Ten týden byl nečekaný, ale tím důležitější. Měl jsem na podzim menší zdravotní problémy (nešlo o covid), kvůli kterým mne chtěli v nemocnici vyšetřit, tak mne tam hned zadrželi (módně policejně řečeno - mne omezili na pohybu). Ocitl jsem se tedy zčistajasna v nemocnici, byť jen na pozorování a malé vyšetření. Šel jsem se tam jen poradit, a už mne zadrželi. Chápu, jsou zodpovědní. Ještě že jsem doma pozhasínal, pozavíral okna a vynesl koš. Ani do auta na nemocniční parkoviště pro tužku mne už nepustili. Po týdnu mne vypudili nečekaně domů (na chodbě už čekal další zájemce o „mé“ lůžko) s řadou instrukcí (pamatuju si jen hodně ležet, aspoň v tom jsem vzorný pacient). Taky mám brát kvůli krvinkám železo, ale co když zrezavím? Nebo budu marsicky agresivní? Beru tedy raději to antroposofické meteorické železo od Waly podle důvěryhodných instrukcí mé antroposofické lékařky Hanky. Po něm nezrezivím. Nějaké železo je prý i v hořké čokoládě, tedy jsem se jal i takto intenzivně sladce léčit.
Mělo to mé omezení všech aktivit ale i jiný, nečekaný výsledek: když jsem nemohl číst ani psát ani koukat na internet, věnoval jsem se lelkování, ale to mne brzy taky přestalo bavit. Krom neustálého koukání celé ty dny jen do bílého stropu, jsem se víc koukal i do nitra. A jéje. Tam taková běl nebyla. Vyjevovalo se mi mnoho a mnoho mých dosud nepřiznaných špatností, mých dosud nerozpuštěných elementálů, ublížení některým lidem a neodpuštění jiným, emoční představy vyřizování si starých účtů, zasuté stresy, povrchnost, žvanění o tom, co jsem nepoznal dobře... Jsem šťastný, že jsem se tohoto nelichotivého sebepoznání mohl dožít ještě v těle a né až v kámaloce, tam je to horší, protože se s tím nedá už nic udělat. Mám těch stop špatných myšlenek hodně a teprve teď poznávám, že i elementálů tady doma, budu se snažit to tu prosvětlovat, rozpouštět. Pak se i lépe a radostněji vydechne vůči světu a to je hlavní. To bych byl bez toho nemocničního odstupu takto nerozpoznal. Ta nemocnice mi dala víc než rekreace. Na ní si jeden užívá chvatného hamtání všelijakých krás, zběsile jezdí sem i tam, aby nic nepropás, když už tam je a kdo ví kdy se vrátí zas... To v nemocnici člověk nemůže nic, a to je cenné. Opět policejním výrazivem - je v cele předběžného zadržení. Měl jsem tam ovšem i dost času na muziku. Nic k tomu nepotřebuju, přehrávám si ledacos v hlavě. Znám zpaměti třeba Mozartovu Malou noční hudbu, Schubertovu Velkou symfonii C dur, Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou, Lisztova Preludia, Čajkovského Italské capriccio, Brahmsovy Variace na Haydnovo téma, části Beethovenových symfonií (jsou to skutečná duchovní zasvěcení), Gershwinovu Rhapsody in Blue, Schubertovo Ave Maria (ne ovšem v onom troufalém zhrublém zaprášeném diletantském podání Lucie Bílé), předehry k operám Prodaná nevěsta, Marta, Vilém Tel, Sedlák kavalír, Básník a sedlák, spoustu árií... Ale taky celá alba Beatles: Sgr. Peppers..., Abbey Road, Bridge… od Simona and Garfunkela nebo Ulrychovo LP Meč a přeslice. Do Scherza ze Smetanovy Triumfální symfonie mi tam triumfálně vpadla vizita a měl jsem po.
Jak mi připomněla Hanka Adamcová - mnozí si draze platí denní až týdenní pobyt v temnotě, aby se dostali k sobě - já měl takový vskutku léčivý pobyt v běli a splnil mi totéž. Ony ty vyšší dary vypadají většinou tak, jak bychom nejméně čekali. Mnohokrát jsem zpětně viděl, že největšími dary byly ty největší obtíže a nepříjemnosti.
Při vnímání hudby, ale i jiného umění, je krásné a radostné vysílat prožitek v duchu někomu dalšímu, dělit se o to, ať už někomu konkrétnímu, kdo třeba trpí a potřebuje to, nebo obecně do šíře mentálního klimatu. A taky vysílat poděkování a vděčnost tvůrci, to nevadí že ho osobně neznáme.
