Okolí dlouho netušilo, že jsem jasnovidec.
Pracoval jsem ještě za totality v kanceláři, která sídlila v 5. patře vysokého domu na Václavském náměstí. Podle předpisů, pokud za někým z nás přišla návštěva, museli jsme si pro ni dojít osobně do vrátnice a vyzvednout si ji. Holt soudruzi měli obavy, aby vrátnicí neprošel dovnitř nikdo neznámý s nekalými úmysly, třeba imperialistický špion či agent sí aj ej, co je nebezpečnej a je zlej.
Jednoho 1. dubna za mnou přiběhli do kanceláře dva kolegové odvedle, že prý volal z přízemí vrátný, že si mám přijít vyzvednout návštěvu. S ním byli domluvení, že až se přiženu do vrátnice a nikdo tam nebude, řekne mi vrátný - Apríl. Tedy jsem se přihnal do vrátnice, kam ovšem právě před pár vteřinami opravdu za mnou náhodou dorazil jeden můj známý. Vrátný si právě soustředěně zapisoval jeho občanku. Řekl jsem známému Tak si pro tebe jdu. Ten žasnul: Jak jsem mohl vědět, že právě přichází a doběhnout pro něho z pátého patra? Vysvětlení měl jediné: jsem jasnovidný. Nechal jsem ho nějaký čas při tom, pak jsem mu řekl pravdu. Protože ale chodil do téže skupinky s duchovními zájmy, jako já, stačil tam rozhlásit, že jsem jasnovidný, což jsem netušil. A najednou staré dámy, které jsem před tím provokoval dlouhými vlasy, si mne nějak podezřele předcházely. Ba jedna chtěla ode mne jasnovidnou diskrétní informaci, zda jí manžel nezahýbá. Vida, co musel tehdy vlasatý chuligán udělat, aby byl vzat v duchovních kruzích ctihodnými dámami na vědomí.
2024 ©