Krátké zapovídání se o svátcích, Hakenovi a pohraničnících.

Jak úžasné je moci se svobodně ztotožnit s oficiálním svátkem - mám teď na mysli svatého Václava. Je tu i vědomí o ztotožnění zákonodárců s národními hodnotami. Alespoň v něčem. Pořád si vychutnávám ten přímo bipolární rozdíl oproti někdejším komunistickým sabatům, kterých jsem si v práci "užil" až až.

         Shakespeare napsal: V tretky mění se i dary nejbohatší, když se jejich dárci mračí. Zrovna tak to vnímám i od konkrétních dárců, na které se "mračím" já. Tedy - od kterých jsem vnitřně distancovaný. Jsou-li tito lidé dokonce fyzicky u toho, co mi dávají, jsou tyto dary ještě víc jimi jaksi zarámované, prosáklé. Pak z nich většinou nemám radost, nestojím o ně, nemohu se s nimi ztotožnit, ani kdyby byly objektivně kvalitní. A nemusí to být jen dary hmotné. Příklad: Když jsme byli při výročích (VŘSR, MDŽ, SNP, Únor)  v mém prvním pražském zaměstnání nahnáni na slavnost do Radiopaláce, kde byla krom projevů  i kultura, a někdy hodnotná, zpíval například Eduard Haken, pak vzhledem k rámci, který to přinesl, jsem se s tím nemohl niterně ztotožnit a vychutnat si to. Připadal bych si poníženě, bezpáteřně, kolaborantsky. Litoval jsem i toho úžasného Hakena, i on tam jistě musel v rámci tehdejších tzv. kulturních brigád pro pracující. Byl to slušný člověk a kdyby mu byli dovolili vycestovat, mohl být mezi  špičkou světových basistů. Měl pozvání i na angažmá v MET. Alespoň že mu na té slavnosti prošlo zazpívat árii vodníka z Rusalky a ne nějakou budovatelskou píseň - to například skladatelé vážné hudby tehdy museli povinně skládat i optimistické budovatelské písně pro lid. Zněly z rádia každé ráno, když se lid chystal na budování socialismu.

Úsměvné: Když jsme byli opět jednou nahnáni v pracovní době do Radiopaláce na oslavu jakéhosi rudého výročí, hlasatel rozhlasu Eduard Valenta k nám půldruhé hodiny plamenně řečnil, jak jsme důležití při ostraze našich hranic před imperialismem a revanšismem, když se zbraní v ruce nasazujeme své životy k ochraně klidného spánku našich pracujících... Nepřítel díky nám neprojde. Jenže my jsme nebyli pohraničníci, ale pracovníci Českého svazu výrobních družstev, pohodlně zalezlí v paláci Družba na Václaváku a bez flint, maskáčů, čuchacích psů a touhy po někom střílet. Patrně si soudruh spletl řádek v programu, péesáci měli být až po nás. Spiklenecky jsme po sobě koukali, aspoň nějaké veselí tam bylo.