A ještě na jednu krásnou činnost mi tam zbyl čas: přestal jsem se konečně a definitivně patlat ve vzpomínkách, jak mi kdo „křivdil“ a „ublížil“ a jak bych jim to rád nandal, dospěl jsem k plnému odpuštění (vůči otci to bylo nejtěžší). Dostal jsem pak chuť na zpětné zhodnocující rozhlížení se po kontaktech se vzácnými lidmi, které mi Osud od dětství dopřál – ať už po kontaktech dlouhodobých přátelských (například s Hankou Sirotkovou již hnedle dvacet let, s Eduardem Tomášem kdysi taky tolik), nebo kratších, nebo jen jednorázových, ale z různých dob a oblastí (Josef Abrham ml., Alfred Baur /tvůrce chirofonetiky/, Vlastimil Brodský, Zdena Bronislavská, František Brož /Masarykův legionář, mystik, zápasník, spisovatel, léčitel/, Soňa Červená, Laco Déczi, Milan Friedl /president Lyry Pragensis, pro kterou jsem dělal nějaký čas dramaturga/, Adolf Hoffmeister, Olda Hozman, Jaroslav Hutka, Vojtěch Jasný, Jan Kačer, Eda Kriseová /jen písemně/, Marta Kubišová, Rudolf Kvíz, někdejší král Kambodže /četl mou knihu/, Jana Marshall, Jitka Molavcová /zatím jen písemně/, Vladimír Nejedlo, Zdeněk Neubauer, Ota Ornest, Přemysl Pitter /jen písemně/, Marko Pogačnik, Markéta Procházková, Petra Procházková, Pavel Rimský, Hana Rysová, Harrie Salman, Táňa a Ivan Smolkovi, Karel Schwarzenberg, Jiří Stránský, Jaroslav Svěcený, Jiřina Šiklová, Václav Švejcar, Ivanka Tetourová /načetla počátem 90. let pro Český rozhlas má několikerá pojednání o antroposofii, waldorfské pedagogice aj. - patrně první polistopadové pořady o antroposofii/, Martina Wittmayerová, Josef Zezulka, Vratislav Jan Žižka…). To bylo lidí, to jsem ani netušil.
Ale i pár milých lidí, kde nepřevažoval vždy takový názorový soulad (Zdeněk Bašný st., Dobra Bednářová a její sestra, Jan Bouzek, Milan Calábek, Marta Foučková, Stan Grof, Igor Chaun, Hana Jankovská, Jiří Kuchař, Ilona Manolevská, Tomáš Pfeiffer, Rudolf Skarnitzl, Ljuba Skořepová, Nada Šakti, Josef Zentrich...). Dělal jsem si tedy své nemocniční antroposofické i neantroposofické rozhledy a "osobní spisy". K těm dalším vzácným se zájmem o duchovní vědu (ať už „na plný úvazek“ nebo jen zběžně či příležitostně), které jsem dávno či nedávno poznal, patří či patřili kněz Obce křesťanů Josef Adamec, manželé Hanka a Tomáš Adamcovi, Zdeněk Beil, Ervína Boková-Drtikolová, Daniela Drtinová, Zdeněk Dvořák, Táňa Fischerová (ta se mnou k antroposofii nechala nenásilně přivést), Věra Galatíková, Michaela Glöckler, Alice a Jakub Hlaváčkovi, Lenka a Jiří Jabůrkovi, Bohumil J. Jerie, Jana Koen, Jan Kristofori, Eduard Martin (tedy Eduard Petiška ml.), Rudolf Prix, Sergej Olegovič Prokofjev, Štěpán Rak, Alex Shonert, Alfred Strejček, Milada Škárová, Petr Tomaides, Zdeněk Váňa, Jiří Wald, Ratmír Zoubek, Tomáš Zuzák… (partnerství by byla samostatná kapitola). Další impuls k sebepoznávání v této situaci mi poskytl Jiří Jabůrek. Asi poprvé jsem si tam uvědomil, že mi bylo dopřáno je poznat, aniž bych o to jakkoli usiloval. Vždy mne s nimi někdo seznámil z jeho iniciativy (krom se Zdeňkem Hajným, se kterým jsem se rozhodl udělat rozhovor pro Gemmu), nebo nějak "náhodně". Tak se těším, že aspoň s některými se znovu setkáme v určitém období mezi smrtí a novým zrozením. Tam už nebude žádný spěch a překážky. A pak je tu bezpočet těch milých a vzácných čtenářů, o kterých nic nevím. Mám k nim poděkování a pokoru (i když i na pokoru bývá někdy člověk náramně pyšný, a taky jsem si uvědomil, že podstatou ega je, že předstírá, že žádné není).
