nás a pak i všichni dohromady zasloužit tím, že trvale pracujeme na své důvěryhodnosti.

Asi je to přirozený běh věcí v postkomunistickém světě, tříbení, nabývání zkušeností. Ještě to neumíme. Nemáme zkušenost k poznání, že dobrá vůle k důvěře – od důvěry k sobě přes důvěru v národ až po ty, které jsme zvolili – je základním předpokladem soudržnosti, sounáležitosti, veřejné pohody. Pravá důvěra je samozřejmě bdělá i občansky ukázněná a tam, kde vidí, že byla vynaložena nemístně, se nevzteká, neláme hůl, nepopírá samu sebe, nenaříká se založenýma rukama, že politika je špína, ale využije demokratického práva nové volby, možností konzultace se svým poslancem, petičního práva, ombudsmana aj.  Bude věcí dlouhodobého zrání poznat možnosti kvalit vlády, rozeznat realitu a populismus nezodpovědných slibů. Téměř nic z toho jsme se ještě nenaučili, tedy se klidně učme, jsme všichni žáci nejen života duchovního, ale i veřejného, a mějme dobrou náladu!

Mnozí z nás, co s oblibou žehráme na nemorálnost a lhostejnost těch nahoře, kdybychom sami byli morálnější a odpovědnější, asi bychom si sami podle svých schopností našli i praktické místo třeba i v místní politice. Raději ale říkáme, že na to „nemáme žaludek“. Neustále nám něco chybí. Toužíme být obklopováni  stále novým zbožím a zážitky - všichni musí všechno vyzkoušet a mít, aby nežili s pocitem, že o něco přišli. Kdysi byl sortiment nepoměrně užší a tak jsme byli klidnější.

Naivní povrchní nadšení a pasivní skepse se u nás střídaly vždy. Chtít důslednost od politiků znamená nutnost jejích aktivní podpory. Tu jsme už v počátcích reforem nedali. Raději couvnem, nedotaženost věcí veřejných skýtá možnost víc kritizovat a méně chtít od sebe a to je prostředí, které nám vyhovuje. Stáváme se Čapkovými „alelidmi“, kteří všechno vědí lépe.

I v politickém úsilí a postojích, jako všude jinde, je třeba neosobní postoj (a i zde může být v mnohém do vysoké míry vzorem první polistopadová hlava našeho státu – nejen prezidentským chováním, ale i činy neosobně vykonanými bez jakékoliv žlučovitosti či nenávisti). Převládá však dosud opak. Na vládu se samozřejmě vztekají ti chudší. Z karmického hlediska - mnozí jsou chudí právě proto, že se vztekají na vše a nepřijímají odpovědnost za nic. Zamezují totiž harmonickému vývoji v sobě i ve svém okolí. Chybí-li v povahové výbavě trpělivost, skromnost, přijímání věcí jako daností podle své karmy a zároveň slušná přičinlivá aktivita, pochopení, vcítění, pak se navozuje karmicky prostředí, kde se množí snáze nesnáze.

Arogance vlád k etice a k některým potřebám lidí, k vysvětlování nutných opatření, nepřiznání chyb, nezákonné obohacování, alibismus místo otevřenosti, politikaření, zadržování informací atd. je trestuhodné, ale je to z velké části umožněno, ba nepřímo podporováno arogancí nás dole mezi sebou a naší arogancí směrem nahoru.

Zatím jsme ještě nepochopili to, co je ve světě běžné: lidé se bouří proti pravicovým vládám jako bezohledným. Tyto vlády rozvážně či tvrdě utahují opasky, myslíce i na budoucnost. Když je určitá míra trpělivosti lidu překročena, je zvolená vláda levice, která dlouho slibovala lepší život. Ta pak zčásti prohospodaří to, co pravicová vláda nastřádala, uvolňuje sociální výhody, ale nových hodnot netvoří dostatek, načež má stále méně co nabízet. Pak je zvolena opět vláda pravicová, aby nepopulárně tvořila. Samozřejmě že je to jen schéma, které neplatí vždy, ale převládá.

Nadechnutí se k zodpovědnějšímu přemýšlení o příčinách a následcích, ponechávání otevřeného úsudku tam, kde nevíme vše potřebné k posouzení, odvaha k byť jen mentálnímu spolupodílení se na věcech zásadních i v maličkostech, je účelnější než falešné pseudomorální poposedání u novin či televizních debat na válendě svého pokoje i na válendě svého nitra. Jako jsme národem vlakových či hospodských sportovců, kteří neomylně vědí, co kdo měl na hříšti udělat, jsme i národem politickoekonomických expertů – se stejnou sebejistotou, bez sebemenšího připuštění omezenosti znalostí, objektivity úsudku, bez znalosti faktorů na to či ono tak či onak působících a hlavně bez připuštění mentální a morální spoluúčasti na věcech veřejných. Zejména ti, kdo nic opravdového nedokáží vytvořit, také nic  neuznají. Předhánějí se v udatných kritikách, co vše ještě neudělala či co už zkazila vláda, ale nezjistí si, kdo je jejich poslancem do místního zastupitelstva či do parlamentu, aby se na něho mohli řádným občanským způsobem obracet. Pohodlně se požaduje shora to, co musí být řešeno zdola či na podněty zdola. Jsme jako národ v zánětu psychiky, který způsobují stále neúměrnější nároky. Asi si budeme muset zvykat, že západní svět narazil na své limity. Čím? Vzdali jsme se jako národ i jako Evropa tradičních hodnot a nové nevytváříme. Morální krize způsobuje krizi hospodářskou a veřejnou.

Pak by i sebelepší vláda, kdybychom ji dokázali vybrat, byla zamotaná do mentální sítě našich chaotických, nedočkavých ba často protichůdných představ, výtek a žlučovitosti a zákonitě by pak postrádala volný mentální prostor pro dynamické prosazování toho, co je třeba.

Myšlenky jsou tvůrčí síly a smýšlí-li velká část národa tak či onak, někde se to projeví. Pak je přirozené, že nelze najít mezi lidmi takové zástupce do čela, kteří by v tlaku zahoustlé mentální atmosféry dokázali všechno plně, morálně a důsledně prosadit. Ve všech společnostech rozleptává veřejné mínění prosazení vyššího cíle, který výrazně přesahuje obecný morální a mentální průměr. Proto jde morální  pokrok tak pomalu kupředu a někde se naopak vrací.

Necítíme-li každý svoji morální spoluzodpovědnost za stav společnosti, svoji účast na problémech, pak si lepší vládu nejen nezasloužíme, ale je pak i vyloučeno, abychom nalezli a volili ty, kteří nás morálně převyšují. Podle určitého názoru v systému demokracie nelze zvolit dokonalou menšinu, protože ji volí nedokonalá většina. Je pak též zákonité, že osobnosti jakou je Václav Havel se rodí jednou za mnoho desetiletí a pak to nemají snadné. Bez práce na sobě nelze měnit společnost a to, co s negativním citovým doprovodem kritizujeme na politice, nosíme v jiné podobě i v sobě.