Taky křečkujete?

 

Já někdy. Abych si usnadnil vhodná a neotřelá vyjádření nebo i souvětí při psaní, poznamenávám si občas do zvláštního dokumentu výrazy, vyjádření či charakteristiky, které nechci zapomenout, protože se snad někdy někdy do něčeho hodí.  Vím, že většinou mne to podruhé už nenapadne. Nejčastěji mne něco napadá nejspíš v autě, ale na různé účtenky, okraje novin či staré obálky, které najdu v dosahu, se to na volantu špatně píše, obzvláště v hustém provozu.

Chcete pár příkladů? Tak třeba:

- prokořenit se tím

- citové kulisy

- duchovní kulisy

- povadlá duchovnost

- drzá nedůvěřivost (neoprávněné pochybnosti, plynoucí z pýchy a nevědomosti)

 

- hry usměvavých srdcí

 

- Budete blíž k Bohu, když nebudete urážet jeho uši.

 

- Příbuzenstvo se sem přiřítilo jako láva.

 

- Mají vztah k Bohu jako když si děti hrají s panenkou.

 

- Existuje silná poptávka za každým neštěstím, snad až po zemětřesení, najít nějakého konkrétního viníka, často proto, že  takovéto odhalení člověka může uklidnit – viník je ten a ten, ne já. Na něho nadávejme.

- psychická rozčepýřenost

- duchovní      "

- duchovní fasádismus

- beznadějný maglajs falešné tolerance

- předčasná víra v Boha může napáchat spoustu nesmyslů, protože se jí chopí jen egoismus

- Kdo hledá vyšší poznání, musí je sám v sobě vytvářet. Musí je sám vštěpovat své duši...

 

- Nedostatek humoru znamená i neschopnost hledat světlá východiska ze situací (a nemusí být humorná, prostě lehká, shovívavá, laskavá, s odstupem...).

- natřásá se (se svou metodou) jak kohoutek na tokaništi či jako tetřívek při ptačím tanci a opojením se sebou nevidí a neslyší

- Dokud člověk neví, musí se učit. Když už ví, může milovat (nebo učí se milovat…)

 

- Pro prostor meditace i umělecké tvorby je klima harmonie a radostnosti tím, čím je láska rodičů pro správný vývoj dítěte.

- Beznaděj a pocit strachu jsou jen vyplaveným egoismem - nutný je vzmach důvěry v Boží Milost.

 

 - Né já a moje spokojenost, ale má chvála Pána za vše. Odtud je cesta dál. Hrozí nám něco? Nikdy to nenastane takové, jak se toho bojíme. Není to nikdy takové. I nezdar se skládá z konkrétních chvil, myšlenek, kroků, a i ty se dají činit v klidu. A často se naskýtají nečekané cestičky k řešení.  Ani ostuda a propad v práci není žádný děs, i kdyby přišel. Je to zkušenost, že vše lze přijmout. Vždy má pro nás Prozřetelnost připravena řešení.

 

- Máte nepochybně dobré vychování. Pokuste se to předvést.

 

- „Má v žilách žluč místo krve.“

 

- Svět (duchovno) je mu jen prostředkem k ukojení vlastní slasti.

 

- Jsou jako ti, kteří se  bezohledně zastaví na chodníku plném lidí, sluchátka exotického duchovna na uších, aniž by se zajímali o své zharmonizování se slušnými lidmi.

 

- Neukázněné, roztříštěné, sebestředné kaleidoskopické myšlení vede k tomu, že i vnější svět často tříští naše záměry soukromé i pracovní, nejsme schopni dodržet časový program, protože nám do něho pořád něco přichází nebo jsme si ho naplánovali neuváženě, stíhají nás drobné i větší překážky…  Sebestřednost nás ohraničuje a nevidíme cesty dál do světa (i mentálního), které by napovídaly o řešeních problémů.

 

-  Inkarnační regresí si sice uspokojili zvědavost, ale  připravili  o hodnoty, které dává cesta k poznání minula, i kdyby trvala velice dlouho nebo nenastalo toto poznání vůbec. Neprokořenili se jimi. Ostatně, stejně jsme výsledky celé své minulosti, tedy nač ukájet zvědavost?

 

- Hlavu je nutné ne odmítat, ale naopak oživit, zjasnit, zaktivizovat, zlogičtit vůči pravdě o sobě i o světě atd., a to vše, samozřejmě, musí být i motivováno a oživováno teplem krve ze srdce, oním kyslíkem krve,  a obojí musí postupně vést ke správnému činu. Jistě, je to věc dlouhodobého zrání. I takto se dá vyjádřit duchovní cesta či její princip. Jedno bez druhého dnes nestačí. Srdce bez hlavy je slepé a může bloudit, ba i ubližovat ("myslel jsem to přeci dobře"), hlava bez srdce je chladná, rozumářská, zmrtvující.