O některých ze jmenovaných bych rád také natočil další video na youtube (jedno video na youtube o šesti vzácných lidech se jmenuje Zlatej knoflík Karla Funka). A což ti neméně vzácní a blízcí, kteří na veřejnosti nevystupují (Ludmila Zítková, Světlana Hlásková, Maria Gründlerová, Martin Dohnal, Jana Cibulková, Eva Reslerová, Karel Jirka...). Tedy jsem měl příležitost se takto porozhlédnout po krajině nitra, nechat si to v hlavě i srdci v klidu uležet, případně v paměti vykynout či naopak archivovat nebo skartovat. Ba i další knížka se mi tam vylíhla k těm asi tak třiceti vydaným či víc, ač jen v hlavě (tam je jich ovšem víc a jedny přes druhé zapomínám). Říkám si, proč furt lezu na veřejnost, moje ego se tím třeba moc nadouvá. Zároveň ale je mi blízká i představa, asi nějaká stopa z dávna, že sdílím osudy lidstva v meditaci či modlitbě odněkud z jeskyně, ašramu či kláštera – i stopy toho v sobě nalézám. Taky jsem promýšlel, ale bez výsledku, zda chci ještě dělat další setkání či besedy (těch dosavadních jsem odhadnul asi na tři sta). Záleželo by taky, kdo a co by navrhnul. Možná by šlo natočit ještě nějaké video. Tak jsem na sebe zvědavý, někdy jsem se sebou ve při, převážně ale se sebou vycházím dobře. Nemám ani potřebu klást někomu otázky. Je lepší hledat odpovědi samostatně, nebo o ně prosit a třeba na ně i roky trpělivě čekat.
Zrovna tak všechna ta videa se vylíhla v hlavě těch, kdo to pak se mnou točili, a dodnes nechápu rozdíly v počtech shlédnutí (od řádově stovek po 70 - 80 tisíc). Sám jsem někdy překvapený, jak veliký je zájem právě mimo oficiální antroposofické struktury a nabídky o témata, zpracovaná duchovní vědou, zvláště pokud jsou aplikovaná na současné situace.
I ve škole o mně říkali, že všecko hned rozkecám. Asi mi to zůstalo. Co jiného vlastně i dnes tím psaním dělám? Holt se mi to vrtlo do neléčitelné chronické publikózy. A další motiv ke psaní - lenost uklízet kolem sebe, tedy si vždy honem vynajdu nějaké psací alibi. Kroutím ale někdy nad sebou hlavou, jak složité formulce a dlouhá souvětí jsem používal v prvních knížkách.
Proč také mi toho bylo tolik umožněno? Protože jsem se neohlížel na to, co mi zpočátku "radili" chytrolíni z různých směrů a hnutí, včetně pár antroposofů - i těch z nich, kteří po Listopadu jen vyměnili rudou komunistickou legitimaci za růžovou anthroposofickou, a marxismus za stenerismus. Direktivní postoje si zafixovali jako podkožní čip, byť nyní s laskavou tváří. Ti by dodnes měli rádi vše pod kontrolou - a tak mi doporučovali, o čem bych měl či neměl psát a s jakým stanoviskem bych to měl psát.
.oOo.
I při propouštění z nemocnice byli lékaři zodpovědní, ručili prý za mne až do mého dodání do domu (podobně jako ručí zásilková služba za balík). Při propouštění mi sdělili podmínku, že mne předají do rukou a auta rodinných příslušníků (kdepak abych řídil sám to své), kteří si pro mne musí přijít. Já ale žádné příslušníky doma nemám. Tedy jsem zavolal kamarádce Světlaně, ochotně přijela. Paní doktorka na mne před ní volala: Máte tady dcerušku! To Světlaně jistě náramně lichotilo (už půjde do důchodu). Jak jsem byl z dohledu, "dcerušce" jsem poděkoval a odjel svým autem, napřed na chvíli do lesa, pak domů.
.oOo.
