Českokrumlovské maličkosti a psi nevrlí i vrlí.

Zkušenost z oběda v tomto pozoruhodném městě, plném odkazu dávných alchymistů a mágů, i Schwarzenberské šlechty. Řízková restaurace Pivoňka, v dohledu z ulice Objížďková, je i není obyčejná. Na její zahrádce se dá sedět v přirozeném prostředí: žádné dláždění či beton. Mírný svah s trávou, stolečky dál od sebe mezi jabloněmi, místo schodů placaté balvany, přesně tak jak popisuju ideál v knížce Feng šuej po česku. Věnují se nám děvčata s mladistvou vervou a upřímností. Žádné umělé sladké obličeje, ale opravdový přiskočivý zájem. Záchody (proč nepoužívat tohle normální české slovo) jsou označeny originálně: jedny dveře mají pásku s červenomodrými ornamenty, druhé se zelenožlutými. Jinak nic. Když člověk zaváhá, slečna od blízkého pultu s úsměvem vysvětlí: zelené pro pány, modročervené pro dámy. A žádná stupidně agresivní anti-hudba, tak častá jinde. Pamatuju doby, kdy by se člověk neodvážil říct si o nedojedené jídlo s sebou. Určitě by následoval úšklebek a asi odmítnutí, možná i poťouchlý zájem okolních hostů. Říkám si, že naše společnost přeci jen pokročila, i když leckdo sleduje radši jen to negativní, asi jako nervózní foxteriér chňapající po metr vzdálených mouchách. Kdysi by ovšem zbytek s sebou nepřipadal v úvahu, porcičky byly nepatrné, tak pro desetileté dítě. A stejně - kolem poledního už byla dobrá polovina z chudého a celorepublikově téměř shodného jídelního lístku seškrtaná. Pamatuju stovky zkušeností: doba od usednutí po zastavení se číšníka bývala většinou od čtvrt do půl hodiny. Čekání na jídlo, často nekvalitní a nereklamovatelné, někdy i studené, nejméně půl hodiny, někdy i hodinu. Podobně byl číšník nepřivolatelný při zájmu o zaplacení. Měli obdivuhodnou schopnost zírat kamsi do neznáma tak, aby nemuseli zavadit očima o náš upěnlivý výraz ani o školácky snaživě se hlásící ruku. Oběd se tak protáhl někdy až na dvě hodiny. A to už nemluvím o kuřáckém a často špinavém prostředí.

Někde poblíž je tu prý hospoda U Cikána, kterou vede cikán. Je oblíbená. Pan vedoucí prý vyhazuje cikány už ode dveří, tvrdí že se neumějí chovat. Asi ví co dělá. Říkám si - je to rasismus nebo ne? Je Róm postižitelný, když vyhazuje Rómy?

Porce kuřecího řízku tu byly poctivé, ba sama slečna navrhla, že nám dá zbytek s sebou. Další milá maličkost: Na jednom vzorně zabaleném řízku, umístěném ještě i v jakési nezamastitelné obálce, byl nápis: ŘÍZEK PŘES PŮL TALÍŘE, na druhém: TOHLE SE NEDÁ SNÍST. To už předčí i Američany, u kterých jsem kdysi obdivoval diskrétnost, s jakou dávají v restauracích zbytek do sáčku s nápisem PRO PEJSKA. A propos: Pejskové byli u vedlejších stolů hned dva, tedy bylo koho pozorovat a s kým navazovat kontakty. To se dá různě, nejprve je dobré se do pejska co nejplněji vžít, ba skoro se jím stát. Je hezké i pozorovat jejich reakce na vzdálené zaštěkání cizího psa. A nadmíru zajímavé je zkoušet si rozeznávat u každého štakajícího přítele, co tím chce říct. Jednou, na novém tělese zemském planety, až postoupíme o další stupeň ve vývoji, se prý budeme starat o vývoj dnešních zvířat podobně, jako dnes pečují andělé o vývoj náš. Nemůžu se už dočkat.

Christian Morgenstern nabídl tuhle obdivuhodně vypozorovanou škálu psích sdělení. Hrejme si s tím, rozeznávejme si psí nálady i podle této pomůcky. Přiblížení se psí duši za to stojí.

Štěkot „hlídacího“ psa:

Znervóznění křikem dětí.

Podezření, že by mohl být namířen proti němu (monomanie).

Nebezpečí (hrůza, vztek, vypětí všech sil).

Nadávky (protože se nic nedaří).

Sebeospravedlňující zloba.

Pocítění sdílnosti (potřeba potlesku).

Potvrzenky na všechno možné.

Rivalita či solidarita vůči ostatním psům.

Bezedná nevole.

Kocovina, která chce otupit sebe samu.