 

- Logiku a porozumění k duchovnímu čtení máme takové, jaké  uplatňujeme při myšlení o běžných věcech či při společném mluvení s druhými.

 

- Ono to poctivé důsledné soustředěné myšlení, které je nuceno se dobrat výsledku či porozumění věci doopravdy, vytrvalost, píle atd. je nutné i pro duchovní vývoj, jenže tam nás nic bezprostředně netlačí a tak se to sami od sebe neučíme, většinou to jen tak "šolícháme", třeba jako zajímavost. Tedy se to musíme naučit v zemské práci v tlaku okolností, kdy není zbytí. Ty vlastnosti jsou ale pro obojí stejné, jen záleží, jak je využijeme.

- Tlak běžných starostí a povinností, které nás zavalují někdy od rána do večera, nás sceluje, upevňuje, koncentruje naše myšlení, byť ne vždy příjemně, a tím zabraňuje  pohodlnému rozbředávání, lenivému věnování se neplodným libostem, bezstarostnému niternému uspávání. Někdy čím větší "fofr", tím lepší smysl pro systém, pro zodpovědné rozvrhování a využívání času. Mnohdy potřebujeme vypěstovat právě toto.

 

- Módní psychoterapeutická zásada - jít si pevně za svým. Jenže často nevíme, co je to to "své" a zda jdeme správným směrem. Někdy jsme od různých Vogeltanzů apod. chváleni, že razantně a samostatně "jdeme za svým", asi jako když bysme se zavázanýma očima přeběhli úspěšně křižovatku a jásali, jak jsme dobří

 

- rozšíření do duše, do její pestrosti, jistě že nesentimentální, rozšíření se do terénu světa

 

- Vše nedobré má vždy společný základ v pýše. Ta je jak sedmihlavá saň: pokud jí utínáme hlavu jen povrchně, slovně, nebo s opravdovostí jen hranou a ukvapeně vykřikovanou,  pak jí rostou hlavy další a někde jinde, kde je zatím nepozorujeme. Co nejplnější, ale i klidné procházení všech stanovisek, postojů, stylu chování, řeči, cítění, trávení času atd., je předpoklad k takovému uprázdnění, aby mohlo nastoupit něco opravdového.

 

- Možná, že  chtění nápravy uchopilo moc věcí najednou. Cesta vývoje je pomalá, a teprve je-li v klidu, přichází k nám okolnosti jedna po druhé, kde vytušujeme a posléze jasně rozeznáváme, co můžeme zrovna se sebou dělat.

 

- Honí klid a nemůže ho dohnat. Lze ho nalézt tam, odkud vycházíme, ne kam spěcháme. Cíl je na počátku, v našem středu.

 

- A ani své nedostatky nemusíme odhalovat s přehnaně sebekritickým humbukem. Jen si je plně ozřejmit v jejich zbytečnosti a iluzivnosti. A pak třeba i pojmenovat, ale asi jako konstatování, že mi třeba chybí vitamin cé, nebo přebývá tuk (i když, pravda, někdo dělá humbuk i z toho).

 

- Tím, co zde získáme,  můžeme ve svém rozměru působit i po smrti pro další duše. I tohle může být krásný niterný stimul k práci na sobě. Zde je další argument: když se píše o "práci pro druhé", ono to nemusí vůbec znamenat honem teď někoho spasovat, ale hlavně ten postoj, a pak se Prozřetelnost sama postará, i když to nemusí být hned. Vše, čím se doopravdy pronikneme, bude navždy světu k dispozici.

 

Můj shromažďující postup vůči psaní mi kdysi připomněl, jak se po jedné svatbě všichni vrhli na stoly plné nesnědených dobrot, aby nepřišly vniveč.

Pro dokument, kam si tyhle "poklady" sbírám, jsem nedávno našel jiné náramné přirovnání. Slyšel jsem o svatbě, kde nekřečkovali svatebčané, nýbrž křečkoval křeček. Tedy vlastně - on na to už slovně má největší právo. V rodině, která slavila mohutnou svatbu, se už dva dny před tím prohýbaly stoly pod dorty a dalšími dobrotami. Domácí slyšeli po ony dvě noci podivný šramot. Ale nikde nikdo. Až náhodný pohled pod skříň vše objasnil. Byly tu dvě mohutné hromádky. Jedna z rozinek, druhá z mandlí. Shánčlivý křeček se chudák pachtil celé dvě noci, takže na dortech a cukrovinkách nezůstala ani jediná mandle či rozinka. Jenže co s takovým cukrovím? Úvaha byla pragmatická. Vždyť to nikdo neví, křeček je čisté zvířátko, stopy nezanechal, pacinky má jistě čisté, tak co.