Když už jsem byl v té nemocnici, vzpomněl jsem si ještě na drobnost z dávných dob mého dárcovství krve (mimochodem – nikdy mne tam nepostihlo, že bych se po odběru zhroutil a omdlel, kupodivu se nejčastěji sesouvali ti největší hromotluci). Mám dokonce stříbrnou Jánského plaketu za velký počet odběrů. Vždy když se blížil termín odběru, jsem se snažil alespoň mentálně co nejvíc očisťovat a duchovně prozařovat svou krev, aby se příjemce cítil co nejlépe (krev je nositelem osobní astrality). Pociťoval jsem před tím skoro něco jako požehnání. Ale stejně nevím dodnes, jak to je: Když moje blízká osoba dostávala před dvaceti lety transfuze a měl jsem obavy, co do ní s tou cizí krví naproudí, ujistil mne antroposofický lékař Tomáš Bouzek (ano, ten co byl osobním lékařem Václava Havla), že po odběru od dárce se z krve stává obyčejná surovina, bez astrálních vlivů. Tak nevím - chtěl mne potěšit, nebo to tak opravdu je?
.oOo.
Ještě nedám pokoj. Když už jsme u těch nemocnic, dám sem kapitolku MUDr. Blanky Urbánkové, spoluautorky knihy Průvodce zdravím od dětství k dědství, kterou jsme spolu sepsali roku 2007 (vyšla kdysi u Agape Brno, byla brzy rozebraná). Věřím, že už se od té doby v nemocnicích ledacos změnilo k lepšímu. Svědčí o tom i moje nynější písecká zkušenost.
NEJEN LÉKY, ALE I VLÍDNOST LÉČÍ
Před několika léty jsem v rámci lékařského postgraduálního studia krátce prošla několika nemocničními lůžkovými zařízeními a nadechla se atmosféry jak velkokapacitního, odborně výše postaveného léčebného zařízení, tak i maloměstské, z pohledu odborníků méně významné nemocnice. Byla jsem zde spíše v pozici pozorovatele a měla jsem na základě svých zážitků hodně o čem přemýšlet. Nahlédněte se mnou a pokuste si sami udělat obrázek. Mohla jsem porovnat personální složení, přístup k pacientům, interiér budov i okolí a vidět jak přímý, tak i skrytý, neměřitelný vliv na přechodné obyvatele, kteří sem byli za účelem vyšetření a léčby odesláni.
Můj první pobyt byl v tom větším, modernějším zařízení, které si téměř nezadalo s těmi, jež jsou nám předkládána v amerických seriálech. Cesta k němu vede kolem výtvarného díla - instalace z rezavějícího materiálu. Psychicky nepovzbudí ani citlivěji vnímající zdravotníky, ani pacienty. Spíše je to deprimující kovový šrot. Říkám tomu kontejnerové umění. Ale budiž, někomu se to může líbit, jenže za ty peníze by se dalo pořídit něco užitečnějšího pro pacienty. Podstatnější bude ale provoz na odděleních. A zkušenosti z něho? Typický byl horečnatý pohyb všech služebních šarží poránu, kdy lékařští asistenti v přesně vymezeném časovém bloku procházeli „své“ pokoje a zpovídali „své“ pacienty. Tedy ranní vizita v přísném vojenském duchu, kdy babičky se obávaly zjištěných léčebných prohřešků, kterých se dle asistentů dopustily za posledních čtyřiadvacet hodin. I hovornější a zvědavé pacientky se snaží nerušit či nedávat „nejapné“ otázky na další postup léčby a případné propuštění. Přísná tvář asistentky bez úsměvu hovoří spíše k medikům než k pacientům a na můj nesmělý dotaz po vizitě, zda by to nemohlo probíhat v milejším duchu, mi bylo se zdviženým obočím vysvětleno, že na pacienty platí jen přísnost, jinak se nikdy neuzdraví a lékaře utrápí.
Asistenti zacvičují v poklusu mladší lékaře, dávají povely sestrám - příprava na velkou vizitu. Profesory zajímají hlavně ladně seřazená latinská slovíčka. Zadní konec špalíru neví, co se děje vpředu, vizita probíhá jako obvykle. V průběhu dopoledne pak pokřikování personálu na chodbách, hluk z bouchání potrubní pošty, což je sice vynález šetřící nohy personálu, ale svým rachotem rušící celé oddělení.
Při úklidu odpadají v moderní nemocnici takové povinnosti jako větrání, neboť je nahrazeno klimatizací. Dýchá se technický vzduch, zbavený života. Pokud se chce ležící pacient nadýchat například vůně čerstvě rozkvetlých lip, má smůlu. To si bude moci dopřát, až ho lékaři postaví na nohy. Nebo si bude moci jednou doma uvařit čaj z květů, které pro něj během nemoci natrhala a nasušila milující rodina. A nebyl by léčivý třeba i vzduch, promytý po bouři, nebo vůně tajícího sněhu, nebo letní vánek, hladící pacienta po tváři až na pokoji? To by bylo, moci si otevřít okno. Nejde to. Třeba by někoho ofoukl průvan. A co nám fouká klimatizace? Že existuje něco jako špatná energie, která po nemocných, obolavělých a pesimistických pacientech v prostředí přetrvává a vzduch by se měl proto nějakým způsobem ozdravovat, o tom většina lékařů neví a nechce vědět, neboť o tom hygienické směrnice nic nepíší, takže problém neexistuje. Klimatizace určitě není to „pravé ořechové“, co by špatnou energii mohlo transformovat. Spíše ji kumuluje a rozvádí do dalších prostor. Úklid na oddělení spočívá v umývání povrchů, někde i několikrát denně, čímž se likviduje prach, mikrobi a klid. V kýblech se nachází desinfekční prostředek. Podle mne by měla být přítomna i svěcená voda (dobře posvěcená). Na předmětech totiž neulpívá jen fyzický prach. Jak jsem se někde doslechla, senzibilové v místech nemocničních postelí často měřívají velmi silné patogenní zóny. Nejsou tyto zóny spíše energií po pacientech, uvíznutou v prostorách lůžka a v matracích? A což tak pořídit místo večerního elektrického osvětlení (na čtení je slabé, na spaní silné) třeba aromatické svíčky nebo lampičky s aromatickými oleji, a nechat znít uklidňující hudbu? Chtěla bych toho hodně? Ale vždyť to skoro nic nestojí.
Máte strach onemocnět, aby vás sem neposlali? Nemusíte. Personál se neskládá jen ze studených vědeckých kapacit a nepřívětivých sester, ale i z milých a laskavých sestřiček. Potěší vás, pohladí, rozveselí, odnesou a přinesou oč poprosíte. Jen aby nám tu vydržely. Jejich jemnost je vystavena těžkému náporu a odměny nedosahují závratných výší. Ostatně – ani ony to nemají s některými pacienty lehké. I ony by mohly vyprávět.
Nahlédněme o pár desítek kilometrů dál do jiného města, kterému se říká maloměsto. Kouzelná, téměř zámecká budova uprostřed parku vzdáleného hlavní komunikaci. Pečlivě udržovaná, architektonicky originálně upravená zahrada vítá pacienty i návštěvníky. Uvnitř klid až posvátné ticho, personál pracuje bez halasu. Je červen. Poránu jsou krásně provoněny pokoje čerstvě pokosenou trávou, ani vám nepřijde, že prosakuje i pach z lyzolu a jiných typických nemocničních vůní. Oponenti jistě připomenou nebezpečí alergenů z trav a květů, ale stálo by za to porovnat obě skupiny pacientů léčených v prostředí klimatizovaném a s normálním větráním. Kdo by byl na tom lépe a kolik alergií by bylo?
A zdejší vizity? Malá a velká probíhají velmi osobně, lékaři volí pečlivě každé slovo, občas některého pacienta povzbudí či rozveselí vtipnou poznámkou. Nelze udělat špatný dojem na pacienta, ba spíše klienta, vždyť si všechno řeknou navzájem. Jsme na maloměstě a prestiž lékařů by utrpěla. Starý pan primář pamatuje i prarodiče některých dnešních pacientů a připomenutí či dotaz na blízké příbuzné patří do koloritu maloměstské vizity. I tyto věci jsou vizitkou vizity. Holt maloměsto není ve všem špatné. Pocit sounáležitosti, odbourání anonymity přispívá k ledasčemu dobrému. Pan primář připomíná po vizitě na chodbě mladým kolegům, že důležitější než moderní chemie je klid, a i od toho jsou nemocnice, aby změnily pacientovi přechodně prostředí a zajistily mu odpočinek od běžných starostí.
Cítíte ten rozdíl? Ani jeden z příkladů není sice ideální, malým zařízením chybí zase dostatek finančních prostředků, ale já bych volila raději tu druhou alternativu, kdyby mne kolegové chtěli někam uložit. Šla bych tam, kde se neztratil dotek teplého lidského slova, kde léčí i tichem, (ne tím na plakátech), přívětivostí a dechem vzácné čisté přírody.
2024 ©